Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

Šumavskou Smrčinou

vydáno 16. září 2019 – napsal Rony – žádný komentář

Masív Smrčiny je ideálním cílem pro jednodenní vandr. Jeho lesy se vyznačují velkou pestrostí skladby a tak zde najdete rozsáhlé bučiny, stále ještě zelené smrky a také polomy po kůrovcové kalamitě, která zde není u konce.

Nás lákají dva tisícové vrcholy - Smrčina severní vrchol a Kopka. Dosáhnout na ně nebude úplně snadné, přestože se k nim přiblížíme nadosah převozem v Horní Plané a následným výjezdem k parkovišti u penzionu Marie v Zadní Zvonkové.

mapa Smrčina

Zadní Zvonkovou potkal osud mnoha obcí, které byly po horké válce vysídleny a díky studené válce se následně ocitly blízko či za železnou oponou. Kostel zbyl jen náhodou.

...

Kostel i okolí bylo za pomoci bývalých rodáků a jejich potomků rekonstuováno a upraveno do dnešní podoby.

...

Okružní cestu začínáme po cestě k hraničnímu přechodu Zadní Zvonková. Ten je hojně využíván i motoristy, takže jdeme opatrně po okraji silnice. Míjíme pastviny přírodní památky Úval Zvonková, odkud na nás začnou bučet krávy. Možná se jen nechtějí fotit bez potvrzení GDPR.

Když konečně po červené značce zmizíme v lese, hned máme na co koukat. Výstup k Tetřeví a Tokaništi vede bučinou, kde ve svahu leží mnoho kamenů. Zdá se, že smrku se zde nedaří. Několik jeho jedinců se uchytilo na velkých zaoblených balvanech. Na nich našly vhodné podmínky. V jedné moudré knize o stromech se píše, že buky ze smíšeného lesa smrk sami časem vytěsní. Asi proto se těmto stromům daří více ve vyšších polohách, kam zase tolik nezasahují buky.

Stezka nad říčkou Pestřinou, která protéká hlubokým údolím a vymezuje česko-rakouskou hranici, vytrvale stoupá k Tetřeví. Pár set metrů vlevo leží vrchol Fleischhackerbergu (1 040 m n. m.) a brzy se i my dostáváme nad tisícimetrovou hranici.

U Tokaniště se rozhodneme pro výstup směrem k vrcholu Smrčiny. Překročíme několik přítoků Medvědího potoka i jeho hlavní tok a u rozcestí Pos Smrčinou upřednostníme zdánlivě snazší dosažení vrcholu Smrčina - sever. Čím jsme výš, tím víc přibývá borůvek. Moc jídla s sebou nenesu a tak se zdržuji ládováním hlady kručícího žaludku. Dokonale uzrálé a velké plody ve vysokém borůvčí se nedají bez povšimnutí minout. Přesto Václav okusí pro jistotu jen asi tři. Děsí ho vzpomínka na Lovečnou a Holi, kde nás z ještě nedobře uzrálých plodů bolela břicha.

Pomníček - Denkmal u Schwarzenberského kanálu pochází z roku 1740.

Pastviny Zadní Zvonkové...

...

Bučiny nad Pestřicí...

Ve svahu je velké množství balvanů.

A na balvanech rostou smrky.

...

Rozcestník U Tokaniště.

Medvědí potok.

...

Ani se nenadějeme a jsme kousek od vrcholu Smrčiny, nebo-li Hochfichtu. Na tom hlavním jsme stáli víckrát a dnes chceme dobýt i druhý vrchol (1 305 m n. m.). Hned první metry ukážou, že to nebude snadné. Staré popadané smrky sice již tlejí téměř dvacet let na zemi, ale přes ně časem vichr povalil další. Vyvrátil je z kořenů a způsobil dějinnou apokalypsu, kterou budou spravedlivě hodnotit až naši následovníci. Současný stav smrkových lesů však cosi naznačuje.

Já ovšem miluji především bučiny. Pro jejich rozmanitost, pro jejich vlhký stín, pro jejich podzimní barvy. Nebude mi vadit, pokud se ve větší míře tento původní les vrátí na Šumavu. Navrátí se ale sám, bez lidské pomoci? To je otázka, kterou si kladou vědci i já, poučený laik.

Náš postup polomovým územím je nepříjemný, nebezpečný a pomalý. Venca si nese od prvních metrů na hlavě krvavý šrám od přehlédnuté větve, oběma pak přibývají další na nohách. Místy míjíme jakési snad meteorologické přístroje, jinde zase lapače hmyzu, jak experiment s nezásahovými zónami zkoumají přírodovědci.

Však jsme včera četli článek o znovuobjevení populace přes sto let nezvěstného brouka u nedaleké Hučiny. Jde o kornatce velkého, který se dosud vyskytoval sporadicky jen v Žofínském pralese a v Beskydech. Brouci všeho druhu určitě mají z rozvratu horských pralesů užitek. Nejen kůrovci.

Pod Smrčinou...

...

Polomy Smrčiny...

...

Přelézáme, podlézáme a přecházíme přes padlé stromy a pomalu po metrech se suneme k několik set metrů vzdálenému vrcholku, který je nadohled. Snažím se najít cestu k vyšším smrčkům, kudy se půjde snáz a jsem na sebe naštvaný, že jsem nešel od spodní cesty. To byl můj původní plán, když jsem z leteckých fotek viděl tu spoušť. Z Mokrůvky vím, že staré polomy již pŕejít jdou, zde však padají stromy neustále. Smrčina se v horní části ještě změní a čeká ji osud Poledníku, Blatného vrchu, Trojmezné či právě Mokrůvek.

Na rozdíl od Venci se mi po hodině podaří dosáhnout vysněného zmlazeného lesa, kterým se jde bez nejmenších problémů. Je jasné, že jít hřebenem byla blbost a velká ztráta času.

Na vrcholu dlouho čekám na dobyvatele tisícovek, kterému se stále nepodařilo ze spleti stromů dostat. Uvnitř polomů jste jako v bludišti. Často mě uvnitř přepadne myšlenka, že se vlastně ani nemusíte dostat nikdy ven. Pokud půjde o větší kus než našich pár set metrů, je reálná. Vrtulník nás osvobodil z mizerně průchodné doliny v Roháčích, snad by to zvládl i tady.

Zapudím pesimistické myšlenky, protože parťák se ozývá nedaleko a jeho statečnost překonává všechny neduhy a boly, jenž si sebou nese.

Z vrcholu, kde leží pokroucená triangulační tyč pod jedním z padlých kmenů a stojí ze suchých větví sestavený kříž nad nápisem Jiří Hora, máme částečný výhled k opuštěné hranici mezi Smrčinou a Hraničníkem.

Borůvkové Vé na vrcholu Smrčiny - severní vrchol.

...

Sestup přes kameny mezi travinami a mechem je vcelju bezpečný. Velmi rychle klesneme na Seitzovu cestu, po které v zimě vede krásná běžecká stopa. Vzpomínám na sjezd na Klápu, kdysi dávno s Lenou.

Vracíme se na červenou a po hřebínku z ní před Medvědím potokem uhneme vlevo. Proti dosažení druhého vrcholu Smrčiny tohle bude ňamka. Přesto Václav zpomalí tempo. Průchod přes padlé smrky mu vzal hodně sil. Obcházíme l. zónu NP zvanou Kaliště a několik kališť u pramenů potůčku míjíme i my.

Před vrcholem Kopky (1 116 m n. m.) vyplašíme dva mladé jeleny, kteří prchají dolů k Medvědímu potoku. Kopku tvoří skalnatá kopa a nahoru jde vylézt snadno. Světlé bučiny kolem umožní dohlédnout na mnoho zetlelých stromů, které již svůj život ukončily. Dnes jsou mikrosvětem všelijakých dřevních hub, rozkládajících postupně jejich padlé kmeny.

Užívám si průchod tímhle starým lesem. Potůček nás vede neomylně dolů k mostu, kde protéká Medvědí potok. Podle jeho vod klesneme až k Schwarzenberskému kanálu.

Houby teprve začínají růst. Mnohé se stanou vydatnou krmí pro nejrůznější hmyz.

Kuřátka jsou osvěžením lesa.

U Kopky dominuje prales.

Vrchol Kopky...

...

...

...

...

Medvědí potok...

...

...

Kolem něho projíždí jen cyklisté, podobně jako já někdy před měsícem. Ti nic neví o tom, jaké je to proplétat se mezi polomy kůrovcem zničených smrčin, ani o obřích padlých velikánech v bučinách nížeji. Nespatří právě se rozvíjející kuřátka, žlutá podobně jako ta živá, právě vylíhlá v nůši slípky. Neucítí vůni tlejícího dřeva, ani neochutnají obří borůvku, velikostí podobnou té kanadské.

Zastavujeme se v penzionu Marie a děláme malou útratu, jako odměnu za to, že jsme zde mohli zaparkovat. Sama Smrčina nám toho za jeden den nadělila tolik, že to nemohl překonat ani výtečný domácí štrúdl či skvělá bramboračka s liškami.