Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

Zápisky z cest I. (Pirin...)

vydáno 30. října 2009 – napsal Rony – 11 komentářů

Tyto poznámky zaznamenávají zážitky z turistických podniků proměnlivé skupinky lidí za období od roku 1988 do současnosti. Pokud budou pro někoho inspirací, je to jen dobře. Pokud ne, nechť poslouží jako oživění pamětí těch, kteří se jich zúčastnili. (Mirek – autor)

S laskavým svolením Míry :-), autora textů, si tady dovoluji uvést mnohé z našich, většinou společných putování po horách.

Pokud někdy budu mít chuť a čas, objeví se i pár naskenovaných fotek, i když si myslím, že není nutné nadměrné rušení kvalitního rázu popisovaných cest.

Z důvodu velké kapacity textových údajů jsou Zápisky z cest rozděleny na jednotlivé díly.

(Rony)

Obsah

• Pirin
• Slovenský Ráj a Roháče
• Roháče, Oravská Magura, Malá Fatra
• Pietra Cralului a Fagaras
• Dolomity
• Nízké Tatry a Velká Fatra

Pirin 08/88

Doba trvání: 14 dnů

Účastníci: Jitka S, Jitka V, Jirka, Roman H, Roman V, autor - já

Příprava: Pečlivá. Zajištění letenek, lehátek do vlaku zpět a rozpis potravin vč. určení, kdo co ponese. Stanovení trasy a itineráře dle mapy a našich zkušeností z Pirinu z roku 1985.

Charakteristika: Poměrně dlouhý a těžký přechod v nezvyklé výšce a klimatických podmínkách. Postup zvolen pomalejší s ohledem na děvčata. Počítáme s přechodem Pirinu nejdéle za 6-7 dní a pak pojedeme k moři. Roman H a Jirka chtějí ještě do Rily a ne k moři. To se uvidí na místě.

Trasa: Letadlem do Sofie - vlakem do Simitli - autobusem do Predelu - Albutin - Končeto - Vichren - Tevno jezero - Popovo jezero - Dobryniště - Burgas - Kiten

Průběh výpravy, postřehy

1. den - Letíme ráno letadlem do Sofie a odtamtud vlakem do Simitli. Autobus do sedla Predel jede až ráno, proto nocujeme na místním hřišti. Přidala se k nám ještě jedna skupina (5 lidí), kamarádi jednoho známého Romana H z práce, co jel původně s námi. Moc se mi to nelíbí, je nás moc. Už se těším nahoru.

2. den - Jedeme autobusem na druhý pokus do Predelu. První řidič nás vyhodil i s jízdenkami, víc lidí s krosnami tu těžko společně cestuje. V Predelu se druhá skupina zastavuje a my jdeme po silnici dál do vlastního sedla a dáváme odpočinek. Nikde se neukazují a tak jdeme dál. Tajně doufám, že se už nesejdeme - 11 lidí pohromadě na přechod je hodně. Navíc mi nějak nesedí.

Šineme si to ve strašném vedru nahoru. Jitka V jde podle předpokladů pomalu, ale jde. Hodně pije. Během výstupu se pořád rozdělujeme a zase spojujeme. To není moc dobré, ale zatím to nevadí, není kam zabloudit. Ke konci už má Jitka V dost, konečně se k ní Roman V připojuje. Nocleh u jezírka, žádný pramen, vodu musíme chlorovat a převařovat. Jitka S jde stranou pozorovat Kassiopeu a přes ní si posílat s nějakým klukem doma pozdravy.

Jsem zvědav na další den, dnešní výstup v horku vzal hodně sil (1.500 metrů převýšení). Navíc podle našich informací má být voda až za Vichrenem.

3. den - Vyrážíme. Hned po prvním stoupání předvádí Jitka S poloviční striptýz, když si převlíká triko - už propocené? Jdeme přes první suťovisko, Jitka V neumí vůbec chodit po kamenech! Místo 5 minut to jdeme půl hodiny! To jsem nečekal, snad se to naučí. Zase odpočíváme a pochodujeme kosodřevinou na hřebínek - pěkná cestička. Potkáváme dva vyprahlé Čechy - kluka s holkou. Potvrzují nám, že voda je až za Vichrenem. To dnes neujdeme. Co s tím?

Jdeme dál přes Albutin dlouhým traverzem ke Končetu. Jde to strašně pomalu, ale nic neříkám. I já jsem po včerejšku utahaný, co teprve holky. Ještě před Končetem je bivak. Stavíme stan, kluci chtějí spát pod širákem (já spím s holkama).

Je jasné, že voda nevystačí, pod námi jsou ale sněhová pole a zdá se mi, že slyším vodu. Jdeme s Romanem V dolů se všemi láhvemi, co máme a asi po 250 výškových metrech narážíme na krásný potůček v bílém křemenném korytu. Piju a myju se. Rozhlížíme se po údolí, je zvláštní. Žádná tráva, žádná zem, jen kamení a v něm kytky. Plníme láhve a jdeme nahoru. Jíme a pijeme, nálada se zvedla. Večer blbneme, ostatní bivakující nás asi mají za blázny.

4. den - Jirka sešel ráno obětavě pro vodu. Roman H šel v noci na záchod a skoro si zlomil nohu. Z Končeta jsme trochu vyplašení, Jitka S, která ho před pár lety překonávala mu neustále dělá reklamu. Není to ale taková hrůza, je to sice úzký hřebínek, ale dobře jištěný. Vracím se Jitce V pro batoh, protože přes Končeto šla raději bez něj. Chceme s Jitkou S přes Kutelo (2.904 m), ostatním se nechce, že půjdou raději spodem traverzem. Necháváme batohy dole a jdeme sami dva. Po návratu ostatní rychle doháníme - Jitka V už nemůže. S Romanem V se už dohodli, že dál půjdou sami dva, domlouváme si s nimi sraz v Dobryništi na nádraží. Podle mého názoru sem ani neměla jezdit. Nic z toho nemá, nesnáší horko a námahu, ale těší se na moře a na Romana.

V sedle potkáváme ztracenou druhou skupinu, která je na nás naštvaná. Jitka V již zůstává v sedle pod Vichrenem a Roman V jde s námi ještě na Vichren a bere druhé Jitce batoh. Na Vichrenu je zataženo, Jirka se dopachtí nahoru jako poslední. Jitka oceňuje jeho úsilí svérázným sloganem, který se tu neodvažuji citovat. Za Vichrenem se opět oddělujeme od druhé skupiny, jedou už k moři. Chytá nás bouřka, kterou přečkáváme pod kamenem a potom sestupujeme k jezeru, kde přespáváme. Moc pěkné místo.

5. den - Ráno nejdříve focení květin a koupání a pak zase nahoru. Jitka ve svahu dlabe drn trávy, že prý ta tráva je zvláštní a ona ho musí přinést nějakému svému známému. Nevím proč s tím nepočká, až budeme z hor odcházet, kdo to teď potáhne? Roman H, chudák.

Odpoledne zase bouřka a kroupy. Nejdeme dál a zůstáváme před nástupem na druhý hlavní hřeben. Jitce není dobře, asi prochladla a Roman se řízl do ruky o sklo. Mám dojem, že to příští den zabalíme. Jitce je v noci zima, dávám jí svůj spacák (je teplejší), ale nepomáhá to.

6. den - Jitce není dobře, v noci měla asi horečku, je jasné, že musí dolů. S Jirkou jsme pro sestup, ale Roman chce jít dál, že se cestou někoho chytí. Nejel prý do Bulharska, aby nepřešel ani polovinu Pirinu o Rile nemluvě. Vypadá to, že bude hezky a já dostávám vztek, protože chci jít taky dál. Nakonec dávám Jirkovi svůj stan a on s ní sestupuje dolů sám.

S Romanem stoupáme nahoru, na hřebeni se ohlížím a najednou bych se raději otočil a běžel zpátky. Udělal jsem asi blbost, ale už jsou dvě hodiny na cestě. Jdeme dál, nikdo nás nezdržuje. Tady už to trochu známe, proti předchozím dnům vyloženě letíme. Chtěl bych ještě dnes dorazit až do Dobryniště, hryže mě svědomí, z hor toho moc nemám. Romanovi o tom nic neříkám, ale tomu je to asi jasné, možná cítí i něco podobného.

Před polednem jsme už u Tevného jezera a dáváme oběd. Přilétá vrtulník a odváží nějakého zkolabovaného diabetika. Ženeme se dál, poznáváme místo, kde jsme nocovali v roce 1985, byla to tehdy krušná noc. Za chvíli jsme u Popova jezera a jdeme traverzem kosodřevinou k chatě Bezbog. Tady už začínáme sestupovat po široké cestě. Myslíme si, že za chvíli budeme dole, ale cesta je najednou nekonečná, pořád se kroutí a už jsme taky vyčerpaní. Cesta přechází v asfaltku a my najednou potkáváme Romana s Jitkou V. Vypadají spokojeně, všem se nám lepší nálada.

Asfalt je hrozný, jako kdybych šel po žhavém uhlí, navíc jsem si natáhl úpon. Konečně, úplně hotoví, docházíme k městečku. Mám s Romanem v nohou přes 40 km! Fantastický výkon. Je na tom lépe než já. Chci si sundat ponožky, ale nejde to. Musím si v nich stoupnout do potoka, nechat je odmočit a pak to jde. Rovnou ponožky zahazuju. Večeře, vybudování nocležiště (nic moc) a s Romanem H se jdeme kouknout do městečka po Jirkovi s Jitkou. Je už tma, nikde nic. Vracíme se, ale nemůžeme najít tábořiště. Musíme se ještě jednou vracet a pak se už trefujeme.

7. den - Potkáváme se všichni na nádraží, vypadá to dobře. Cítím ale jakési napětí, jako kdybychom se tím rozdělováním na dvojice roztrhali. Čeká nás cesta k moři.

Moře - Ráno dalšího dne dojíždíme do Burgasu. Jitce S bylo ve vlaku zle, teď ale vypadá docela dobře. Sháníme nejbližší spoj do Kitenu, chceme se už zbavit báglů. Kemp je nacpaný, místo je jen na slunci.

U moře nic moc, každý chce dělat něco jiného než druzí a taky to dělá. Parta se rozpadla. Měl bych se trochu starat o Jitku S (která se mi líbí), ta ale dává vůči nám najevo naprostou samostatnost, případně se o ni stará druhá Jitka. Mám dojem, že se pořád vnucuju. Nejradši bych už byl doma, asi všichni až na Jitku V, ta vypadá spokojeně.

Konečně den odjezdu. Balíme a jedeme autobusem do Burgasu, tam na vlak a přes RSR a MLR do ČSSR. Máme lehátka a to je pohoda. Jitce S zase není dobře, tak se jí ptám, jestli něco nepotřebuje. Říká, že ne a když se za 10 minut vracím, právě si dovařuje čaj. Nejraději bych ten ešůs nakopnul a tak jdu raději zase pryč. Je tu Praha. Neřeknu ani pořádně „Ahoj“ a jdu si po svých.

Závěry: Velmi poučné. Dostal jsme lekci o chování se v horách a ve skupině, která je různorodá. Všechno bylo dobře připraveno a naplánováno a vlastně jsme ušel to, co jsem chtěl, ale nezůstal ve mně z téhle akce dobrý pocit.

Vzájemné vztahy se rozložily. Proč? Hlavní vinu mám já. Všichni mě brali zřejmě jako vedoucího (já všechno připravoval), já se tak ale vůbec necítil. Navíc mne tam překvapily soukromé problémy, když jsem se zakoukal do Jitky S (ta se mi už ovšem líbila i dřív). Byli jsme souborem individualit, málokdo chtěl pro ostatní udělat něco navíc a když to i udělal, tak jen jednou. Nebyli jsme připraveni na to, jak se chovat při nepředvídaných událostech - nemoc.

ilustrační foto

Slovenský Ráj + Roháče 09/88

Doba trvání: 6 dnů

Účastníci: Roman V, Roman H (částečně), autor

Příprava: Žádná. Slovenský Ráj znají Romani, Roháče všichni.

Charakteristika: Typický „horský čundr.“ Jdeme bez stanů, máme jen spacáky a igelity. Spíme pod širákem nebo v kolibách. Jdou jen sehraní, zdatní jedinci.

Trasa: Poprad - Tomášovce (vlakem). Tomašovský Výhľad - Sokolia dolina - Róthova dolina - Malý Zajf - Havrania skala - Malý Sokol - Velký Sokol - Róthova dolina - Malá Poľana - Píla - Podlesík - Suchá Belá - Kláštorisko - hrdlo Hornádu - prielom Hornádu - Spišská Nová Ves - Poprad (vlakem) - Štrbské Pleso (električkou) - Tri studničky - Podbanské - Kamenistá dolina - Bystrá - koliba - Hrubý vrch - Volovec - Ostrý Roháč - Baníkov - Jalovecká dolina - Liptovský Mikuláš

Průběh výpravy, postřehy

1. den - Přijíždíme vlakem do Tomášovců. Jdeme směr Slovenský Ráj a v cestě je nejdříve Tomašovský výhľad. Je to hezká skála, ani se nám moc nechce k jejímu okraji. Je mi jasné, že tu budou pěkná převýšení. Stoupáme při potoku k Sokolí dolině a čekají nás žebříky a to hned největší. Ti holomci mně sem schválně přivedli. Zpočátku mám trochu strach, kdyby mi to podjelo nevím, jestli bych se dokázal s batohem na zádech udržet na rukách. Za chvíli je to ale automatika. Jsme na náhorní planině a putujeme k Róthově dolině a u potoku nacházíme místo na nocleh. K večeři jsou houby.

2. den - Jdeme k lanovce, která bohužel ještě nejezdí, jsme tu moc brzo. Sestupujeme při potůčku do Malého Zajfu a pak se hrabeme na Havraní skálu - hnusné stoupání. Pod Havraní skálou jsou jeskyně. Dáváme na ní oběd, je odsud pěkný výhled. Jdeme dolů Malým Sokolem, všude voda. Jdeme nahoru Velkým Sokolem, všude voda, ale míň. Zase spíme v Róthově dolině na stejném místě jako minulou noc. Zase houby. Večer něco řve - jelen nebo medvěd?

3. den - Po hřebeni jdeme dolů na silnici a po ní do Podlesíku. Dáváme tam oběd v restauraci. Suchá Belá - paráda. Nahoře jdeme trochu z kopečku na Kláštorisko - klobása za 14,- Kčs. Pokračujeme k hrdlu Hornádu a koukáme, kde to na noc zapíchnout. Nikde to není nic moc a tak si leháme až v průlomu Hornádu, za šera a špatně. Trochu se zlobím, zbytečně jsme to natahovali.

4. den - Cesta průlomem Hornádu. Počasí se zhoršilo, prší, ale je to hezká cesta. Roman H skoro spadl do Hornádu, když se mu šprajcla krosna o skálu a my mu nemohli pomoci, protože jsme tuto dramatickou situaci fotili. Odpoledne docházíme ke Spišské Nové vsi a sedáme do vlaku. Roman H jede dál směr Praha, má v Praze školení, ze kterého na pár dnů utekl. Já s Romanem V vystupujeme v Popradu a sedáme na električku, směr Štrbské Pleso. Vyrážíme směr Podbanské, je už k večeru a poprchává, všechno je mokré. Nakonec zalézáme pod hustý smrk.

5. den - Ráno zase poprchává, jdeme v pláštěnkách, batohy zabalené do igelitů, moc nám to sluší. Ještě před polednem jsme v Podbanském, nuda skončila. Vstupujeme do Kamenisté doliny a pod prvním přístřeškem dáváme oběd – konzervu se sympatickým názvem „turistický guláš.“

Jdeme směr Pyšné sedlo, začíná se zase zatahovat a najednou sněží. Koukáme na to jako blázni, hlavně Roman - má jen maratonky. Já pohory. Hustá mlha. Chceme obejít Bystrou, ale jsme tak dezorientovaní, že najednou zjišťujeme, že jsme na jejím vrcholu. Alespoň nabíráme správný směr a klesáme ke kolibě na konci Račkové doliny. Romanovi to na sněhu strašně klouže.

Asi 700 metrů před kolibou vidím, že za kamenem pod námi něco vylézá a jde to nahoru proti nám. Mlha tady dole není tak hustá a tak vidím, že to je medvěd. A za ním cupitají dva mladí, takže asi medvědice. Hbitě se otáčím na patě a během několika vteřin jsem u Romana, který je dvacet metrů za mnou. Ukazuju dolů a Roman přikyvuje, že to jsou medvědi a nijak ho to nevzrušuje. Zato mě ano. Medvědice stojí na zadních a větří, vítr jde od nás. Klesá na všechny čtyři a já jen koukám, kam se rozběhne. Asi má z lidí respekt, upaluje i s medvíďaty pryč od nás. Ohromná rychlost, poprvé si uvědomuju, jaká strašná síla je ukrytá v medvědím těle.

Zapadáme do koliby a zajišťujeme dveře. Zalézáme do spacáků. Oba jsme po odpoledním guláši hrozně nafouknutí, musím mít hlavu venku, jinak bych se zadusil. Má to tu výhodu, že kdyby k nám vtrhl medvěd, zdechne hned mezi dveřmi. Domlouváme se na zítřek. Já to vezmu po hřebeni, protože mám pohory. Roman půjde spodem.

6. den - V 5.00 budíček, v šest hodin už stoupám v šeru nahoru, Roman se za mnou dívá. Vypadá to dobře, ale na hřebeni je zase mlha, jinovatka a navíc silný vítr. Jdu ale dál, jsem tu už potřetí, vždycky mě vyhnalo počasí a tak teď tu hřebenovku konečně přejdu.

Za Hrubým vrchem na chvíli odkládám krosnu, ale špatně ji stavím. Foukne vítr a už se kutálí dolů. Okamžitě vystartuju a skočím po ní šipku. Chvíli jedeme dolů oba a pak se zastavujeme. Házím krosnu raději na záda a makám dál. Volovec - Jamnické sedlo - jsem tu za třetinu psaného času. Čokoláda a vzhůru na Ostrý Roháč. Skála je namrzlá, řetězy jsou pokryty jinovatkou. V duchu si nadávám, že jsem paličatý pitomec, ale lezu dál. Po hřebeni musím po čtyřech, je strašný vítr.

Plačlivo a sestup, dorazil jsem nějakou skupinu. Měl bych se jí držet, ale mám strašný hlad. V tom ledovém větru bych za chvíli ztratil síly. Zalézám proto za balvan a vařím si jídlo. Jde to špatně, ale zahřálo se to. Jdu dál po hřebeni přes Smutné sedlo a Tri kopy na Baníkov. Tady to už vůbec neznám, není vidět ani na 20 metrů a vítr je tak silný, že musím jít i s krosnou přikrčený. Potkávám nějaké lidi, jdou proti mně, mají toho taky dost.

Já jsem vyřízený hlavně psychicky. V Popradu jsme si koupili noviny a tam psali, že se tady dva dny předtím zabili tři lidi. Dva ztratili orientaci a spadli, jeden umřel na vysílení. Já orientaci ztrácím pořád. Sejdu ze značky, zase ji najdu a tak pořád dokola. Najednou zjišťuju, že jsem vlezl na nějakou šikmou hladkou plochu. Zpátky to už nejde, vepředu to sice nějak končí, ale klouže to a není se vůbec kde chytnout. Uvažuju, že shodím krosnu, ať si někam spadne, ale mám strach, že když se pustím jednou rukou, tak sletím já. Lezu proto po břiše roztažený jako žába, abych měl co největší tření. Jsem na konci a vida, 3 metry pode mnou vede pěšina. Stojím na ní a chvilku se uklidňuju. Pomohlo to, soustřeďuju se a jdu dál. Zase skalnatý hřeben a nahoře pyramida - Baníkov. Slézám do Baníkovského sedla a zahazuju rukavice - jsou úplně roztrhané.

O 200 metrů níž mlha končí, vítr žádný. Je mi, jako kdybych se znovu narodil. V Jalovecké dolině potkávám Romana, oba máme radost a vykládáme jeden druhému, co jsme prožili. V noci docházíme do Liptovského Mikuláše. Nohy mně bolí tak, že bych už dál nedošel.

Závěry: Chodit po horách, které neznám, sám a ve špatném počasí je pitomost. Může to udělat jen blázen nebo ten, kdo to neprožil. Je to ovšem fantastický zážitek!

Roháče + Oravská Magura + Malá Fatra 07/89

Doba trvání: 7 dnů

Účastníci: Roman V, Roman H, Jirka, autor

Příprava: Přesné vytýčení trasy, itinerář.

Charakteristika: Typický „horský čundr.“ Jdou jen sehraní, zdatní jedinci + Jirka?

Trasa: Hotel Esperanto - Bystrá - Klín - Volovec - Ostrý Roháč - Baníkovské sedlo - Adamcuľa - autobusem do Zuberce - autobusem do Zverovky - Látaná dolina - Bobrovecké sedlo - Tiesňavy - chata Oravice - autobusem do Trstěné - vlakem do Tvrdošína - Javorový vrch - Budín - Minčol - Zázrivá - Velký Rozsutec - Velký Kriváň - Malý Kriváň - Chata pod Suchým - Starý hrad - autobusem do Žiliny

Průběh výpravy, postřehy

1. den - Vlakem do Liptovského Mikuláše a autobusem k hotelu Esperanto (stará známá nástupová cesta). Docházíme k rozdvojce Jamnické a Račkové doliny. Roman V s Jirkou se trochu opozdili, protože se převlékají a my na ně čekáme 100 metrů od začátku Račkové. Oni stále nikde, je to jasné, šli rovně Jamnickou, přitom je trasa jasná! Nevzrušujeme se a v klidu vylézáme na Bystrou. Tam dáváme odpočinek a čekáme na ztracence. Já si lezu z dlouhé chvíle po neznačeném hřebínku na Nižnou Bystrou. Jsou tam hnusná suťoviska.

Pořád nejdou a tak odcházíme po hřebenovce pod Klín, kde táboříme. Otravuje nás zvědavý kamzík.

2. den - Na hřebenovce máme pod kamenem vzkaz, že se sejdeme na Klínu. Čekáme tam, hrajeme šachy. Je silný vítr. Konečně oba borce vidíme jak stoupají do Račkového sedla. Jdeme jim naproti. Děláme si z nich srandu, hlavně z Romana V. Docházíme na Ostrý Roháč. Jirka má na začátku strach a tak lezu s ním, ale rychle získává klid a jistotu.

Lezou za námi nějací kluci z DDR, jsou roztřesení jak ratlíci. Ve Smutném sedle na mně česky! („pít“) loudí vodu. Trochu jim dávám. Následují Tri Kopy a Baníkov. Když teď vidím, kudy jsem tu loni lezl vlastně poslepu, kroutím jenom hlavou. V Baníkovském sedle nás chytá bouřka s kroupama. Hurá, konečně pořádná horská buřina! Rychle utíkáme dolů. Spíme pod přístřeškem na konečné autobusu, sušíme.

3. den - Rozhodli jsme se, že nakoupíme v Zuberci další zásoby. Potom jedeme zpět nahoru do Zverovky a jdeme Látanou dolinou lesem. Docházíme na Lůčnou, následuje prudké klesání do Bobrovského sedla. Začíná pršet, nad Baníkovem je zase bouřka, bereme si pláštěnky. Procházíme Tiesňavy. Je to docela hezký kaňon, ale se Slovenským Rájem to srovnávat nejde.

Pořád prší, konečně se jasní. Večeříme v chatě Oravica - trochu nóbl, divím se, že nás sem pustili. Mírně nachmelení vyrážíme dál a ztrácíme značku. Vracíme se, ale značka prostě najednou končí a není jasné, kudy vede dál. Vzdáváme to a spíme ve staré stodole na prknech uprostřed vesnice.

4. den - Měníme plán, dál se přesuneme autobusem a vlakem. V poledne jsme v Tvrdošíně. Chvíli trvá, než se z něj vymotáváme. Kruté stoupání po loukách v dusném vedru. Máme toho všichni dost. Konečně les, ale vedro je stejné. Spousta much a tiplice. Sláva jsme na hřebenovce, cestička, les, klid. Za Čistým Grůněm začíná pršet, nasazujeme pláštěnky. Ztrácíme značku, ale směr je jasný, jdeme podle svého. Docházíme k silnici a naštěstí je tam autobusová zastávka, naše záchrana. Pořád prší.

5. den - Ráno sice neprší, je ale pod mrakem a strašně mokro. Značka se nám zase nějak ztrácí, jdeme radši po cestě v suchu, ta se má na značku podle mapy napojit. Napojili jsme se, ale značka se ztrácí v hustém maliní. Vede jím jen úzká cestička a tak máme za chvíli suché jen hlavy. Pořád poprchává, chladno.

Kubínská hoľa, Minčol a už sestupujeme. Bahno, komáři. Vycházíme z lesa, objevuje se sluníčko a tak sušíme. Jdeme dál po zelené, ošklivá cestě. Docházíme k lesáckému přístřešku u potoka. Koupeme se. Já bych tu chtěl zůstat, kluci by chtěli jít ještě dál (v Zázrivé je hospoda). Začíná se zatahovat, brzo bude pršet a tak je všechno jasné, zůstáváme. K ránu přichází průtrž mračen, vylézáme na lavičky široké cca 20 cm a tam dochrupáváme ve spacácích do rána (nikdo nespadl).

6. den - Zázrivá - nákup. Jdeme po žluté, špatně značená. Procházíme Petrovou, začíná stoupání a les. Jak je tady naším osudem, ztrácíme značku a tak se hrabeme mokrým hustým porostem do strmého kopce. Strašná fuška, klouže to. Nasazujeme šibeniční humor - záchvaty smíchu. Jako vždy, když jsme v úzkých.

Konečně značka. Vynecháváme Malý Rozsutec, což nás později mrzí a jdeme přímo na Velký Rozsutec. Nahoře poletují rorýsi, krásní, elegantní letci. Házím jim své dotrhané ponožky. Drolivý sestup do Mezihoria. Ovčín s větrnou elektrárničkou. Bereme vodu a traverzujeme pod Stohem a už jsme na krásné hřebenovce, všude tráva. Váháme, jestli máme spát na hřebeni, vypadá to ale, že bude zase bouřka. Pod stanicí lanovky na Velký Kriváň má být opuštěná salaš. Jdeme jako o závod, vlastně závodíme. Samozřejmě nejlepší. Spíme v salaši v postelích na matracích.

7. den - Ráno pomáháme stěhovat pití a potraviny do bufetu na lanovce, ale zdarma nedostáváme nic. Jdeme uraženě na Velký Kriváň. Ochlazuje se a fouká vítr. Malý Kriváň. Potkáváme tu nějakého chlápka s malou holkou, jdeme spolu. Jdu pořád po hřebínku, ostatní traverzují kousek pode mnou. Hřebínek je tady úzký, kosodřevina. Následuje prudký sestup k Chatě pod Suchým, kde náš spoluchodec končí a pak ke Starému hradu. Tam dáváme nocleh. Objevujeme tu nějaká dvě děvčata z Ostravy, 19 let. Docela odvaha. Večer děláme oheň a přichází nějaká parta domorodých kluků. Nejdřív vyzvídají, jestli děvčata patří k nám a když říkáme, že jo, alespoň nám vypravují strašidelné příběhy. Moc jim to nejde, máme z nich srandu. Konečně odchází a my jdeme spát.

8. den - Loučíme se s holkama a jdeme na autobus do Žiliny.

Závěry: Přes místy špatné počasí šlo všechno dobře. Byli jsme na tom fyzicky zhruba stejně, věděli jsme, kolik chceme ujít a taky jsme to ušli. Žádné hádání, klid. Zůstává ve mně hezký dojem, přešli jsme tři pohoří za sedm dní a to je skvělý výkon. Je výhoda chodit ve vyrovnané skupině.

Pietra Cralului + Fagaras 08/89

Doba trvání: 7 dnů

Účastníci: Roman V, Roman H, Jirka K, Venca, Vráťa, Jirka J, Míra, autor - já

Příprava: Pečlivá. Rozdělili jsme se teoreticky na dvě čtyřčlenné skupiny a každá si pro sebe vzala potraviny a vařila si sama. Každý z naší skupiny (Jirka J, Romani a já), dostal soupis potravin, které musí mít. Ostatní potrava dle vlastní volby.

Trasa byla diskutována předem. Nejdříve Pietra Cralului a pak přechod na Fagaras. Pro sebe mám udělaný optimistický rozpis, podle kterého bychom přešli obě pohoří až do konce.

Charakteristika: Vysokohorská turistika. Všichni kluci podle Jirky J umí chodit - jsou od něj z práce, neznáme je. Jedná se o náročný přechod vzhledem k překonávané délce i domorodcům. Nad místní dopravou je otazník.

Trasa: Brašov - Zarnesti (vlakem) - chata Diana - Ascutit - La Om - Saua Funduri - Curmatura Foii - Tamasu Mare - Comisul - sedlo Zirnei - sedlo Mogos - Fereastra Mare - Moldoveanu - chata Podragu - Arpasu de Sus - vlak

Průběh výpravy, postřehy

1. den - Pozoroval jsme kluky ve vlaku, vypadají dobře. Vráťa je bývalá horolezec, Venca trochu starší (40 let), ale dobrý, Jirka K má zkušenosti z hor, Míra bude asi nejlepší - udělaný pořízek, podle řečí se vyzná. Přijíždíme do Brašova a chceme koupit jízdenky do Zarnesti. Je otevřená jen jedna pokladna a vede k ní fronta v trojstupech, strkanice. Za chvíli otevírají i druhou a kluci jsou u ní dřív než já u té své, kupují lístky.

Nastupujeme do vlaku do Zarnesti a hned nás obtěžuje žebrající domorodkyně. Ostatní cestující koukají, jestli jí něco dáme a hned by se pak na nás sesypali. Jsme jako skály, nic z nás nedostala. Přijíždíme do Zarnesti, je noc a prší. Za chvíli ale přestává a tak vyrážíme z nádraží. Ptáme se domorodců, nabíráme správný směr a stavíme stany na louce za městečkem.

2. den - Míra asi nebude nejlepší. Po hodině chůze nám sdělil, že letíme jak blázni a že už nemůže. Přitom jdeme teprve k horám a nezačali jsme ještě stoupat. Jdeme vzhůru lesem k bývalé chatě Diana. Zase čekáme na Míru, beru mu brašnu, co má přes rameno. Má v ní druhý foťák, objektiv, mezikroužky, atd. Na Dianě čekáme půl hodiny. Říkám Mírovi, aby si pak nahoře na hřebeni přidělal tu brašnu na batoh, aby měl volné ruce, že přes rameno se blbě nese. Vyjede na mně, ať mu ji dám hned, že ji do toho kopce unese. Otáčím se a jdu nahoru, nenechám se naštvat.

Jdu jako první, za mnou Romani a pak další. Suťovisko, Roman V strhává na nějaké Rumuny pod námi malou kamennou lavinu. Konečně nějaký pramen! Další bude podle mapy až za hřebenovkou. Je poledne, děláme oběd. Přicházejí i ostatní, poslední Míra. Když ho vidím, jak se k nám škrábe, musím se smát. Jsme už skoro nahoře, vracím mu brašnu.

Jsme na hřebeni. Tvoří ho kluzký vápenec, kosodřevina. Míra vykládá, jak ho ta brašna, kterou nese přes rameno, perfektně vyvažuje. Drží ji jednou rukou, druhou si přidržuje foťák, to jsem zvědav, kdy uklouzne a rozbije si hubu. Ascutit - bivakovací krabice, plná. Jdeme dál, přes hřeben se valí mraky. Nacházíme jakžtakž rovné místo a shazujeme batohy. Já se jdu ještě podívat dopředu a nacházím lepší místo v sedélku. Stěhujeme se tam.

3. den - Pomalu balíme a vyrážíme. Já už to pomalé tempo nemůžu vydržet, jdeme s Romanem V dopředu na La Om. Klouže to, technicky docela náročné. Čekáme na La Omu. Ostatní doráží postupně, bavíme se, co s Mírou. Já razím názor, že by bylo nejlépe, kdyby se k někomu přidal a oddělil se od nás. To je samozřejmě hodně tvrdé a když přichází ani já, ani nikdo jiný mu nic takového neřekne. Zdá se mi, že kluci mě považují za jakéhosi vedoucího tahouna. Něco jako na Pirinu. Tady mně to nevadí, je mi jich ale upřímně líto.

Jdeme dál. Míra se diví, že chceme jít celou hřebenovku, když už přece nemá žádnou vodu - strašně pije. Po tomhle zjištění dostává ještě větší žízeň a hned loudí u ostatních. Jsem na něj nasranej, něco mu říkám, uráží se, že rychleji už jít nemůže. Reju do něj dál, vytečou mu nervy, hodí si batoh na záda a vystartuje. Po třech krocích zakopne a upadne (brašna přes rameno). Jdu kolem něj a říkám mu, aby příště koukal na cestu. Je to tvrdá lekce, ale musí pochopit, že musí zatnout zuby a jít, že my se mu přizpůsobíme jen do určité míry.

Sedlo Funduri, dopíjíme vodu. Dávám ze svého Mírovi, šlape teď docela dobře. Sestupujeme a ke svému zděšení zjišťujeme, že budeme traverzovat pod hřebenem zpátky až pod La Om a voda že asi hned tak nebude. Všude je bílý šutr a slunce žhne. Kluci odpočívají, já jdu dál. Tady nemá smysl čekat, vodu nám nikdo nepřinese, čím déle půjdeme, tím to bude horší. Pouští se za mnou Romani a pak snad i ostatní. Konec traverzu, pod námi je les. Postupně přicházejí ostatní, Jirka J padne a leží. Chvíle odpočinku a jdeme dolů. S Mírou se bavíme o iontových nápojích, je grogy.

Docházíme na paseku k nějakému ovčínu. Shazujeme bágly a kluci se jdou podívat k ovčínu, jestli tam není voda. Já běžím po cestě na druhou stranu do lesa a po 400 metrech nacházím pramen. Vracím se zpět a kluci od ovčína taky a to dost rychle - běží za nimi psi. Bereme si klacky a mizíme v lese. Pití, koupání, večeře. Míra se rozkecal (je to chorobný žvanil), vypadá svěže. Vracíme se na louku a stavíme stany. Přicházejí domorodci, směnný obchod. Příští den musíme dojít až na Fagaras!

4. den - Ránou jdou Jirka J a Roman H do ovčína a přinášejí brynzu, či co. Jdeme okolo včerejšího pramene do sedla Curmatura Foii a začínáme stoupat. Míras se stává terčem mých testů. Když půjdu s ním a budeme pořád mluvit, nezapomene na to, že chce jít pomalu? Výsledek - byl by schopen jít až o třetinu rychleji, mimo prudšího stoupání, tam se zahlcuje. Jenže s ním nedokáže nikdo jít a poslouchat ho. Později jsem svědkem, jak i takový kliďas, jako je Roman V, který když jde, tak si ničeho nevšímá, se po 15 minutách společné chůze pokouší Míru na úzké cestičce nenápadně předběhnout.

Pořád jdeme lesem ve výšce 1300 - 1700 metrů. Docházíme na vrchol Tamasu Mare a začíná být horko i v lese. Nemůžeme na hřebeni nikde najít vodu a tak jíme alespoň na tekutiny bohaté olejovky a doufáme, že k večeru voda bude. Blížíme se k Fagarasi, pod námi je vidět přehrada. Je velké horko, tu a tam jsou ovčíny. Míra už jde zase vzadu. Nadává nám.

Poslední odpočinek. Před námi se zalesněný hřeben zvedá - nástup na Fagaras. Vyrážíme s Romanem H jako poslední. Za chvíli předcházíme Míru a blížíme se k Jirkovi J, který vycházel jako první. Vleče se a tak si nemohu odpustit trochu do něj rýpnout.

„Mně se jde, jako kdybych šel po rovině!“ halekám. Jirka nic a proto, když ho předcházíme, dodávám: „Pozdravuj Míru!“ Chudák Jirka ani nezvedne hlavu.

Jsme z lesa venku a dáváme odpočinek. Míra přichází, my vyrážíme. Blíží se večer, proto pospíchám. Odhaduju, že voda bude v sedle a jdeme s R.H dál nahoru, ostatní musí za námi. Máme štěstí, je tam rovina a o kousek níž potůček. Všude ovčíny. Je mi jasné, že Fagaras celý nepřejdeme, ale zítra bych chtěl dorazit do Fereastra Mare.

5. den - Ráno stoupání na hřeben, nahoře čekáme na Míru a pak jdeme dál. Je tu jakási náhorní plošina, všude tráva. Moc neklesáme ani nestoupáme. Jde se rychle, časem ale zpomalujeme, máme už toho dost. Snažíme se, abychom Mírovi neutekli dál než na nejbližší kopec. Jde pomalu, ale pořád. A pořád mluví a nadává. Už si ho nevšímám.

První bačové a psi. Vždycky se musíme u bači něčím vykoupit, většinou cigaretou. Pak nás teprve jeho psi pustí dál. Nějací Němci nedali cigáro a ňaf - už teče jednomu z lýtka krev. Scházíme do sedla Zirnei, kde je bivakovací chatka a dostatek vody. Další stoupání, až tady začínají hory. Trochu se zatahuje a ochlazuje, ale na déšť to nevypadá. Jirka J toho má dost a možná má i svalovou horečku. Dávám mu glukopur. Uvažujeme kde přespat. Já chci do Fereastra Mare, ostatní by to zapíchli tady - 300 metrů pod námi jsou nějaké stany a asi voda. Ukecávám je, jdeme dál a volíme kompromis. Před Fereastra Mare nacházíme dobré místo asi 100 metrů pod hřebenem. Jirka J jí a jde spát.

6. den - Jirka je v pořádku, je jen utahaný. Je krásně, ale vítr. Jdeme jako na houpačce, pořád nahoru a dolů. Všude jsou ovce. Při jednom odpočinku foukne vítr a shazuje Vráťovi batoh. Ten ve chvilce dělá 5 metrové skoky. Není šance ho chytit. Máme obrovské štěstí, zachytil se 100 metrů pod námi o velký kámen.

Před námi jsou Vistea Mare a Moldoveanu. Strašné stoupání, zatím nejhorší na Fagarasi. Inu, na nejvyšší horu se musí vždycky do kopce. Visteu Mare spojuje s Moldoveanu úzký hřeben. Fotíme se na vrcholu.

Pokračujeme dál. Na klucích je vidět, že už půjdou rádi dolů. Já ne. Docházíme do sedla Podragu, pod námi je chata. Jsme tak v půlce hřebene a to nejzajímavější je před námi, ale musíme dolů, ach jo. Stavíme stany u jezera, Romanům vítr pořád bourá tropiko. Vaříme a myjeme se. Dobře jsme vypočetl zásoby, zbydou přesně na cestu vlakem zpátky. V noci svítí měsíc, všechno je stříbrné.

7. den - Scházíme údolím dolů, nekonečná cesta. Jirka J a Míra se opožďují. Konečně jsme dole, sušíme opožděně stany od ranní rosy a dáváme poslední oběd. Nikde není žádná autobusová zastávka. Musíme pěšky na nejbližší nádraží - asi 12 km. Otravná rovina, prach, vedro. Jirka J je najednou jako znovuzrozený, jde první. Docházíme právě včas, za několik minut jede vlak. Míra je hotov, stojí ve vlaku a musím ho upozornit, že má za sebou volné místo a že se může posadit. Děkuje mi, je to za námi.

Závěry: Vcelku dobrá parta, příprava se vyplatila. I když byl jeden z nás o dost slabší, ušli jsme prakticky to, co bylo naplánováno - na úkor dřívějšího vstávání a pozdějšího ulehání ke spánku.

Míra na mně nadával, že pořád někam utíkám. Já jsem ale jen dobře odhadl, kolik toho vydrží a nikdy jsme nešli tak daleko ani tak rychle, aby lehl. Jen jsem ho přinutil jít naplno. Špatné ovšem bylo, že jsme ho často nechávali samotného. Jenže s ním prostě nikdo nevydržel. Pro netrénované i když fyzicky dobře vybavené kluky, je s batohama na zádech v horách bez odpočinku hranice jeden týden. Pak už by na tom někteří byli zle.

Dolomity 07/90

Doba trvání: 9 dnů

Účastníci: 40 lidí

Příprava: Je to akce oddílu vysokohorské turistiky TJ VJET, já byl náhodou přijat. Romana H jako náhradníka se mi prosadit nepodařilo. Prostudoval jsem z knih celé Dolomity. Do ničeho jsem nemluvil a nikoho z účastníků neznám. Snad poprvé se nemusím mimo jídla a vybavení starat o nic.

Charakteristika: Jedu na zkušenou, vidět co a jak. Dolomity jsou hory obrácené a sestupující do Pádské nížiny a ke Středozemnímu moři, mělo by tam tedy v červenci být teplo a vlhko. Budeme na dvou až třech místech, jsme rozděleni do 4 skupin.

Trasa: Autobusem: České Budějovice - Horní dvořiště - Linz - Salcburg - Spittal - Lienz - Toblach - Cortina d Ampezzo - Passo Falzarego - Cortina d Ampezzo - Beluno - Lido di Jesolo - Venezia - Verona - Lago di Garda - Bolzano - Canazei - Lago Fedaia - Bolzano - Innsbruck - Salzburg - Linz - České Budějovice

Túry:

1) Passo Falzarego - Forcela Bois - sedlo mezi Casteletem a Toffana I - SZ stěnou na Toffana I - chata Rifugio Giussani - Forcela Bois - Passo Falzarego

2) Lago Fedaia - SZ hřebenem na Marmoladu - po ledovci k Lago Fedaia

Průběh výpravy, postřehy

1. den - Odjíždíme v 18.00 z Českých Budějovic. Autobus je nacpaný bagáží a pivem (20 beden). V 19.00 jsme na hranici, není tam žádná fronta, rychlé odbavení. Jedeme přes Linz, Salzburg, Spittal a Lienz s malými přestávkami na odpočinek.

2. den - Po půlnoci přejíždíme rakousko - italskou hranici. Od 3.30 do 7.00 spánek na parkovišti. Ráno je jasno. Jsme už v Dolomitech, krásné skály. Dojíždíme do Cortiny d Ampezzo. Asi hodinová procházka městem, kupuji si dvě mapy - celkem 9.500 lir (280,- Kčs). Po desáté hodině vyjíždíme směr Passa Falzarego, které se stane naším hlavním stanem při útoku na Toffana.

Všude je možné parkovat, stavíme přímo v sedle. Je tu voda - pramen nebo na záchodech. Máme 4 skupiny - 1, 2A, 2B a 3. Byl jsem zařazen do 2B, ale když vidím své kolegy a slyším trasu, jdu za vedoucím skupiny „1“ Petrem Průšou, aby mně vzal s sebou. Bere mne, takže jdu na Toffana I, II, III. Ve skupině je nás 11. Máme jít 3 dny, beru si tedy na tu dobu potraviny a dál 2 karabiny, úvazky, mačky - nahoře prý bude sníh. Stan neberu, už tak mi batoh váží asi 18 kg.

Vyrážíme ve 14.00 po sjezdovce prudce do sedla F. Travenanzes. Jdu poslední a koukám ostatním po lýtkách, vypadají všichni nějak namakaně! V sedle chvilka oddechu. Jdeme do údolí pod stěnu Toffana I. Zastavujeme na loučce u potoka, kolem jsou opevnění z první světové války - bunkry vytesané do skály a zákopy. V jednom z bunkrů si připravuju nocleh. Šest nás vyráží nahoru bez batohů obhlédnout zítřejší nástup do stěny. Cesty tu jsou mizerně značené (v Bulharsku i Rumunsku lépe), trvá nám asi 20 minut, než tu správnou nacházíme. Jdeme nahoru sutí až do sedla mezi Casteletem a Toffana I. Tady začíná točitá šachta uvnitř skály, jištěná lanem. Nemáme baterky, ale přesto lezeme dovnitř. Stoupáme šachtou asi 20 metrů a pak po stěně po lanech klesáme znovu k ústí šachty. Udělali jsme okruh.

Vlézáme proto zase dovnitř a zatáčíme tentokrát dolů. Někdo má zapalovač, ale ten asi po 100 metrech zhasíná. Slézáme dál potmě a držíme se jen jistícího lana. Asi po dalších 100 metrech vylézáme až dole u úpatí stěny. Tam je tabulka, že šachta je zavřená kvůli opravě. Já jdu dál při stěně, jestli nenajdu konečně tu nástupovou cestu na Toffana I, ale nic. Kluci jdou zpátky šachtou nahoru, že někde musí narazit na cestu, já se vracím při stěně do tábora. Cestou se stavím ještě v „dělové galerii“ (vytesané opevnění ve stěně). V táboře se dívám do mapy, vypadá to, že jsme na té suti měli uhnout vlevo. Kluci se vrací a potvrzují to, našli cestu. V koupených knihách o Dolomitech (Jirásko) jsou nesmysly!

3. den - Vyrážíme po 9.00 i se skupinou 2A, která dorazila pozdě večer. Jsou v ní dvě holky. Na suti odbočujeme doleva na skalní římsu a po ní k lanům - „železná cesta.“ Beru si jen prsák, což, jak mi později dochází, je pěkná blbost. Skupina 2A úvazky nemá, předbíhá nás. U nás jde jako první Petr a jako poslední Honza - oba jsou horolezci. Ze začátku se nejistím, ale za chvíli se dostáváme na skoro kolmou stěnu a tady se už cvakám. Je to drsné, jsem trochu vyplašený, nehledám ani stupy a ručkuju i s batohem po lanech. Na chvíli se zastavuji, třesou se mi obě nohy. Obdivuji 2A a hlavně obě holky, jak tudy mohly projít. Nevypadají ani nijak namakaně. Docházíme na další skalní římsu a po ní traverzujeme k dalším lanům a po nich nahoru na další římsu a tak pořád dál celé tři hodiny. Jsem už klidný a soustřeďuji se na skálu.

Ve 12.00 konečně docházíme 2A a na skalním ostrohu obědváme.

Cesta se tu dělí, my jdeme s batohy doprava, 2A doleva. Po římse asi po 400 metrech docházíme k vlastnímu nástupu na vrchol. Necháváme na římse batohy, 2A přichází už bez batohů za námi, dáváme jim rezervní úvazky.

Procházíme 300 metrů vysokou stěnou, stále po lanech - paráda! Nahoře pak jdeme po suti a sněhu až na vrchol Toffana di Rozes (I) - 3.225 metrů, můj výškový rekord. Je vítr a zima, fotíme se a sestupujeme jinou cestou po nejištěné hraně na ostroh, ne příliš těžké. Rozcházíme se s 2A, sedm nás zůstává na ostrohu v bunkru a přilehlé štole, čtyři jdou směrem k chatě Giussani, která je odsud asi 30 minut. Nabíráme vodu (je jí tu dost, nahoře je ještě sníh), večeříme a jdeme spát.

4. den - Ráno je azúro. Jdeme k chatě, kde se setkáváme se včerejšími odpadlíky. Necháváme na ní batohy a vyrážíme jen s úvazky na Toffana di Mezzo (II) a di Centro (III). Milan s Bouchalem to vzdávají, jde nás jen 9. Ze začátku stoupáme velmi prudce sutí nahoru ke stěně. Tam hned začíná jištění lany. Asi na desáté matce si natrhávám bříško u palce, trochu krve, ale dobré. Traverzujeme po lanech celou stěnou až ke hřebeni. Závratná cesta, horší, ale krásnější než včera. Jsem zase nervózní, postupně se uklidňuju.

Po nejištěném hřebenu docházíme k dalším lanům. Přicházíme k jednomu místu, kde nás čeká 100 metrů kolmé stěny pod námi a nad tím lano a římsička, měnící se ve spáru jen na špičky nohou. Zatím vůbec nejhorší místo. Za ním to už jde, pod sprchou zase nalézáme na hřeben a nejištěně až na vrchol Toffana II - 3.243 m. Jím sušenky a jdeme dolů do sedla mezi Toffana II a III. Hnusná cesta, je tu sníh a led, lana jsou místy pod nimi.

V sedle se rozdělujeme. Čtyři - Honza, Zdeněk, Ota a já jdeme na Toffana III, ostatní na nás počkají pod sněhovým polem u jezírka. Na Toffana III poměrně lehkým jištěným hřebínkem, nahoře (3.237 m) je vrcholová kniha. Zapisujeme se do ní a vracíme se stejnou cestou. Mám hlad. Traverzujeme Toffana po druhé straně přes suťoviska. Kdyby tady člověk uklouzl, tak letí až dolů - nejsou tu žádná lana. K chatě sjíždíme 400 výškových metrů po suti jako na lyžích. Na chatě jíme a pijeme a sestupujeme dolů do údolí cestou pod ostrohem. Bolí mně vazy pod pravým kolenem.

Sestupujeme až ke skalní hraně a tady na nás čeká zlatý hřeb programu. Stometrová kolmá stěna a do ní zatlučené tyče tvoří vzdušný žebřík. Mám strach, ale jde to. Někde jsou tyče vylomené, někde ohnuté - s batohy na zádech prostě nádhera. Dole hned vytahuju foťák a fotím ty chudáky nade mnou.

Jdeme údolím vzhůru na naše staré místo. Spím venku, je strašně teplá noc. Nemůžu vydržet ve spacáku a spím nahý na něm (2200 m!). Bude asi změna počasí.

5. den - Vycházíme až v 10.00 k autobusu a v 11.15 jsme u něj. Bolí mně pravé koleno, těším se na odpočinek. Počasí se rychle kazí a přicházejí déšť a kroupy. Skupina 2A přichází v 15.00 a vyjíždíme do Benátek. Po dvou pivech a pěti rundách tvrdého usínám spánkem spravedlivých. Dole bloudíme, je tady spousta silniček. Spíme v autobuse na pobřeží. Před spaním ještě koupání v moři.

6. den - Ráno vyjíždíme jen do Benátek. Žádná auta, vše lodní a lodičková doprava. Je to tu hezké, ale bydlet bych tu nechtěl, kanály trochu smrdí. Je už zase hezky a horko. V 15.00 odjíždíme směr Verona. V ní je po Římu druhá největší antická aréna, ale není zrovna přístupná. Večer stavíme na koupel u jezera Lago di Garda a pokračujeme po dálnici směr Bolzano. V Itálii se za dálnice platí... Z Bolzana jedeme po horských silničkách pod Marmoladu. Přijíždíme k Lago Fedaia ve 2.00 a spíme na parkovišti pod hotelem.

7. den - Skupina 1 (bez Milana), posílená o vybrané členy ze skupiny 2A (cepín a mačky podmínkou), vyráží v 9.00 na Marmoladu. Nástup je zase po sjezdovce. Nad námi vede lanovka a cestující na nás samozřejmě vesele pokřikují. U horní stanice lanovky se dohadujeme, kudy dál. Petr Průša s Honzou si chtějí trochu zalézt a proto se rozdělujeme na 11 + 2. Na vrchol půjdeme železnou cestou, nahoře dáme bivak a zpátky pak seběhneme po turistické trase přes ledovec.

Značka vede od stanice šikmo dolů, což se nám moc nelíbí a jdeme si podle svého traverzem. Za chvíli ale stojíme, protože nevíme, jak dál. Nakonec trochu sestupujeme a nacházíme značku. Přirozeným vedoucím se stává Petr (50 let, Kavkaz). Obcházíme skalní stěnu, lehce obědváme a vyrážíme po sněhovém poli do sedélka. Převýšení je asi 200 až 300 metrů, délka cca 1 km. Vytahujeme cepíny, mačky necháváme v batozích - sníh je měkký. V sedle začíná železná cesta. Vede po SZ hřebeni, lezecky ne moc těžká (méně exponované než na Toffana), místy je ale na skále led a klouže to.

Jdeme pomalu, jsme utahaní ze slunce, nebe je bez mráčku. Konečně máme skalnatý hřeben se železnou cestou (lana, kramle, žebříky) za sebou a začíná sníh. Bereme zase cepíny a opět bez maček (Petr říká, že nejsou potřebné), stoupáme na vrchol. Jsem celý rozpálený a utahaný, lehám si do sněhu a strkám do něj hlavu, krásně to chladí. Docházíme na vrchol - 3.343 metrů. Je oblý se sněhovou čepicí. Je tady chatka. Za ubytování se samozřejmě platí a tak zůstáváme venku. Správce chatky mi dokonce nedovoluje udělat si jídlo venku na stole. Ten je asi jen pro hosty, kteří tu ovšem žádní nejsou. Nehádám se s ním, vedle je místa dost.

Z vrcholu vidíme Honzu s Petrem, jak lezou na vedlejší vrcholek, mají toho asi plné zuby. Bouchal na ně křičí a radí jim, aby se drželi skály. Dobrá večeře - knedlíky + krůtí guláš. Spíme s Otou venku bez stanu, ostatní je mají. Noc dobrá.

8. den - Budím se ve 4.00 hodin ráno zimou. Před pátou to už nemohu vydržet a vylézám i s Otou ze spacáku a společně čekáme na východ slunce. Je nula stupňů, vítr, nebe jasné jako včera. Něco fotím a zase zalézám. V 7.00 definitivně vstávám a dělám snídani. Je vítr, vyškrtávám polovinu krabičky, než zapálím líh. V 9.00 vyrážíme dolů, sníh je ještě ztvrdlý a tak bereme mačky i cepíny. Petr nemá k mačkám řemínky, tak jde bez nich - proto nám včera pořád tvrdil, že mačky není nutné vytahovat!

Po sněhovém hřebínku je to trochu o ústa. Následuje skalní stěna, pod kterou zase nasazujeme mačky a jdeme střídavě po sněhu a ledu dolů k lanovce. Cestou sundaváme mačky, kloužeme se a blbneme. U lanovky se rozcházíme. Je individuální program a s Otou jdeme stranou k malému jezírku a opalujeme se. K autobusu pak scházíme vedlejším údolím po skalách a po trávě. Hezké, ale horko. U autobusu si bereme plavky a jdeme se koupat do jezírka za přehradou. S Danou potom ještě běžíme zpátky okolo přehrady - asi 5 km. Večer je kytara a chlast, opíjím se.

9. den - Máme odjezd až v 10.00. Jsem trochu zesláblý, ale přesto vyrážím s Petrem, Zdeňkem, Otou a s Frantou na druhou stranu údolí, podívat se nahoru na skály. Nahoře začíná železná cesta přes skalnatý hřebínek. Zdeněk leze nahoru (máme prsáky), Frantu náhle bolí noha (má ji natrženou od mačky) a Petr říká, že mu po včerejšku není nějak dobře a dává Otovi obětavě svůj úvazek. Mě bohužel nic nenapadá a tak lezu nahoru. Ze začátku je to vůbec nejtěžší, co jsme tu lezli, s batohy by to asi vůbec nešlo. Je to ale krásné lezení, drsná skála, dost chytů a stupů. Přelézáme hřebínek i s visutým můstkem a utíkáme k autobusu. Docházíme přesně v 10.00.

Zpátky jedeme přes Bolzano, Innsbruck a Salzburg do Budějovic. Nikde na hranicích nás nekontrolují, v Budějovicích jsme v 1.00.

Závěry: V Dolomitech je kupodivu dost vody i nahoře, ovšem v srpnu a v září, kdy už je sněhu méně, to je asi horší. Cesty jsou špatně značené, trochu se jde orientovat podle map, ty ale ve skalách nemohou být nikdy přesné.

Spát se dá úplně všude, parkovišť je všude dost. Dojet se od nás za 8 hodin. Chce to chodit bez batohů nebo jen s lehkými - jsou tu velká převýšení a lezení po železných cestách je s batohy nepříjemné. Jde chodit i úplně mimo železných cest, to ale není tak zajímavé. Úvazky a karabiny jsou tady nutností, cepín a mačky jsou vhodné.

ilustrační foto

Nízké Tatry + Velká Fatra 08/90

Doba trvání: 8 dnů

Účastníci: Roman Hradecký, Roman V, Radek, Jirka, autor

Příprava: Standardní. Jenom jsme se nedohodli na trase cesty. Já a Radek jsme po Nízkých Tatrách chtěli jít do Roháčů a Roman H na Velkou Fatru. V průběhu cesty se pak jeho přání prosadilo.

Charakteristika: Celá trasa je chodecký terén, žádné lezení. Poměrně velká vzdálenost a převýšení - typický náročný choďák.

Trasa: Liptovský Mikuláš - autobusem do Švermova - Kráľova hoľa - Ždiarske sedlo - Priehybka - Priehyba (nocleh) - Oravcová - Homólka - Končisté Čertovice (nocleh) - Lajštroch - Ďumbier - chata M. R. Štefánika (nocleh) - traverzem na Krupovo hoľu - Chopok - Dereše - Chabanec - sedlo Ďurkovej (nocleh) - Latiborská hoľa - Velká Chochula - sedlo Hodlanka - Donovaly (nocleh) - autobusem do Starých Hor - Králova Studna - Križná - Ostredek - chata pod Borišovom (nocleh na hřebeni) - Jarabina - Velký Kľak - Lubochňa (nocleh) - autobusem do Rožumberoka

Průběh výpravy, postřehy

1. den - Vyjíždíme všichni v pátek z Č. Budějovic. Podařilo se mi vytáhnout Radka - chci ho uštvat. Jirku chceme před Rilou trochu testnout. Noc trávíme ve vlaku vsedě.

2. den - Ráno po šesté hodině dojíždíme do Popradu (potkávám tam Zdenku Adamčíkovou z práce) a hned nám jede autobus do Švermova. Tam dokupujeme potraviny a snídáme a pak vyrážíme na Královu Hoľu. Hned za Švermovem ztrácíme červenou značku, ale jdeme dál podle mapy. Je z toho hodinová zacházka. Stoupáme ve vedru, převýšení je 1000 metrů. Nahoře toho máme dost. Ke konci stoupání jsem začal šlapat a Radka trochu natáhl. Po travnatém hřebeni klesáme do Ždiarskeho sedla, odtud do Andrejcové, kde je koliba. Je tam ale víc lidí a tak jdeme dál a docházíme až do Priehyby. Rozbolelo mne pravé koleno, doufám, že to není meniskus. Dole v sedle i bez batohu kulhám. Spíme venku u cesty, koleno i v noci bolí.

3. den - Radek má ráno červené oči - pyl. Říká, že venku spát nemůžeme, musí být někde v místnosti. Koleno pořád bolí, ulamuji si hůl. Radka už tedy neodrovnám, stejně mizera šlape dobře, možná by odrovnal on mě. Po prvním stoupání, když čekáme na Romana V a na Jirku, jde dopředu a vidíme ho až večer v Čertovici. Celá cesta vede tentokrát lesem, menší převýšení, ale koleno bolí. Opírám se o hůl a jdu jako poslední. Je zase velké vedro, všichni jsme utahaní. Večer v Čertovici doplňujeme s Romanem H a s Jirkou energii - každý tři piva (3000 kJ). Radek, Roman V a Jirka odcházejí spát do chaty, já s Romanem H spíme venku.

4. den - Jirka prý v noci předváděl „šavlový tanec“. Ráno leží chcíple na karimatce. Postupně vycházíme – Roman H, Radek a pak zbytek. Pořád jdu s holí, je to už ale lepší. Jirku zlobí žaludek, jde strašně pomalu. Nutím ho jíst čokoládu a chleba, ale nepomáhá to. Je to pořád horší, pod Ďumbierem u chaty M. R. Štefánika pro dnešek, po třech hodinách chůze, končíme. Dáváme si v chatě guláš za 25,- Kčs. S Romanem V jdeme bez batohů na Ďumbier, jdu rychle, ale při sestupu koleno zase zlobí. Radek, Jirka a Roman H se rozhodli spát na chatě, já a Romanem V scházíme do údolí a spíme venku. Koupám se v potoce a pak se nahý sluním. Roman je zalezlý ve stínu pod klečí, prý má trochu úžeh. Ani se neopláchl, čuně.

5. den - K ránu jemně sprchlo, museli jsme vytahovat igelit. Když ale vycházíme k chatě, je už zase hezky. Jirka dnes vypadá líp, uvidíme. Míjíme Ďumbier po modré značce (Roman H s Radkem tam byli včera také). Na Chopku děláme zastávku a čaj. Jirka jde, ale pomalu. Radkova diagnóza - stržený organismus. Pochodujeme dál, sluníčko svítí, ale fouká ostrý severák. Postupně se rozcházíme, jdeme docela dobře. K večeru už je vítr vyloženě ledový, scházíme v Ďurkovej do koliby na závětrné straně. Je nás tu víc. Večer přichází nějaký zdejší samorost. Říká o sobě, že je „poslední zálesák.“ Pořád něco žvatlá o životě v horách, přitom má s sebou namísto spacáku flašku vína. V noci budí ostatní spáče strašlivými výkřiky - zřejmě zálesákova poslední noc. Po čtvrté hodině raní mizí z koliby.

6. den - Ráno je venku černo, zima a silný ledový vítr - severák. Vycházím poslední, hůl nechávám v kolibě, protože koleno včera skoro nebolelo. Dneska jdeme dobře, postupně se i otepluje. Po sestupu z Prašivé mně zase chytá koleno. Večeříme v Donovalech v Interhotelu - snobské prostředí, vysoké ceny, malé porce. Spíme u silnice na zastávce. V noci je horko, budí nás auta.

7. den - Radek s Jirkou nás ráno opouštějí. Jirka je vyřízený, říkám mu, že na Rilu musí trénovat, takhle by ji asi nepřešel. Radek Velkou Fatru zná, chce se mu domů. My dokupujeme potraviny a sjíždíme na radu Romana H po jeho bedlivé studii mapy autobusem do Starých Hor (462 m.n.m!!). Nahoru to tak máme zase 1000 metrů převýšení. Řežu si novou hůl. V polovině výstupu se kluci myjou v potoce, nestydatě je fotím. Pak začíná v horku tvrdý výstup, několik hysterických záchvatů. Nahoře, u Královo studny, obědváme a pokračujeme po krásném, širokém travnatém hřebenu - Križná, Ostredok, Suchý vrch. Všude je tu spousta dobytka - krávy a ovce. Traverzujeme Ploskou se stádem krav v patách k chatě pod Borišovom. Tam si každý dáváme dva čaje a sušenky a jdeme dál, je už skoro večer. Je tady ostrý hřeben a není kde spát. Přecházíme dva kopce a cestou potkáváme vyřízené milovníky hor, ploužící se k chatě a až před 20.00 nacházíme trochu rovné místo na nocleh.

8. den - Cesta dál vede lesem, voda bude až večer. Je vedro, ostrá stoupání a klesání. Je mi špatně od žaludku, ale postupně se to zlepšuje. Na Jarabině nás Roman V opouští - nemá vodu a to ho znervózňuje. My jdeme za ním na Velký Kľak. Velkofatranská magistrála často mizí v kapradí nebo v křoví, musíme se tím prodírat a hledat cestu. Na Kľaku na nás už čeká Roman. Tady končíme, scházíme po zelené do údolí. Strašná cesta - prudký sešup, spousta kopřiv a lopuchů, cesta se v nich úplně ztrácí. Pošlehaní od kopřiv konečně asi po hodině a půl docházíme na cestu. Jdeme po ní dál dolů údolím k Ľubochni. Mytí v říčce, večeře. V noci dostávám běhavku - chodím ve tmě kachním pochodem po louce sem a tam.

9. den - Docházíme k Ľubochni, cestou musím zase na záchod. Autobusem jedeme do Ružomberoku a pak vlakem směr Č. Budějovice. Břicho je už klidné.

Závěry: Menisky mám asi v hajzlu. Budu s tím muset do hor počítat. Chvílemi to opravdu dost bolelo. Jirka překvapil slabou fyzičkou (před rokem to bylo lepší), Radek naopak dobrou. Cesta byla vcelku nezajímavá, do Nízkých Tater a Velké Fatry už asi nepojedu.

ilustrační foto