Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

Vzhůru na Onen Svět

vydáno 11. května 2015 – napsal Rony – 2 komentáře

Dívat se na svět lze všelijak. Zdá se, že nejlépe by to mohlo jít přes růžové brýle. Potom ale může nastat problém, když je sundáte. My na to půjdeme jinak - od lesa. Od lesa, u kterého stojí horská chata s rozhlednou a názvem Onen Svět. Porozhlédnout se z Onoho Světa jistě přinese leccos zajímavého. 

Rozhodování o tom, že skončíme na Onom Světě nebylo jednoduché. Alternativou bylo ubytování v zámecké restauraci Červené Lhoty s výhledem na zámek. Nakonec jsme zvolili drsnější místo na dohled od České Sibiře, které slibovalo pestrou krajinu plnou zatoulaných balvanů a dalekých výhledů.

Naučná stezka Petrovicko

NS Petrovicko.

Mizerné páteční počasí nám neumožnilo odjet a tak do Petrovic u Sedlčan vyrážíme v sobotu po ránu. Čeká nás zajímavá 27 km dlouhá naučná stezka s 20 informačními tabulemi. Geologické podloží Petrovic tvoří hlubinné vyvřeliny středočeského žulového plutonu, ve kterém erozní činnost vody vytvořila ve čtvrtohorách mnoho izolovaných balvanů, vytvářejících zvláštní krajinné dominanty.

Prvním z nich je Vrškámen, mohutný balvan označený za viklan. Bohužel je na nedobře dostupném poli, a tak si o něm jen něco přečteme na informační ceduli u trasy a fotím ho z povzdálí. Cesta k Obděnicím vede kopcovitou krajinou s výhledy. Ves je jednou z nejstarších a nejvýznamnějších na Sedlčansku. Již v roce 1167 je v písemnostech připomínán držitel zeman Obiden. Nejstarší památkou je zde románský tribunový kostel Nanabevzetí Panny Marie. Obděnice jsou také místem, kde si nechal vybudovat hrobku Jakub Krčín z Jelčan a Sedlčan. Jestli zde opravdu spočinul, však není známo. Zatímco procházíme kolem zbytků staré tvrze, ze severu se na nás ženou černé mraky. Nezbývá než na bundy nasadit i pláštěnky. Ani dnes není počasí zrovna ideální. Jdeme zachumlaní kolem Obděnického rybníku k Žemličkově Lhotě a déšť postupně přechází ve sněžení. Tato ves byla původně posazena mezi mohutnými žulovými balvany, ale ty byly postupně využity jako stavební materiál v době, kdy původní roubené domky nahradily zděné.

Za obcí nás potěší modrá obloha a především soubor kamenných obelisků. Ten nejslavnější se jmenuje Husova kazatelna a jde o volně pohyblivý viklan. K tomu abyste ho rozhoupali však potřebujete velkou sílu. Nám se to nepovedlo. V blízkém okolí nacházíme i další zkamenělé útvary s názvy Žába, Pecen chleba a Hřib. Jeden z balvanů nám chvilku poslouží jako jídelní stůl, ale aprílové počasí znovu žene dešťovou přeháňku. Procházíme lesem plném mnoha dalších oblých kamenů. Na rozcestí se rozhodujeme pokračovat do obce Skoupý po modré. U vsi byl odedávna dobýván vápenec a dnes je zde velký lom. V minulosti bylo ze zdejšího vytěženého vápence v milířových pecích páleno vápno.

Tabule na NS Petrovicko.

Vrškámen nad Petrovicemi.

Jaro zvolna probouzí stromy k životu.

Obděnice.

Cesta přes Nechvalinu.

Zbytky staré tvrze v Obděnici.

Prastará lípa v Žemličkově Lhotě.

PP Husova kazatelna.

...

...

Viklan Husova kazatelna.

...

Přírodní památky skrývá mnoho oblých balvanů, některé jsou i výš v lese.

Výhled k severozápadu.

...

Pohled od Skoupého k Hodětínu (572 m n. m.) a k vísce Kuní.

Jeden z mnoha potulných balvanů Petrovicka.

Ve Skoupém se znovu vracíme na naučnou stezku. Jdeme po louce pod svahy Kozince, kde vápencové podloží a jižní expozice terénu umožnila výskyt mnoha teplomilných druhů rostlin a květeny skalních stepí. Porost zde tvoří především svída krvavá, a jak se od majitelů dovíme, jsou dnes k jeho rozvolnèní využívány kozy a ovce. Stoupáme rovnou na hřebínek a míjíme tak níže položenou Divišovu jeskyni devonského stáří, která je v dubnu ještě uzavřená. Stezka vede dál svahem zpět nad Skoupý. Ochuzená vápencová půda zde vytváří krasovou planinu jako miniaturu Silické planiny ve Slovenském krasu. Nyní všude žlutě září prvosenky.

Naučná stezka odbočuje k vrcholku Křemenice (578 m n. m.), který vynecháváme, a cestu si zde zkracujeme. Brzy jsme na plošině z krystalického (mramorového) vápence - Jarnici. I zde je několik jeskyní z nichž nejvýznamnější je Velikonoční. Ta je mimo běžné sintrové výzboby s drobnými hůlkovitými stalaktity a záclonkami pokryta i několik cm tlustou vrstvou nickamínku, tedy hmotou skládající se z vody a jemných krystalů uhličitanu vápenatého. Okolí je přírodní památkou Štola Jarnice. Sestupujeme do Týnčan a odtud hlubokým sevřeným údolím malého potůčku k Radášovu Mlýnu.

Zde po lávkách několikrát přecházíme potok Brzinu k Červenému Mlýnu. Tento mlýn patří k nejstarším a největším v okolí. Již v roce 1544 se o něm zmiňuje rytíř Jiřík z Krašovic. Název je odvozen od zdejší červené zlatonosné rudy, která byla v mlýně drcena. Zlato se rýžovalo i z říčky Brzina a byly z něho raženy mince již za Jana Lucemburského.

Od Červeného mlýna se stezka obrací zpět k Petrovicím. Projdeme kolem dalšího mlýna a od vísky Rybníček tvrdě stoupáme na Kuní. I tato ves je velmi stará, prameny ji připomínají v roce 1369, kdy zde stávala tvrz. Zvláštností je také geologické složení vzniklé za vysokých teplot z magmatického ložiska. Nedaleko odsud byl díky tomu těžen rohovec, využívaný na pomníky a stavby.

V Kuní u kapličky nalézáme XIV. zastavení křížové cesty, která sem vede z 2 km vzdáleného Kuníčku. Její autor akademický sochař Kodym vytesal symboly křížové cesty do kamenů, tolik typických pro tuto krajinu. Od Kuníčku se již vracíme do Petrovic.

Brouček před Skoupým.

Kozinec - vápencový hřeben s výrazně odlišnou flórou.

...

...

Svahy pomáhají spásat ovce a kozy.

Vrch Vráž nad Skoupým.

PP Štola Jarnice skrývá škrapy i jeskyně.

Brzina pod Radešovým Mlýnem.

Přes říčku Brzinu stezka vede několikrát po podobných chatrných lávkách.

Červený Mlýn.

Nápisy dokumentují rodovou historii od počátku 17. století.

U Míkova Mlýna.

Kuní.

Mezi obcemi Kuní a Kuníček najdete do kamenů vytesanou křížovou cestu.

Výhledy od Kuní. Kozinec a vápencový lom u Skoupého.

Týnčany.

Panorama.

...

Petrovice.

Znovu osvětlený Kozinec a vrchol Homolky a Křemenice (578 m n. m.).

U kaple sv. Anny.

Rozhlednu Kuníček míjíme nedaleko. Dle informací z internetu je v dubnu ještě zavřená.

...

Onen Svět

Strávit noc na Onom Světě se na první pohled jeví jako rouhání. Pokud však toto místo nedaleko Klučenic navštívíte, jistě se budete rádi vracet. Turistická horská chata se sousední rozhlednou a výbornou kuchyní vytváří domácí atmosféru, na kterou se nezapomíná. A to i přesto, že my po únavné celodenní túře moc dlouho neponocujeme.

Zajímavá naučná stezka Na Onen Svět, která zde končí, je dlouhá 66 km a přichází sem od Týna nad Vltavou z rozhledny Semenec. Vede údolím Lužnice, aby překročila řeku po řetězovém mostě u Stádlece, pokračovala k Milevsku a dále na Onen Svět.

Co si nenecháme večer ujít, je západ slunce z Langovy rozhledny. Z plošiny rozhledny soumrak zakrývá Boubín s Bobíkem, vrcholy které jsme rozpoznali již z okna našeho pokoje, a k nim se přidávají další blízké i vzdálené vrcholy a horské hřbety. Hezky je vidět zámek Orlík a také nedaleký výrazný kostel na Makové hoře. Ten nás dokonale fascinuje a rozhodneme se k němu zítra vydat.

Vítejte na Onom Světě.

Kovářovský kostel.

...

Lašovice.

Večerní motivy...

Maková hora.

...

Orlík z rozhledny na Onom Světě.

...

...

...

V horské chatě Onen Svět.

Bohužel hezký západ slunce znemožnily mraky.

Dobré ráno, vítejte na Onom Světě.

...

Kostel v Lašovicích.

Od hráze Orlické přehrady k vltavské Podkově

Vltavská Podkova.

Ráno po vydatné snídani přejíždíme k hrázi Orlické přehrady, kde na nás čeká dopolední pobřežní trek. Přecházíme vysokou hráz a po žluté značce míříme do Solenic. Na rozdíl od včerejšího pochmurného nebe máme nad hlavou azuro. Po obloze pluje pár bílých mráčků a hřejivá žlutá koule. Jako by nám chtěla vynahradit včerejšek.

Po můstku u Solenice přecházíme Vltavu a noříme se do lesnatého svahu. Zelená značka vede úzkou stezkou kolem řeky a my musíme dávat pozor, abychom neskončili na její hladině. Brzy začínáme stoupat k bunkru - Řopíku, který má důkladně zabetonované všechny vstupy. Podle mapy jsme měli jít stále kolem břehu. Ocitáme se tak na hřebeni Varty (393 m n. m.). Trasa je zřejmě změněna díky zdejším pastvinám. Bohužel proto vidíme protější skalnatý svah Podkovy pouze zdálky.

Výrazně se proto zkrátila naše trasa a my zanedlouho stoupáme kolem Krchova (489 m n. m.) na hřeben. Nádherné vyhlídky po okolí by byly ještě lepší, pokud by se dalo vystoupat na vysoký stožár mobilních operátorů, který stojí nedaleko. To bohužel nelze, nezbývá než sestoupit z hřebene zpět do Solenice. Zpět k hrázi je to kousek.

Pohled na údolí Vltavy z hráze Orlické přehrady.

Orlická přehradní nádrž.

Můstek u Solenice.

Monument pod vysokou hrází.

Hráz Orlické přehrady.

Solenice.

Skrytý Řopík má dokonale zazděny všechny vstupy.

Zelená značka nově nesleduje břeh Vltavy, ale vystupuje na hřeben Varty s výhledem na skály Podkovy.

Pro fotky tak musíme popojít po loučce.

Důvodem přeložky turistické trasy zřejmě budou pastviny a soukromé pozemky.

Dobře umístěný stožár mobilních operátorů by byl skvělou rozhlednou. Škoda, že když už tyto monstra musí hyzdit naši malebnou krajinu, nejsou více využity pro účely turismu.

...

Pohled k hrázi z hřebene Krchova (489 m n. m.).

Maková hora

Maková hora.

"Za řekou stříbrnou tam Zvonková je zem..." zpívá ve skvělé písni Marta Kubišová. Pro nás se stává mottem poslední cesty, kdy vyrážíme k poutnímu kostelu na Makovou horu. Za Vltavou jedeme po kostkami vyskládané cestě do Smolotel. Na návsi se nás ujme značka naučné stezky, která míří vzhůru k poutnímu kostelu souběžně s červenou. Procházíme kolem starých vesnických budov. Zdejší osídlení sahá hlouboko do minulosti. Již z doby bronzové je známé slovanské osídlení vrchu Hradiště. Pamětihodností je v obci víc, nás zaujal především vysídlený a chátrající barokní zámeček.

Cesta na Makovou horu vede akátovou alejí, kde skláníme hlavy pod podivně tvarovanými větvemi stromů. Akáty ještě nekvetou, ale zanedlouho to zde bude přenáramně vonět. V nedalekém lese snadno nacházíme Ďáblovo kamenné lože, ačkoli odbočka k němu nevede. Lože to je vskutku impozantní, jen nevím, co ďábel říká na do kamene vytesaný kříž, který ho musí tlačit při spaní do hlavy.

Samotná pouť lesem končí pod vrcholkem zatravněného kopce Maková hora. Nádhera barokního kostela sv.Jana Křtitele a Panny Marie Karmelské okamžitě na sebe přitáhne veškerou pozornost. Jen zběžně tak vnímáme letku asi deseti právě přelétávajících plachťáků, kdy o sebe zanedlouho za Smolotely dva zavadí. Havárie skončí naštěstí jen pádem jednoho z letadel, zatímco pilot se katapultuje a zachrání. To se ale dozvíme až z večerních zpráv.

Poutní kostel dokončený v roce 1722 architektem Carlem Antonio Canevallem uvnitř zdobí čtyři fresky evangelistů od Josefa Boháčka. Dovnitř lze nahlédnout při mši, která se zde koná jedenkrát měsíčně. Celý kostel je opravený a v blízkém okolí jsou vykáceny stromy, které zabraňovaly výhledu. A ten je skvělý. Brdy a okolí Příbrami máme jako na dlani.

Pokračujeme NS Okolím Smolotel, sestupujeme na Smolotelky, odkud stezka pokračuje ještě na vísku Drahu. Celková délka dobře značené stezky je 6,5 km a má sedm zastavení. Její dominantou je právě kostel na Makové hoře.

Barokní kostel sv. Jana Křtitele a Panny Marie Karmelské je dokonale umístěným poutním kostelem.

Cestička nad Smolotely.

Cestu vzhůru ke kostelu lemují podivně zkroucené kmeny akátů. Ty byly do Evropy dovezeny kdysi jako okrasné stromy a nejsou v naší krajině původní. Na chudých skalnatých svazích se jim u nás dobře daří.

Na Ďáblovo lože musíme sejít z naučné stezky Okolím Smolotel.. Je vlevo v lesíku za loučkou, nedaleko infocedule.

...

Maková hora (545 m n. m.).

...

...

...

Výhled směrem na Bytíz, kde stojí těžební věž.

...

...

Smolotely.

Loučení s Makovou horou a pestrou krajinou Povltaví.