Toulky kolem Strakonic

Toulky kolem Strakonic

Svah, kterým stoupáme, jako by mi byl povědomý. Je možné, že by se někde hluboko v nás stále ukrýval obraz krajiny, kterou obývali naši dávní předkové? Plochý, řídkým listnatým lesem porostlý vrcholek kopce s dalekými výhledy vyvolává zvláštní klid v duši, poznamenané zbytečným spěchem a vynucenou honbou za hmotnými statky. Vzdáleni všemu shonu zde vnímáme chlad obrovských balvanů, stromy zmítající se v poryvech větru, i vzduch provoněný smůlou a jehličím. Člověk z přírody vzešel a proto se do ní podvědomě a rád neustále vrací.


Výrazná obleva doprovázená silným větrem překazila původně plánovaný víkend na běžkách, a tak jsme náhradu hledali v blízkém okolí. Z pohledu do mapy nás zaujala lesnatá oblast Blatenské pahorkatiny, konkrétně Hřeben u Zadních Zborovic, se zbytky málo známého keltského hradiště. Podobně naše kroky vedly v neustále sílícím vichru k dalším vrcholkům obydlených zřejmě již od pravěku. Nepohodou jsme tak došli i k chátrajícímu zámečku a zřícenině hradu Střela, a na vrch Hradec nad Řepicí.

Hledání keltského hradiště mezi Zámkem (577 m n. m.)a Hřebenem (597 m n. m.)

mapka Hřebene

Ze Zadních Zborovic nás cesta vyvede k lesu, kde začínáme stoupat mezi vrcholky Zámku a Hřebene. Našim cílem jsou oba dva tato vrcholy a především zbytky keltského hradiště, které se zde nachází. Dochovaly se zde znatelné eliptické 422 m dlouhé a až 6 m vysoké valy z 5. st. př. n. l. Tolik informace z www.mapy.cz.

Lesní cestu opouštíme v sedle, těsně pod vrcholem Zámku. Shora jsou omezené výhledy k Šumavě z nevelké náhorní plošiny. Hledané valy zde však nenacházíme. Sestupujeme proto zpět do sedla a zkoušíme sousední vrch Hřeben. Na něm začíná návětrná strana kopce a hned je znát, že vanoucí vítr má opravdu velkou sílu. Občas s obavami obracíme zraky do korun smrků, které se do našich hlav strefují obřími šiškami. Na Hřebenu je několik skalek a vrcholová tyč, umístěná překvapivě v malé sníženině nedaleko nejvyšších balvanů. Ani zde nic nenaznačuje že by tady stálo keltské hradiště, přestože místo je příhodné. Ale ony valy nebývaly na vrcholech, ale často ve svazích nížeji. Pokračujeme k západu s cílem dojít přesně k místu označujícímu na mapě hradiště. To je šance přece jen něco v terénu dohledat.

Remízky a oplocenka ve svahu sice znemožňují přímý postup. Když přejdeme mělké údolí s prameništěm potoka, nacházíme nad ním množství velkých balvanů. Skládáme si postupně všechny v terénu dochované indicie, které naznačují, že jsme konečně na správné stopě. Toto místo bylo zcela jistě vhodné pro založení hradiště. Celé okolí je skalkami doslova protkáno. Velký kuloár v bezprostřední blízkosti potůčku i strmý protilehlý svah vrchu Zámek. Jen dlouhého valu se ani tady nedočkáme. Možná jsou ho v lese jen zbytky nebo jsme ho prostě minuli. Ale nevadí, samo jméno Zámek dokazuje správnost našich úvah. Ostatně jeho vrchol, který posléze pohodlně obcházíme dolní lesní cestou, je z této strany příkrý a nesnadno dostupný. A přesně taková místa měli Keltově v oblibě.

Vracíme se do Zadních Zborovic okrajem lesa a cestu nám zpříjemňují výhledy k zamračené a větry bičované Šumavě.

Kostel v Zadních Zborovicích.

Svah mezi vrcholy Zámku a Hřebene.

Kameny u keltského hradiště.

...

...

Ve svahu Zámku.

Výhledy k Šumavě.

Zadní Zborovice.

Větrná pouť k zámku a zřícenině hradu Střela

mapka Střela

Již druhý den se venku všichni čerti žení. Západní vichr je velmi teplý, ale prudký a zákeřný. Přesto se s ním srdnatě pouštíme do boje a ze Strakonic razíme cestu k Starému Dražejovu a Střele. Naproti nám po nebi letí neskutečnou rychlostí temné mraky. Protivítr se do nás opírá se snahou dotlačit nás zpět k městu, ale to se mu nakonec nedaří. Hlasitě zařvu do větru jako nějaké raněné zvíře a čekám na ozvěnu. Marně. Všechny zvuky zanikají v dunivém lomozu. Docela si dovedu představit americkou lidovou zábavu zvanou tornádo. Na poli stíháme vyplašit dvě bílé volavky. Když vidíme jak mistrně zvládají sílu větru, snažíme se je napodobit. K tomu, abychom se i my vznesli, chybí jen málo. Obcházíme Borek a u Střelského rybníka chvilku mluvíme do staré vrby. Snad naše hříchy nikomu nevyzradí. Pohledy však již směřují k zřícenině starého hradu, kam jdeme cestou kolem vysokého kamenného špýcharu z 16. století.

Hrad Střela patřil k nejstarším v Jižních Čechách. Byl založen v 1. polovině 13. století na strategicky výhodném místě. Majitelem byl Zdeněk ze Střely, který měl ve znaku oslí hlavu. Roku 1393 se stal majitelem Mikuláš z Landštejna a Borotína. Jeho synové se za husitských válek postavili na stranu táborů a byli spolu s Řepicí jedinými panstvími v blízkém sousedství strakonických johanitů, které se přidali k husitské revoluci.

Na konci 15. století koupil hrad Půta Švihovský z Rýzmberka. Poté se majitelé rychle střídali a za pozornost stojí především to, že k hornímu hradu byl přistavěn hrad dolní. Oba byly chráněny hlubokým příkopem přes něhož vedly dva mosty. Oba hrady dobyli Švédové za třicetileté války v r. 1619 a roku 1645 byl hrad Střela vypálen.

Od roku 1661 spravovalo střelecké panství klatovská jezuitská kolej. Na zbořeništi dolního hradu byla vystavěna kaple, později jižním směrem i barokní zámek. Ten ve druhé polovině 19. století dali opravit Obstové, vzhled se tím ale nijak nenarušil. Z horního hradu se dodnes zachovala jen vysoká část zaoblené obvodové hradby, z vnitřních prostor zbyly jen nepatrné fragmenty.

Zpět ze Střely se vydáváme po červené turistické značce k Virtu, původně Virtovu dvoru, který je dnes součástí Nového Dražejova. Ve Virtu překračujeme NS Švandy Dudáka a vracíme se s větrem v zádech do Strakonic.

Střela od Starého Dražejova.

Kuřidlo.

U Střelského rybníka.

...

...

...

Starý špýchar ve Střele. Pochází z 16. st. a je postavený z lomového kamene.

...

Zřícenina hradu Střela.

...

Zámek Střela.

...

...

...

...

...

...

...

Borek.

Kněží hora u Katovic.

Zamračeno...

Na NS Švandy Dudáka.

...

Virt.

Mezi třemi vrcholky

mapka Hradec

Když už byla v souvislosti s Husity zmínka o Řepici, podíváme se další den i k ní. V obci nacházíme již jen pozůstatek staré tvrze, a sice velkou kamennou renesanční sýpku neboli špýchar. Nedaleko stojí i klenutá brána, ale jinak je místo bývalé tvrze, jejíž první záznam pochází z roku 1251 a uvádí jako prvního majitele Jana z Řepice, zastavěno novějšími domky.

V polovině 16. století se tvrz stala majetkem Hodějovských a Jan starší Hodějovský ji povznesl na přední kulturní centrum své doby. Byl místosudím Království českého a také předním mecenášem spisovatelů a básníků, jež hostil na svých statcích v Řepici a Chotýřině. Později byla ve třicetileté válce tvrz vypálena a zůstaly z ní jen zříceniny.

Poodhlédneme li od středověkých skutečností, můžeme své zraky upřít ještě jiným směrem. Do raně středověké minulosti, k třem vrchům, tvořících na mapě pravidelný rovnostranný trojúhelník. Jsou jimi Jaslov (522 m n.m.), Hradec (511 m n.m.) a Ostrý (521 m n.m.). Opět místa vhodná k osídlení. To je na vrcholku Hradce nálezy keramiky také doloženo. Tento vrch se proto stává našim hlavním cílem.

Od Řepice, která se stala vesnicí roku 2012, stoupáme mezi Jaslov a Hradec. Již třetí den po sobě vládnou kraji vichry a dnes se k nim přidal i poletující sníh. Teplota klesla k bodu mrazu a my řádně zachumlaní jdeme s hlavami skloněnými neustále vpřed. Zanedloho stojíme v sedle u nového turistického přístřešku, byť se zde turisticky značená trasa nevyskytuje. Pokračujeme pod vrchol Hradce a s obavami sledujeme rozhoupané vršky okolních smrků. Na klidu nám nepřidají ani dva čerstvě vyvrácené stromy padlé přes cestu. Pruh vytěženého lesa vichřici umožnil opřít se do zbylých stromů a smést další smrky. Padlých jich vidíme hned několik. Dáváme si pozor kudy jdeme, moc se mi to nelíbí. Spolu s dalším sněhovým mrakem zesílily nárazy větru a tak se klidíme do bezpečí.

Naštěstí nahoru můžeme stoupat listnatým lesem. Do něho se bez spadaného listí nemají nárazy větru jak opřít. Pod Hradcem jsou hned dva valy, které obkružují celý vrch. Shora dohlédneme na nedaleké Strakonice a na opačné straně vidíme mezi stromy Radomyšl. Ani panující nečas nedokáže znehodnotit pozitivní sílu, která z tohoto místa silně vyzařuje. Jak to zde asi vypadalo v době, kdy zde žili staří Slované nebo před nimi Keltové a Germáni? Nálezy datují vznik 3 ha velkého hradiště do doby okolo 9. století, kdy spolu s hradišti na Kněží hoře u Katovic, Hradcem u Němětic a Hradištěm u Libětic střežily strakonickou kotlinu.

Naše krátké rozjímání vyruší odkudsi zdola dobře slyšitelný ostrý zvuk. Další strom neodolal neustálému vichru. Sestupujeme hřebínkem zpět k přístřešku a pokračujeme mezi Ostrou a Jaslov. Kolem Jaslova se stočíme zpět k Řepici a raději se moc nezdržujeme. I tady jsou v lese čerstvé vývraty a tak nehodláme riskovat. Jen si ještě na památku sebereme větvičku borovice s překrásným exemplářem cizopasného jmelí.

Cestou zpět do Strakonic si ještě zpestříme malou procházkou kolem jelení obory Spálenka k Pilskému rybníku. Bohužel vítr z mýtiny nad námi všechnu zvěř vyhnal. A brzy vyhání do tepla domova i nás.

Sýpka v Řepici.

...

...

Řepice.

...

Padlé smrky pod vrcholem Hradce.

Valy slovanského hradiště Hradec jsou dobře patrné a vedou ve dvou řadách kolem celého vrcholu.

...

Vrchol Hradce.

U obrázku.

Výhled od Jaslova k Píseckým horám.

Kostel v Řepici.

Pilský rybník.

...

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Anketa

Staňte se na chvíli panem Broučkem a přeneste se do naší minulosti. Které období by vás nejvíce lákalo?

17%Doba kamenná.

12%Období osídlení Kelty.

11%Příchod Slovanů.

12%Husitské války.

10%Třicetiletá válka.

11%Doba českěho národního obrození.

13%První světová válka.

13%Jiné období.

Hlasovalo 1166 čtenářů

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

Jack

21. ledna 2015 17:20

Jack říká

Za humny to člověk má tak krásné , škoda jen že se do zámku Střela nemůže člověk podívat. Vždycky mě to lákalo.

„Jednou za rok vyjeďte někam, kde jste ještě nebyli.“ Dalajláma

Míra

24. ledna 2015 12:18

Míra říká

Co víc dodat..? Sdílím názor mého souseda Jacka, ač jsem starší, na zámek Střela nebylo možné-normální cestou-dostat se nikdy, bohužel. Tak tu máme krásnou krajinu...A další pamětihodnosti...

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.