Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

V mlžných horách Slovenska

vydáno 6. srpna 2011 – napsal Rony – 10 komentářů

Nebyl to zrovna ideální týden na vysokohorské túry, ale co naděláte. Třikrát nás vydatné deště "spláchly" z hor do údolí. Přesto jsme toho díky zrychleným přesunům autem stihli až dost. Dočíst se tak můžete o výstupu k Hincovým plesům, Ohništi v Nízkých Tatrách i přechodu kousku hřebene Vysokých Tater z polské strany, návštěvě Belianské jeskyně a Levoče, průzkumu Pienin, spolu se splutím Dunajce a návštěvě pár dalších zajímavostí.

První den jsme se po přejezdu z Pavlovských vrchů stihli jen ubytovat a vydat na malý průzkum popradských restaurací. Kupodivu v neděli moc výběr kde se najíst není, ale nakonec se něco na zub přece najde.

Přejezd z Lednice do Popradu nám trvá ještě téměř 7 hodin. Jednu ze zastávek děláme u Trenčína, kde máme krásný výhled na hrad (zoom 200mm).

Hincova Plesa-v mlhách tonouti

Ráno je opět pošmourno, přesto dle plánu jedeme ke Štrbskému plesu a hned se vydáváme mlhou po červené k Popradskému. Tady začíná silně pršet, naštěstí se můžeme schovat do Chaty pri Popradskom plese a využít čas k lehkému občerstvení. Prší jen krátce a tak jdeme lesem k Hincovým plesům. Překonáváme Hincův potok a začínáme strměji stoupat lehkou stezkou přes skalní práh. Jdu vpředu, Roman za mnou a hluboko pod námi jsou holky.

Nahoře je několik malých ples, stále mlha, ale také krásná krajina s Velkým Hincovo plesem. Tady je možnost vylézt do Vyšného Koprovského sedla a na vrchol Koprovského štítu. Viditelnost je ale mizerná a tak výstup vzdáváme. Navíc se Markéta v serpentinách zasekla a tak přímo k Hincovu plesu dochází jen Jitka. Vracíme se dolů, kde fotím tři kamzíky s mláďaty.

Při sestupu začíná pršet. Procházíme kolem turisty s poraněnou nohou a za chvíli již horská služba nese nahoru nosítka. Prška zpočátku moc nevadí, ale cesta zpět k Štrbskému plesu je docela dlouhá a tak nakonec docházíme řádně ztuhlí a promáčení.

Večer jsme pozvaní k rodičům Leny na chlebíčky a malou sladkost. Je to příjemné setkání, popovídáme si dost a ani se nám nechce odcházet. Já dostávám sušičku do bot, kterou ještě několikrát využiji. Mé díky tedy míří do Popradu!

"Jezírka lásky" pláčí ranní mlhou a my se kolem nich od Štrbského plesa, které jsme ovšem ani nespatřili, vydáváme k Popradskému plesu po červené turistické značce.

Vlčí bob mnoholistý původem pochází ze severní Ameriky, v Evropě je ale dnes již velmi rozšířen.

Vrbovka úzkolistá, častá při okrajích lesů. Za vzácnější flórou musíme podstatně výš. Lena(Tatlanka) má s sebou i malý atlas s rostlinkami Vysokých Tater.

Podle mapy se zdá, že shora shlížíme na část Štrbského plesa. Snad je to i pravda.

Zima není, neprší a tak jsme ještě plni optimismu.

Před Popradským plesem podcházíme vrchol Patrie (2 203m).

Říčka se jmenuje Hincův potok a ještě ji při výstupu párkrát překonáme.

U Popradského plesa nás déšť zahání do Chaty pri Popradskom plese a tak máme čas na polévku a kávu.

Když se vyprší, jdeme dále k Hincovým plesům.

Cesta tady ještě tolik nestoupá, ale s nákladem přes 60kg se jde špatně i po rovince. Navíc nosiče čeká ještě pořádný výstup k Chatě pod Rysmi.

Přejdeme i potok padající od Žabích ples.

Hincův potok za velké vody může být i nepříjemný, dnes se dá překonat lehce.

Tady fotím zřejmě Satana (2 421m), ale jistý si nejsem... Po opravě domorodkyně Leny jde o Volovec!

Holky se přece jen trochu opožďují, ale terém je stále bezpečný.

Nahoru docházím přes vysoký skalní práh jen s Romanem a musíme dost dlouho čekat.

Já tak mám čas fotit a využívám toho. Mlhy mi nevadí, syrovost této krajině sedí.

Jedovaté alkaloidy kýchavice se dříve používaly proti vyrážkám na kůži. Roste až do výšky 2 200m.

Pohled zpět zajímavě dokresluje počasí, ve kterém jdeme.

Velké Hincovo pleso leží ve výši 1 945m a je 700m dlouhé.

Rozcestí ukazuje další postup k Vyšnému Koprovskému sedlu a stejnojmennému štítu.

Velké Hincovo pleso v plné parádě.

Do sedla stoupá docela dost turistů, většině výstup k plesům nestačí. Nám tentokrát ano, Markéta zůstala dole v serpentinách a ostatní se k ní raději hned vrací.

Za plesem vyrůstají Mengusovské štíty. Vrcholy vykouknou z mlh vždy jen na malou chviku.

Zatoulané kameny u břehů.

Ještě jedna kompozice s výrazným balvanem.

Jitka dochází k Hincovu plesu bez problémů a tak po chvilce můžeme také začít klesat zpět.

Tady jsou čekající, kteří vyhlíží nás, ale také přítpmných několik kamzíků s mláďaty.

A tady je máme, bohužel na jediné povedenější fotce se zoomem mládě ukazuje jen zadek.

Ten za chvíli budou ukazovat i korytem slézající děvčata. Začne také slušný slejvák a tak s dalším focením mám "utrum".

Belianská jeskyně, Levoča-za krásou jíti

Třetí den má být také mizerné počasí a tak jedeme navštívit Belianskou jeskyni a odpoledne UNESCEM oceněnou Levoču.

K Belianské jeskyni musíme vystoupat a vystát frontu na lístky. Nejsme sami, kdo si řekl, že v jeskyni bude dnes větší sucho :-D. Jeskyně je 3829 m dlouhá a 168 m hluboká(spíš vysoká, jde se odzdola vzhůru) a nachází se na severním svahu Kobylího vrchu ve východní časti Belianskych Tater. Uvnitř nás čeká výstup po mnoha stovkách schodů a hlavně krásná výzdoba síní s mnoha jezírky. 7°C není žádné vedro a tak i když nás stoupání občas zahřeje, střídám se s Lenou o bundu. Prohlídka trvá asi 70 minut, ale čas uteče jako voda. Jediné mínus je to, že nedělám žádné fotky, 10Euro za možnost použít foťák se mi zdá přece jen moc.

K Belianské jeskyni vede vzhůru naučný chodník. Trochu čekáme, ale není to tak hrozné. Jeskyně se prochází asi 70 minut a jde o výstup a následný sestup s tuším 820 schody. Díky nim nikdo z nás moc nemrzne.

Na oběd jedeme do Levoče, parkuji na náměstí, kde je mnoho krásných budov a dva kostely. Chrám sv.Jakuba je národní kulturní památka a také druhý největší kostel na Slovensku. Stojí zde již os 14-tého století a ke konci 15. století byl upravený do pozdně gotického stylu. Uvnitř múžete shlédnout pozdně gotický interiér s několika freskami z konce 14.století. Hlavní oltář je velkou zajímavostí. Jde o dřevěný pozdně gotický oltář, který je nejvyšší na světě (18,6 m).

Restaurace, kde si všichni mimo mě dávají halušky, je vlastně malým muzeem. Je přestavěna z bývalé konírny a uvnitř je spousta dřevěných rekvizit, z nichž většinu nedovedu vůbec určit.

Obcházíme rozlehlé náměstí a využíváme možnost vejít do Chrámu svatého Jakuba, trojloďový kostel s mohutnou svatyní.

Levoča má krásné a velké náměstí. Píše se, že je jedno z největších v Evropě.

Díky tomu je zapsaná od roku 2009 v seznamu světového dědictví Unesca. Renesanční domy jsou opravdu výstavní.

Podobně i velké kostely umístěné uprostřed náměstí.

Kostel svatého Jakuba skrývá nejvyšší gotický oltář na světě. Vyroben je z lipového dřeva. Bohužel na prohlídku bychom skoro hodinu čekali a tak se musíme spokojit s průzkumem zvenčí.

Uličkou můžeme poprvé vidět Baziliku Panny Marie, kam z Levoče po obědě zamíříme.

Kousek starých dobrých časů.

Restaurace v horní části náměstí jsem měl možnost navštívit již před několika lety, kdy jsme zde také poobědvali. Interiér bývalé konírny je velmi zvláštní a stojí určitě za návštěvu.

Detail místní budovy.

Stránky města, ze kterých čerpám, nedávají možnost pojmenovat tento kostel.

Radnici samozřejmě uvádějí na čestném místě...

Další fragment levočský.

Nahlédnout můžeme alespoň do farského kostela, který sousedí s radnicí.

I tento kostel je veliký, Levoča má nyní necelých 15 000 obyvatel a spoustu místa k rozjímání.

Za oltářem jsou ukryty obrazy svatých.

Náměstí zdobí dokonce jeden dům s doškovou střechou.

Romantika vrcholného umění renesance.

Místní se mají čím chlubit :-).

Fotím v renesančím slohu postavené domy a také nedaleký kostel Bazilika Panny Márie, ke kterému za chvíli i autem zamíříme. Výjezd až na Mariánskou horu zvládáme bez problémů a tak můžeme obdivovat dominantu Levoče, strmý kopec s neogotickým kostelem. Ten je jedním z nejstarších a nejvýznamnějších poutnických míst na Slovensku. V roce 1995 byl jedným s cílů návštevy Svatého otce Jana Pavla II.

Lena, místní znalkyně, tvrdí, že na pouť se sem nahoru vydávají mnozí bosi. Není proč nevěřit.

Po přejezdu pod vrchol Mariánské hory je jen co by kamenem dohodil k Bazilice Panny Marie. Původně zde stála pouze dřevěná kaplička podobná této.

Zde sloužil mši Jan Pavel II.

Začátkem července sem putují desetitisíce věřících z celého Slovenska.

Výhled na Levoču nemá chybu.

Neogotický kostel Navštívení Panny Marie je ze začátku 20.století.

Ještě jeden pohled vzhůru.

V interiéru nového chrámu je umístěná nádherná socha Panny Marie, která je symbolom mariánských poutí do Levoče.

Zajímavá architektura baziliky.

Lena vzhlížející k nebesům.

Celý kostel jde jen s obtížemi vyfotografovat celý a tak to zlouším po částech.

Rozjímání nad Levočou.

Nakonec se i zlepšilo počasí a zahřály nám paprsky probleskujícího slunce.

Vracíme se do Popradu, za celý den nakonec spadlo jen pár kapek a my doufáme, že to tak bude i zítra. A protože naše ubytovna Vagónky Poprad je přímo naproti kásárnám, kde jsem trávil koncem 70.let první měsíce základní vojenské služby, jdu si chátrající a neobývané budovy vyfotit.

Zde jsem strávil prvních 5 měsíců vojenské základní služby. Dnes je budova nevyužívaná a bohužel uzamčená. Jinak bych zamířil do 3.patra a příslušného pokoje. Svoji železnou postel bych tam už asi nenašel.

"Buzerák" zarůstá břízou a tak je to myslím lepší. Užili jsme ho kdysi dost.

Ohniště, Jánská dolina-v dešti mrznouti

Na vrchol Ohniště a do Jánské doliny(Nízké Tatry) nakonec jede jen tvrdé jádro. Já a Roman, ostatní budou nakupovat blbosti ve Smokovci.

Ráno nás nikdo nezdržuje a tak vyjíždíme v 6.40 h. Dnes se díky nově zpřístupněné Stanišovské jeskyni(pozor, fasují se do ní čelovky a jde o drsnější průzkum jeskyně, kde hrozí minimálně zabahnění) dostáváme autem až k rozcestí se žlutou značkou. Po ní stoupáme zprvu mírně, poté prudčeji a nakonec kolmo vzhůru. Jsme ve Stanišovském sedle a po mírných rozpacích ve značení přece jen nacházíme správnou cestu na Brdkovici. Tady "leží" na boku ve svahu nepojízdné těžařské auto.

Opět tvrdě stoupáme, tentokrát zarostlým terénem. Díky tomu jsme za chvíli do pasu mokří. Začíná pršet a tak se to brzy vyrovná - mokří jsme už i od pasu nahoru...

U vrcholu Slemä je odbočka k havarovanému letadlu. Dakota zde ukončila svůj let za 2.světové války, dne 13. 11. 1944. Nikdo nepřežil.

Přežíváme však my, byť to také nemáme lehké. V Michalovském sedle opět dostáváme ve vysoké trávě příděl ledové vody a to nám náladu moc nelepší. A protože díky mlze přicházíme i o jistě jindy skvělé výhledy, je jasné, že dnes půjde čistě o fyzický výkon, bez nároku na odměnu.

Procházíme lesem s výhledem na skalní okno, které se nám jako přelud zjevuje v mlze, na krásnou Prední poĺanu. Tady je velký posed vhodný i pro přenocování (není-li uzamčený). Na odbočce míříme vzhůru na vrchol Ohniště, byť je nám jasné, že uvidíme shora "velký kulový".

To po průstupu rozbahněným terénem také vidíme, jen na malou chvilku se mlhy rozestupují a tak shlížíme ke Svidovskému sedlu. Trochu se posilníme a scházíme zpět na poĺanu. Klesání do Svidovského sedla je výživné hlavně v horní části. Kluzký terén nás mučí stejně jako déšť, snášející se bez ustání na naše hlavy.

Dole v sedle nám udělá radost větší skupina Čechů, chystajících se zdolat námi právě slezený svah Ohniště. Nenechají se odradit, blázni...

Odradit se nechá až otec se synem, opět z Čech, kteří s námi klesají přes Púchalky do horních partií Jánské doliny.

Dolů je to ještě štreka a tak docházíme k autu dost zmrzlí a unavení. Roztápím klimatizaci na 28°C a hned míříme ve vytrvalém dešti do Popradu. Opět bude co sušit.

Parkovat se dá výhodně až u nově otevřené Stanišovské jeskyně. Hned začínáme nabírat výšku po žluté značce, stoupáme kolem potoka. V závěru je pořádný krpál, leze se léměř po čtyřech.

Ve Stanišovském sedle tak musíme na chvíli orazit. Moc není jasná další cesta, zorientujeme se až důkladnou analýzou mapy.

Míjíme kvalitní zkratku a jdeme do sedla Brtkovica. Deště důkladně promáčely terén a odnesl to i tento silný stroj.

Odnášíme to i my, protože stoupáme místy vzrostlou trávou a keři, a tak jsme za chvíli oba do pasu mokří.

Výhledy jsou opět omezeny stoupající mlhou z dýchajících lesů. Opět stoupáme tvrdě vzhůru.

Na vrcholu Slemä (1 415m) je odbočka k Dakotě, za 2.světové války zde zřícenému letadlu. Další hledání v ledově mokré trávě odmítáme a raději po krátkém občerstvení jdeme k Ohništi.

Za Michalovským sedle se ohlížíme jak Slemä opravdu vypadá. Škoda toho počasí, dost nám to kazí náladu, pomalu začíná pršet.

Skalní okno v hřebenové partii Ohniště vidíme i přes mlhu z velké vzdálenosti (přitaženo zoomem). Ani nevím jestli se dá dojít přímo k němu. Stejně nepřístupná je i nedaleká ledová propast, ke které nevede žádná značená cesta.

Díky dešti fotím bez výměny objektivu za makroobjektiv, jen přiblížením zoomu. Jednokvítek velkokvětý žije v symbióze s houbami v kořenech. Ty mu zajišťují vodu i živiny.

Tohle květenství si pojmenujte už sami.

Na vrchol Ohniště nás vede nepříjemně bahnitá stezka. Je zde i tlustá vrcholová kniha připomínající bibli. Dnes jsme na vrcholu první.

Z vrcholové skály jsou jistě parádní výhledy do Svidovského sedla, musíte sem ale přijít v lepším počasí.

Sestup je zpočátku ostrý a docela to klouže.

Začíná zesilovat désť a tak jediná fotka zpět k vrcholu Ohniště trpí vlhkem.

Tím zanedlouho trpíme i my. Teď už jsme úplně celí promáčení. Ze Svidovského sedla nás čeká ještě velká porce kilometrů. Již budeme jen sestupovat skrz Púchalky a potom nekonečnou Jánskou dolinou.

Alespoň něco má z vlhkého počasí užitek. Jak se říká "vše špatné je pro něco dobré...".

Pieniny, Ĺubovnianský hrad a Kráter ve Vyšných Ružbachoch-na plti trpěti

Zvývají nám poslední dva dny a tak míříme do Pienin, národního parku na Slovensko-polských hranicích. Po necelé hodině přijíždíme do Červeného Kláštora. Původně jsme zde měli v kempu 2x nocovat, ale po zralé úvaze byla tato možnost jednohlasně zavržena. Přece jen by stanování ve vytrvalých deštích nebylo to pravé, ořechové...

I dnes všude visí mlhy, Trzy Korony (982m) jdou nad námi jen tušit. Přecházíme most na polskou stranu a po žluté značce nabíráme první výškové metry. Výstup je strmý, ale dá se jít. Dokonce se i vyčasuje a tak si v sedle Przelecz Szopka můžeme i sušit propocená trika. Vpravo od nás se již z mlh vynořil i přístupný vrchol Trzy Koron.

Další stoupání končí pod vrcholovou skalou. Platíme 1,10Euro za vstup na železný chodník, vystavěný na hlavní z vrcholů. Musíme pár minut čekat, než se fronta na vyhlídkovou plošinu pohne. Z vrcholu je výhled na Červený Kláštor a Dunajec, po kterém plují pltě s turisty. Objektivem 200mm si je můžu hezky přitáhnout.

Okruhem sestupujeme do sedla Kosarzyska a odtud po zelené hezky upraveným chodníkem zpět k Červenému Kláštoru.

První, co upoutá vaše pohledy v Červeném Kláštoru jsou pltě, vory které sváží turisty za úplatek 10Euro kaňonem Dunajce do Lesnice.

Naše kroky ale nejprve míří do výšin národního parku Pieniny. Ten je vyhlášen na Slovenské i na Polské straně hranice. Na rozdíl od minulosti již můžeme bez problémů přejít most na polskou stranu a stoupat ke Třem Korunám, atraktivnímu cíli cesty.

Nahoře se válí mlhy a tak poprvé vrcholy vidíme až když vysoko vystoupáme. Postavičky mířící k vrcholu nás dost vyděsí, vypadá to tam docela strmé...

Przelecz Szopka je turistické rozcestí, kde pauzírujeme. Konečně mezi mraky občas vykukuje sluníčko a tak suším propocené triko.

Před samotným vrcholem se musíme uplatit Eurem, abychom mohli pokračovat dál po bytelném, železném a bezpečném chodníku. Výhledy jsou skvělé.

Při postupu na vrcholovou plošinu je dost velká fronta a tak mám čas fotit blbinky.

Takto vypadá vrcholový výstup na Trzy Korony (982m).

Čevený Kláštor jako na dlani.

Dunajcem stále a stále plují pltě polské, pltě slovenské. Jistě výdělečný podnik.

Přitaženo zoomem.

Okolní skály shora tolik nevidíme, na komplexní pohled musíme počkat dolů.

Polské roviny jsou nadosah.

U rozcestníku je malé hlediště s lavičkami. Návštěvnost těchto míst je velká.

Při sestupu naštěstí můžeme využít zelenou značku a tak se dá udělat klasický turistický okruh. Stezka je velmi dobře upravena a neklesá nijak ostře.

Já ostřejší tempo nasazuji a dole musím nějaké minutky na ostatní čekat.

Toho můžu využít k mnoha obrázkům Tří Korun v kompozici s okolím.

Trzy Korony jsou silně fotogenické.

Zoomen se dají přitáhnout i lidičky na vrcholové plošině, kde jsme před necelými dvěma hodinami přebývali.

Vápencové bradlo ostře kontrastuje s okolními lesy a pokud je modré nebe, tak i s ním.

Jitka(hned dvakrát) v čele opozdilců.

Já v čele Dunajce.

Domlouváme se na projížďce na pltích, ale předtím si dáváme na posiněnou polévku. Já si vybírám zelnou(kapustnicu) a protože se mi zdá moc kyselá, přidávám do ní sladkou smetanu a cukr. Zapíjím to pressem a následky na sebe nenechají dlouho čekat.

Přesto optimisticky kupuji lístek. Když se dozvím, že pojedeme asi 70minut, lehce znervózním, zezelanám a této barvy se již celou cestu na plti nezbavím.

Při jízdě mě potom více než průlom Dunajce zajímá, jak podobné problémy řeší pltníci. Trochu mě uklidní, že se občas dá i zastavit a tak část jízdy si i já užívám. No, užiji je trochu silné slovo a tak se deset minut před koncem jízdy pro jistotu přece jen nechávám vyhodit na břeh. Stejně na plti bylo dusno, každý čekal co se bude dít. Jen turisté z Izraele byli v klidu a při mém vystoupení na břeh volali "bay, bay".

Když vylezu na cestu nad Dunajcem, jsem v klidu a fotím si odplouvající plť a krásné okolí řeky. Tady je průlom opravdu dokonalý a úsek soutoku s Lesnickým potokem ohromující.

U soutoku se také znovu ve zdraví všichni setkáváme. Roman s Jitkou, kteří sjeli Dunajec před pár lety, zatím přiblížili naše auto a tak se k němu pomalu vydáváme.

Někdo mi nabízí pohled s pltěmi. Odmítám ho, ale jen do chvíle, kdy se na něj pořádně kouknu a uvidím tam na té plti i sebe. Kupuji ho a hned ho věnuji Leně, to aby měla památku na den, kdy mě uchránila od nejhoršího :,(.

Pltě jsou vlastně dřevěné vydlabané vory, ne klády, které jdou rozebrat a znovu sestavit. Jen tak je možné dopravovat je zpět na start. Konec plavby je totiž u Lesnice v hlubokém kaňonu.

Pohled k Pieninám zpestří proplouvající polské pltě.

Cesta je dlouhá asi 70 minut a je bezpečná. Kolem Dunajce pak vede stezka, po které se mohou turisté vracet na zapůjčených kolech. Nebo připravenými autobusy, které ale Pieniny a Dunajec objíždějí.

Polský kostel má zajímavou architekturu.

Vjíždíme do průlomu Dunajce.

Popisovat na fotkách to, co je v textu a co jsem prožíval už nebudu. Z výrazu sympatického pltníka našeho raftu ale vidíte sami, že zahynout by mne nenechal...

A tady už odplouvá naše plť beze mne.

Mám tudíž čas na dobré fotky a když tak i na něco jiného...

Za chvíli mi pltě zmizí za zatáčkou a objevuje se krásná scenérie soutoku Dunajce s Lesnickým potokem.

Tady průlom vrcholí a je co obdivovat.

Poslední foto Dunajce s nádechem nostalgie.

Kaňon Lesnického potoka je překvapivě úzký, vysoké stěny kolem umocňují dojem naší "malosti".

Kolem se prohání koňské povozy i takovéto podivné mobily.

Je pět večer a náš plán se dostává do časového skluzu. Přesto míříme k hradu nad Starou Ĺubovňou. Ĺubovnianský hrad nám sice před nosem zavírá dveře, ale nám stačí projít se kolem a vyfotit si jeho mohutné hradby se strážními věžemi.

Zastavujeme krátce v Lesnickém sedle.

Výhled ještě na NP Pieniny, pod námi je ves Veĺký Lipník.

A na opačné straně vyčuhují východní vrcholy Vysokých a Belianských Tater.

K Ĺubovnianskému hradu přijíždíme až večer před šestou.

Fotíme proto hrad jen zvenčí.

Alej k hradní bráně.

Věž v hradbách hradu.

Druhá strážní věž z hlubokého podhledu.

Další krátkou, ale o to zajímavější zastávkou, je travertinové jezírko Kráter, ve Velkých Ružbachoch. Kráter má průměr 20 metrů a hloubkou 3 metry.

Zajímavé jsou i zdejší lázně, které vznikly u léčivých teplých minerálních pramenů již v 15.století. Zkouším jeden léčivý pramen, po té kapustnici to nutně potřebuji :-!. Ale hlavně fotím do skály zabudovaný "Biely dom".

Večer ještě procházíme lázně Vyšné Ružbachy.

Travertinové jezírko jsem chtěl navštívit, hned jak jsem ho spatřil na prospektu. Tady je vodopádek stékající krásným lesoparkem.

Z několika fotek "Kráteru" vidíte, že jde opravdu o velkou přírodní zvlástnost.

Kolem je několik vzhledných domů, nerušících okolí.

A také Biely Dom, jistě honosné sídlo, kam zavítat na pozdní večeři by nebyl dobrý nápad.

Z druhé strany je vidět, jak je budova citlivě zakomponována do skalního ostrohu.

Už se ale rychle šeří a tak musíme naši prohlídku Vyšných Ružbachoch ukončit a vrátit se domů, do Popradu.

Kasprov vrch, Kondratova kopa-z hor spláchnuti

Poslední trek nás čeká v Polsku. Vydáváme se přes Javorinu do města Zakopane, kde v husté mlze vyjíždíme kabinkovou lanovkou na vrchol Kasprova vrchu. Ten leží na hranici a dá se od něho zdolat vrchol Svinice. Na ten jsme chtěli původně jít, ale vzhledem k tomu, že by to Markéta s Jitkou nemusely zvládnout, vyrážíme na opačnou stranu. Tady je hřeben mířící do Roháčů a terén lehký. Přesto stačí první krátký sestup a Markéta to obrací. Jitka se přidá a tak pokračujeme s Lenou a Romanem ve třech. Mlhy se ne a ne rozpustit a tak jen posloucháme hučení vodopádů kdesi dole v Tiché dolině. Stezka podchází Goričkovou a mimo jednoho krátkého slézání není nijak náročná. Po asi dvou hodinách zdoláváme Kondratovu kopu (2 005m), nejvyšší bod všech našich túr. "Kocháme" se s Lenou a protože začíná stále silněji pršet, jdeme po hřebínku k sedlu pod Giewontem. Ten je známou polskou poutní horou a tak i v tomhle nevlídném počasí je kolem nás spousta turistů.

Nahoru je sice 40minut, ale už je nám dost zima a tak čím dál víc promáčení scházíme do doliny Kondratowa. Je jasné, že jsme si vybrali další "super" den. Cesta do Kuznice k lanovce je nekonečná a my jsme doslova spláchnuti z hor do údolí. Od lanovky nás čeká ještě pár kilometrů k parkovišti a já se jen těším, jak svleču promáčené kalhoty a zapnu si pod zadkem vyhřívání sedačky. Pokrok nezestavíš...

V autě klepe kosu i Lena a tak ji Roman, gentleman, pouští dopředu, aby si také vyhřála své promoklé pozadí.

Jen přejedeme hranice zpět na Slovensko, jsou až do Popradu suché cesty. Ani nekáplo!Večer jdeme doplnit energii do Slovanské restaurace a holky pokračujou v likvidaci zásob pití i na pokoji. Já jen relaxuji před sobotní celodenní jízdou domů.

Polská strana Vysokých Tater je zajímavá hlavně několika velkými jezery, ležícími pod ostrými stěnami severních úbočí. Mořské oko i další plesa ovšem vynecháváme a jedeme do města Zakopane. Odsud nás z parkoviště vyveze asi 2km minibus k lanovce na Kasprov vrch (1 987m).

Tady nahoře by se mlha dala krájet a tak to na výhledy, na které jsme se těšili, moc nevypadá.

Asi i proto se po prvních pár stovkách metrů znovu rozcházíme.

Markéta s Jitkou zavelí k ústupu, ale nikdo je nechce vyslyšet a tak já s Romanem a Lenou pokračujeme hřebínkem dále.

Jde se dobře, cesta je mimo jednoho místa jen chodecký terén a tak nám to rychle ubíhá. Míříme na Geričkovou a do sedla pod Kondračkou.

Dole, v hlubinách kam nedohlédneme, slyšíme hučet v Tiché dolině Belou(Tichý potok).

Syrovost dnešního dne je oceněna i tímto snímkem. Psa by ven nevyhnal!

My ale jdeme dál dobrovolně a radujeme se z maličkostí, jako je klid a ticho hor.

Jen tento kousíček stál, co by lezecký terén, za řeč. Míříme totiž na západ k Červeným vrchům a to jsou již travnaté a nadherné Roháče.

Nakonec vylézáme na vrchol Kondratovy kopy(2 005m). Zde je konečně námi dosažena magická hranice a jde i o nejvyšší bod celého našeho pětidenního putování. "Kocháme" se spolu s Lenou a protože už začalo opět pršet, míříme hned dolů.

Slézáme sešlapaným terénem k sedlu Kondračka. Tady je i přes mizerné počasí plno Poláků. Vedlejší Giewont s velkým vrcholovým křížem je známou polskou poutní horou. Nahoru je to ze sedla 40 minut, ale kvůli počasí i tomu, že je nám promáčeným docela zima, vrchol nedáme. Snad jindy...

Přes dvě hodiny jdeme v pořádné slotě a už vůbec není třeba dávat pozor na nějaké louže. Zaprvé jsou úplně všude, jdeme vlastně dolů potokem, a zadruhé už na nás není nitka suchá. Od spodní stanice lanovky musíme ještě pěšky k autu. Jdu první a vše již ignoruji. Dokonce i správnou cestu k autu a tak se solidárním Romanem docházíme víc než kilometrovou oklikou poslední.

Přestože se ne vše vydařilo tak, jak bychom si přáli, k vyčištění hlavy od běžných problémů to jistě stačilo. Jenom, Leno, příště zajisti v Tatrách trošku lepší počasí.