Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

Vzhůru za medvědy na Kremnické vrchy a Poľanu ll.

vydáno 23. září 2018 – napsal Rony – 2 komentáře

Další tři dny budeme poznávat méně známé slovenské pohoří. Poľanu vytvořil bývalý stratovulkán a dodnes zůstala skutečnou divočinou, chráněnou nejen CHKO, ale mnohde i nepřístupným terénem skalnatých zbytků kaldery sopky. Ta svojí mohutností dosahovala rozměrů Etny či Vesuvu. Ve skrytu lesů zde žijí vlci, rysi a medvědi.

Poľana, sopečné srdce Slovenska

Poľana Trailer

Horský hotel Poľana a naše chatka

mapa Poľana

Když stoupáme úzkou děravou asfaltkou na Poľanu, je již v lese šero. Vítá nás území plné krásné přírody, ale i vlků, rysů a především medvědů. Netuším, jestli to všichni tuší, možná to pro některé bude překvapení.

Malé překvapení zažijeme i při příjezdu k horskému hotelu, kde zrovna "likvidují" cosi uvnitř uzavřené mohutné budovy horského hotelu Poľana, a o našem příjezdu neví. Stačí však krátký telefonický rozhovor s majiteli a vyjíždíme po panelech pod nejvyšší dřevěnou chatku s číslem 10. Uvnitř je sice trochu nepořádek, avšak útulno. Dokonce také plný mobilní signál a wifi. Co víc si přát. Snad jen to vyřešení záchodku není ideální. Než zjistíme, že se na něj sedá ze strany, protože jinak není kam dát v maličké místnůstce kolena, pár dnů to trvá. Mně to poradí Jirka až poslední den ráno, do té doby zkouším různé akrobatické polohy. Někteří je nezvládají vůbec a chodí na návštěvy k medvídkům do lesa.

Chatka je až pro deset lidí, plně vybavená, a dokonce bychom si mohli vybrat něco z pestré nabídky alkoholu. Ten ale máme svůj, zakoupil jsem borovičku. Jsme v "lovecké chatě", jak vidno z obrázků zvířat po stěnách a z jezevčí kůže napnuté pod nimi.

Hned něktří využíváme otevřený bufet v horském hotelu Poľana. Jde o normální restauraci a tak se v ní navečeříme. Zaujme nás hned příchod, kdy si fotíme "tablo" zdejších medvědů. Jsou jich desítky a největší Macko může mít až 300 kg. S tím, věru, nebude lehké se potýkat.

Kečkáry nás zaujmou na první zastávce, kterou při večerní vyjížďce na Poľanu uděláme na vyhlídkovém místě. http://www.ved.sk/RC.vlasy.galeria.htm

...

Horský hotel Poľana.

Poľana.

Fotoalbum, které nás zaujme. V lesích Poľany možná bude víc medvědů než turistů.

Přes Poľanu k Poľiance

mapa vrchol Poľana

Před chatkou začíná poľana. Tentokrát ji píši s malým "p", neboť se jedná o jednu z mnoha luk, bývalých pastvin, které se pro chov ovcí či krav dnes prakticky nevyužívají.

Jdeme květnatou loukou Žliebky pod vrchol Prední Poľany (1 367 m n. m.) k sedlu Priehybina a občas nahlédneme do textu infocedulí, rozesetých kolem stezky.

Prvním cílem bude nejvyšší vrchol Poľana (1 458 m n. m.), podle něhož se pohoří jmenuje. Dvěstěmetrové stoupání rozproudí naši krev. Z dobře prošlapané stezky je patrné, že sem chodí mnozí.

Maceška.

Pod Prednou Poľanou...

...

...

Sedlo Priehybina.

Vrchol je bez vyhlídky, přece jen jdeme pralesem a tak tomu bude s jednou výjimkou po všechny dny. Od chatky s námi jde mladá slečna vlčáka, milá a vylekaná, a my čekáme, kdy to otočí zpět. Cestu máme dlouhou. Zatím kráčí svědomitě před námi a čenichá pachy z okolí. Jednou na něco zaštěká, vypadá to, že bude dobrým parťákem do divočiny plné šelem, o jejichž blízké přítomnosti nic netušíme. Otupené lidské smysly nás zde staví do role outsiderů, čekajících na to, odkud na nás něco strašlivého vyrazí.

Tato úvaha by byla k zasmání, pokud bychom párkrát nenarazili na medvědí trus přímo na úzké stezce. Za vrchol Poľany již mnoho turistů nezamíří.

Obhlížíme dvě vyhlídky, z kterých lze pohlédnout do nížin vpravo i vlevo od svažujícího se  hřebene. Katrušku zjevně využívají k přespání tuláci. Na okraji skály padající hluboko dolů je ohniště a celkem dobře chráněné místo před zvěří.

Ze Zbojnického tance zase shlížíme do horní části Hrochoťského území k Jánošíkově skále. Údolím odtékají vody z jinak dobře uzavřené kaldery bývalého stratovulkánu Poľana. Ten byl v dávné minulosti obdobně mohutný jako Etna či Vesuv. Tuto historii zahladil částečně čas, ale zbytky sopky a jejích andezitových vyvřelin budeme vídat často.

Malé odlesněné území dole odhaluje samoty Kyslinky, kam chceme dojít. Znovu se zatáhlo a vzdálené hromobití z jihu hrozí, že ani dnes nebudeme vrtkavosti letního počasí ušetřeni.

Po červené jdeme do kopce Konce (1 333 m n. m.) a dál hřebínkem stále v NPR Zadná Poľana pod Brusnianský grúň až do sedla Jasaňová. Fenka čichá pachy kolem jako divá a občas nás pro jistotu nechá jít první, to když se jí něco nezdá. Ale je v klidu, nevrčí, neježí se jí chlupy strachy a tím dodává klid i nám.

Na vrcholu Poľany.

...

Špagetka s našim průvodcem.

Pokračujeme po červené...

Výhledy Katruška.

...

...

Výhledy Jánošíkova skála.

...

Kyslinky.

...

Medvědí trus.

Vrchol Konce.

...

...

Sedlo Jesenová.

...

V sedle konečně zahlédneme první turisty. Odchází dál někam k Hrončeku a my po polední siestě slézáme do údolí k Poliance. Poprchává. Silná bouřka zuří na jižní straně Poľany a nás míjí. Přesto neustále slyšíme hromobití, které hory proměňují v mohutný nekončící rachot.

Štěpánka jde vzadu se sebezapřením a Luděk ji musí podpořit. Míjíme dva mladé Slováky s mohutnou dogou, kterou stěží drží, aby se nevrhla na našeho psíka. Ten jen kňourá a dál jít nechce. Zachrání ho až milosrdná Marie, když ho nezištně poponáší lesem po druhé straně potoka. Tam se jí vždycky stočí do klubíčka a nechce dál. Medvědů se nebojí, jiného psa ano. Ale nedivím se mu, vždyť tu vzteklou obří bestii málem nemohli udržet. Smlsla by si i na nás.

U rozcestí v Poľiance se rozhodneme zabočit na cestu, která se klikatí zpět do svahů Zadné Poľany. Kyslinky vynecháme. Tato trasa je o malinko kratší, ale jistější. Dolů po ní právě sjíždí několik lesnických aut.

Kroutíme se serpentinami nedaleko vrcholu Šafranička a výšku nabíráme zvolna. Bouřka se co chvíli přibližuje, aby zase poodešla. Potůčky skákající po asfaltce shora sílí. Spadne pár kapek, ale pláštěnku nesu v ruce jen aby se neřeklo.

Fence se tvrdý povrch zajídá ještě víc než nám a neustále šmejdí v lese kolem. Před poľanou Dolná Zálomská se chytáme modré a zanedlouho přeskakujeme na žlutou. Přeskakujeme je to správné slovo, protože prudce vzhůru vede stezka kamenitým korytem, nyní plným vody. Přesto se to zvládnout dá. Je to velká zkratka oproti modré, která nahoru vede oklikou kolem Dudášovy chaty. Usnadníme si jen poslední kousek, kdy do sedla Priehybina jdeme přes Čierny grúň.

Bouře nás míjí a spadne jen pár kapek.

...

...

Pomník SNP.

Dolná Zálomská.

...

Na žluté.

Pod sedlem Priehybina.

V sedle se cítíme spaseni. Pejsek nás ještě párkrát za sebou zkontroluje, ale je vidět, že jsme ho přestali zajímat. A to jsem ho krmil oravskou slaninou. Do chaty to máme kousek přes louky s krásným výhledem k Hriňové a Lučenci. Tam v dáli končí hory maďarskou Mátrou.

...

Večer jdeme jen na pivo, když jídla máme nakoupeno dost. Vařím gulášovou polévku z pytlíku a do ní dávám jitrnici, houby a nějaké koření ze zásob v chatce, aby měla grády. Pak smažím dvě bedly a rozdávám kousky každému  k ochutnání jako velkou delikatesu. Tou také jsou. Pod oknem leží naše věrná fenka a my od sousedů z chatek pod námi zjistíme, že je místním tulákem. Není nikoho a je všech. Štěpánka pořád doráží na Romana, aby si ji vzal domů. No to by na vandry už vůbec nejezdil.

Přes Melichovu skálu k vodopádu Bystrô

mapa vodopád Bystrô

Modrá značka směřuje od horského hotelu k jihu, aby opustila Poľanu. Luděk miluje otevřené planiny, vodní toky a tak mu uděláme radost a jeho výzvu přijmeme. Nejde s námi Štěpánka, kterou umořily hory a dorazily doly, totiž vroucí koupel v termální jeskyni. Ostatně s něčím podobným počítala již doma a vzala si k čtení hned tři knihy.

Sestupujeme na vrchol Velké Detvy (1 063 m n. m.), odkud se k jihu otevřou skvělé výhledy. Nejlepší právě k Detvě. Na vyprahlé loučce se daří slunci milovným květinkách, skalničkám a také jalovci, kterému stačí chudá půda plná kamenů a skal.

Nahoru s těžkými bágly stoupá skupinka Čechů, kteří se smějí, že nikoho než Čechy ve slovenských horách nepotkávají. Pravdou, zde to je tak půl na půl.

Horský hotel Poľana.

U horského hotelu.

Pred Vrchdetvou.

Vrchdetva...

...

...

...

Kolem Kopy sestupujeme k Melichově skále. Ční nad lesík a vysoko ho přesahuje. Přesto si ji Marie s Luďkem málem nevšimnou. Zakecali se a asi zase řeší nějaké stavební problémy, kvůli kterým přírodu kolem sebe nevnímají.

Na skálu nelezeme. Možná to jde spárou mezi skalami, ale s rizikem. Výhledy nakonec máme i bez této vyvřelé andezitové skály.

Melichova skála...

...

...

...

...

Vedro a dusno řídí naše kroky, které začneme směrovat znovu do lesů. Vnímáme dobře výhodu našeho ubytování v nadmořské výšce 1 280 m.

Zkratkou sestupujeme do části Skliarova. Pomocí mobilní modré tečky z www.mapy.cz a rady milé mladé ženy z farmy s ubytováním, stoupáme nad hluboce v terénu zařízlý potok. Vyhneme se tím jejich mladým býkům.

Znovu nás začne doprovázet pes. Ze srandy řeknu, že s námi půjde až k žebříkům nad vodopádem Bystrô, kam míříme, a netuším, jakou jsem právě vyřkl pravdu.

Na Poľaně prostě psa potřebujete a oni to ví lépe než vy. Hezky zaoblenými hřbety překonáme potok Nemecká a travnatým svahem vystoupíme na vrcholek Malčekovy skály. Z ní je výhled dokonalý. Užíváme si ho, zatímco propocená trička rychle schnou na vyhřátém černém kamenu.

Skliarovo...

Pár fotek jsem přeexpinoval, tak se omlouvám za ty barvičky :)

...

Malčekova skála...

...

...

...

Na Malčekově skále.

Dál stoupáme mimo značené trasy k lesu, kde se v bahně krásně otiskly stopy mladého medvěda. Několik menších, hezky tvarovaných stop. Pejsek si jich, na rozdíl od nás, vůbec nevšímá. Zato v lese, kde jdeme po stopách většinou kravských, stále cosi zkoumá v okolí.

Dlouho traverzuje kopyty rozrytou cestu a nad svahy přítoku Bystrého potoka pohledem dolů hledáme medvěda. V tomhle horku však po horách chodí jen lidi.

Zkratka nám umožnila sestoupit k Bystrému potoku pod Kozí chrbát přímo na křižovatku cest. Tady se vyvalíme a hodinu odpočíváme. Složitě sestoupím hustým porostem až k potoku, abych se v něm ochladil. Je to příjemné tolik, že pak v polostínu téměř usnu. Od Bystré-Vrátka nahoru chodí dost turistů. Je to jasné, vodopád ve vedrech táhne.

Jen velmi pomalu stoupám sám ve stínu lesa vzhůru kolem příjemně chladného potoka a je mi fajn. Tohle je jiný relax. Nikdy bych ho nevyměnil za ležení na lidmi přeplněné pláži, byť by sleva zájezdu byla stoprocentní. Ale ani bych klid podobných horských pohoří neměnil za plné stezky Vysokých Tater či Slovenského Ráje, kam v létě míří "všichni". Člověk si musí umět vybrat a "čekání na zelenou" semaforu u vstupu do Suché Belé mě opravdu neláká.

S těmhle myšlenkami přicházím pod vodopád. Až za mnou stoupá Luděk a možná prožívá podobné pocity. Ano, i tady je pár turistů, ale s nimi spíš můžeme sdílet krásu, kterou vnímáme. Pětadvacet metrů vysoký vodopád Bystrô má, přes bouřky minulých dnů, jen málo vody. Jdu až pod kolmou skálu. Tříšť pod ní rozkládá paprsky slunce do jásavých barev. Snažím se vyfotit malou duhu a přitom na mne padají chladivé kapičky vody. Je to příjemné a vydržím tam stát několik minut. Pak po dobře jištěných železných žebřících vystupuji nahoru.

Medvídkova stopa.

...

Neznačenou cestou jdeme až k Bystrému potoku.

Dolina Bystrého potoka.

...

...

U Bystrého potoka...

Bystrý potok.

...

Vodopád Bystré - nebo také Bystrô.

...

...

...

...

Společně pokračujeme vzhůru Poľaně, kde si za necelou hodinku dáváme pivo Urpiner. Jinak příjemná paní hostinská je viditelně unavená a díky tomu trochu nevrlá. Nedivím se jí, občas toho musí mít nad hlavu. Pod horským hotelem je velké parkoviště a výjezd nahoru není nijak omezený. Využívají to mnozí, dostat se do výšky téměř 1 300 metrů nelze ani na Slovensku všude a panující vedra vyženou z propálených měst kde koho.

Do hotelu jdeme ještě jednou, na večeři. Dávám si Gazdovský talíř a opět se dobře najím. A to mě čeká opečený buřtík. Z lesa jsme s Jirkou přitáhli velkou suchou soušku a ta vystačí dobře hořet až do hluboké noci.

Louka pod Poľanou.

...

Popíjíme stylově borovičku, kterou jsem koupil ve Zvolenu a spřádáme další plány. Stmívá se a bude teplá noc. Poprvé nepřišly odpolední bouřky. Za šera se jdu nebojácně projít na poľanu, abych odfotil barvy soumraku. Pod horami se rozsvítily galaxie z hvězd Hriňové, která je rozeseta po kopcích pod Poľanou, a ze vzdáleného Lučence. Je ticho. Podobné, které nás provází po zdejších horách. Sporadicky ho ruší jen šumění listí ve větru a vzdálené bouře, pokřik vyplašených ptáků, či zlomená větvička neviditelným obyvatelem lesa.

Nad námi přeletí ostře sluncem osvětlená družice ISS, tažena jinou, mnohem menší a jen slabě viditelnou. Obě letí stejnou rychlostí po shodné dráze. Teprve nad východním obzorem ztrácí svoji jasnost a zhasne, když na ni sluneční paprsky již nedosáhnou.

Asi ani dnes se pověsti chaty č. 10 nenaplní. Těmi jsou občasné návštěvy medvědů, kteří se k lidským příbytkům v noci přibližují a hledají nebo na zub. Lákat je nikdo záměrně nechce. Horský hotel Poľana má již z minulosti dobré zabezpečení a kolem se žádné popelnice a odpadky nevyskytují.

V bufetu horského hotelu Poľana.

Posezení u ohně.

Stmívá se nad Hriňovou...

Hořec tolitovitý.

Památník hrdinům SNP. Poľana se za války stala útočištěm partyzánů.

...

Po setmění...

...

Úprk stezkou obřích medvědů

mapa Drábovka

Sobota je dnem odjezdu domů. Luděk, Špagetka a Marie balí. Odjedou hned po snídani a úklidu chatky. Jirka ji bude hlídat a já se s Romanem vydám na tří hodinovou výpravu přírodní rezervací kolem vrcholu Prední Poľana.

Žlutá značka nám dává brzy najevo, že tentokrát jdeme opravdovou stezkou medvědů. A to ne ledacjakých. Stopy v měkké půdě naznačují velikost jejich strůjce. Jsou mnohem větší než naše a mimořádně hluboké. Vzhledem k tomu, že po nás nezůstává stopa téměř žádná, máme dojem, že stopujeme tři sta kilového macka. Beru do ruky silnou bukovou hůl a co chvíli vyklepávám do stromů u stezky morseovkou SOS. Pěšinka se občas vine nepřehledným terénem mezi mladou bučinou. Hned si vzpomenu na čerstvý zážitek od Vyhnatové. Netuším, jestli se potím z tepla, terénních vln, či podvědomého strachu.

Svižným tempem stoupáme k Drábovce (1 251 m n. m.), aniž se ohlédneme za sebe. Medvěd se patrně živí kořínky trav a rostlin přímo na stezce. Občas překračujeme hluboké díry nebo rýhy v měkkém podkladu. Roman vypískává nějakou písničku a jde mi v patách. Medvěda vidět chceme nebo nechceme? Rozhodně se nevyplatí překvapit ho v houští. Vpravo kousek od nás se hřeben kaldery lomí, ale zkoumat to nejdeme. Opravdu se necítíme bezpečně.

Po hodině chůze sestupujeme téměř tři sta výškových metrů k sedlu Prislopy. Teprve dole na cestě si oddechnu. Bobříka odvahy jsme s odřenýma ušima získali.

Je zajímavé, jak široká cesta způbobí, že jsme najednou úplně klidní. Bude to asi tím, že stopy v asfaltu ani několika set kilový méďa nezanechává. Navíc je zde smrkový les a v něm málo bylinek, na kterých by si medvěd pochutnal.

Každou zatáčku, za níž není vidět, přesto vyklepávám jako slepec holí. Vyplaším však jen tři udivené laně. Slyší divný zvuk a čekají, co se k nim přiblíží. Teprve když si hledíme z očí do očí, prchají do údolí potoka. Údolí potůčků překonáme několik, než se dostaneme k mýtinám Dolní Zálomské.

U dřevěného domku dole je živo. Asi právě sem došli Češi, kteří stoupali včera dopoledne od Detvy k hotelu Poľana. Jen je zdálky míjíme, naše cesta se kroutí vzhůru a pokračuje k sedlu Priehybina.

Ladíme se na jízdu domů a z netečnosti nás na minutku vyvede jen mladý sportovec, který sbíhá kamsi dolů jen tak v trenýrkách. Známou stezkou se vracíme ze sedla Priehybiny k chatce. Chlubíme se tím, co jsme viděli, co jsme tušili, zaplatíme v bufetu náš pobyt a loučíme se s milou paní hostinskou i příjemnou Poľanou.

Stezkou na Drábovku...

...

Medvěd sílu má...

... jeho pobytové stopy jsou všude kolem stezky.

Pěkná hromádka medvědího trusu.

Vysoko nad sedlem Prislopy...

...

...

Dolná Zálomská.

Vzdálený Klenovský Vepor může být dalším cílem v příštích letech.

Slovenské hory budou nadále cílem našich návratů, protože je milujeme. Cestou domů si užívám krásně vedené, volné slovenské dálnice, a ani cesta přes Bratislavu a Vídeň nás nijak nezdrží. Naopak, pro nás Jihočechy je tato trasa lepší a rychlejší variantou, než drkocání se po D1.

Na Poľane s biológom Petrom Urbanom