Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

Velký Kameník, druhý pokus

vydáno 9. března 2017 – napsal Rony – žádný komentář

První březnové dny jsou jarní. Je proto vhodné začít sbírat fyzičku pro těžké horské výstupy, které nás letos čekají. Moji nabídku na další pokus dobýt ztracenou vartu v uzavřené Staré oboře se setkal s pochopením a tak jsme svůj nedělní výlet naplánovali právě tam. Vstříc dobrodružství, pestré přírodě, zvěři a Velkému Kameníku, vrcholku na podzim uhlídaném střelci v zelených kamizolách.

mapa Stará obora

trasa a výškový profil

Trasa i sestava je jiná než v listopadu a tak není divu, že se vyhlašuji vedoucím výpravy. To je jednomyslně schváleno již na startu trasy, kdy jsem všechny vyhazuji z auta na neznámém, nevlídném místě vysoko nad Purkarcem, kde se dlouze zadívám do mapky v mobilu. Zpočátku poněkud vyděšené obličeje se rozjasňují až záhy, co nás lesní cesta vyplivne na krásně zaoblenou loučku s výhledem na kaňon Vltavy, naplněný vodou Hněvkovické přehrady.

Špice purkareckého kostela čouhá nad travnatým hřebínkem a nutí nás k němu poodejít. Z něho již shlédneme celou historicky významnou vísku Purkarec a také Líšnici ve svahu za řekou. Vody Vltavy jsou zde vyzdviženy a klidná klikatá hladina již nepřipomíná dávné časy, kdy zde v hojném počtu zastavovali voraři, plavící šumavské dřevo do Prahy, Drážďan či Hamburku.

Hlubocké obory jsou dvě. Na levém břehu Stará obora a na pravém Poněšická.

Stará obora začíná nad Purkarcem a končí až u Hluboké nad Vltavou. Jde o velký kus přírody uzavřený lidem.

...

...

Nad Vltavou.

Purkarec.

...

Sestupujeme kolem rokle k naučné stezce Hluboká nad Vltavou - Poněšice s poněkud zavádějícím názvem, když obec Poněšice je ukryta kdesi v kopcích za vodou. Stezka kopíruje červenou turistickou značku a bohužel i cyklotrasu. Kdo ví, jak nebezpečná je chůze po nově vyasfaltovaných cyklotrasách mezi řítícími se bikery, pěšky sem ani nepáchne. Je škoda, že tuto zkušenost zřejmě nemají ti, co tuto naučnou stezku vyznačili, jinak by ji nevedli souběžně. Jistě, zrovna zde v hlubokém kaňonu Vltavy je problém vyznačit trasu pro pěší jinudy, pak se ale nedivme úrazům turistů i cyklistů, na těchto cestách spolu nekompatibilních.

Náš plán i z výše popsané skutečnosti zahrnuje pouze část této společné trasy. Stoupáme na Karlův Hrádek, který by byla škoda vynechat, přestože ho všichni známe. Ostroh nad Vltavou skrývá zříceninu gotického loveckého hrádku ze 14. století. Hrádek založil král Karel lV. jako správní centrum královského území. Prohlížíme si zbytky valů, hluboký příkop a rozbořené zdi s několika zachovanými klenutými okny.

Někde jsem četl, že by hrad chtělo město Hluboká opravit a zkrášlit, podobně jako se to podařilo a daří sdružení Hrady na Malši na Pořešínu a několika dalších hrádcích. Toto sdružení snad již bylo osloveno, takže uvidíme.

Na cyklostezce.

Karlův Hrádek...

...

...

...

...

...

Poněšická obora leží na druhé straně řeky a na rozdíl od Staré obory, kde spatříme daňky a muflony, se v ní chová především jelení zvěř.

Krátké, prudké klesání od hradu končí u potůčku. Tam hned poznáváme výše popsané strasti a záludnosti cyklotrasy, když se těsně kolem Luďka tiše mihne biker. Rádi proto mizíme do hlubin lesa a stoupáme suchým žlabem k ohradě Staré obory. Pramínek v korytu vytvořil přes zimu malý ledovec, který se jen pozvolna rozpouští. Chlad dosáhne i na nás. Jasně ho však přebije horkost, stoupající našimi žilami do všech pórů těla, protože výstup vzhůru je místy dost příkrý. Ohrazení přelézáme zrovna v momentě, kdy Špegetce volá z Nice dcera Elis. Podává informace z Francie a ptá se na nejlepší recept na bramborák. No, taky bych si ho teď dal.

Máme však jen gumové rohlíky s paštikou a jablkem. Nic gurmánského. Když Špagi vidí, jak trpím hlady, dostanu i kousek pudinkové buchty. Svačinku spořádáme v další mělké roklince, skryti před lovci i jejich oběťmi. Dnes naštěstí po lese žádné kulky nesviští.

Dostáváme se nahoru na dohled vrchu Vrkoč (535 m n. m.), kde po kratším bloudění nad mobilem a mapkou s modrou tečkou serpentinkou stoupáme k vrcholu Velký Kameník (575 m n. m.). Les kolem se změnil. Nejprve procházíme vzrostlým upraveným dubovým lesem, poté naše pohledy zaujmou prastaré zakroucené buky, které se při svém staletém růstu evidentně neustále točily dokola. Svědčí o tom zvlášť jejich torza, kde je vše dobře vidět. Rozvolněný prostor mezi nimi je nově osázen mladými stromky a ty jsou dokonale ochráněny před okusem zvěře.

Pod Starou oborou.

...

...

Uvnitř i vně.

...

Je suis Le Pen... aneb Francie volá.

Různých ohrad, plotů a bariér je v oboře mnoho.

Svačinka.

I stromy mají svá čísla.

Zakroucený buk.

...

...

...

Vrcholovou plošinu Velkého Kameníku z části obsadil vysoký stožár mobilních operátorů. Bez něho by se Štěpánka do Francie tak snadno nedovolala. U stožáru je kupodivu přistavený i spodní žebřík a tak Luděk leze na první plošinu. I tam ale okolní stromy stíní rozhledu. Horní patro je už o hodně výš a to neriskuje. Dohledáváme vrchol, ale když projdeme branou dalšího oplocení, zjistíme, že vrcholová tyč je až zde. Pár kamenů, téměř bez rozhledu.

Stále je kolem nás plno starých stromů. Mnohé z nich leží vyvráceny z kořenů a stále je co obdivovat. Nížeji projdeme mezi ohromnými duby, kde přikrmují lesníci šrotem zvěř. Tu jsme zatím, kromě prchajícího divočáka, nespatřili. To se ale brzy změní. Jdeme po hranici PP Kameník. Přecházíme pod Malý Kameník do míst, odkud nás minule zahnala mohutná palba z kulových zbraní, opět procházíme oplocením a klesáme na křižovatku cest, odkud míříme k Zlatěšovickému rybníku. Konečně spatříme několik plachých daňků a muflonů. Barva muflonů nás zarazí. Jsou úplně černí a jen přes hřbet mají jasně bílý pruh. Znám je hnědé a tak přemýšlíme, jestli tohle není jejich zimní srst. Znovu pozorujeme stádo daňků a daňel, kterých jsou tentokrát desítky. Krásný pohled.

Vysílač na Velkém Kameníku.

...

...

Vrchol.

...

...

...

Dub červenÿ.

...

...

U Zlatěšovic.

...

Mufloni na útěku.

...

...

Zamrzlý rybník kolem něhož jdeme byl dříve součástí obce Zlatěšovice (označované také jako Zlatýšovice), vesnice která zanikla v osmnáctém století v souvislosti se vznikem Staré obory. Podle lidového podání obyvatelé Zlatěšovic nuceně přesídlili k Bezdrevu do Zálužic. O této informaci se zmiňuje i Karel Klostermann. Zlatěšovický rybník a přilehlé nezalesněné prostranství dnes slouží zvěři v oboře jako napajedlo. Pod hrází bylo na místě po bývalých budovách vysázeno dubové stromořadí, místy jsou stále patrné zbytky staveb.

Zlatěšovický rybník...

...

Chvíli se snažíme dopočítal letorosty na ohromné ploše jednoho z ležících dubů, ale potřebovali bychom k tomu lupu a hodně času. Tenhle padlý velikán pamatuje hodně. Od rybníku znovu stoupáme. Nevelké převýšení nás dělí od hradiště Baba, kudy z prostoru Staré obory vylezeme ven. Ještě než zmizíme z cesty, stačí nám s úsměvem na tváři zahrozit řidič auta lesů Hluboká, který nás mine s dřevem naloženým přívěsem. Trochu všechny i sebe děsím, že sem teď pro nás přijede hlubocká policie a popoháním je k výstupu na hradiště Baba (449 m n. m.).

Letecké foto (převzato z www.archeologienadosah.cz).

Velmi dobře patrné valy a mohutné popadané stromy jsou spolu s dalším kouskem buchty sladkou odměnou za útrapy dnešního dne. Janu bolí kotník a dobře jí zrovna není. Uklidní ji až silně kladně nabité místo velkého hradiště, ve kterém archeologické práce odhalily osídlení hned ve dvou obdobích pravěku, s nálezy ze starší a pozdní doby bronzové. Zvláštní místo s popadanými starými stromy má své kouzlo a je škoda, že červená značka musí zůstat za ohradou. To nejhezčí, ti co do obory nepřelezou, neuvidí.

Překonáme ohradu a shlížíme shora do údolí Vltavy, jehož skalnatý sráz v okolí chrání PP Baba. Červena značka se zde oddělila od cyklotrasy a po ní nyní klesneme k řece.

...

Pravěké hradiště Baba...

...

...

...

...

...

Baba. Na ostrohu nad Vltavou.

Pak zbývá než dávat pozor na cyklisty, kterých je naštěstí ještě nemnoho. Z občasných informačních cedulí se dozvíme mnoho zajímavého, pokud je tedy vůbec čteme. Výhled k hlubockému zámku znamená, že nás čeká poslední kousek cesty. Je to kupodivu docela exponovaný úsek svahem kopce, kterým dojdeme k Maradassovu sloupu a druhému autu. Cestou zpět k Purkarci se podivujeme nad tím, jakou štreku jsme zdolali. Není to zase tolik, ale ani těch 16 km nebylo zadarmo.

U řeky.

...

Hluboká od vyhlídky.

Poslední kroky v terénu.

Takto se uchytil dub červený, který jsem doma opečovával od minulé výpravy na Kameník.