Vzpomínky na Matterhorn
vydáno 20. ledna 2022 – napsal Rony – 1 komentář
Neuvěřitelných 30 let uplynulo od naší dobrodružné výpravy, při které se velkou výzvou stal ikonický Matterhorn (4 478 m n. m.). Ten zůstal do roku 1865 poslední nezdolanou alpskou velehorou. Jeho dobytí ukončilo Zlatý věk horolezectví. Co nás bude na této hoře čekat, jsme netušili. Nebyl internet, chyběly informace, stačila víra.
Dávno tomu...
Jsou zážitky, které vám uvíznou v hlavě, aniž byste se je snažili zapamatovat. Zůstanou v ní proto, že jsou silné. Vybavit si je můžete často do nejmenších detailů i po několika desítkách let. Nikdy nezestárnou.
Když mi dlouholetý parťák při toulání se v horách, bratránek Mirek řekl, že se jede pokusit vystoupit na bájný Matterhorn, a že v autě mají jedno místo volné, nemohl jsem jeho nabídku odmítnout. Moje vize nebyla zdolat bájnou horu, jejíž ostrá silueta ve mne budila velký respekt, nýbrž užít si týden v krásné švýcarské přírodě, na dohled hned několika vrcholů převyšujících hranici 4 000 m. Podrobně zde vyprávět starý příběh nechci, ostatně níže připojuji Mirkovy zápisky, jež dobře zachytily vše podstatné, a zaměřím se na své pocity, které se časem změnily jen nepatrně.
Z historie - první zdolání Matterhornu
Wikipedia uvádí, že Matterhorn byl poslední nezdolanou alpskou čtyřtisícovkou a výstup na něj byl dlouho považován za nemožný...
První výstup se po několika neúspěšných pokusech povedl uskutečnit 14. července 1865 Angličanovi Edwardu Whimperovi, který zorganizoval výpravu sedmi zkušených horolezců. Ti stanuli jako první na vrcholu Matterhornu po výstupu hřebenem Hörli. Bez lidských obětí se to však bohužel neobešlo.
Oproti dnešní "normálce" vzhůru lezli částečně i těžkou severní stěnou, což se jim stalo osudné. Při sestupu z vrcholu Whymperovo skupinu potkalo velké neštěstí, když se málo zkušený Hadow smekl a strhl s sebou i ostatní. Lano spojující horolezce Douglase a Taugwaldera seniora se přetrhlo, pět členů se zřítilo do severní stěny a zahynulo. Zachránil se pouze Whymper s oběma Taugwaldery.
O první dobytí Matterhornu se v tu dobu vedla veliká honička. Z italské strany postupoval vzhůru Lvím hřebenem již od 12. července téměř expedičním stylem další Angličan Carrel se svojí čtyřčlennou skupinou. K vrcholu vyrazili 14. července a chyběla jim jediná hodina, aby stanuli na vrcholu jako první. To se jim však nepodařilo a když na ně shora horolezci z úspěšnější Whymperovy skupiny začali pokřikovat, zklamaně se otočili a sestoupili do Breuilu. Z města mezitím dalekohledem sledovali postavy na vrcholu a ihned spustili bujaré oslavy italského prvovýstupu. Do Aosty vyslali posla, který v každé vesnici cestou oznamoval tuto novinku. Později sice z Breuilu jeden zástupce Italského Alpského spolku pozoroval na vrcholu hned sedm osob, ale vysvětlil si to svojí opilosti, kdy vidí Carrelovo čtyřčlenné družstvo dvojmo.
Pravdu všem do Breuilu přišel sdělit Carrel sám až druhý den, jeho partneři se báli ve vesnici ukázat. Dlužno dodat, že Carrel s B. Bichem vystoupili na vrchol Lvím hřebenem 17. července, kdy na něm vztyčili italskou vlajku.
(text sepsán s pomocí Wikipedia.cz)
Že je výstup na Matterhorn italským hřebenem složitější než švýcarským hřebenem Hörli, jsme se přesvědčili hned následující rok po našem níže popisovaném výstupu, kdy z celého zájezdového autobusu vrchol zdolalo jen několik nejzdatnějších jedinců. Nepovedlo se to ani našim kamarádům Radkovi s Ivanou, kteří si z hory přinesli pouze notně pošramocené vztahy. My s Mirkem jsme se již na Matterhorn jen z povzdálí dívali. Místo něho jsme úspěšně zdolali jinou a mnohem lehčí čtyřtisícovku - Breithorn (4167 m n. m.).
Naše cesta k vrcholu
Po dost úmorném plahočení jsme se s těžkými bágly ocitli na loučce pod Matterhornem. Dva postavené stany, ukryté před pohledy turistů stoupajících od Zermattu k Hörlinhütte, nám posloužily při přípravě k výstupu na vrchol hřebenem Hörli. Nakonec jsme se domluvili tak, že se nahoru vydáme všichni čtyři, ale já se buď obrátím nazpět, nebo počkám na bivakové chatce Solvey Hut ve výšce 4 003 m n. m., a společně pak sestoupíme dolů. Na to, že bychom Matterhorn nedali za jeden den, jsme ani nepomysleli.
Teprve třetí den jsme vystoupali k hřebenu, kde nám proslavil nouzový bivak pod skalním hřbetem. Dobře si pamatuji, jak se v noci co chvíli ze severní stěny do údolí sypaly proudy kamenů. Hora budila respekt.
Samotný výstup začal při rozednění, abychom pořádně viděli na cestu, kterou neznáme. Právě ona neznalost byla od samého počátku kámenem úrazu. Často jsme volili při stoupání vzhůru chybnou a těžší trasu, protože jsme v rozbitém hřebenu plném obřích balvanů zabloudili. Obří kamenné bludiště rozbitá hora opravdu připomínala. Kde zůstala její nebeská krása? Všude vyšlapané stezky, ale jen jedna z nich ta správná. Nejednou jsme se ocitli až za hranou u kolmé severní stěny, kterou využívají jen zdatní horolezci.
Také my se občas změnili v horolezce, to když bylo nutné se na exponovaných úsecích jistit lanem a úvazky. Často však proto, že za blokem skály, kterou jsme složitě a dlouho zdolávali, vedla dobře schůdná pěšinka, o níž jsme netušili. Proto si bohatí západní turisté rádi připlatí za svého průvodce.
Dnes bychom učinili totéž, ale v roce 1991? Spolu s ubytováním na horské chatě bychom tehdy finančně vykrváceli. Vždyť jsme kvůli šetření odmítli i dojet z Täsche do Zermattu vlakem, plahočili se vzhůru svahem nad tratí a stali se tak nedobrovolnou atrakcí pro pohodlně se vezoucí turisty.
Náš postup byl kvůli bloudění i jištění se lanem velmi, velmi pomalý. Vrátit se sám dolů jsem však již nemohl. Pod chatku Solvey Hut jsme se propracovali až kolem poledne, kdy bylo jasné, že nás bude čekat nouzový bivak na chatce upevněné v tak dokonale exponované poloze, že z ní bez slanění není úniku. Bez lana nemůžete nahoru ani dolů. Zatímco kluci ve třech stoupali dál k vrcholu, já si na malé betonové plošině užíval výhledů a cvrkotu kolem mne. Nahoru již nestoupal nikdo, zato dolů se po laně spouštěli všichni ti, kteří se z vrcholu Matterhornu vraceli. A nebylo jich na polovinu září zrovna málo. Počasí na tuto roční dobu bylo téměř ideální. Prakticky všichni turisté jsou na Matterhorn vedeni na laně za svým vůdcem po jednom, a vypadá to, jako by šli na porážku. Za úkol mají jen neupadnout, dobře šlapat či lézt.
Dlouhý čas věnovaný nadherným výhledům na ledovec Furgggletscher a hradbu hor od Monte Rosy k Breithornu jsem prokládal ležením v malé bivakové chatce, kde jsem brzy vzdal snahu udržet další volná místa pro kámoše. Těch, kteří v ní hodlali přečkat noc, přibývalo.
Kolik horolezců a turistů zde ve stěně zmohl závratný pohled dolů na zvrásněnou plochu ledovce? Je jasné, jak tady končí chybný krok. Když čas pokročil, bezradnost a starost o kamarády se začala rychle zvyšovat. Po setmění již moje zoufalství dosáhlo vrcholu. Upřímně se přiznám, že jsem měl v hlavě scénář nejhorší. Dokonce jsem si sestavil německou větičku o ztracených Češích na vrcholu hory s žádostí o pomoc (v chatce byla nouzová vysílačka pro případ neštěstí). Odpovědí mi bylo pouze lakonické "Sie sind tot..."
Ta tři slova obsahovala všechno. Silně mě tehdy zamrazilo v zádech. Temná hora byla najednou zlověstně tichá. Naštěstí po dlouhém čase mého rozjímání svahem dolů k ledovci zničeho nic začaly padat kameny a štěrk. Parťáci se po půl hodině na chatku dostali. Byl jsem na ně dost naštvaný. Nevěděl jsem, že sestupovali bez čelovek, jen po čichu vzhůru se linoucího smrádku, který se nesl z toalety, tedy místa za chatkou u severní stěny.
Přes probdělou noc mezitím sněhový poprašek pocukroval celou horu. Nevyspaní hned po rozednění jsme začali sestupovat zpět hřebenem k chatě Hörli a znovu velmi pomalu. Slézání hřebene zabralo celé dopoledne. V jeden moment jsme se jistili starou skobou, která se povážlivě vyklala, což jsme zjistili pozdě. Ale štěstí nás neopustilo.
S odstupem více než třiceti let musím poctivě přiznat, že lézt ve čtyřech k vrcholu Matterhornu (4 478 m n. m.) bylo čiré bláznovství. Vlastně vůbec lézt vzhůru bez průvodce, aniž tuto horu znáte, je bláznovství. Každý úsek, kde se použilo lano, stál čtyřnásobně víc času, který nahoře chyběl. Jistě jsem měl zůstat dole pod horou, ale kdo mohl tušit, co nás čeká. Přišel bych tím o jeden z oněch silných a nezapomenutelných zážitků, o kterých jsem na začátku psal.
P. S. K povídání o Matterhornu jsou přiřazeny naskenované fotky a přidány autentické Mirkovy Zápisky z cest, v nichž si můžete po prokliknutí odkazu přečíst články z dob, kdy přepat v horské chatě bylo pro nás téměř potupou. Ale časy se mění...
Matterhorn 09/91
Doba trvání: 8 dnů
Účastníci: Roman H, Milan S, Milan Č, autor (Mirek P.)
Příprava: Dohodli jsme se 14 dnů předem, že pojedeme a sháněli další lidi - nesehnali. Auto a cestu měl na starosti Milan Č, trasu z Zermattu na Matterhorn Milan S. Každý si zajistil vlastní výbavu a jídlo.
Charakteristika: Jedeme autem, proto si bereme všechno, co můžeme potřebovat. Chceme na vrchol Matterhornu, tím je řečeno vše. Jiný cíl nemáme, program podřizujeme úspěšnému výstupu.
Trasa: 1) Auto: Dolní Dvořiště - Linz - Salcburk - Innsbruck - Vaduz - Reichenau - Furkapass - Brig - Visp - Täsch
2) Pěšky: Täsch - Zermatt - Zmutt - přehrada - loučka pod Mattym (2 350m) - Hörlinhűtte - Solvayhűtte - vrchol Mattyho a zpět
Průběh výpravy, postřehy
1. den - Čekám ráno v 6.30 na parkovišti na Máji. První překvapení - namísto obytné avie přijíždí Milan Č s osobní mazdou. Na poslední chvíli došlo ke změně - jedeme jen čtyři a avie by byla dražší a pomalejší. Hned za hranicemi bouráme - před námi prudce zastavil favorit a my jsme to nestačili ubrzdit. Favoritu ani nám se naštěstí moc nestalo - máme jen trochu nakřivo přední nárazník a pomuchlanou značku. Jedeme proto dál. Cesta přes SRN je sice kratší, ale čekání na dálnici na hranicích a hustý provoz ji časově příliš nezkracují. Jedeme dál přes Lichtenštejnsko do Švýcar. Tam si pleteme v horách cestu a je z toho 60 km zajížďka. Potkáváme nějaký turistický podnik na kolech v horách - 200 až 300 lidí se nám postupně plete do cesty. Závidím jim tu jízdu. Spíme pod širákem v sedle Furkapass (asi 2 300 m) nad silnicí.
2. den - Ráno je rosa - sušíme spacáky. Okolo nás opět jedou včerejší cyklisté. Nádhera, hrabou se do sedla do 2 450 m! Je hezky a teplo. Dojíždíme do Vispu, kde měníme peníze na vlakovém nádraží. Odtud jedeme dál autem do Täsche, kde je pro naše auto konečná - do Zermattu pouze električkou nebo po vlastních. Před Täschem projíždíme kolem velké kamenné laviny, která tu spadla na jaře. V Täschi auto necháváme na parkovišti za 4 franky na den.
Plníme batohy na pobyt na 5-6 dnů a vyrážíme samozřejmě po svých do Zermattu. Je horko a já nesu svůj nejtěžší batoh v životě. Musí mít 30-35 kg, víc snad ne. A to ještě kluci nesou lano. Do Zermattu to jde, ale odtamtud do Zmuttu mám těžkou krizi. Nohy jsou v pořádku, ale horní polovina těla sténá. Mám žízeň, ale voda není a tak jím pomeranče a štvou mně dvě piva ve skle, která mám uvnitř batohu. Za Zmuttem (malinká vesnička s kamennými střechami) jdeme kolem přehrady a tam už je voda - piju asi 1,5 litru. Stoupáme dál až za hranici lesa na loučku pod Mattym a tam asi ve výšce 2 350 m budujeme základní tábor. Matty je v mlze, lze jen tušit. Po večeři piju pivo a usínám spánkem spravedlivých.
3. den - Dnes je na programu aklimatizační pochod. Jdeme s lehkými batohy na Schwarzesee a dál směrem na Hörlinhűtte, odkud má vést cesta na ledovec. Jdeme po stezce skrz stěnu Hirli a po dvou hodinách jsme na Hörlinhűtte, odkud je nástup na SV hřeben Mattyho. Jde o nejlehčí výstup (turisťák), další možný je z italské strany po jižním hřebenu, je prý ale náročnější. Stěnami lezou jen horolezci (částečně úspěšně). Cesta na ledovec dál nevede a tak se vracíme zkratkou přes suťové pole do základního tábora. Příští den opět vystoupíme k Hörlinhűtte (3 260 m), kde budeme bivakovat a ve středu jdeme nahoru. Před spánkem piju své druhé a poslední pivo - co kdybych se z Mattyho nevrátil a z toho piva nic neměl?
4. den - Vycházíme před polednem a klidným krokem jsme po třetí hodině u chaty a vybíráme si bivak (v chatě stojí přespání 16 nebo 23 franků). Po 19.00 uléháme.
5. den - Vyrážíme těsně před rozedněním v 6.00. Je zima. Už od třetí hodiny ranní proudí nahoru horští vůdci s turisty. Vůdce má na laně vždy pouze jednoho turistu. Jdeme zpočátku sutí a pak po hřebeni, 2-3 horolezecký stupeň. Matterhorn jsem vždycky považoval za kompaktní, tvrdou skálu, ale ono to tak není. Je tu měkký a lámavý kamen a spousta suťových žlabů, kterými padají kameny (největší nebezpečí) a spousta kamenů se viklá. Jdeme dost pomalu, i když máme lehké batohy - spacáky a karimatky jsme nechali dole v bivaku, chceme být večer zpátky. Podle turistického průvodce trvá cesta nahoru 5-6 hodin, podle kluků z Dukovan 8-9. Na Mattym je složitá orientace. Ztrácíme cestu a trvá nám asi hodinu, než ji zase nacházíme. Pak jdeme po bočním hřebínku zpátky na hřeben a pod ním ve „stěně“ (50 až 70 stupňů) k Solvajce. Většinou se jistíme a protože jsme čtyři a máme jen jedno lano, jde to pomalu. První jde Milan S - dříve lezl a je z nás nejlepší, já jdu jako poslední. Ve 12.00 docházíme k Solvajce (4.003 m). Před ní je asi 30 metrů vysoká stěna a trojkové lezení - pro nás čtyři asi půlhodina.
Pleteme se tady už s ostatními turisty, kteří jsou rychlejší než my. Vůdce si ho vede na krátkém laně a štve ho před sebou nebo táhne za sebou jako psa. Ve 12.30 vyrážíme tři s jedním batohem na vrchol. Ostatní batohy necháváme i s Romanem na Solvajce. Roman překvapil, že sem vůbec vylezl, protože na Matterhorn nechtěl jít. Udělal si výškový rekord a o vrchol nemá zájem. Od Solvajky se jde stále po hřebeni - pořád 2 - 3. Stále se jistíme. Jsme navázáni na laně v pořadí Milan S - já - Milan Č s batohem. Milan S vyleze 20 m a jistí mně a já pak nějak dohromady oba Milany, protože Milan S hned zase leze dál. Až v 15.00 se dostáváme k fixům a k vlastní vrcholové pyramidě. Fixy jsou tlustá lodní lana, která vedou po strmém hřebeni, z toho asi 30 m kolmo vzhůru. Tady už je místy namrzlo a zmrzlý firn. Až doposud jsme šli po suché skále, ostatní výstupové trasy jsou více sněžné. Fixy se táhnou asi 250 m a pak se hřeben rozšiřuje a srovnává (50 až 60 stupňů) a je tu firn a led a místy kameny. Bereme si mačky (jen já a Milan S, Milan Č je nemá) a postupujeme stejným stylem, ale pomaleji, nahoru.
Před švýcarským vrcholem je bronzová socha a odtud po úzkém hřebínku docházíme na italský vrchol - 4 477 m! Fotíme a rychle dolů - nemáme hodinky, protože Milanu S zamrzly a tak nevíme, kolik nám zbývá času do setmění. Po fixech sklouzáváme rychle a docházíme čtyři Španěly. Předbíháme je, ale už je nám jasné, že za světla na Solvajku nedorazíme. Stmívá se a my ve tmě (naštěstí svítí alespoň hvězdy) sestupujeme poslepu po hřebeni. Nevzali jsme si, blbečkové, čelovky, protože jsme netušili, že to půjdeme tak dlouho. V deset hodin začínáme slaňovat k Solvajce. Provlečeme lano za kruh ve skále a jeden slaňuje dolů, dokud nenajde další kruh nebo tyč. Ostatní pak slaní k němu, nacvaknou se karabinami na železa, stáhneme lano, zase ho provlečeme a dál stejným postupem dolů. Solvajka je plná lidí, nechtějí nás dovnitř ani pustit. Milan Č ale začne hlasitě nadávat a Italové u dveří asi v domnění, že slyší svoji mateřštinu, nás pouští dovnitř. Roman nám vybojoval jednu deku a pod ní se my tři choulíme vsedě na zemi mezi ostatními. Je jich tu asi 30 (i se Španěly, kteří docházejí po nás) i s bagáží. Nekonečná noc! Asi ve tři hodiny ráno odchází dva Francouzi a my hbitě zabíráme jejich místa a alespoň trochu spíme.
6. den - Snídáme a před osmou hodinou vyrážíme k sestupu. To už jsou tady první vůdci se svými ovečkami. Jak pak zjišťujeme, ti nejrychlejší vycházejí ve 3.00 a dole jsou zpátky ve 12.00 - devět hodin nahoru a dolů!! Jsou o hodně rychlejší než my, jsou také vyspalí, umytí a najedění, nic nenesou a nemusejí hledat cestu. Vůdce je drží na laně a oni jen šlapou. Ale stejně, klobouk dolů před tou jejich rychlostí. Vůdci se s nimi nemažou, nenechají je ani posadit a pořád je kopou před sebou. Moc jim nezávidím. Stihnou to sice v pohodě za jeden den, ale oni Mattyho neslezou, ale jsou na něj vyvedeni jako pes na obojku a to je rozdíl. V klidu sestupujeme navázaní na laně a vzájemně se jistíme. Místy slaňujeme. Spodní polovinu jdeme jinou cestou než směrem nahoru, je tady více strmých stěnek. Ve dvanáct jsme dole u Hörlinhűtte. Balíme spacáky (nikdo nám nic nevzal) a sestupujeme do základního tábora. Ani tady nám nic nechybí, i když to není daleko od cesty a na stany je vidět. Moc jsem toho na Mattym nenafotil - nějak to nešlo. Večeře nic moc, máme scvrklé žaludky a žádný hlad. Hlavně pijeme, na Mattym není žádná voda, jen u Hörlinhűtte.
7. den - Vstáváme pozdě, krásně vyspaní. Pomalu balíme a scházíme dolů. Batohy už jsou o něco lehčí. Do Zermattu jdeme jinou cestou přes Furri. Prohlížíme si Zermatt. Je to hezké městečko, nejnavštěvovanější turistické centrum ve Švýcarsku. Táhneme se dál až do Täsche k autu, kde padáme šťastní, že už nemusíme dál pajdat. Balíme a odjíždíme do Locarna. Tam prohlídka města - palmy a koupel v jezeře a spánek. Není tu co koupit, Švýcarsko je drahé.
8. den - Odjíždíme z Locarna přes Vaduz (prohlídka - nic moc) a Salzburk domů. Na celnici v Dolním Dvořišti nás čeká hrozné odbavení - naši celníci a pasáci jsou idioti.
Závěry: Moc hezké. Matterhorn, Monte Rosa, Breithorn, atd. - krásné hory i když v zimě je to asi kolem Zermattu hezčí - nejsou vidět holá suťoviska, kterých tu je víc než lesů a luk. Matterhorn je hezčí z dálky než z blízka. Ty lámavé skály a suťové žleby - na Matterhorn nikdy více! Měli jsme štěstí na počasí - bylo krásně.
Fotogalerie k článku
Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit
Autor článku
Rony
... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.
(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)
Komentáře
Přidat komentář
Článek je zařazen do kategorií
Podobné články
- Jihočeské cyklotrasy l.
- Putování Chodskem lll. - Koloveč, Bolfánek, Černá věž v Klatovech
- Do srdce Boletického VVP k pramenům Blanice
- Olšina v barvách podzimu
- Půltucet (duben 2024) - příběh fotografie
- Stolové hory a Broumovské stěny l.
- Volenice a okolí
- Jezerní hora, Svaroh a Ždánidla, zapovězené cíle Šumavy
- Hrubý Jeseník a Rychlebské hory ll.
- Pod širák do Českého krasu ll.
Jaký typ výletů preferujete?
1238 46% Vzít krosnu a přespat ve volné přírodě
838 31% Poznávání přírodních krás s ubytováním v hotelu nebo penzionu
597 22% Poznávání památek a velkých měst
Hlasovalo 2673 čtenářů Archiv anket
Náhodné články
- Na vrcholy mezi Luzným a Roklanem
- Itálie 2012 - Kolem Sicílie I.
- Hřebenem Trojmezné za úplňkem na Plechý
- Půltucet (červenec 2024) - příběh fotografie
- Solvayovy lomy
- Hřebenovka po Orličkách - díl třetí
- Silvestrovské pátrání po stopách letce Kudličky
- Příroda a jiné zajímavosti z okolí Zlivi
- Atomový bunkr v Brdech
- Blatná
2. února 2022 21:02
Luděk říká
Musel to být a je to zážitek na celý život, neopakovatelný. Dobře, že zaznamenán. Mnoho z toho si umím představit. Foto dobrý a cenný, pro dokument má jiné kritéria než pro top 12.
Lu
Luděk