Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

Vítkův hrádek - nejvýše položený hrad v Česku

vydáno 7. března 2016 – napsal Rony – 3 komentáře

Desítky let se k zřícenině Vítkův hrádek mohli přiblížit pouze příslušníci pohraniční stráže. Blízkost železnou oponou střežené česko-rakouské hranice znamenala, že toto místo jako by neexistovalo. Hned v sousedství hradu vyrostla železná konstrukce hlídkové věže a kraj se nadlouho ponořil do chmurných hlubin nostalgie.
Teprve po rozpadu socialistického bloku se k Svatému Tomáši znovu začali vydávat výletníci. Atraktivitu pohraničí zvyšovalo objevování neznámých míst - vysídlených obcí, z kterých často zbyly jen ruiny a polámané křížky u dávno opuštěných a zarostlých cest.

mapka

Za železnou oponou

Když se narodíte do státu obehnaném dvojitým drátėným plotem, hlídaným pohraničníky se samopaly a psy, pohled ven se Vám velmi zúží. Pokud je Vašim snem procestoval a projít celý svět, jen těžko se splní. Začnete hledat náhradu a smíříte se s tím, že "železná opona" stojící v lesích u hranic Novohradských hor, Šumavy a Českého lesa, dovolí stěží vstoupit na půdu "nepřátelské" kapitalistické ciziny. Na štíty Alp z některých míst dohlédnete snadno, dotknout se jich Vám však bude zapovězeno. Zdají se blízké, avšak díky nešťastné poválečnè politice a rozdělení světa "studenou" válkou, zůstanou třicet let vzdálené.

Ano, třicet let jsem se tím směrem mohl jen dívat. I proto se moje kroky, a stejně tak i kroky mých přátel a kamarádů, obrátily směrem k východu. Brzy jsme zjistili, že Balkánské hory jsou dokonalou náhražkou. Především bulharské hory Pirin a Rila nás ohromily hned po jejich prvním spatření. Pirin i ochromil, když jsme po dlouhé a únavné cestě vlakem vystoupili s 25 kg krosnami v městečku ležícím nedaleko řeckých hranic - Sandanski. Vedro bylo tehdy omračující a všichni tři jsme se okamžitě začali topit ve vlastním potu. Ale na útrapy cest se časem zapomene a zůstanou jen hezké vzpomínky. A to přece jde.

Podobně nám učarovaly i hory Rumunska a Slovenska. Hlavně blízké Slovensko se stalo na dlouhé roky naší hlavní doménou. Byli jsme jedním státem. Přechody "natěžko" nás bavily, inspirovaly. Zdolávali jsme hřbety, vrcholy i údolí, postupně téměř všech pohoří a do mnohých se stále rádi vracíme.

Alpy, Dolomity, hory Norska a dalších zemí přišly na řadu až v 90-tých letech 20. století. To bylo bohužel v době, kdy již ta pravá divočina v mnoha místech Evropy ustoupila komerci a stala se pouhou popelkou. Asfaltové cesty vysoko do hor, hotely, penziony, lanovky a sjezdovky na každém kopci mně nenadchly. Přesto i v těchto horách lze nalézt mnoho neporušených a opuštěných míst, kde nejsou davy turistů a které stojí za to objevovat. Komu učarovala příroda a pro koho je důležité v ní se svými kámoši strávit co nejvíce času, vždy do ní svou cestu najde. A když k tomu chození máte okolo sebe ty pravé kamarády co nikdy nezradí a s kterými se můžete dělit o všechny zážitky, pak i dlouhé štreky se stanou krátkými.

Opuštěnou krajinou

Místo rozkvetlých květin bodláky, místo ovocných sadů zplanělá torza pokřivených stromů, rodících scvrklé, kyselé plody. Stesk rozlévající se po travnatých úbočích mírných kopců, svažujících se pozvolna do Rakous. Zde jsem poprvé v počátcích devadesátých let putoval okolím Pasečné, kde čas jako by se nadobro zastavil. Neupravená krajina ponechává napospas divoké přírodě postupně skryla většinu vzpomínek na lidi, kteří zde kdysi žili. Podivné ticho tlumilo naše kroky, jako před bouří.

Vzpomínám na velký, nevkusný železný hangár, snad postavený vojáky pro skladování sena či jako útulek pro dobytek. V něm jsme se tehdy navečer skryli, protože prudká bouře opravdu záhy přišla. Nebylo kam spěchat a tak jsme v tomto vzdušném zámku i přespali.

Sychravé ráno pak okořenilo stoupání k Svatému Tomáši a Vítkovu hrádku. Objevování tajemného šumavského pohraničí mohlo začít...

I dnes je proč se vracet. Mnohá místa procitla z desetiletí trvajícího spánku a znovu ožila. Odsunutí starousedlíci, kteří tolik doplatili na tragickou 2. světovou válku, pomohli opravit kostely, hřbitovy, křížky u cest i pietní místa. Znovu se tu začali scházet, Češi, Němci a Rakušané. Na mnoha místech vznikly hotely a moderní penziony. Přesto si příroda zachovala svoji převahu. Stále v ní naleznete klid a dokonalou harmonii a rovnováhu. Tento kraj byl vždy chudý, k lidem zde žijícím mnohdy krutý a nepřívětivý. Přesto ho zdejší osadníci museli milovat. Milovat stejně, jako každý miluje svůj domov, kde se narodil a odkud pochází.

Ve Svatém Tomáši, malé vísce pod vrcholem Vítkova kámenu (1 035 m n. m.), se také změnilo mnohé. Když vojska odtáhla, začalo se s opravou zdejšího kostela a později i nevelkého hradu. Dnes jeho věž slouží též jako rozhledna, odkud je možné spatřit nejen Lipno, ale i štíty alpských velikánů, kdysi nám tolik vzdálených a přitom tak blízkých.

Vítkův hrádek

Vítkův hrádek byl založen Vítkovci v 13. století, kdy sloužil jako hraniční pevnost a správní středisko panství. Vedla sem stará zemská stezka, využívaná pro přepravu soli do Frymburka a dál do Čech. V 14. století ho získali Rožmberkové, kteři ho vlastnili až do vlády Petra Voka (počátek 17. st.). Pak přešel do majetku Eggenbergů a později Schwarzenberků.

Vítkův hrádek byl dějištěm románů Adalberta Stiftera Hvozd, pojednávajícím o třicetileté válce, a Vítek.

A jako každý správný hrad i tento provází stará pověst. Pojednává o úpícím a kvílejícím přízraku, jehož lkaní je natolik srdceryvné, že mu ani dnes nikdo nedokáže naslouchat.

Zoufalé strašidlo obcházející Vítkův hrádek bývalo za svého života bohabojným, poctivým knězem, který však zhřešil. Svedl mladou ženu, která u něho hledala duchovní útěchu. Byla tak krásná, že kněz ztratil hlavu a zapomněl na slib celibátu. Místo útěchy jí poskytl chvilku chlípné rozkoše, na což oba tvrdě doplatili. Žena, u vědomí, že jsou všichni muži stejní, prožila svůj život prostopášně a když umírala, proklela původce svého pádu. Ten se snažil prohřešek zapomenout a byl dobrým pastýřem. Protože se však nekál, nevyzpovídal se ze svého hříchu a litoval ho jen ve skrytu duše, kletba zabrala.

Když se chtěl na smrtelné posteli vyzpovídat ze svého hříchu, nemohl z hrdla vydat ani hlásku. Od té doby musí stále bloudit okolo Svatého Tomáše a zříceniny Vítkova hrádku.

Vítkův kámen.

...

...

...

Lipno.

...

...

...

...

...

...

...

Kostel ve Svatém Tomáši.

...

...

Kostel ve Svatém Tomáši.