Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

Za našimi krajany II

vydáno 29. prosince 2019 – napsal Jack – žádný komentář

Minule jsme opoštěli oblast důležitého centra Transylvánie město Arad, abychom se vydali dále do nitra Karpat, ale také blíže k Dunaji, která tudy protéká. Nedivíme se, že právě tady v těchto končinách se usídlili naši krajené.

Květen 2015 a 2016

Naposledy jsme se v článku dostali do Rumunska, přesněji do průmyslového trojúhelníku mezi městy Temešvár - Oradea - Arad, v jehož posledním cípu jsme přespávali. Čeká nás náročný přejezd do oblasti Banátu, který leží nejen v Rumunsku, ale i Maďarsku a Srbsku.

Nížíny v Banátu

Banát

Oblast dnešního Banátu měla odnepaměti zajímavou historii. Slované se na tomto místě usídlili již v 6. století našeho letopočtu, než se střetli a byli skoro o více jak deset století později vybiti Osmany. Bohužel i kvůli nepříznivým podmínkám zde vznikly bažiny, které nehostinnost poměrně dost zvyšovaly. Za Habsburků byla snaha tuto oblast zregenerovat a vysídlit sem obyvatelstvo. A to je příběh právě pro naše krajany.

Pohled na Železná vrata

Již za Marie Terezie do oblasti Banátu přicházeli první Pémové, jak je Rumuni nazvali. Společnými silami pak především v 1. polovině 19. století vybudovali šest vesnic - Gerník, Rovensko, Bígr, Eibentál, Šumici a Svatou Helenu. Počet Čechů a Slováků se tehdy odhadoval na 5 - 7000, což nebylo nejspíš nijak přesné číslo. Co je lákalo? Vlastní půda i možnost nějak zvýšit obživu své rodiny.

Svatá Helena

Uprostřed kopců na vápencovém podloží leží vesnice Svatá Helena. Dost připomíná jihočeské Hoštice u Volyně, protože i tady se většina obyvatel živí především zemědělstvím - pěstováním plodin, chovem zvířat a zpracováním jejich produktů. Založena byla ve 20. letech 19. století se dvěma kostely, z nichž ten jeden je evangelický.

Svatá Helena

Život ve Svaté Heleně

Život ve Svaté Heleně

Přijati jsme byli s úsměvem na rtech před školou, která je pojmenovaná podle našeho pedagogického velikána, J. Ámose Komenského. V jejích zdech se učí 85 žáků, kteří se dozvídají nejen o naší historii, dějinách Rumunska, ale jsou jim vštěpovány poučky z českého jazyka a od 5. třídy i místní rumunština. Dohovořit se s místními česky opravdu problém není, i když některé výrazy jsou třeba ze století předešlého.

Tak kudy z nudy?

Škola ve Svaté Heleně v roce 2015

Místní škola v roce 2016

Před úřadem ve Svaté Heleně

Než jsme byli ubytováni, vyrazili jsme společně na vyhlídku, která se nachází kousek za vesnicí. I sem bohužel zavítala moderní doba a v okolí Svaté Heleny se nacházejí větrné elektrárny, které trošku přírodní i vesnické panorama narušuje. Druhá nejdelší řeka Evropy Dunaj zde mezi kopci přeci jen kouzlí, neboť na svém toku vytváří zákruty (meandry) a místo s ostrohem, kde byla vybudována srbská pevnost Golubac, jež chrání vodní nádrž - Železná vrata.

Panorama

Meandry Dunaje

Hrad v Srbsku

Zárvt s polje

Učitelská fotografie na Vyhlídce

Večer každá skupina z nás je poctěna některým z domků, ve kterých přečkáme noc. Naše část výpravy bydlí u rodiny Štěpničků a že někteří naši další taky? Vždyť to je nejčastější příjmení ve Svaté Heleně. Jsme pohoštěni místní specialitou sarmou (zelný lusk naplněný namletým vepřovým masem, rýže, vegeta a pálivé papričky) a vyprávěním o zdejším kraji i nich samotných.

Život se nezastaví

Nástěnné malby ve škole

Jak se Češi dostali do Banátu?

Otec odešel již v 45 letech do důchodu, protože pracoval v dole jako horník a rudné doly jsou již uzavřeny. Ženy zpracovávají mléčné výrobky a prodávají je v Moldavě. Jak sami říkají, práce tu není, obyvatelstvo stárne a mladí odcházejí pryč. Někteří i zpátky do České republiky, odkud třeba i posílají nějaké peníze svým příbuzným. Jediná možnost, jak se tu trochu uživit, je cestovní ruch - pronajímání domů a kulturní festival Banát.

A honem pryč

Typické jídlo v Banátu

Večer nás čeká ještě družení v místní hospůdce u Štěpničky, kde pijeme višňovku a zpíváme české hity, které i zde jen tak nezestárnou. Je nám tu opravdu příjemně, vlastně jako doma ;).

Vyučování ve škole Jana Ámose Komenského ve Svaté Heleně

Kolem půl deváté ranní již míříme do školy, kde si ve skupinkách vyzkoušíme učit místní žáky, kteří zde tráví osm let. Jelikož zrovna mají státní svátek a volno, přijde jich přesto poměrně dost. Setkají se tak nejen s pokusy, jak třeba vzniká sopka, vyzkoušejí si hledání, zasportují si, vytvoří vlastní 3D ostrov a seznámí se s Postcrossingem. Nadšení projevovali nejen žáci, ale i my jako vyučující. Zkušenost opravdu k nezaplacení!

Jedna ze školních tříd

Naše aktivita

Hodina českého jazyka

Co nového se naučíme?

Tak snadné to je.

Pohoří Retezat

Ač neradi museli jsme lidem ve Svaté Heleně dát sbohem a pokračovat v cestě dále. Konkrétně vstříc karpatskému oblouku, který v této části tvoří vápencové pohoří Retezat. Tento třetí největší rumunský masív pro nás připravil zase něco speciálního.

Rumunský kostelík v Tismaně

Výchozím bodem pro nás bylo sedmi a půl tisícové město Tismana, kde jsme si nejprve prohlédli místní klášter. Až k jeho branám nás ale pronásledovali toulaví psi, kteří ale dál nevkročili. Možná to bude tím, že si pamatují nějaký ten výprask.

Všude jen psi

Tak klidné místo jsem nikdy nenavštívil. Hned u vchodu vás uchvátí malba pekla, ve kterém se smaží i Lenin a Stalin. Zajímavé vyobrazení, které vás přivede k zamyšlení. A ta příjemná rajská zahrada...

Klášter v Tismaně

Očistec a peklo v malbě

Zapálit si svíčku...

Rozjímat ale můžeme i po cestě do vyšších nadmořských výšek. Tam nás znovu doprovází místní psí průvodci. Brzy jsou však rozehnáni, neboť se rozhodli využít jiné živé maso ke své potravě. Vybrali si slepice, které tady mají černé sestry, jež obývají horský kostelík se zahradou. Ačkoliv vypadalo, že jedna ze sester je ve vyšším věku, dokázala ve svém těle vybudit tolik aktivity, že nejen psa dohnala ale i jej málem ubila.

Dřevěná památka

Naši psí průvodci

U kostelíku v pohoří Retezat

Někteří pokračují směrem na vrchol s nadmořskou výškou 960 metrů, který v této části není tak náročný. Jiní se vrací zpátky do výchozího tábora. My však pokračujeme a nalézáme menší kostelík i chaloupku, ve které je jedna ze sester. Nejen že jsme mile uvítáni, ještě navíc pro nás připravila lehké občerstvení. Aby i my jsme se nějak odvděčili, ponechali jsme ji tu něco od nás dobrého a zároveň z kamínků vytvořili srdce.

Na vrcholu

Kostelík ve výšce 960 m n. m.

Oltáře

Vrcholové foto

Jak náročné bylo dojít nahoru, o to lehčí bylo slézat dolů. Vždyť nás poháněl trochu i hlad, který byl naplněn zvláštním jídlem. Dostali jsme opravdu vydatnou polévku, sami pohleďte, jestli jsme měli opravdu hlad jako vlci :D. A večer byl ve znamení družení se, hudby a zpívání našich českých písní.

Netypická večeře

Garda de Sus

Poslední zastávkou v této oblasti z hlediska přírodních krás byl jeskynní komplex Garda de Sus. Tento vápencový systém jsme však navštívili pro nás v nevhodnou dobu, protože od května do října zde probíhá páření a následně hibernace netopýrů. Takže jsme se dostali sotva jen k branám...

Karpatská krajina

Vstup do vápencové jeskyně

Dál ani krok!

Minivodopád

...a ačkoliv jsme v chráněné krajinné oblasti, tak si s tím zdejší lidé moc nedělají hlavu. Ať žije ekologická bomba. Snažíme se nepřemýšlet nad globálními problémy a pokračujeme Rumunskem dál, tentokrát do jednoho z nejprůmyslovějších měst a center zdejší oblasti - do Temešváru.

Nepořádek v chráněné krajinné oblasti

Jeden z kostelů v Garde de Sus