Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

Z Bučiny na Luzný a Roklan

vydáno 10. září 2013 – napsal Rony – 2 komentáře

Jen kousek od našich hranic leží dvě šumavské hory, které patří mezi turisty k nejvyhledávanějším. Je to tak právem, protože se jedná o skvosty Šumavy, i když za hranicemi se jí říká Bavorský les. Karel Klostermann ve svých knihách často popisuje tato místa, kde se střetával německý živel s českým.
Dnes je prostor mezi Luzným a Roklanem liduprázdným územím nespoutané divoké přírody, kterou procházíte se zatajeným dechem.

Není divu, že se na tato místa neustále rád vracím. Stále je možnost objevovat nové cesty a z těch již v minulosti prošlých nacházet nové pohledy. Vždyť šumavská krajina se po kůrovcové kalamitě rychle a výrazně mění. O jeřabiny byste zde v minulosti téměř nezavadili, zatímco dnes se hojně ujímají vlády nad poničenou krajinou, jako první vyslanci budoucí různorodé přírody, zbavené nadvlády smrků.

Luzný (Lusen 1 373 m n. m.)

mapka Luzný

Z důvodu, který jsem v loňských článcích o parkování na Kvildě popisoval, jedeme na parkoviště u Vydřího mostu na Horskou Kvildu. Ta se mi jeví jako vstřícnější a celodenní poplatek za parkování 50,- Kč rád dám.

Z Horské Kvildy navíc jede zelený autobus na Bučinu, místu, odkud začneme náš dvoudenní vandr. Přestože je polovina srpna a sobota, první spoj v 8,15 h je úplně prázdný. Kupodivu nikdo nepřistoupí ani na Kvildě a tak se vezeme jako páni. Dozvíme se, že spoj po desáté naopak téměř vždy praská ve švech a občas se do něho ani všichni turisté a cyklisti nevejdou. Někteří pak mají smůlu. Dobře si vzpomínám, že loni jsem při jízdě v tomto čase také stál jen na jedné noze a ani to nebyla moje.

Bučina je místem, které nám má zkrátit cestu na Luzný. Od hranic jdeme po cestě k Finsterau, kam bychom mohli s výhodou i dojet autobusem, co nás zde míjí. My ale chceme tento úsek projít a tak kolem vrcholu Siebensteinkopf, který jsme zdolali právě před rokem, uhybáme z cesty a odbočujeme podle splavovacího kanálu směrem k vodní nádrži Reschbachklause. Původní nápad obejít Farrenberg raději měníme. Před týdnem zde totiž hořel les, byl vyhlášen zákaz vstupu a my nevíme, zda se dá touto neznačenou cestou již projít.

Tady si dovolím malou odbočku pro srovnání přístupu NP Bavorský les a NP Šumava. Zatímco u nás v l. zónách nesmíte mimo turisticky značené stezky nikam, dokonce ani tam, kde je asfaltová cesta, v NP Bavorský les je dovoleno všechny cesty používat (od 15.7. do 15.11). To se i u nich dočtete z obrázku. Projdete si díky bez problémů i jádrovou zónou parku s nejvyšším stupněm ochrany. Navíc značených cest je zde velké množství, což se nedá se Šumavou, kde se mlátíte na bývalých vojenských asfaltkách s cyklisty, vůbec srovnávat. Prostě zde turisty neberou jako vetřelce.

Pohodlně sestupujeme kolem Reschbachu k rozcestí u Alteklause a bereme za vděk neznačenou starou lesní cestu. Přece jen se vracíme pod jižní hřeben Farrenberku. Jdeme nádhernou bučinou s mnoha balvany, kde po ohni zde není ani památka. Ten zřejmě vznikl na opačné straně vrcholu, kde před mnoha léty uschl kůrovcem napadený smrkový les.

Před námi se objevuje ostrý kamenitý sráz Steinfleckberku (1 341m n. m.), který stojí v cestě k Luznému. V prudkém svahu lze vyčíst, že tudy vede stezka, která by nám dost usnadnila výstup, ale hora je plná padlých mrtvých stromů a tak neriskujeme a sestupujeme kolem Grosserschwarzbachu k soutoku s Kleinschwarzbachem. Tady potkáváme starší český pár ze Strakonic, který také stoupá vzhůru k Luznému. Je už velké vedro, a protože posledních 300 výškových metrů je pod dohledem ostrých slunečních paprsků, moc z vesela nejdeme.

Začínají však přibývat rozhledy a tak máme alibi pro časté zastávky. Na vedlejším Steinfleckberku jsou pod vrcholem velká kamenná moře, tolik podobná luzenským a nad nimi malá dřevěná chatka. Chvíli sníme o tom, jaké by bylo strávit tam za svitu hvězd noc. Krásné místo by stálo za prozkoumání. Náš dnešní cíl je ale jiný. Luzný je v dosahu a v dáli čeká Roklan.

Konečně zamíříme do terénu. Na tvrdou asfaltovou cestu se dostaneme zpět až před Modravou. To je výhoda cest v Bavorském lese. Značené trasy jsou vedeny stezkami, nebo po pískem sypaných lesních cestách.

Značek je kolem Finsterau opravdu mnoho a chodit lze prakticky po jakékoli cestě. Výjimku tvoří omezení od 15.11. do 15.7. na některých, většinou ale turisticky neoznačených cestách. Jaký je to rozdíl v přístupu NP Bavorský les a NP Šumava pozná hned každý, kdo sem zavítá.

Na rozcestí pod Reschbachklause jdeme dál podle potoka Reschbach. K němu nás dovedl splavovací kanál, který dolů míří na Čertovu Vodu k české hranici.

U dalšího turistického rozcestí Alte Klause pokračujeme svahem Farrenberku po upravené, velmi staré a pestrou přírodou vedené stezce.

Takto, kamennou vyvýšenou hrází, je vyřešený přechod přes jednu menší strž.

Pomalu sestupujeme k Grosser Schwarzbachu a náš pohled může poprvé zavítat k mohutnému Steinfleckberku. Název hory je zřejmě odvozen od několika mohutných kamenných moří, které brzy z opačné strany hory uvidíme.

Vedry letošního léta trpí i rostliny. Takto rezavě se zbarvilo borůvčí, které na kamenech nesehnalo dostatek vláhy.

Stráň Steinfleckberku je velice strmá a plná polomů. I proto se radši neodvažujeme využít stezku po jeho úbočí, která je naznačena na mapě a jíž také dobře vidíme ve svahu.

Na několika prudkých srázech se odhaluje kamenné podloží hory.

Nedaleko soutoku Grosser a Kleiner Schwarzbachu znovu narážíme na značku. Po ní začínáme tvrdě stoupat k Luznému. Vedro začíná být nemilosrdné.

V horní části nás již nechrání stín stromů. Kůrovcová kalamita vzešla právě z tohoto území a zdejší lesy vzaly za své jako první. Dnes již jsou vidět nálety pionýrských dřevin, keře i smrčky. Po 15 letech se les pomalu vrací v pozměněné podobě.

Kleiner Schwarzbach.

Směrem k vrcholu Flecksteinberku lze jít po otevřených stezkách bez problémů. O tetřeva, který na české Šumavě zcela znemožňuje vstup do mnoha krásných míst, zde zjevně strach nemají.

Kamenná moře Steinfleckberku. Nad vrchním mořem stojí malá dřevěná chatka. Dobrý tip na další průzkum.

Konečně přicházíme k hranici, která sem vede z Mokrůvek a lomí se v pravém úhlu, díky čemuž se vrchol kamenitého Luzného dostává mimo naše území. Nahoru vede stezka po tisíci obřích balvanech, které zde kdysi obnažil ledovec, a déšť s větrem dokonaly dílo boží. Tedy spíš dílo přírody, ale faktem je, že když ho prvně spatříte na vlastní oči, vyklouzne vám z úst samovolně "pane bože ...". Kouzlo Luzného se totiž nedá popsat, Luzný musíte vidět!

Je už po poledni a cesta nám trvala o dost déle, než jsem si doma v klidu naplánoval. Ani rozcestník s údajem Grosser Rachel 5 hod. nevěstí žádnou idylku. Můj úmysl přejít ještě dnes Roklan a přespat v boudě na louce nad Schachten je zcela nereálný. Rozhlížíme se po kraji, ale opar je příliš limitující, jak pro naši orientaci, tak pro slušné fotky. Naštěstí sám Luzný stojí za to!

Na hoře je plno lidí, proto odkládáme pauzu na oběd k přístřešku u Skleněné archy. Balvany jsou na stezce uspořádány do stylu kamenných schodů a tak je sestup sice namáhavý, ale bezpečný. Skleněná archa vzbuzuje pocit křehkosti našeho světa a pomáhá pochopit spojení lidí s přírodou. Tmavě zelená barva pak koresponduje s cestou, kterou jsme za tisíce let již ušli a která nás ještě čeká. Jaká bude, je na každém z nás.

Luzný v dohledu.

Kamenné schody umožňují snazší průstup mořem obrovitých balvanů Luzného, který je díky nim asi nejzvláštnějším vrcholem celé Šumavy. Tato stezka vede od hranice, která se zde ze směru od Mokrůvek prudce lomí doprava. Celé území Modravského potoka, který zde pramení, je tak vystrčeno ostrým břitem meče do hlouby Bavorska. V devadesátých letech se zde po upraveném chodníčku krásně putovalo.

Dnes je sice již nově proznačena stará a mnoho století používaná cesta od Modrého sloupu na Březník, ale díky pochybným iniciativám Hnutí Duha, Okrašlovacího spolku Zdíkovska a svazu ornitologů a díky ještě pochybnějšímu rozhodnutí českobudějovického soudu, je tudy stále průchod zakázán. A na západ od hranic se nám smějí...

Pohled z výstupové cesty na Mokrůvku.

Směrem k Roklanu se ukazují obrovské poničené plochy lesa. Naše cesta naštěstí povede trochu nížeji, bukovým a smíšeným lesem. Pět hodin cesty pro nás, se značnou zátěží, znamená asi osm hodin chůze volným tempem.

Většinu vrcholů Bavorského lesa zdobí podobné mohutné kříže.

Ještě pohled k Březníku.

Sestupujeme směrem k západu ke Skleněné arše.

Luzný je krásný ze všech čtyř světových stran.

Proč archa? Archa pro přírodu Národní parky se stávají stejně jako archa útočištěm přírody a života. Vývoj běží podle svých vlastních zákonů, v duchu hesla "přírodu nechat být přírodou". Loď ze skla zdůrazňuje křehkost a krásu přírody. Archa podtrhuje odpovědnost vůči přírodě a především k trvale udržitelnému rozvoji tohoto hraničního regionu ve spojené Evropě.Archa přes hranice Příroda nezná hranic. "Zelená střecha Evropy" je rozsáhlý společný prostor ve střední Evropě z hlediska přírody i kultury. Projekt Archy má přispět k lepšímu porozumění mezi národy, mezi Němci a Čechy. Povede ke vzniku nových, popřípadě k upevnění stávajících přeshraničních kontaktů.Archa pro tradici sklářství Po staletí je krajina hraničního hvozdu těsně spjatá s výrobou skla, které dosáhlo ve své době věhlasu i za hranicemi Evropy. Loď ze skla představuje Šumavu a Bavorský les jako tradiční sklářské regiony.(viz http://www.prachatice.cz/n_archa.html?TextVersion=1)

...

...

Povalovým chodníkem odcházíme od archy a prudce klesáme k Taufelslochu, kde ukrytý v kamenném řečišti dřímá čert. Možná teprve až se vzbudí, začne z hlubin místo ledového vzduchu vyvěrat horký. To ale musí nejdříve pořádně zatopit pod kotlem. Že je léta vyhaslý můžeme pocítit na vlastní kůži. Je pro nás příjemné ochladit se na chvíli nad jeho studeným podzemním peklem.

Přeskakujeme balvany a traverzem po úbočí ukrajujeme další stovky metrů k Roklanu. Těch stovek bude ještě mnoho, ale protože cesta je příjemná a vlastně zcela bez převýšení, zdá se, že i rychle ubíhá. Zdání však klame a tak se dlouhé kilometry promění v mnoho hodin. Jdeme krásnou přírodou, kdy se často mění les kolem nás a občasné výhledy zpestřují chůzi. V jednu chvíli nás vystraší několik mladých lesních dravců, kteří poletují kolem a učí se létat.

Už je jasné, že vrchol Roklanu není v našich silách. Časových, ani fyzických. Závěrečné stoupání na vyhlídkovou skálu Felsenkanzel z nás vycucá i poslední zbytky sil a tak s povděkem shazujeme batohy ze zad u bytelného stejnojmenného turistického přístřešku. Jsem utahaný tolik, že ještě hodinu nemůžu nic sníst. Nakonec se přece jen trochu vzpamatuji.

Už se šeří a tak pomalu rozkládáme spacáky na tvrdé lavice, které se stanou naším ložem. Najednou vidíme nějaké lidičky stoupat na skalní rozhledovou vyhlídku. Vůbec se mi nechce věřit, že by to mohli být strážci národního parku, ale nakonec je to tak. Podobně jako v červnu u Křemelné tak musíme vyslechnout kázání. Nápis Schläfen verboten ukrytý ve tmě nad našimi hlavami prozrazuje mnohé. Nakonec jsme varováni před rozděláváním ohně a s odkazem, abychom příště využili nějaké horské chaty, nám popřejí dobrou noc.

Povalovým chodníkem přecházíme malou slať a na zastávce můžeme vidět postupnou obnovu zdejší krajiny.

Taufelsloch je strž, která v hlouby spadlého kamení skrývá ledovou jeskyni. Z chladu, který zdola vane, je to patrné.

...

Zde je odbočka naučné stezky, mířící k Waldhäuseru Taufelslochem.

Stezka mezi Luzným a Roklanem vede pohodlně po vrstevnici a střídá lesy s výhledy.

Luzný ve zpětném zrcátku vidíme takto naposledy.

Hluboká strž Schreyerbachu.

Poslední úsek na Felsenkancel stoupá strměji. Kolem se objevují zbloudilé balvany a staré buky.

Had nešel přehlédnout ani v nastupujícím šeru. Naštěstí na nás nezaútočil.

Felsenkancel je výhledovou skálou, ale nic zvláštního neuvidíme, Opar a okolní stromy omezily rozhled na minimum.

Nahoru se vyleze jednoduše.

Turistický přístřešek Felsenkancel nám posloužil jako sice tvrdé, ale před divokou zvěří skryté, lože. Ale pozor! Spaní zakázáno!

Roklan (Grosser Rachel 1 453 m n. m.)

mapka Roklan

Vstáváme tak, jak jsme večer slíbili, v šest. Klidnou noc narušilo pouze pár zvířátek, myši, možná plch a divočák, a tak jsme se celkem vyspali. Asi 60cm široká dřevěná lavice, kde hrozí, že se zavrtíte a skončíte v prachu na zemi, jistě není ke spaní úplně ideální, ale ráno jsme se přesto probudili narovnaní, čerství a odhodlaní.

Po krátké a nenáročné snídani znovu nahazujeme batohy na záda a jdeme k nedalekému Roklanskému jezeru. Zde je nad břehem stejný přístřešek se stejným zákazem. Rachelsee je ještě potemnělé, zatímco nad ním již ranní slunce ozařuje vrchol hory, kterou mám ze všech šumavských nejraději. Jistě to bude tím, že jsme se na vrchol poprvé dostávali složitou cestou přes Rokytku a Roklanskou nádrž pěšinou přes zelenou hranici. Na podobné objevitelské cesty z počátku devadesátých let, ještě bez slušných map, nelze zapomenout.

Naše rozplývání se nad zdejší krásou poněkud naruší další strážce parku. Vandráka člověk nepotká, zato ochránců jsou tady plné lesy. S úsměvem se zdravíme a oklikou vyhýbáme odpovědi na otázku kde jsme přespali. Nakohec dostáváme radu, že můžeme pro výstup využít stezku vedoucí od jezera, která je pro polomy dnes již neznačená. V okolí leží většina smrků již na zemi, nebo je v půli zlomená a tak je nebezpečí jejich pádu mnohem menší než před lety. Sráz výsoko nad Roklanským jezerem je poset jen mnoha krátkými pahýly a zdravé vyšší stromy úplně chybí. Tato místa se stanou v budoucnu pláněmi jen s minimálním zalesněním.

První ranní pohled při krátkém sestupu k Roklanskému jezeru patří ježatému a ještě neučesanému Roklanu.

Jezerní vody odráží temeno vrcholu.

Jezero je ledovcového původu a je jední z osmi šumavských jezer. Velmi hezky jsou popsána na stránkách NP Šumava: http://www.npsumava.cz/cz/1507/sekce/ledovcova-jezera/

Pomalu se blížíme vrcholu, který je od časného rána vystaven horským slunečním paprskům.

Les je značně poničen. Přírodním výběrem prošly především bučiny.

O kus výš už i buky chybí. Zde se ještě chytají nálety, na hřebeni už ani ty.

Stoupáme tvrdě vzhůru, ale po upravené stezce. Ta vede nejprve šikmo úbočím vpravo, aby se záhy stočila zpět nad jezero k Roklanské kapli.

Dřevěná kaplička stojí na ostrohu skály nad strmým svahem a Roklanské jezero je hluboko pod ní. Naše pohledy říkají mnohé. Tady by se spalo úžasně. Dřevěná, čistě zametená podlaha, krásné prostředí a božský výhled z okna na jezero a daleko do kraje je impozantní. Jen si nejsme jisti, jestli by nám nocleh v kapličce prošel. Asi by se tu spát opravdu nemělo, ale kaplička je tak trochu boudou postavenou k úkrytu před nepohodou, a třeba i k přespání zmožených poutníků.

Netrvá to dlouho a dosahujeme hřebene Roklanu. Kousek pod námi je hranice a místo, kudy jsme sem kdysi několikrát přišli z české strany. Tady se moje vzpomínky vždy znovu oživí.

I když se zdá, že vrchol je na dosah, čeká nás ještě téměř 200 m převýšení. Poslední strmější úsek sebere hodně sil, ale odměna za výstup bude sladká.

Nahoře se u velkého kříže s ukřižovaným Ježíšem Kristem dotkneme nebes. Vzdálené obzory s mnoha známými vrcholky Šumavy jsou vzdutým mořem, ve kterém můžeme volně plout kamkoli se nám zlíbí. A hluboko dole leží v mechu ukryté a dnes již zapomenuté, zetlelé pozůstatky železné opony, oddělující v ne tak dávné minulosti jedny hory na dva světy.

Vrchol Velkého Roklanu.

Chvilku lelkujeme na vrcholových skalách, které ale nejsou ještě po ránu vyhřáté, a tak sestupujeme k Roklanské chatě. Ta je již otevřená a my si kupujeme kafe. Abych to upřesnil, jedno kafe. Vytahuji totiž z peněženky poslední čtyři eura a ty stačí s bídou na jedno (2,80 €). Když potom z chaty slyšíme veselí a jméno Švorc, dojde nám, že se jistě uvnitř nebaví o naší známé herečce, jak bídně zahynula kdesi ve slatích nad Kvildou ve filmu Král Šumavy.

Roklanská kaple stojí nad skalním prahem a výhled od ní je impozantní.

Uvnitř je čisto a útulno.

...

Pohled k Roklanskému jezeru od kaple.

Již jen kousek je to na hřeben, který vede od hranic a kudy jsme poprvé na Roklan kdysi přišli od provalené Roklanské nádrže.

...

Na hřebenu.

Poslední kus cesty opravdu klame. Přece jen ještě nějaké výškové metry schází.

Grosser Rachel (1 453 m n. m.).

Vzdálený Poledník není nedosažitelný. Z vrcholu Roklanu míříme k němu.

Roklan.

...

Horská chata pod Roklanem je vhodné místo pro přespání. Za eura.

Slunce hezky hřeje a ani se nám nechce zvedat zadky. Bohužel je jasné, že nás ještě čeká dlouhá štreka. Zvlášť proto, že jsme zkratku po hranicích zavrhli a jdeme sice zajímavou, ale mnohem namáhavější a podstatně delší trasou kolem Malého Roklanu (1 399 m n. m.). V sedle mezi oběma Roklany je na palouku velké množství borůvek a tak se paseme. Docela nám dodají energii na nepříjemný sestup a traverz skalnatými srázy Roklanu.

Hezká, ale únavná stezka končí výhledovou skalkou u Hochrucku. Odtud již pohodlně sestupujeme dnes bezlesou krajinou k jednomu z pramenů bavorského Roklanského potoka. Do jeho ledových vod noříme svá otlačená chodidla a splachujeme pot z těla. Příjemné místo nakonec využíváme k odpočinku i lehčímu obědu.

Hned za potokem narazíme na pevnou cestu a jdeme přes několik dalších, mezi nimiž je Roklanský a Malá Řezná. Když konečně odbočujeme zpět do kopců, znovu začínáme tvrdě stoupat. Je to jen pár set metrů vzhůru, ale nožky už jsou proti a moc se jim šlapat nechce. Teprve když je nasměrujeme k zajímavé louce nad samotami Schachten, kde je plno starých a odumírajících soliterních stromů, trochu se rozběhnou. Jen malou chvilku je proto zdržíme u turistického přístřešku, kde jsme podle mých bláznivých odhadů měli původně přespat.

Pohled do Bavorska je již mnoho let otevřený. Zde se zmlazení nechystá a vznikají fotograficky vděčné holiny.

Jdeme do sedla mezi Velký a Malý Roklan. Tam je plno výborných borůvek a ty sbíráme přímo z vyšlapaného chodníku.

...

Svahy Malého Roklanu musíme traverzovat. Dost dlouhá stezka je náročná a zdlouhavá. Vede ale krásnou přírodou.

Kamenité svahy Roklanu.

I úbočím Roklanu vedou jasně viditelné stezky ve svahu. Ty by usnadnily přístup k hranici, ale jsou po polomech vůbec průchodné?

Na protější Beerenkopf (1 158 m n. m.) budeme muset šplhat, ale to až po sestupu do údolí Malé Řezné.

...

...

U jednohu z potůčků máme chvíli čas na povalování. Přesto už si musíme hlídat i čas, protože odhad za jak dlouho dojdeme do Modravy nemáme..

Malá Řezná.

Jsme nedaleko od našich hranic. Lesy se budou střídat s loukami, na kterých dožívají staré soliterní stromy. Jde o zajímavá a krásná místa.

Od Beerenkopfu začínáme opět zvolna klesat. Přecházíme další magickou louku Hochschachten a po povalovém chodníku jdeme k rašeliništi Latschenfilz s krásným černočerným jezírkem. Mezi klečí se pak mnoho minut proplétáme úžasnou přírodou, která má na české straně Šumavy stejně krásné, ale díky samozvaným "ochráncům" přírody, nepřístupné pokračování. Jsme již jen 300 m od našich hranic. Za nimi jsou Rokytecké a Javoří slatě.

Latchensee je velké jezírko v rozlehlé slati. Atraktivní úsek nás nechává nahlédnout do nitra slatě. Podobné i ještě mnohem zajímavější trasy by mohli být s troškou dobré vůle zpřístupněny i na české straně Šumavy. Zatím se do Rokytecké, Roklanské i Javoří slatě chodí pokochat jejich krásou jen ochránci z NP Šumava. Anebo ti, kteří ignorují zákazy často zbytečně omezující pohyb v l. zónách.

Poničenou smrčinou si razíme cestu ke Kohlschachten, další menší louce s obrovským bukem a jeho polámanými větvemi. Jako by mu někdo utrhl křídla. Uvědomuji si, že jsem tenhle strom viděl na leteckém fotu webu www.mapy.cz, když jsem lustroval naši cestu.

Rozpadající se strom na Kohlchachten.

Znovu přecházíme starým povalovým chodníkem slatě s mnoha jezírky. Tento krásný a romantický úsek přímo sousedí s Javoří slatí. Stačilo by ujít pár desítek metrů a byli bychom na naší hranici. Anebo taky hluboko pod ní, mokřady mohou být skutečně bezedné.

Těsně na našimi hranidemi pokračuje Javoří slať, která je povalovým chodníkem volně přístupná.

Že i v NP Bavorský les existují výjimky, když jde o les, je jasně vidět na vice místech.

Grossschachten přecházíme horem a hned za ním nás čekají jezírka a slatě.

...

Latchensee je největším jezírkem a vede k němu krátká odbočka po povalovém chodníku.

Duchové lesa vystupují z hlubiny jezera. Kolik duší mrtvých stromů bloudí dnes po celé Šumavě? Jsou jich miliony!

Kleč, nebo-li kosodřevina, má ve slatích své nezastupitelné místo.

...

Kohlschachten je další z mýtin uprostřed lesů.

Do Javoří slatě se dostanete opět po povalovem chodníku, ovšem že opět pouze z bavorské strany hranic. Na té naší staně nic takového nehrozí. Pošlapali byste tam vzácné rostliny a tak do nich sice jde nahlédnout, ale pouze za přítomnosti správce NP Šumava a za mrzký peníz!

Několik malých jezírek zkrášlí ještě víc malebnou krajinu rozlehlých vrchovištních slatí.

...

Hranice je jen sto metrů daleko. Pár stovek metrů jde i červená TZ do Modravy. Přemýšlíme sice o tom, že tudy projdeme, ale bez znalosti terénu by to byl risk. Raději volíme několikakilometrovou zacházku. Projít ale jistě jde. Jen to chce podrobnou mapu.

U rybníčku nás vyzvedne cesta, po které musíme dost nesmyslně vystoupat k přechodu pod Poledníkem. Stoupání pokračuje i za hranicí. Šplháme tedy na témeř 1 200m a zase těžce nasbírané metry rychle ztrácíme. Vracíme se totiž zpět do údolí Javořího potoka, odkud by se špetkou dobré vůle a rozumu nebyl problém proznačit starou cestu směřující k hranici a napojit se povalovým chodníkem na slatě v bavořích. Dobrou vůli ani rozum však od našich kompetentních orgánů moc nečekejte a připravte se tak, na desetikilometrové trmácení se tvrdou asfaltovou cestou až do Modravy.

Skoro se zdá, že nám tyto poslední kilometry, byť podle krásného Javořího a později Roklanského potoka, vezmou veškerou dobrou náladu. Kolem se honí bikeři a já jdu travou vedle cesty a kleju. Otlačená chodidla dost bolí. Opravdu nejdou využít na české straně Šumavy staré lesní cesty podobně jako tomu je v Bavorsku? Téměř tři hodiny se potácíme rovinkou k Modravě. Naštěstí autobus do Kvildy jede až v 18,35 h a tak máme čas. Sil už jen minimum. Skoro dvanáct hodin chůze musí být znát a deset asfaltových kilometrů navrch je vysloveně zabijáckých.

Přesto v nás dobrý pocit zůstává. Z krásné přírody, vstřícných lidí za našimi hranicemi, z hezkých a pro tuláky příjemných cest. Naše Šumava, jakkoli ji miluji, je pro peší turisty stále víc nepřívětivá a nevlídná. Nešlo by s tím konečně něco dělat? Nebo za nás budou mluvit stále nejhlasitěji podivné spolky jako je Hnutí duha, Okrašlovací spolek Zdíkovska a nebo svaz ornitologů?

Cesta k hraničnímu přechodu Poledník.

Nenechte se mýlit povykem pana Bláhy z Hnutí Duha. Zde je NP Bavorský les a velká vytěžená plocha. Řeči o nezasahování a ponechání přírody napospas kůrovci jsou lživé. Němečtí sousedé zjistili, že ponechat řádění kůrovce bez zásahu je pro jejich lesy hazardem. U nás musí uschnout tři miliony stromů, aby to aspoň s někým pohlo.

Hraniční přechod pro pěší využívá starou cestu směřující vzhůru k Poledníku a tak co vystoupáme zase rychle ztratíme. Posledních 10km moje nohy už moc neslouží, ale na Modravu se nějak dobelhám. Následující den doma věnuji jejich léčení, chodit jaksi nejde.