Tři dny, tři tváře paní Zimy na Kvildě

Tři dny, tři tváře paní Zimy na Kvildě

Zpočátku to vypadalo ideálně. Sněhu na Šumavě napadlo v polovině prosince dost a tak náhodně získané ubytování na Kvildě mezi Vánocemi a Silvestrem dávalo předpoklad k nevšedním běžkařským zážitkům.
Počasí však opět ukázalo svoji nevyzpytatelnou, odvrácenou tvář a několikadenní obleva a déšť dokázaly rychle zničit protažené trasy. 
Do deště a sněhové břečky jsme také do Kvildy ve čtvrtek dorazili. Naštěstí se nad námi nebe smilovalo a tak na pátek připravilo sněhovou nadílku a na sobotu dokonce jasnou oblohu inverzního charakteru s výhledy na vrcholky Alp od Stráže a Bučiny.
Jediným mínusem se tak stal jen odjezd domů, kdy se mi po nezvládnutém smyku na zledovatělém povrchu vozovky podařilo slušně poničit pravou stranu auta.

Prší, prší, jen se leje...

Silný déšť nás hned po příjezdu do penzionu Pohoda na Kvildě ujistil, že pokoušet se v něm o jakýkoliv pohyb v horském terénu je nesmysl. Cestou jsme sice mohli několik zoufalců obdivovat na zbytcích stopy mezi Horskou Kvildou a Kvildou, ale to nás spíš odradilo.

Nezbylo tak, než vzít zavděk pohostinností horské obce. Navštěvujeme zdejší muzeum v bývalé škole, kde byla právě nainstalována, mimo stálé expozice o historii Kvildy, výstava o zříceném letadle u Zhůří (Huťská hora). O tom, že nedaleko Zlaté stezky pod Huťskou horou stojí památník obětem, vím již dávno, nikdy jsem ale místo nehledal.

Za nahlédnutí v Kvildě stojí i vylepšené informační středisko. Můžeme díky tomu vidět nový sál a potěšit oko krátkým filmem o šumavské přírodě ve 3D. U pultu nahlížím i do nové knihy o nejznámějších vrcholech Šumavy a Bavorského lesa, ale přestože je velmi hezky provedená, 600,- Kč z kapsy nevyndavám. Za to stovku za hezké skleněné těžítko Bílá stopa, které slouží pro financování údržby běžeckých stop, ano!

V duchu tak doufám, že se díky tomuto výdaji zítra otočí počasí v náš prospěch.

Sněží, sněží, mráz kolem běží...

Ráno se skutečně probouzíme do čerstvě zasněžené krajiny. Je sice stále těsně nad nulou a sníh mokrý, ale dvaceticentimetrová vrstva na mém autě, kterou musím odhrabovat, dává tušit, že alespoň na Horskou Kvildu dojedeme.

Stopa ještě není strojově protažena, protože stále sněží, vítr stěžuje pohyb vpřed a tak jsou podmínky docela náročné. Ze mě po chvíli pěkně leje a tak mírním tempo. Napoprvé si žádnou velkou štreku neplánujeme, bude nám stačit dojet na Horskou Kvildu a dát si dobrý oběd v penzionu U Honese.

To se bez problémů daří. Již před dvanáctou vybíráme z nabídky vyhlášené restaurace.

Skvěle naladěný si po jídle ještě stavím svého prvního sněhuláka a místo mrkve mu dávám jeden z mnoha rampouchů, visících všude kolem. Poprvé také využiji kompakt Nikon Coolpix P7000, který celou dobu vezu zavěšený na krku. K žádnému velkému focení dnes nedojde. Přestalo sice sněžit, ale šedivé nebe nad hlavou stále zůstává.

Cestou zpět je již stopa protažena. Občas je to spíš k horšímu, sněhu je málo a tak pásy rozervou některá místa až na zem.

Míjíme Jezerní slať a na odbočce k výhledové rozhledně se na ni jedeme podívat i shora.

Dnešní trasa nebyla nijak dlouhá, ale vzhledem k tomu, že stopy na Zhůří, Filipovu Huť, a dokonce ani na Churáňov ještě zůstaly neprotaženy, muselo nám to stačit.

Sněhulák láká do hospody hladovce. Horská Kvilda U Honese.

Chaloupky u Vydřího Mostu.

Kudy kam?

Jezerní slať, mrazivé místo v naší zemi.

Pohled na Jezerní slať z rozhledny.

Kvildský potok, který obklopují sejpy, pozůstatky po dávné těžbě zlata. To zde hledali již Keltové.

Kvildský potok.

Kostel na Kvildě.

Sluníčko, sluníčko, popojdi maličko...

Třetí den nás vítá jasným nebem a mrazivým ránem, kdy čerstvě zasněžené stromy září jako drahokamy.

Jedeme dobře upravenou stopou na Prameny Vltavy. Už za Kvildou se snažím zvěčnit kousek z okolní krásy na paměťovou kartu. Údolí Teplé Vltavy je kouzelné.

Pomalu stoupáme po cestě v ideálních zimních podmínkách. Okolo se začínají objevovat první mrtvé stromy, které se zdají hodně fotogenické. U Pramenů Vltavy již holé pahýly převažují. Před několika lety zde instalovaný dřevěný monstrchodník k novému pramenu je již minulostí. Přesně jako jsem to předpokládal již v roce jeho instalace a napsal o tom v článku Od pramenů Vltavy šumavskými hvozdy. Škoda ho jistě není.

Sestupujeme ke studánce u pramene Vltavy a u přístřešku se lehce občerstvujeme. Další cesta nás vede k rozcestí Pod Černou horou, kde odbočujeme vlevo do prudšího stoupání ke Stráži a k Bučině. Tady vidíme trápící se dvojici, která se nemůže hnout z místa. Raději sundavají běžky a jdou nahoru po svých. Bohužel tak dělají po trase díry, které můžou při sjezdu hodně vadit. Podle množství stop nejsou sami... My jsme u Pramenů běžky namazali a tak stoupáme bez nejmenších problémů.

Za námi se objevuje hřeben Siebensteinkopfu, Černé hory, Mokrůvky a také holý vrchol Luzného i s chatou pod jeho vrcholem. Velmi dobře jsou vidět i Alpy, vyčnívající nad inverzí v dunajské nížině.

Za Stráží již svištíme dolů k Bučině a cestou se musíme vyhýbat dost riskantně a ve velké rychlosti partě běžkařů, která si zřejmě myslí, že stopa je jen jejich. K restauraci hotelu Alpská Vyhlídka se naštěstí dostáváme ve zdraví. Chvíli pozorujeme alpské vrcholy a hřebeny, ale protože se nahoru valí další hladovci, jdeme si zabrat místo do hospody.

Poslední část trasy si již užíváme příjemný sjezd zpět do Kvildy, který nám už nemůže znepříjemnit ani častá sprška tajícího sněhu, padající z vrcholků sluncem ozářených smrků.

Před odjezdem se nám teprve ve třetí kvildské restauraci podaří najít místo, kde završujeme krásný den posezením nad espresem.

Jak už jsem naznačil v úvodu, jediným momentem kalícím jasný den bylo pár sekund, ve kterých jsem v poslední zatáčce před příjezdem na hlavní cestu Zdíkov-Vimperk, dostal smyk a pozadu vyletěl z cesty, kde se auto zastavilo o odložený, mohutný, třímetrový kus stromu. Výlet se tak poněkud prodraží.

Ranní výhledy z Pohody.

Sjezdovka ještě s nočním osvětlením.

Údolí Teplé Vltavy, v pozadí hora Tetřev (1 260m).

Kvildy zůstává daleko za našimi zády.

Teplá Vltava.

Před devátou ranní.

Tetřev.

Stopou k Pramenům Vltavy.

Kolem cesty jsou nebezpečné uschlé smrky průběžně odstraňovány. Přesto nás obrázek lámajícího se stromu upozorňuje na možné nebezpečí.

Idilka témeř vánoční.

Studánka značí pramen Vltavy.

Sněhu s výškou postupně přibývá a již není problém ani s podmáčenými a dnes umrzlími místy.

Rozcestník Pramen Vltavy.

Pod Černou horou již žádné vyšší smrky nezůstaly.

U odbočky jedeme na vrchol Stráže a potom sjezdem k hotelu Alpská vyhlídka na oběd.

Vzadu ční nad hřebeny Mokrůvky zasněžená, kamenná hlava Luzného.

Alpy nad bílou peřinou jsou dnes vidět velmi dobře.

Masív Dachsteinu mezi kapkami z tajícího sněhu.

Malá a Velká Mokrůvka tvoří hraniční hřeben, který se pod Luzným prudce lomí vpravo k Blatnému vrchu a Roklanu. Často vzpomínám na mnohé z přechodů, které mě na něj zavedly.

Ještě jednou Dachstein, tentokrát v plné kráse.

Nádrže pod hotelem Alpská vyhlídka.

Modravé dálky...

Štít hotelu Alpská vyhlídka.

Ubytování v něm je hodně drahé, ale ceny v restauraci slušné. Míst všsk není mnoho a tak často není kam si sednout. My přijeli kolem půl dvanácté a to ještě šlo.

Dachstein potřetí.

Vidět jsou i okolní hřebeny, např. Watzmann, nebo Gross Priel.

Zimní hotel Alpská vyhlídka.

Bučina...

Bučina - rozcestí u nouzového nocležiště.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Anketa

Jste pro spolufinancování údržby běžeckých stop na Šumavě běžkaři?

28%Ano, klidně by se za vstup do stopy mohlo platit 20,- Kč, tak, jak to bylo původně v plánu.

26%Ano, a to právě v článku popsaným zakoupením těžítka, či jiného předmětu.

22%Ne, obce a penziony mají z běžkařů užitek, a proto by se měly o stopy starat ve vlastním zájmu!

24%Je mi to jedno.

Hlasovalo 1072 čtenářů

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

Paulie

1. února 2013 00:33

Paulie říká

Pěkné zimní fotky, teď při další oblevě potěší. I když sněhu jsme si skoro dva týdny užívali po celé republice dost Alpy vypadaly, že jsou až neuvěřitelně blízko.

Doufám, že auto bude zase brzy v pořádku. Hlavně, že jeho osazenstvo to přežilo bez úhony. (Nebo ne?)

"Naděje je jako bumerang: vždycky se vrátí."

Rony

3. února 2013 10:37

Rony říká

To naštěstí jo . Mohlo to dopadnout hůř. Po 22 letech bez nehody jsem si něco podobného asi musel zkusit...

Oprava trvala skoro měsíc a musely se měnit dveře, zadní plechy, zrcátko... no, vyhodil jsem oknem 36 tisíc ... Holt, za blbost se platí.

Čím méně vyšlapané jsou stezky, kterými k svému cíli míříš, tím více zážitků tě na nich čeká

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.