Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

Vizovice, mezi kopci l.

vydáno 9. dubna 2022 – napsal Rony – 5 komentářů

První letošní vicedenní putování po horách věnujeme Karpatům. Dobrým výchozím místem jsou Vizovice, městečko ukryté mezi kopci, z nichž na ně můžeme shlížet mezi trnkovými keři ze všech světových stran. Pět dnů budeme podnikat výpravy do vícero zajímavých míst Zlínského kraje. V článcích poprvé přistoupím k tomu, že je rozdělím na část cyklistickou a část turistickou. To proto, aby se z jednotlivých dnů nestal galimatyáš.

Turistickou část se rozhodl popsat Václav a tak mu nyní předávám symbolickou tužku.

Vizovická vrchovina

1.etapa (středa 23. března 2022)

mapa

K malému počtu pohoří České republiky, které jsem ještě blíže neprozkoumal, patří Vizovická vrchovina. Jen v létě 2015 jsem s bratrem Františkem po několikadenním pobytu v Bílých Karpatech na jeden den navštívil lázně Luhačovice a stihli jsme si v osadě Malenisko, místní části obce Provodov prohlédnout zdejší poutní místo včetně křížové cesty a kostela Panny Marie Sněžné na úpatí vrchu Brda (600 m n.m.), v dílčí části Vizovické vrchoviny, tzv. Rysovském hřbetu. Od významného vrchu Komonec (672 m n. m.) jsme tehdy byli vzdáleni 2 km.

Nyní se v předposledním březnovém týdnu letošního roku vydáváme do Vizovic, kde budeme ubytováni v penzionu Pod Zámkem. Pětidenního výletu se zúčastňují Roman a Václav ze Zlivi, Roman ze Strakonic, Jirka z Borovan a jeho dcera Lenka z Českých Budějovic. Cílem výletů bude mimo jiné zdolat alespoň některé atraktivní vrchy z celkového počtu 23 vrcholů Vizovické vrchoviny nad 600 m nadmořské výšky. Jen 6 z nich převyšují výšku nad 700 m.

Na první etapu se vydávám s Jirkou a se svým strakonickým šerpou Romanem. Roman H. s námi pěšky chodit nehodlá, neboť si s sebou veze své elektrické kolo a bude mít svůj program. Lenka 1. etapu vynechá a hodlá si doléčit lehké nachlazení. Vyrážíme z Vizovic vzdálených 14 km východně od Zlína. Město leží v nadmořské výšce 296 m a má kolem 4 800 obyvatel. K nejvýznamnějším památkám města patří:

- Vizovický zámek z poloviny 18. století

- Farní kostel sv.Vavřince z roku 1792

- Barokní sloup se sochou Bolestné Panny Marie z konce 17. století

- Kaplička Panny Marie Lurdské z roku 1866

- Hasičské muzeum (otevřeno v roce 2014)

- První soukromá sklárna postavená po roce 1989 v ČR (Glass Atelier Morava)

- Likérka Rudolf Jelínek navazující na více než 400 letou tradici výroby ovocných destilátů

Z Vizovic se vydáváme po žluté značce za stálého stoupání a po dvou km se dostáváme na vrch Šibenice neboli Šibeniční vrch (421 m n. m.), na němž je několikametrový dřevěný kříž. Z tohoto vrchu, kde se zhruba před 250 lety nacházelo popraviště, je pěkný pohled na město Vizovice. Po dalších dvou kilometrech dojdeme k obci Ublo, která má 312 obyvatel. Z této obce pocházel můj dobrý kamarád z vojenské základní služby před 46 lety Milan Macek. Procházíme poměrně rozsáhlejší vesnicí a já bych rád potkal alespoň jednoho člověka, kterého bych se zeptal na osud tohoto tehdy veselého a bezstarostného mladého kluka. Bohužel nikoho nepotkáme a má zvědavost nebude ukojena. Škoda.

Na Šibeničním vrchu (421 m n.m.).

Pohled ze Šibeničního vrchu na město Vizovice.

Vesnice Ublo.

Po dalších 2,5 km náročnějším terénem dojdeme na vrch Tanečnice (601 m n. m.), na jehož vrcholu je dřevěný altán, kde máme přestávku na jídlo a pití. Vrch Tanečnice je zároveň rozcestím, žlutá vede do zajímavé obce Pozděchova a modrá k rozhledně na vrchu Vartovna. Vzhledem k tomu, že jsme autem do Vizovic dojeli až kolem druhé, volíme kratší trasu po modré značce. Když se dostaneme pod vrch Vartovna, máme za sebou téměř 11 km. Na vrchu Vartovna (651 m n. m.) stojí stejnojmenná rozhledna, jež byla otevřena v listopadu 2009. Je kovové konstrukce, vysoká 37 m, vyhlídková terasa je v 35 metrech. Vede na ní 213 schodů, které mi dávají pořádně zabrat. Na vyhlídkové plošině je 5 informačních tabulí o vrcholech Vizovických, Hostýnských, Vsetínských vrchů, Beskyd a Chřibů. Většinu těchto vrcholů jsem měl čest navštívit. Na vyhlídkové terase potkáváme dámu, která nás všechny tři vyfotí a zároveň nám sdělí,že v sobotu 26.března se otvírá poprvé v letošním roce rozhledna na vrchu Doubrava. Proto etapu kolem Vizovic včetně exkurze do likérky Rudolf Jelínek budeme směřovat na sobotní termín.

Původní záměr dojít z Vartovny do obce Liptál o odtud autobusem dojet do Vizovic, musíme vzhledem k pokročilému času zavrhnout. Pokračujeme po zelené značce naučnou stezkou Kobzáňův chodník, spojující obec Jana Kobzáně (Liptál) s rozhlednou Vartovna. Stezka je pojmenována podle valašského spisovatele a akademického malíře Jana Kobzáně (1901 - 1959), jež se podílel na kulturním a společenském rozvoji obce Liptálu a zúčastnil se aktivně odboje proti fašistům.Jedno zastavení NS pod Vartovnou má název "Boj proti okupantům".

Další zastavení je u rybníčku Obora, který se nachází na potoku Syrákovka. Je ještě celý pokrytý ledem a jde z něho velký chlad, takže se okamžitě musíme přiobléci. U rybníčku spatříme Švehlovu hájenku, jež byla podobně jako rybníček součástí bývalé dančí obory. V současnosti nabízí turistům možnost k ubytování. Od hájenky je to jen kousek k hlavní silnici spojující Vsetín s Vizovicemi. Jsme vzdáleni 2 km od obce Liptál (1 500 obyvatel, empírový zámek, kostel sv. Michaela archanděla) a 10 km od Vizovic. Zde se po kratším čekání dočkáme příjezdu našeho řidiče a elektrocyklisty Romana, který nás odveze do Vizovic. Celkem jsme ušli v této etapě 13,5 km.

Koně na Vartovně.

NS -Chodníček k rozhledně (Prlovská tragédie).

Hlavní hřeben Vizovické vrchoviny

2. etapa (čtvrtek 24. března 2022)

mapa

Této etapy se zúčastníme všichni čtyři kromě Romana H. Ten nás autem zaveze do obce Lidečko k motorestu Čertovy skály a pak by měl elektrokolem směřovat k vrchu Čubův kopec (720 m n. m.), kde se nachází rozhledna již v blízkosti slovenské hranice. Snad se dostane i k Pulčínským skalám, ale to nevím jistě. Co vím zcela jistě je, že se všichni setkáme v obci Drnovice, nalézající se v okresu Zlín. Tam bude naše etapa hlavním hřebenem Vizovické vrchoviny končit.

U Lidečka.

Začínáme u Čertových skal, které jsou přírodní památkou vyhlášenou v roce 1966. Skály se nacházejí na úpatí vrchu Kopce, k němuž se později také dostaneme. Skalní zeď Čertových skal dosahuje délky kolem 150 metrů, výšky až 25 m a šířky 3 m. Jednotlivé skalní bloky mají svá jména. Své označení má i 97 druhů lezení včetně vyznačených náročností (3 - 9). Čertovy skály totiž patří k nejvíce navštěvovaným skalám s cvičnými horolezeckými výstupy na Valašsku. Hřeben Čertových skal má 4 vystupující vrcholky, ten nejvyšší se jmenuje Kolébka.

Pod Čertovými skalami.

Čertovy skály.

Od Čertových skal pokračujeme po modré, pak odbočujeme neznačenou lesní cestou k již jmenovanému vrchu Kopce (699 m n. m.). Poblíž vrcholu je místo, kde bylo hradiště z pozdní doby bronzové. Z vrcholu vybaveným geodetickým bodem sestoupíme lesní cestou pod vrch Krajčice a terénem vystupujeme na její vrchol po zhruba 90 m převýšení. Vrchol Krajčice (730 m n. m.) je třetím nejvyšším vrcholem ve Vizovické vrchovině a není z něho, podobně jako z vrchu Kopce, žádný výhled, neboť leží v lesním porostu. To se bude opakovat i u dalších vrcholů, tj. Svéradova a Klášťova.

Na vrchu Krajčice.

Z Krajčice sestoupíme na modře značenou trasu s naučnou stezkou Vařákovy paseky, kde se na rozcestí Láz přidruží žlutá značka, z níž byla možnost odbočení k Lačnovským skalám. Čelo skupiny je však příliš rychlé a odbočku k nim přehlédne, což nakonec činím i já. To zjistíme až za několika stovkami metrů a ke skalám se již nevracíme. Lačnovské skály s nejvyšším vrcholem Na Kopci (683 m n. m.) se dělí na Horní, Dolní a Prostřední Lačnovské skály. Jsou rovněž horolezeckým terénem. Zejména ke krásným Horním Lačnovským skalám jsme měli zajít, jsou skutečně nádherné, což dokumentují fotky z internetu. Stálo by nás to navíc slabý kilometr.

Lesem od odbočky u Lačnovských skál dorazíme k památníku Vařákovy paseky. Zde stála osada deseti chalup, která byla 2. května 1945 za pomoc partyzánům vypálena, čtyři osoby mučeny a následně 4. května 1945, tedy na samém sklonku 2. světové války, popraveny. Nedaleko od památníku jsou vysázeny pamětní lípy na památku tehdejších obětí Růženy Šopové a Karla Vařáka.

Památník Vařákovy paseky.

...

Od památníku stále po modré značce se po téměř 3 km dostáváme k druhému nejvyššímu vrchu Vizovické vrchoviny Svéradova (737 m n. m.). Konečně po čtvrthodince dojdeme k odbočce na nejvyšší vrchol výše uvedeného pohoří Klášťova (753 m n. m.). Vrcholová skála se jmenuje Čertův kámen, na jejím vrcholu je kovový kříž. Na Klášťově se nacházelo pravěké hradiště z doby pozdní doby bronzové. Hradiště zde bylo i v době Velkomoravské říše.

Lenka na vrchu Klášťov.

Od Klášťova se vracíme po modré až k rozcestí Pod Svéradovem a odtud směřujeme po zelené k obci Ploština. Před Ploštinou už nestíhám tempo mnohem mladších kolegů. Počká na mě můj věrný šerpa Roman V. a za odměnu mu ukážu kapli Panny Marie Bolestné, kterou neuvidí Jirka s Lenkou, protože se nachází mimo zeleně značenou trasu.

Kaple Panny Marie Bolestné v Ploštině nese jména mrtvých na sloupech předsíně.

Osud této osady byl podobný jako u Vařákových pasek. Obyvatelstvo Ploštiny na sklonku 2. světové války pomáhalo partyzánům a za tuto činnost zvláštní komando SS 19. dubna 1945 zastřelilo či zahnalo do hořících domů 24 lidí. Za tyto podlé zločiny nebyli hlavní představitelé jednotky SS nikdy odsouzeni, jeden z nich (Werner Tutter) se dokonce v 50. letech minulého století stal spolupracovníkem československé STB v západním Německu.

Na místě tragédie v místě domu, ve kterém byl největší počet obětí, byla v roce 1947 postavena kaple Panny Marie Bolestné. Na sloupech předsíně kaple jsou na dvou deskách napsána jména všech obětí na Ploštině. Opodál stálo staré muzeum, bylo však strženo a na stejném místě se staví mnohem honosnější.

O pár stovek metrů dál na návrší byl v roce 1975 ke 30. výročí konce 2. světové války postaven památník protifašistického odboje od architekta Šebka Zeliny. Tuto národní kulturní památku tvoří pět betonových sloupů na půdorysu pěticípé hvězdy. Někomu může připomínat i trnovou korunu, případně i šlehající plameny. Bohužel si tuto památku nemůžeme prohlédnout zblízka, neboť je oplocený a probíhají zde nutné opravy. Památník v osadě Ploština patří k obci Drnovice, kam po 1,7 km dojdeme.

Památník Ploštiny.

Ušli jsme v etapě 18 km, vystoupali celkově 650 m a o stejné metry přibližně klesli. Když jsme již v Drnovicích, zjišťuji, že zdejší Drnovice nejsou ty, za které je považuji. Tato obec je v okresu Zlín, má 415 obyvatel, zatímco Drnovice v okresu Vyškov mají 2 300 obyvatel a fotbalový stadion pro 6 600 diváků. Na tomto stadionu se 10 let hrála 1. liga kopané v letech 1993 - 2002 a 2004 - 2005. Obě obce jsou od sebe vzdáleny přímou čarou 71 km.

Když se na fotbalovou ligu a stadion zeptám dvou žen z té menší obce, dívají se na mně jako na ufona. Až na tento podivný konec hodnotím však celou 2. etapu jako zdařilou. V Drnovicích se setkáváme s cyklistou a řidičem Romanem H., který nás odveze do Vizovic a 2. etapu ukončíme.

Podobně jako jsme si před covidem plnili své slovenské sny cestami do Pol'any, Vihorlatu či Bukovských vrchů, poslední roky se věnujeme důkladnému mapování Českych zemí, Moravy a Slezska. Blízkost Moravsko-slovenských hranic určuje ráz kopcovité krajiny, kde se budeme toulat.

Wikipedie nám prozradí, že "Vizovická vrchovina na západě sousedí s úrodnými nížinami Dolnomoravského a na severozápadě i Hornomoravského úvalu, na severu se bratří s Hostýnsko - Vsetínskou hornatinou, na východě se stýká s Javorníky a na východě a jihu se k ní v širokém objetí vinou Bílé Karpaty. Vizovickými vrchy označujeme nejvyšší část Vizovické vrchoviny."

Výjezd na Vartovnu

stopař - cyklotrasa

Poznamka k výškovým profilům stopaře. Součet převýšení je nepřesný a o cca 1/3 někdy o 1/2 nadhodnocený. Tohle bohužel v terénu "Stopař" ještě bez chyb nezvládne.

První den si vybírám z předem připravených cyklotras tu kratší. Celé dopoledne nám zabral přesun do Vizovic, kde jsme se ubytovali v pohodlném penzionu Pod Zámkem. Hned jsem slízl smetanu za pochvalu dobrého výběru. Za Vizovicemi projíždím Chrašťovické paseky a stoupám vzhůru lesem k Uhlisku. Zde překonám první z mnoha hřebenů Vizovických vrchů, které sice nedosahují nikterak závratných výšek, ale kopečky to přesto jsou solidní. Díky mnohému odlesnění se mi budou často nabízet krásné výhledy, byť teplé březnové dny, do nichž jsme se s naší expedicí trefili, daleký dohled zrovna neumožní.

Chrastěšovické paseky nad Vizovicemi na barvy jara ještě čekají. Podobné obrázky mne budou doprovázet celou dobu. Přece jen je ještě březen.

Sjíždím přes Dešnou k potoku Všeminka, podle něhož vyjedu po hlavní cestě přes roztahanou obec Všeminy až do sedla Hranice. Tady brzy vyměním výhled na Liptál za strmé stoupání terénem pod vrcholek Na Strážích (595 m n. m.). Jde o jeden z kopců, kde se strážil kraj po bitvě Na Bílé hoře, kdy některé valašské vesnice povstaly proti vrchnosti a začali podporovat habsburské nepřátele. Neobešlo se to bez loupení a vraždění. V roce 1638 bylo proto najato 100 Valachů, později nazvaných "portáši", kteří se snažili situaci uklidnit. Moravskou hranici s Uhrami strážili v divoké době najezdů Turků a kuruců. Z portášů se později stal bezpečnostní sbor, chránící majetek a životy zdejších občanů.

Za motorestem Sykákov se držim hranice přírodního parku Vizovické vrchy a kamenitou cestou, vhodnou jen pro horská kola, se blížím k rozhledně Vartovna. Zde již nejedu jen po žluté značce, ale také po NS Portášská, která mne dovede až pod vysokou rozhlednu. Chvíli si notujeme s motorkářem od Břeclavi a mě těší, že má stejný pohled na počátek absurdní války, do níž jsme politiky taženi.

Všemina

Pohled od sedla Hranice k Liptálu.

Sjezd k Syrákovu.

Mířím k rozhledně Vartovna...

Hodně mě zahřeje výstup spirálovitým kovovým schodištěm na vysokou rozhlednu. Vrchol hory Vartovny leží v 651 m n. m. a tak je z vrcholové plošiny neomezený rozhled. Cedule označují názvy jednotlivých kopců, ale většina z nich je mi neznámých. Do konce týdne budu mít dostatek času se některým z nich dostat pod kůži. Kolem se střídají Hostýnské vrchy s Vsetínskými, česko-slovenskou hranici určují nejvyšší hřebeny Javorníků, více na jihu pak krásné Bílé Karpaty.

Pokračuju k vrcholu Široká a prudkým sešupem kolo vedu. Je zbytečné si hned první den rozbít kokos. Ostatně brzy již znovu terénem jet jde, byť s velkou opatrností. Cyklotrasa č. 6117 - "Hornolidečská magistrála" není pro úplné začátečníky. Zastavím se u cedule "Prlovská tragédie", která dokumentuje německé nacistické běsnění, jež stálo na sklonku války život 21 lidí. Že to není jediná podobná tragédie v tomto kraji, se budeme s kamarády dozvídat i další dny.

Když vzpomínám na parťáky, nečekaně je o kousek dál i potkám. Sdělujeme si novinky z našich tras a mě je jasné, že večer budu muset pro naše turistické nadšence dojet k Liptálu. Popojíždím zvolna po travnatém hřebenu kolem Vrchu a Tanečnice k obci Ublo a vychutnávám si ideální počasí i velkolepé pohledy na úzká údolí a hřebeny, které je nemilosrdně svírají. Není kam spěchat, pár desítek minut se vyhřívám na slunci, jež se po modré obloze pomaloučku sune k západu.

Vartovna.

Rozhledy jdou krasné, ale dohlednost není úplně dobrá...

...

...

Nad Prlovem.

Vrchy.

Kostel v Bratřejově.

...

Přístřešek U Hrušky.

Bratřejov s hřebenem vrcholu Kláštova.

Nad Ublem opět vystoupám k vrcholu, tentokrát k Šibenici. Vizovice jsou na dohled a přede mnou stometrový sjezd do města.

Poté co přivezu ztroskotance od Vartovny, jdeme do hospody U Tonka. Zde nalézáme příjemné prostředí a skvělou kuchyni. Znáte to pořekadlo jistě také, v přírodě je krásně, ale láska vždy prochází žaludkem. Poprvé tak nahlédneme na náměstí s barokním morovým sloupem z 17. století.

Osada Vizovice byla založena již v době pohanství, tedy ještě před rokem 864. První písemná známka o Vizovicích pochází z roku 1261 a nešla se v zakládací listině kláštera Smilheim, založeným Smilem ze Zbraslavi a Střílek. Vizovice byly v té době už osadou trhovou. Roku 1466 je povýšil Jiří z Poděbrad na městečko. Znak města pochází od erbu pánů z Kunštátu (2. polovina 15. století). Roku 1570 byly Vizovice císařem Maxmiliánem II. povýšeny na město, přičemž jim bylo přiděleno každoroční konání dvou jarmarků.

Ublo.

Pod vrcholem Šibenice...

Za defektem do Javorníků

stopař - cyklotrasa, pěší, autem z Francovy Lhoty k Lidečku

Druhou trasu začnu v Lidečku, odkud parta pěšáků projde hřebenem na Vařákovy paseky a vystoupí na vrchol Kláštov. Mne čeká horský okruh, kde jedním z cílů má být rozhledna na Čubově vrchu.

Tak jako včera si projedu část cyklotrasy Hornolidečská magistrála, která je velmi atraktivní, protože vede opravdovým horským terénem. Výjezd do nejvýše položené obce Valašska Pulčína ještě vede po kvalitní cestě. Díky nedalekým Pulčínským skalám a Národní přírodní rezervaci Pulčín-Hradisko je tato malá osada vyhledávaným místem pro aktivní dovolenou.

Vystoupám ještě kus nad Pulčín, abych poprvé zjistil, že zdejší hory na lukách i v lesích stále skrývají zbytky v zimě nahromaděného sněhu. Otevírají se mi výhledy na krajinu Bílých Karpat a nedalekých Vizovických vrchů. Od vrcholu Obecnice (758 m n. m.) nahlédnu do Pulčínských skal. Zde mám za sebou první seznámení se se zmrzlým sněhem. Asi by nebyl problém dojet až na vrchol Hradiska, ale já pokračuji k rozcestí Skaličí, odkud kolo dolů k samotě U Juráňů ledovým korytem vedu. Pád při sjíždění sněhem a ledem pokryté cesty o kousek výš, mne dostatečně varoval.

Čertovy skály u Lidečka.

Pod Pulčínem.

...

...

Pulčínská kaple sv. Ducha.

Pulčínské skály.

...

Hradisko od Obecnice.

Ledovka byla v lese pravidlem...

Dál se vezu novou úzkou asfaltkou do doliny k Valašské Senici. Velmi hezký úsek trasy nad Františkovým potokem lemují z obou stran prudké svahy, na nichž se střídají travnaté pruhy se sněhovými. Sluneční paprsky znovu hezky hřejí, na nebi není jediného mráčku. Nebude to dlouho trvat a sníh z mezí zcela zmizí.

Stinné údolí Senice stoupá dlouhé kilometry lesem. Míjím Chladnou studánku, kde je turistické odpočívadlo stále utopeno v hromadách sněhu. Informační cedule sděluje, že ve zdejších kopcích mohu spatřit rysa, vlka i z nedalekého Slovenska zatoulaného medvěda. Nade mnou se skrývá hřeben Javorníků s vrcholy Valašská Kýčera a Makyta (923 m na. m.) Na její vrchol vede i cyklotrasa Javornická magistrála, ale pouze ze Slovenské strany. Jedu dál a ve stráních hledám právě probuzeného huňáče.

Nad Valasškou Senicí.

...

U Chladné studánky...

...

Pravotočivá zákruta mne od Makyty nasměruje k horské chatě Antarik, kterou bez povšimnutí míjím. Zatím mi stačí lehce usrkávat vodu z bidonu. Horší terén s kameny a zbytky větví z vytěžených smrčin se mi zde stane osudným. Na krasné hladké asfaltce přehledného hřebene za vrcholem Chmelince (726 m n. m.) si odskočím udělat pár fotek k Hubertově dřevěné kapli a než se pokochám dalekými rozhledy a přečtu si cosi z textů o této milé, ale drsné krajině, přední kolo vypustí duši.

Bože, za co mě trestáš? A proč se vlastně kopec, kde teď přemýšlím, co mám dělat dál, jmenuje Surový vrch? Oznamuji defekt klukům, abych si ulevil, a pokračuji pěšky v cestě dolů z travnatého hřebene. Nahlížím na slovenskou stranu a jsem úplně v pohodě. Až se divím, že mě to nerozhodilo. Dole leží Francova Lhota a jistě mi v ní někdo dobrý pomůže.

Mikolinův vrch...

...

U Hubertovy kaple pukne mému biku duše.

...

...

...

...

Vedu kolo do Franvovy Lhoty a kochám se přitom krasnými výhledy.

To se i stane. Jako první mi zastaví milá paní s autem České pošty. GPS a záznamy samozřejmě neumožní můj odvoz, ale o kousek dál již se chytám. Pán ze Vsetína moje kolo naloží do pracovní oktávie a místo polední siesty jede se mnou přes kopce k Pulčínu a odtud k mému autu, zaparkovanému pod Čertovými skalami. Dávám mu odměnu a hezky poděkuji, protože mi k nezištné pomoci přidal i cennou radu, že pár km odsud ve Valašské Polance je servis a prodejna kol.

Ochotného pana Machače ihned zaujme, když prozradím svoji situaci bikera odněkud z dalekých Jižních Čech. Vždyť strávil vojnu v Českém Krumlově a ženu má z Milevska. Rychlá je naše domluva, kdy si nechávám vyměnít nejen svoji duši, ale i ojetý plášť, zatímco já si mohu zajet na oběd do nedaleké hospody. Dobře dochucený kuřecí salát mě nadchne a tak si beru s sebou i další porci k večeři. Jsme domluveni, že nám večer Lenka usmaží vajíčka na cibulce, takže jim budu dělat jiné chutě.

Vařákovy Paseky

stopař

Dobře naladěný a najedený se pouštím do další kratší trasy. Parkuju u Neratovického rybníku a odjíždím odzkoušet opravené kolo do Vizovických vrchů. Kolem potoka, který ho napájí, se táhnou pěnovcové mokřady chráněné jako přírodní památka s ohroženými rostlinami a bezobratlými živočichy. PP končí dřevařským závodem. Za loveckým zámečkem Trubiska se cesta vzhůru promění v ledový tobogan, kdy je těžké jen jít. Přede mnou se vzhůru vleče další biker, ovšem s odlehčeným kolem bez baterie. Já zato může využít Walk +, který v prudkých kopcích pomáhá. Za Bařinkou se dvakrát předjedeme. Přece jen mi to do kopce jede víc.

Vařákovy Paseky leží 700 m n. m. a jejich osud je podobný jiným horským vesničkám či samotám. Za pomoc partyzánům byla pár dnů před koncem války osada oddíli SS vypálena a čtyři lidé zavražděni. To se dočtu na informační ceduli, která je nedaleko pomníku obětem. Dnes je louka bez jediného stavení. Zabloudím až na její konec k Lázu, kde si uvědomím svoji chybu a kousek cesty se vracím na správnou trasu. Tu popletu i podruhé, což lze snadno napravit sjezdem na žlutou turistickou značku. Pak již sjíždím lesem podél Mužíkovského potoka k Senici a do Loučné.

Že zde není na hlavní cestě pro cyklisty na růžích ustláno, brzy zjistím. Auta zezadu, auta proti, já uhnu na krajnici, kde je ale snad 10 cm schod a už téměř letím z kola pod auto, co jede za mnou. V poslední chvíli se levou odpíchnu od asfaltu a podivnou sestavu krasojízdy bez pádu dokončím. Potlesk se žádný neozve, ale jsem i tak spokojený, že vše dobře dopadlo. Z Lužné za potokem již vede nová cyklotrasa, kterou si vychutnávám. Ta mne dovede až k autu.

Cesta vzhůru k Bařince je pokryta sněhem a ledem, jde se těžko.

Bařinka.

Vařákovy paseky, místo zvěrstev německých nacistů...

...

Paseky si omylem projedu celé až k Lázu, poté se vracím na správnou trasu.

Projíždím Mužíkovem k Lužné.

Památník Ploštiny

mapa

Rovnou autem razím do Drnovic, nad nimiž stojí architektonicky zajímavý památník další z vypálených obcí. Na elektrokole již zbývá poslední dílek energie a tak ji šetřím, abych nahoru vůbec vyjel. To se daří.

Cestou potkám Jirku s Lenkou, Romana až u památníku, kam míří od kaple i Venca. Památník se upravuje, tak se snažím o pohled, kde není moc vidět stavební materiál. Jedna fotka snad vyjde. Zde si neodpustím jednu poznámku. Souhlasím s názorem režiséra Tomáše Magnuska, který v Parlamentních listech říká: "Když čtu články na některých serverech, přijde mi to, jako kdyby válka začala v roce 1945. V poslední době mám pocit, jako kdyby se historie motala jen kolem toho, jakým způsobem jsme ubližovali sudetským Němcům,“ s tím, že se i kvůli tomu rozhodl natočit film naopak z období války. Vybral si příběh Ležáků, které postihl stejný osud jako známější Lidice.

My se pohybujeme v kraji, kde naopak německá zvěrstva stála život mnoha našich krajanů. Nedávno jsem shlédl film Bohdana Slámy Krajina ve stínu, který se zaměřil právě na utrpení Němců či vlastně Rakušanů v jihočeské vesnici Vítorazska u česko-rakouských hranic po skončení druhé světové války a na brutalitu "Rudých gard". Jejich utrpení sice nelze nevnímat, ale přece jen si myslím, že ve filmu není dostatečně ukázáno, že mu předcházely vypálené obce a vraždění nevinných lidí jako právě zde, u Ploštiny.

Od Drnovic stoupám k památníku vypálené obce Ploština...

Právě probíhá rekonstrukce přístupové cesty.

...

Pohled k Valašským Kloboukům.

Při odjezdu z Drnovic chce Venca splnit jedno přání, vidět extraligový stadion. Od nápadu ho neodradí ani široký úsměv mladé holčiny, které se na stadion zeptal a odpovědí mu byl pouze široký úsměv. Pokud by do "vizovických" Drnovic přijel stejnou cestou jako já, tedy autem, došlo by mu, že by se do zapadlé vesničky mezi vizovickými kopečky Sparťané ani Slávisti mnoho hodin drkotat nechtěli. Ty větší Drnovice pana Gottwalda totiž leží u Vyškova.

Okolí Vizovic a řádění nacistů v článku deníku.cz.