Za našimi krajany III

Za našimi krajany III

S krajany se v dnešní době setkáváme díky turismu skoro po celém světě, ale s těmi, kteří pocházejí z české kotliny a žijí již několik desítek let mimo naši vlast, už ne tak často. Díky zahraniční exkurzi jsme se v rumunském Banátu setkali nejen s Čechy ale i Slováky, kteří si vybudovali i své městečko. 

Květen 2015 a 2016

Naposledy jsme naši výpravu opouštěli v rumunském Banátu, kde jsme prozkoumali nejen Svatou Helenu, ale i zdejší pohoří Retezat. Trochu se tak budeme stáčet zpátky, abychom se mohli přibližovat k maďarským hranicím a také k domovu (předchozí články - Budapešť a Arad / Banát a Svatá Helena).

Temešvár

Vítá nás Timisoara, průmyslové město a jeden z nejdůležitějších průmyslových centrem nám již známého trojúhelníku Arad-Oradea a Temešvár. Se svými 300 000 obyvateli se řadí na třetí pozici nejlidnatějších měst celého Rumunska, a to hned po Bukurešti a Kluši.

Kudy se vypravím?

Škoda budov

Náměstí Vítězství

Tento dopravní uzel s mezinárodním letištěm, první koněspřežkou a pouličním osvětlením v Evropě, nás přivítal v doznívajícím velikonočním a jarním hávu. Pokud jsme Temešvár zažili jedenkrát při přestavbě z evropských peněz, dnes je jeho historická část nádherně opravena. Na každém kroku vidíme nějaký kus historie, ať už z dob římských, turecké nadvlády a nebo po roce 1714, kdy město dobyli Habsburkové.

Kašna poblíž náměstí Vítězství

Vlčice a budoucí zakladatelé Říma

Dominantou historického centra je nejen bývalá radnice v barokním stylu, budova opery, ale také římskokatolický a dva pravoslavné kostely. A právě víra v Boha napomohla před koncem roku 1989 v Temešváru svrhnout krutý režim diktátora Nicolae Ceaușesca, který zde vládl od 60. let 20. století (vybudoval Palác republiky na úkor budov Starého města, málo dostupná voda, 2 hodiny elektřiny pro lid denně,...). Mohl za to zdejší maďarský kněz, který měl být převezen do vězení, lidé však zakročili a vojáci, kteří měli střílet do lidí, tak neučinili a přidali se na stranu davu, který podnikl tu nejzásadnější věc pro budoucnost Rumunska..

Rekonstrukce náměstí Svobody (rok 2015)

Sloup Nejsvětější trojice

Dům se lvy

K symbolům města se řadí především Katedrální chrám Tří hierarchů, který byl dokončen po druhé světové válce. Honosí se tím, že dokáže pojmout až 4 000 věřících, což jej řadí mezi jeden z největších pravoslavných chrámů na světě.

Rumunská pravoslavná katedrála zblízka

Interiér pravoslavné katedrály

Všechna posvátná místa i uličky měst na vás dýchnou zdejší atmosférou, a pak se někdy cítíte, jako kdybyste se dostali blíže k srdci zdejšího národa. A to se mi stalo i zde - uprostřed Temešváru.

Výzdoba Temešváru

Nadlac

Rumunsko během své historie zažilo mnohá příkoří, ale i časy rozkvětu, kdy do země proudily finance z vývozu ropy i automobilů značky Dacia, která je dnes pod americkým koncernem Ford. Do země se tak dostali nejen sousední Maďaři, ale i Němci, židé, Češi i Slováci. Bohužel po roce 1948 někteří byli nuceni opustit svou vlast a odejít z nové domoviny pryč.

Výhled z věže na Nadlac

To se naštěstí vyhnulo městečku Nadlac, které je jakýmsi skoro hraničním přechodem mezi Maďarskem a Rumunskem. První Slováci, kteří sem dorazili kolem roku 1803, tu vybudovali nádhernou obec, které vévodí i barokní evangelický kostel. Právě v něm najdeme i obraz, který byl namalován ke stému výročí jejich příchodu. Skrytá je v něm ale i tehdejší korupce, která tak trochu dneska podlamuje nohy politikům Slovenské republiky.

Hlavní oltář

Výročí příchodu

Slováci po kupe

Více jak polovina obyvatel se dnes hlásí ke slovenské národnosti, ačkoliv již v roce 1920 byl Nadlac připojen po Trianonské dohodě k Rumunsku, nikoli k Československu. Každou čtvrt hodiny se na všechny světové strany troubí z kostelní věže daný čas, který nám připomněl, že jsme očekáváni. Byli jsme přivítáni zdejším starostou, ochutnali jsme místní mastné produkty i si osladili život v místní cukrárně.

Evangelický kostel v Nadlacu

Čas zatroubit

Skvělá cukrárna

Je krásné, že i zde se snaží uchovat a využívat slovenskou kulturu. Až teprve od páté třídy mají ve škole navíc domovský jazyk - rumunštinu. Nikoho tak ani nepřekvapí, že místní jsou silně nábožensky věřící, podle posledního sčítání se k ateistům řadí pouze jednotky lidí (2-3).

Ve slovenském Nadlacu

Hrad Korvín a Herkulovy lázně

Mnohem smutnější místa nás ale čekala. Vypravili jsme se do Herkulových lázní, tedy do zbytků věhlasného místa, kam jezdila odpočívat dříve i císařská rodina. Naštěstí předtím nás čekal hrad Korvín. Ten leží nedaleko Hunedoary, které se přezdívá "město tisíce tváří", ať už kvůli hojné socialistické výstavbě s průmyslovými brownfieldy, anebo kvůli honosným cikánským sídlům, které mnohdy připomínají přehnaně pohádkové kýče. A nevymyká se to jen v našich hlavách, které jsou zvyklé na běžné a ničím nevybočující objekty?

Dům v Hunedoaře

Sedmý div Rumunska, jak jej označil časopis The Epoch Times, byl docela dost zaneprázdněný a ne všichni z naší skupiny měli tu možnost se dostat dovnitř. Na goticko-renesančním hradě s názvem Hunedoara (podle obce, u které se nachází) či Korvín z 15. století se totiž natáčel nový film Dračí srdce.

Opevnění města Hunedoary

Jeden z brownfieldů

Hrad Hunedoara (Korvín)

Natáčení filmu

Uvnitř se nachází architektonicky ceněné místnosti jako Rytířský sál, ale nečekejte nic ohromného, alespoň co se týče vybavení. Možná právě proto se s hradem spojuje legenda o sedmiletém věznění hraběte Vlada, který se stal slavným pod jménem Dracula.

Tapisérie v Korvíně

Interiér hradu Korvín

Jedna z komnat

Výhled na Hunedoaru

Pokud jsme zažili s tlukoucím srdcem živý středověk kvůli místu i filmařům, Herkulovy lázně nás zklamaly. Pokud český národ postupně ztrácel a možná trochu i ztratil některé lázeňské komplexy vzhledem k majetkovým poměrům i chátrajícím budovám, zdejší rumunské lázně jdou podobným směrem. Bohužel! Velká škoda, že více jak šesti tisícové město ztratilo význam a ani investice z Evropské unie mu nejspíš nepomohou.

Herkulovy lázně

Cestou do centra

Další z hotelů

Jak se ale říká, naděje umírá poslední, proto nějaký záchvěv lepších časů tu vidět byl, ale je to ještě daleká cesta...Jelikož můj život byl pár let spjatý s pošťáckým životem, daří se mi i v cizině všímat si poštovních schránek ale i lidí, kteří přinášejí radost i zklamání. Ja čas říci sbohem Rumunsko, ať se ti podaří začít více vzkvétat než nyní...

Druhý z kostelů v Herkulových lázních

Rumunský pošťák

...na hranicích jsme tentokrát kontrolováni. Musíme z autobusu, který je prohledán, některé kufry jsou vybrány k prohlídce a navíc nás čeká postupná lustrace. Naštěstí stačí jen občanský průkaz a slyšet správně své jméno. Hold "migrační krize" vrcholí a Maďaři si dávají velký pozor, koho si k sobě pustí.

Szeged

Poslední zastávka naší zahraniční geografické exkurze bylo město Szeged, známější pod českým názvem Segedín, jež dostalo název podle ostrova, který se nacházel v místní řece Tisze. Bývalé centrum jižních Uher dokonce mohlo v minulosti několikrát zaniknout, ať už kvůli nájezdům Mongolů či Turkům, kteří město dobyli a více jak jedno století zde vládli.

V Szegedu

Náměstí v Szegedu

Pomník Kossutha na náměstí

Ani Segedínu se nevyhnula druhá světová válka, při které bylo zabito kolem šesti tisíc obyvatel a židovští občané uvězněni v ghettech. Již v minulosti se stalo 160 tisícové město centrem lehkého průmyslu, především toho potravinářského, kdo by neznal uherský salám, segedínský guláš apod.

Vyobrazení houslisty

Budovy v Szegedu

Albert Szent-György před univerzitou

Ačkoliv nejstarší budova - radniční věž - je z 12. století, najdeme tu i modernější památky, které byly vystavěny po jedné z největší povodní v roce 1879 za vlády Františka Josefa I. Ve "městě slunečního svitu", jak se Segedínu také přezdívá kvůli 500 mm srážek a 2 200 hodinám slunečného počasí za rok, se nachází jedna z největších univerzit Maďarska.

Fontána před univerzitou

Univerzitní fakulty

Zvonice svatého Demetriuse

Mezi památky města patří také Votivní kostel Panny Marie, který je vyzdoben nádhernou mozaikou Madony. Zažili jsme v něm nádherný varhanní koncert i zpěv místního sboru, na který jsme tajně jako věřící vlezli. Hudba nás ale provázela i nedaleko jednoho z mostů. Poslech hudby při západu slunce, popít místní pivo Dreher a komunikovat se společníky, jak osvobozující pocit...Egészségére (Na zdraví.).

Katedrála Panny Marie v Szegedu

Průčelý katedrály

Interiér katedrály

Cestování se pro někoho opravdu může stát drogou ;), možná jako pro mě, který z poznání a zážitků čerpá energii. Děkuji spolužákům i učitelům z katedry geografie při JČU v Českých Budějovicích, protože bez nich bych své sólo prvopočátky možná tak rychle nezačal.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Jack

Jack

Učitel zeměpisu, občanské výchovy a základů společenský věd, který rád poznává nejen lidi, ale i nové kouty naší vlasti či další státy našeho světa. Kromě cestování a sportovního vyžití (běh, volejbal, cyklistika) si neodpustí poslech hudby, četbu thrillerů či společenských románů, ale také psaní různých článků a příběhů. Kromě publikování cestovních zážitků na tomto webu, vede oficiální stránky Volejbalu Strakonice, spravuje oficiální stránku Běhu městem Strakonice 21. srpna, píše občasné recenze na blog iDnes.cz  či na Databáziknih a publikuje někdy články do různých periodik..

Řídí se heslem: "Žijeme jen jednou, a to za všech okolností, protože život se musí žít naplno, i když někdy není ten nejrůžovější. Ale s úsměvem jde vždycky všechno lépe ."

Přidat komentář

Komentáře

azave

10. března 2020 08:35

azave říká

Pekne poctenicko, diky... Pres vyse uvedena mesta jsem-jsme jeli xkrat stopem jak do rumunskych hor a pak nekam do Bulharska k mori. A vesnice Banatu jsme take tenkrat poznali jen diky autostopu a diky jednomu z hodnych ,,rumunskych,, ridicu, ktery byl ze Sv. Heleny. Ptal se kdo jsme, odkud jsme a ze tam u nich zna hoodne lidi, co mluvi cesky. Tak na misto do Retezat, jsme objevovali Banat. Jojo, to letopocet zacinal 19..  ... .. . 

Jack

1. dubna 2020 09:36

Jack říká

@azave: Ale myslím si, že se moc věci od té doby nezměnilo...vše tady tak pospává , ale krásně tu je

„Jednou za rok vyjeďte někam, kde jste ještě nebyli.“ Dalajláma

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.