Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

TOP 12: zastavení v čase (rok 2017)

vydáno 30. prosince 2017 – napsal Rony – 6 komentářů

Snad každý z nás má nějaký svůj cíl, ke kterému směřuje. Bez cíle by život neměl valnou cenu, byl by neskonale nudný a zbytečný. Proto se všichni snažíme tomuto cíli přiblížit. Překonáváme překážky a zažíváme radost a euforii, když se nám to daří.
Další díl TOP 12 - zastavení v čase znamená, že jsme zase o rok moudřejší. Léta letí tak neuvěřitelně rychle, že se ani nedá stihnout vše, co jsme si naplánovali. Naštěstí příští rok budeme mít další možnost, jak tyto resty splatit. Nespěchejte ale, často je lepší jít krok za krokem a vychutnávat si pocity, s kterými se k svému vysněnému cíli blížíte...

Zhola nic poetického...

Předem chci varovat ty, kteří považují události posledních let za jedinou správnou cestu pro Evropu a naši malou zemičku v jejím středu. Ti by měli tuto část přeskočit, nejsou-li ochotni se nad ní alespoň trochu zamyslet. Neberu jim jejich přesvědčení, jen ho nesdílím.

Číst ji nemusí ani ti, které toto téma nezajímá či je vyčerpává. Já svůj názor do Šlápot píšu hlavně proto, že doba dozrála do stavu, kdy již je nutné se nahlas ozvat.

Když do Evropy přišly před dvěma roky statisíce dobře živených imigrantů s islamským pozadím, kterým se povinně říkalo "uprchlíci", musel jsem o tom do TOP 12 (2015) poprvé něco napsat. Ohrožení vzniklé z tohoto bezprecedentního a nevratného kroku dnes zcela překopává politickou mapu Evropy. Nazval jsem ho tehdy "invazí".

Mnoho politiků pod tlakem rychle ubývajících voličů "zmoudřelo" a snaží se něco změnit. A lidé je proto volí. I u nás podle toho volby do poslanecké sněmovny dopadly.

Na jednom z bilbordů (ODS) se objevil jasný vzkaz: "Zjednodušme to! Patříme na Západ, ne na Východ..."

Je ale ještě stále Západ tím západem a Východ východem? Odpověď na to je dnes trochu složitější. Můžeme si o tom ještě chvíli povídat.

Například o kontroverzní kampani #MeToo, která udavačství vydává za hrdinství? O lživých médiích vyrábějících na zakázku kauzy, bez ověřování faktů? O zaplacených lidech v podivných neziskovkách, co mají jasné zadání od svého chlebodárce? O nevolených vrcholných politicích Evropské komise, kteří se nikomu za své činy nezodpovídají? O svázané policii, co se bojí zasáhnout, aby ji "bdící" neobvinili z rasistických tendencí? O novinářích, píšících denně oslavné články o zdařilé integraci imigrantů z Arábie a Afriky? O panu Junckerovi, který se nestydí říct, že vše v EU teprve nyní jde tím správným směrem? O Antifě, co ve svém boji proti tzv. "náckům" používá fašistické praktiky?

Pokračování experimentu rozmělnění evropských národů přistěhovalci z různých koutů světa je zhoubné a nesmyslné. Snad jen Němcům, kteří by Spojenými státy evropskými překryly svoji nedávnou, nevábnou válečnou historii, a kteří z Evropské Unie již dnes nejvíc profitují, se nelze divit, že si stále tvrdohlavě trvají na svém. Proč se však k sebevražedné politice přidali další politici evropského parlamentu napříč státy Evropy, je mi záhadou. Zvyšování počtu obyvatel znamená vyšší zisky nadnárodních společností, tedy těch co mají peníze a tedy i moc politiku EU ovlivnit. A odtud zřejmě fouká vítr.

"V příštích letech půjde o budoucnost Evropské unie," míní Schulz, podle něhož už nestačí jen drobné reformy, ale je potřeba najít odvahu k zásadním změnám. "Chci, aby existovala evropská ústavní smlouva, která vytvoří federální Evropu," nechal se slyšet šéf SPD, podle něhož by "Spojené státy evropské" měly spatřit světlo světa do roku 2025. Ústavní smlouvu by podle něj měl spolu s občany vypracovat konvent. "A až ji budeme mít, tak musí být předložena v členských zemích (k hlasování). A kdo pak bude proti, ten půjde z Evropské unie pryč," představil Schulz svůj radikální plán, kterým by malé národy uvrhl do ještě větší nesvobody, než jakou zažívají dnes.

Že Evropa vymírá? Pokud by to byla pravda, no a co? Místo tisíců km2 zbytečně vybetonovaných ploch vraťme přírodu, místo stamilionů lidí navíc, vymírající zvířata...

V dokumentárních pořadech slyším, jak budeme dobývat a osídlovat jiné planety, aby "lidstvo" přežilo nějakou tu občas se opakující nebeskou katastrofu. Nikdy nepadne ani zmínka o tom, že planetu Zemi neobýváme, my lidé, sami. Již Noe však musel na Boží příkaz zachránit se svou Archou před potopou nejen sebe a dalších sedm lidí, ale i ostatní zvířata.

Nezapomínejme na to. Ohromné přemnožení naší modré planety především lidmi z Asii a Afriky, je reálnou hrozbou, která může zničit svět. Svět lidí i zvířat. Dnes je nekorektní a nehumánní, takto jasně o tom mluvit.

Naše země přesto je otevřena cizincům. Turistům i těm, kteří zde najdou práci, chtějí sdílet naše hodnoty, naučí se naši řeč a nebudou na obtíž. Takových zde pracuje přes půl milionu a neustále další přibývají. Zaplavit naši zemi řízeným přílivem muslimů z Afriky a arabských zemí, kde stihly za jednu generaci téměř zdvojnásobit počet svých obyvatel, je nerozumné.

Africe "hrozí", že za 30 let bude mít o 1 miliardu obyvatel víc než dnes. Ona však 2,5 miliardy lidí neuživí. Není to reálné. Potravinová pomoc ztrácí smysl a vede tyto chudé země do pekel. Politika OSN a EU nepomáhá a je v tomto smyslu zcela mylná a nesmyslná. Až se pohnou skutečně hladovějící stamiliony, bude nějaké přerozdělování migrantů dle kót Evropské komise k ničemu.

P.S. K mojí úvaze připojuji jeden članek z Neviditelného psa, webu, který mne často oslovuje, a kde cenzura stále ještě nemá místo.

Na úplný závěr si dovolím citovat slova spisovatele a historika Vlastimila Vondrušky.

"Jsme ve velké míře ateistická společnost, ale naše myšlení a postoje k životu a k smrti vycházejí z křesťanství. A to i u lidí, kteří si to neuvědomují nebo nechtějí připustit. Křesťanské Desatero se promítá do našeho morálního a sociálního uvažování. Diskuse o naší budoucnosti by měla křesťanskou tradici respektovat.

Současně je třeba vnímat přírodní logiku a tou je hierarchie odpovědnosti. Tou nejvyšší je péče o potomky a rodiče, pak odpovědnost za širší příbuzenstvo, obec či stát, a teprve ve třetí rovině je solidarita v rámci druhu.

Pokud se my v Evropě usneseme, že rezignujeme na odpovědnost za své rodiny a stát, můžeme to udělat. Ale v přírodě je to obvykle považováno za sebevraždu.

Hovořím o nejhroznější zbrani hromadného ničení, která je ve svých důsledcích strašnější než atomová bomba.

I když to zní možná paradoxně, tou strašnou zbraní jsou "lidská práva".

TOP 12

Pojďte si ale odpočinout od slabostí dnešního světa a pohlédněte na 12 letošních uklidňujících fotek. Proklikněte se i do 12 galerií skvělých fotografů a fotografek, o nichž jsem psal v úvodníku.

Pozvou Vás na nevšední procházku, která dokáže okouzlit a inspirovat svým umem, viděním, krásou a dokonalostí. I oni stále jdou za svým cílem a zdá se, že došli již velmi, velmi daleko, a že se jim to daří...

Všechny fotky budou z www.photoextract.com. K prohlízení doporučuji kliknout na "slideschow starších"...

A mezi řádky zavzpomínám na chvilky

Poezie

. . .

Když píšu volné verše

a v uších trylky zní

vyjde mi z nich vždycky

verš stuhou vázaný

. . .

S. Szabo / Svět v barvách

...

Sněženkám nadohled

. . .

Na špalky odstavím sebe

a počkám si na jaro

zazimován uprostřed bílého ticha

sněženkám nadohled

. . .

D. Škoda / Ptačí říše

...

Zrnka dne

. . .

Jen závoj z mlhy opadne

vyzobávám zrnka dne

z misky vah

vznešeného ticha

. . .

F. Uhler / Krajiny snů

...

Jiskra vzdoru

. . .

V korunách prastarých platanů oči žhnou

kam ztrácíš se slzo

vytrysklá z listoví podzimního spadu

tam, kdesi vzadu

v impresích z ranních mlh

uhasil ledový pramen

i poslední jiskru vzdoru

. . .

P. Kozdas / Linie měst

...

Uzel na duši

. . .

Ráno jsem jak zvadlá růže

sáhni na mě, píchnu tě

v poledne se v práci změním

v zpívající labutě

večer hledám vykoupení

dělám mrtvou, nechci tě

bez tebe pak po půlnoci

rozkoš cítím v minutě

. . .

E. Vorlová / Vířivá mysl

...

Ornament hříchu

. . .

Ryji ti ornamenty na hebkou kůži

trnitou růži ve spárách hříchu

je ti to k smíchu?

Máš co jsi chtěla

přikreslím těla v milostném aktu

přestaň se zmítat, raním tě na rtu

a kapkou krve vybarvím růži

poprvé cítíš co zmůžou muži?

. . .

A ticho po pěšině šine se kolem louží

nad hlavou krouží supi bradavičnatí

že nejsme svatí, to jasný každýmu je

notuje báseň, za kterou se neplatí

. . .

Jen malé zisky a přitom jasné ztráty

smývají vinu, co hodila jsi na mě

z půlnoční misky přičichneš k psímu vínu

tvým drápem dravce zůstávám ležet raněn

. . .

Vítek. B. / Odhalení

...

Duše všech zemřelých

. . .

Hrozivě nebe ztemnělo u vyvrácených křížů

a chladno již znovu vane

ruce i nohy přikované na železnou mříž

. . .

Kroky své ztiš

prázdnota vnímá lačnou lehkost bytí

v kamenných polích zlatě nápisy svítí

co večerem čtou si v nich

duše všech zemřelých

. . .

Tam v samotě stál jsem a snil

až ze skrání motýl černobílý

i poslední zbytky mojí síly

vypil ze žil

. . .

Pak slyšel jsem tiše hlasy tisíckrát sténat

připoután sítí z pavoučích tenat

šeptal jsem spolu s nimi

„ ale já ještě jsem živý … „

. . .

Z. Vitvarová / Výtvarno

...

Jedové ostny

. . .

Jedové ostny kaktusí se mi hnusí

jen dotknu se jich při krmení

ruka trne a strašně brní

doma je mít nemusím

. . .

Do ucha však žena vrní

že ona trní míti musí

prý ať se trochu obrním

No to se mi zdá já snad sním

. . .

jen ať si to sama zkusí

husa jedna husí

obrnit se před kaktusy

když ještě nic nežraly!

. . .

P. Klásek / Momentky

...

Rovnoběžky

. . .

Jsi mimoběžka moje milá

ztrácíš se mi v prostoru

kdybys byla aspoň tečna

žili bychom pospolu

. . .

Až se srovnám rovnoběžně

černou díru mineme

a hned za ní se pak spolu

v nekonečnu protneme

. . .

O. Pakan / Pod lupou

...

Na prahu citu

. . .

S prvním dotekem rozezní se tvoje srdce

a prudce buší do železných okovů

nalézám tě rozechvělou vysoko až kdesi uvnitř krovu

v pavučinách věčnosti tam čekáš s pokorou

. . .

Tep úderů vyplašil dvě staré vrány

šum křídel padá do prachu prošlých let

zmar šílenství se proplétá skrz napůl shnilé trámy

nahá noc kolíbá tvůj temně rudý ret

. . .

Poprvé si skrýváš slzy v dešti

poprvé se s chladem musíš chvět

poprvé tvůj pocit uvízl v kleštích

a poprvé je vždycky naposled

. . .

Z. Toldi / Tváře

...

Setkání na síti

. . .

Propadáš se do svých myšlenek

splétáš je z pavoučích sítí

létají všude i kolem mé hlavy

chytám je do svých dlaní

a chci si v nich číst

chci být chvíli tebou

. . .

Vidím, ale jen samé divné znaky

jakou řečí vlastně mluvíš?

. . .

Rozfouknu ty chomáčky

jak z bodláčího chmíří

a vnímám tvé tajemství

skryté za svítání v kapce rosy

ale rozluštit, Barunkoq

rozluštit ho nedovedu

. . .

P. Pazdírek / Pohledy z planety Země

...

Až do morku kostí

. . .

V harému tvého těla pořádám skvostné orgie

kořeny prorůstám do tvé hlavy

dlouhé nohy pavoučí po mozku už kráčí

v prchavých okamžicích

slídím ti v játrech, srdci, v plicích

v prchavých okamžicích

tajemné magie

. . .

Ponořen do vlásečnic, tepen, do žil

v pramenech krve jsem se zmnožil

a tělo tvé mě po svém hostí

až do morku kostí

. . .

V. Budínský / O malování

...

A na závěr vás mohu přesměrovat na jeden z mnoha zajímavých článků, které letos upoutaly moji pozornost.

Shodou okolností se jmenuje stejně jako moje poslední báseň. Až do morku kostí

P. S. Malý bonus