Šumavské tisícovky ve VVP Boletice

Šumavské tisícovky ve VVP Boletice

Želnavská vrchovina je turisty nejméně prozkoumanou oblastí Šumavy. Je to proto, že většinu jejího území po "odsunu" německy hovořících obyvatel zabralo vojsko a přetvořilo ve vojenský výcvikový prostor Boletice. I díky tomu je zde dnes jedno z míst ptačích oblastí Natura 2000.
Uvolnění části tohoto velkého prostoru k němuž má brzy dojít, a který v poslední době ani nebyl vojensky celý využíván, povede k možnosti proniknout do míst, kde vládu měla desetiletí jen příroda.
Pojďme tedy již nyní na malý průzkum zvláštní krajiny a vystoupejme spolu na vrcholy Mechového vrchu, Křemenné, Špičáku a Knížecího stolce. Na vrcholy výrazně převyšující magickou kótu 1 000m.

Na Křemennou přes Mechový vrch

mapka okolí Křemenné

První den, ještě před příjezdem do přívětivého penzionu U Pešků v Horní Plané, věnujeme výstupu na Křemennou. Je to hora, kterou jsme měli v úmyslu zdolat již v roce 1987, při naší tehdejší "hurá" akci dobývání 14 nejvyšších přístupných vrcholů Šumavy.

Na vrchol Křemenné jsme tehdy šli z vlakové zastávky ve Spálenci a dopadlo to nevalně. S jedinou dostupnou (stovkovou) mapou jsme zabloudili mezi Dvojdomím, Čtyřdomím a Sedmidomím a po dvouhodinovém postupu ke Křemenné stanuli tváří v tvář opět boudě u nádraží ve Spálenci. Druhý pokus trefit správný vrchol nás pak dovedl nad Volary, kde jsme to vzdali. Do zápisníčku se díky tomu dostala pouze strohá zpráva o tom, že vrchol je nepřístupný a byl proto nahražen jiným.

Tak docela pravda to však nebyla. Vrchol byl, spolu se sousedním Větrným vrchem (1 051m), Doupnou horou (1 029m) a několika vedlejšími vrcholky převyšujícími 1 000m, přístupný.

Dnes bude jeho zdolání mnohem snažší. Zanecháváme auto u samoty v Chlumu a podle vytištěné podrobné mapy (i letecké foto) z www.mapy.cz jdeme najisto. Po lesní svážnici stoupáme k vysílači mobilního operátora a kamenným hřebínkem i nad něj k blízkému Mechovému vrchu (1 012m). Na vrchol ještě musíme vylézt těžším terénem skálu a za to jsme odměněni nejen menší svačinkou, ale i dalekým výhledem směrem k Lipnu. To je překryto hustou mlhou, opět se totiž na několik dní vrátila do hor inverze. Nás slunce díky tomu příjemně hřeje, i když okolo ve stínu lesa stále zůstává silná námraza, které se vytvořila v mrazivé noci.

Další postup ke Křemenné je dost náročný. Stále se držíme stoupajícího skalnatého hřebene a stezka po kamenech brzdí naše tempo. Až na náhorní plošině, kde již je volně průstupný les, si oddechneme. Dohlédneme díky tomu k Volarům a na Bobík s Boubínem.

Míjíme první vrcholové skalky a pohledem poměřujeme terén. Není totiž jasné, kde nejvyšší bod hory leží. Nakonec nás správný směr vede k těm pravým skalám. Tady nacházíme jménem hory označenou vrcholovou tyč a knihu, do které se zapisujeme. Ve vrcholové knize převažují záznami lovců tisícovek, např. "dnes je Křemenná naší sedmou zdolanou tisícovkou...", atp. My úpornými lovci tisícovek sice nejsme, ale vystoupat sem tam na nějaký vršek marné není. Od vrcholů se však čekají daleké výhledy, které zde bohužel nejsou.

Sestupujeme lesem a podmáčenou loukou na žlutou turistickou značku. Ta vede nádhernou přírodou z Dolní Sněžné až do Pěkné a dalekými výhledy nešetří. Snaží se nám vynahradit to, co vrcholu Křemenné chybí. Opodál fotím bývalou školu v Nových Chalupách, které zde dnes zůstaly jen tři.

Ještě je dobré zde zmínit možnost pokračovat po žluté TZ vlevo a značenou zelenou odbočkou zdolat další zajímavou tisícovku, Větrnou. Tu totiž zdobí hluboká skalní rokle. zřejmě vzniklá v minulosti lidským přičiněním.

My pokračujeme kolem Korunáčku (994m) a klesáme k o něco nižšímu Korunáči (955m). Oba vrcholky, které mají kamenné koruny na vrcholech - odtud i názvy, jen podcházíme. Žlutá značka pokračuje dolů do Pěkné, my si ale vybíráme zkratku zpět k Chlumu a po vrstevnici v pohodě přicházíme lesem zpět k autu.

Jinovatka pátečního rána.

Za Jeleními vrchy s Medvědí stezkou se zdvihá hraniční hřeben se Smrčinou, Plechým a Trojmeznou.

Pod Mechovým vrchem je také jeden.

Poslední metry k Mechovému vrchu vedou nepříjemně zrádnou divočinou.

Pod Mechovým vrchem.

Název zjevně koresponduje s okolím.

Ornament na vrcholu, ze kterého je dobrý výhled k Lipnu. To je dnes překryto mlhou.

Vrcholové skály Mechového vrchu.

Hřeben je skalnatý a postup ke Křemenné je pomalý.

Z vrcholové plošiny dohlédneme k Volarům, Bobíku i Boubínu.

Křemenná. Před 25 lety se nám ji objevit nepodařilo. Zápis do vrcholové knihy tak má jasnou osnovu textu.

I zde jsou vrcholové skalky.

Chlum se objeví po sestupu z vrcholu Křemenné na žlutou turistickou značku nedaleko Nových chalup. Pod námi je jedno z mnoha částí NPP Prameniště Blanice.

Bývalá škola má na střeše i menší zvon ke svolávání dětí.

Chalupy zde zůstaly jen tři. Sestupujeme kolem nich ke Korunáči.

Pohled na louku pod Korunáčkem.

U posedu a směrovníku Pod Korunáčem ze značené stezky odbočujeme vpravo zpět k Chlumu.

Cedule sice upozorňuje na vojenský výcvikový prostor, ale ten na žluté TZ není.

V podzimních mlhách a deštích se vybarvují některé mechy sytě zelenou.

Chlumský les...

Kolem bývalých Starých Hutí na Špičák

mapka okolí Špičáku

Jako ideální zázemí pro náš průzkum západní části vojenského prostoru jsme vybrali penzion U Pešků v Horní Plané.

Z okna tak přehlédneme snadno celé náměstí, kde naše pohledy zaujme na jeho horní straně kostel Sv. Markéty. Raně gotická stavba, o které se dochovala první zmínka z roku 1374, je dnes novogoticky přestavěna a může se pochlubit hlavně zachovanými renesančními nástěnnými malbami z let 1530 - 1580.

Mezi další památné stavby Horní Plané a jejího okolí patří pozdně barokní kaple Panny Marie Bolestné na Dobré Vodě, památník a rodný dům Adalberta Stiftera, pranýř a kašny na náměstí, a také původně barokní fara a novobarokní radnice z roku 1896.

Druhý den ráno míříme z Horní Plané po červené značce k Maňávce. Je mrazivo, mlhy zůstaly pouze nad Lipnem a i ty rychle mizí. Bíle oděné stromy vytváří pravou zimní náladu a tak první fotky patří hornoplánskému náměstí a ostrým sluncem osvětlenému kostelu.

Stoupáme nad město, kde nás okouzlují pohádkové scenérie. Jinovatkou pokryté listnaté stromy zde kontrastují se vzdálenými tmavými smrčinami a blankytně modrým nebem. Euforie mě uchvátí až tolik, že zapomínám přestavit vysoké nastavení ISO ze včerejšího odpoledne a fotím tak desítky fotek. Když to zjistím, skřípu půl hodiny vzteky zuby. Snad to nebude tolik vadit...

Pod Maňávkou se opět krajina stává nedobrovolnou příčinou fotografických orgií. Nízké slunce prosvítí ledovou krásu ve vrcholcích stromů pod Houbovým vrchem, kde jemné mlžné cáry dotvářejí pravou zimní atmosféru. Asi i díky tomu nakonec míjíme správnou odbočku k sedlu mezi Špičákem a vrchem s podivným jménem - Nad Hospodárnicí.

Říká se však, že vše špatné je pro něco dobré a to se potvrzuje i nyní. Díky tomuto "kufru" se dostáváme na příjemnou cestu, která nás mírným stoupáním vede k opravené kapli u bývalých Starých Hutí. To slůvko bývalých je zcela na místě. Z desky na zdi kaple i z informační tabule je patrné, kolik domů původně v okolí bylo. V Boletickém VVP se však domy, kostely a kapličky stávaly po odsunu německy mluvících obyvatel cílem dělostřelecké palby a často tak zbyly z budov jen ruiny. Zde po domech dokonce není ani památka, jen přítomné louky a kaplička sdělují, že tady kdysi bydleli lidé.

Z cesty nad kaplí se otevírá nádherný výhled jižním směrem. Dohlédneme na okolní kopečky i vzdálené Alpy. Konkrétně na dva a půl kilometru vysoký Gross Priel.

I zde, jak je dobrým zvykem ve VVP Boletice, jsou všechny cesty popsány úhlednými cedulemi. Dostáváme se tak k cestám U trojúhleníku, kde nás opravdu čeká cik cak stoupání. Opět se nám jen díky podrobné mapce daří postupně přibližovat Špičáku (1 221m). Přes malebnou loučku s omezeným výhledem přicházíme k hřebenu končícím Vlčím kámenem (1 136m). Skály viditelné z cesty nás donutí udělat malou odbočku. Je možné, že vrch Vlčí kámen se jmenuje právě podle nich, přestože vlastní vrchol je podle mapy o kus dál.

Hned za zatáčkou z cesty uhýbáme vlevo a po vyjetých kolejích zdoláváme poslední výškové metry na Špičák. Na vrcholu je skalnatá plošina a překvapivě i železná konstrukce bývalé rozhledny. Ta jistě kdysi dávno sloužila vojsku k ostraze, dnes okolí jen hyzdí. Přestože jsme na výrazném vrcholu, knihu zde hledáme marně. Asi je to proto, že sem není přístup zatím povolen.

To se ale zřejmě brzy změní. Výcvikový prostor se má okleštit a právě od Horní Plané by sem mohl být výstup povolený. Původní návrh udělat odsud sjezdovku, podobně jako je tomu na stejnojmenném vrcholu u Železné Rudy, neprošel a tak se zde budou moci realizovat hlavně pěší turisté.

Pozvolna sestupujeme zpět na cestu a přitom míjíme na hřebeni několik výrazných, mohutných skal. Netrvá to dlouho a jsme v sedle. Máme ještě čas pokračovat hřebenem, který vede na vrch Nad Hospodárnicí (1 182m) a Hvězdu (1 145 m). Jdeme po nevýrazné cestě, která se postupně v těžším terénu vytrácí. Poslední úsek vede ve skalách a je strmý. Obcházíme je proto zprava a zdoláváme z opačné, přístupnější strany. Tento vrchol má sice nejvyšší bod na rozlehlém temeni ještě o kousek dál, my ale už tyčku v terénu nehledáme a po vyjetých kolejích jdeme zpět na cestu.

U nově opravené chaty správy vojenských lesů Horní Planá je ideální místo pro delší odpočinek. Můžeme si tak vyzkoušet mohutná křesla vyřezaná z obřího stromu a přistavená k podobně vyrobenému stolu.

Na křižovatce u chaty vybíráme přímý sestup cestou K chatě, která nemá asfaltový povrch, je však o poznání strmější. Nohy to také brzy začínají cítit. Podle potoka Slatinka dosahujeme další výraznou lesní křižovatku. Kousek vpravo od nás je nejjižnější, bezejmenná tisícovka (1 001m), která leží na klesajícím hřebenu Kapradince (1 083m).

Bereme již za vděk asfaltkou a po ní postupně scházíme k Maňávce, kde se mezitím od rána úplně změnila okolní krajina. Slunce přes den zlikvidovalo ledové ozdoby větviček stromů i stvolů trav a jen ve stínu lesa zůstal jejich nepatrný zbytek. Poslední část pochodu se tak stává trochu fádní, a přímá, stoupající cesta lesem k Horní Plané nekonečná.

Ráno ještě jinovatka drží na stromech a tak na náměstí v Horní Plané pořizuji několik prvních fotek. Zbytečně zvýšené ISO se nakonec negativně moc neprojeví.

Ornament na domu na náměstí

Kostel Svaté Markéty.

Kostel Svaté Markéty.

Hned za stoupáním k vrchu Dobrá Voda se otevírají úžasné pohledy na ojíněné stromy, které kontrastují s tmavým pozadím smrkových lesů. Modré nebe pak dokonale doplňuje barevnost a tak cvakám jeden obrázek za druhým. Není moc příležitostí něco podobného zachytit...

V pozadí masív Špičáku.

Paletu barev vhodně doplňují modříny.

Malý rybníček na Slatince.

Nad Maňávku vystupuje vrch Nad Starou Hutí.

Maňávka, pohled na hraniční hřeben Smrčiny a Plechého.

Hvězda a Nad Hospodárnicí. Vrcholy tvořící souvislý hřeben s vyšším Špičákem.

Makrokrása...

Třístoličník a Hochstein.

Na Maňávku vede červená TZ a také jsou zde dvě cyklotrasy. Na Hodňov a Maňavu.

Pohled zpět směrem k Lipnu.

Houbový vrch s ledovou dekorací...

Pohled do zamrzlélo lesa.

Maňávka. Nemohl jsem odolat, stále se měnící kompozice vytvářely skvělé scenérie...

Rozcestník.

Strážní domek.

Lesní cesta Hornošpičácká. Tady ještě netušíme, že míříme trochu jinam než jsme původně chtěli. Nakonec to ale nebude na škodu.

Bývalé Staré Hutě.

Kaple na Starých Hutích je krásně opravená.

Cedule ukazuje, kde stály kdysi domky i kdo v nich bydlel.

Rozhledy z louky nad Starými Hutěmi jsou impozantní.

Zanedlouho si všimneme i nepatrných obrysů vzdálených vrcholků Alp. Při posledních třech výpravách na Šumavu jsem je vždy spatřil, bohužel nikdy nebyla viditelnost dokonalá.

Softwarem se dá kontrast zvětšit tak, že něco je přece jenom vidět.

Vítkův kámen, kde je patrná věž hrádku.

Cesty k Trojúhelníku nás postupně vyvedou na hřeben mezi Vlčí kámen a Špičák.

Vlčí kámen. Nejvyšší bod je sice jinde, ale podle těchto kamenů se vrchol zřejmě jmenuje. Jistě by se tu nějaké vlčí doupě našlo.

Špičák. Původně jsem ani neměl v plánu na něj lézt, nakonec to ale ani nebolelo...

Pod vrcholem.

Železná konstrukce je přímo u vrcholu.

Na snižujícím se hřebínku je rozeseto několik mohutných skalních útvarů, které jsme museli prozkoumat.

Z cesty dobře vidíme lesním průsekem Knížecí stolec. Ten nás čeká další den.

Sousední a vyšší Lysá.

Vrchol Nad Hospodárnicí je rozlehlý. Vystoupali jsme na skálu v přední části temene a dále ho nezkoumali...

Nad Hospodárnicí.

Lesní chata patří správě vojenských lesů Horní Planá.

U rozcestí pod Kapradincem.

Večerní fotky z náměstí také nejsou k zahození.

Kašna se sochami.

Naučná stezka Knížecí stolec

mapka NS Knižecí stolec

Třetí den se loučíme s Horní Planou a po odstranění ledového krunýře ze skel auta jedeme do Záhvozdí. Odtud vede nově vyznačená modrá turistická značka. Okruh začíná nad Uhlíkovem, kde se nechá u informačních cedulí zaparkovat. Výš je vjezd zatím zakázán, přesto se tudy běžně jezdí na Křišťanov.

Od Uhlíkova vede značka po cestě k Arnoštovu podle Záhvozdenského potoka. U Uhlíkovského mostu vede odbočka po cestě Adolfka, kterou se nechá jít kolem vrcholu Černého lesa (1 007m) k Suchému vrchu (1 088m). Tuto cestu si nakonec vybíráme, i když je zde upozornění o zákazu vstupu (?) kvůli opravě můstku. To je jistě nějaká mýlka, zdejší potůčky jdou jistě pěšky překonat i bez mostů.

Zanedlouho se moje slova o zbytečné buzeraci potvrzují. Rozestavěný most bez nejmenších problémů obcházíme a pokračujeme vzhůru kolem hřbetu Suchého vrchu, z něhož na nás probleskují mezi stromy kamenné skalní bloky. Přicházíme k Adolfově kámenu, kde je jedno z odpočívadel a informační cedule. Ty se zde však bohužel nevěnují místům, kde jsou umístěny, ale jen všeobecně přírodě okolní krajiny. Je to škoda, že se o Adolfsteinu nedovíme víc. A tak jen fotím skalní vyhlídku a do kamene vytesaný ornament.

____________________________________________________________________________________________________________

Vysvětlení k původu nápisu vytesaného do skalky, a ke vzniku jejího názvu, nalezneme v knize „Řivnáčův průvodce po Šumavě – Šumava před sto dvaceti lety 1883“ (reedice původního vydání z roku 1883, nakladatelství Baset, 2002).

Výňatek z popisu cesty ze Želnavy na Knížecí stolec:

Z Uhligsthalu lze s vůdcem skoro přímou ale příkrou cestou dojíti za 1 ½ hod. na Liščí Louku (dnes Knížecí stolec - pozn. Rony), lépe však učiní ten, kdo volí delší ale pohodlnou a příjemnou cestu okolo Adolfova kamene. Skoro na konci Uhligsthalu dáme se v p. se silnice pěknou cestou, při níž stojí slop s nápisem „Zum Adolfstein“, nápis tento opakuje se pak několikráte.

Krásná travnatá cesta dovede nás za hodinu k Adolfovu kameni, malé skalce, do níž vytesán jest nápis: „Adolfstein 18 15/6 71" a nad tím knížecí koruna. Opodál jsou dvě boudy se stoly a lavicemi, kde bývá připravena pro knížete Švarcenberka a hosti jeho o honech malá hostina."

Václav Šilhavý, Tisícovky (duben 2011)

____________________________________________________________________________________________________________

Čím víc stoupáme, tím máme lepší rozhledy. Je to proto, že zde orkán Kirill udeřil v lednu 2007 s netušenou silou a zanechal za sebou spoušť. Následné řádění kůrovce pak dokonalo dílo zkázy.

Umrlčí hlavu, skalnatý hřeben, který sem zbíhá z vrcholu nedalekého Knížecího stolce, proto žádné smrky nestíní a já mohu volně měnit kompozice fotek. Kamenné útvary jsou rozesety na mnoha vyvýšených místech a můj Nikon je postupně vyzobává jako rozinky z dortu.

Pohodlně se přibližujeme nadosah vrcholu, který zde přitahuje největší pozornost turistů. Je nutno říci, že oprávněně.

Knížecí stolec (1 226m), je sice o 2m nižší než sousední Lysá (1 228m), ale svými kamennými vrcholovými partiemi se skvělým výhledem strhává pozornost jen na sebe. Ta je dnes umocněna i rozhlednou, která vyrostla na jeho vrcholu. Není proto divu, že i v polovině listopadu je tu spolu s námi několik dalších obdivovatelů zdejší krásy. Mé kroky sem z různých stran zamířily v posledních letech hned třikrát.

Rozhledy jsou díky končící inverzi bohužel špatné, přesto se kocháme pohledy kolem sebe a snažíme se určit vrcholy, které vidíme.

Je skvělé, že značka na Knížecí stolec tvoří okruh (dokonce s určením směru pochodu šipkami v mapě) a my tak můžeme pokračovat zpět k Záhvozdí jinou cestou než nahoru. Hřebenem sestupujeme po stezce, která byla viditelně rozšířena autem, dopravujícím vzhůru materiál na stavbu rozhledny. Dole na cestě je u rozcestníku Skalky nový bytelný přístřešek, kam se na chvíli uchýlíme.

Podcházíme Dlouhý hřbet, kterým jsme někdy kolem roku 1986 poprvé dosáhli vrcholu, tehdy ještě zcela zalesněného Knížecího stolce. Po nové asfaltové cestě, které bohužel na celém okruhu naučné stezky Knížecí stolec převažují, sestupujeme k pramenům Záhvozdeckého potoka. Ten nás dovede Tyrolskou cestou k Uhlíkovskému rybníku a po "hlavní" zpět k parkovišti v Uhlíkovu.

Cestou zkoušíme uhodnout počet zaparkovaných aut. Ráno před devátou tam stálo jedno, nyní napočítám čtrnáct! Neuhodl nikdo... Nová stezka na Knížecí stolec a do jeho okolí zjevně přitahuje.

Uhlíkov. Tady se dá parkovat, i když v létě tu asi bude nával.

VVP Boletice má svá omezení.

A své STOPKY.

Adolfstein bez vysokých stromů, které vzal s sebou orkán Kirill, je kouzelný.

Ornament s nápisem je dobře čitelný.

Blížíme se k Umrlčí hlavě. Vybavuji si, jak silně na mě tento název zapůsobil, když jsem ho z mapy vyčetl poprvé...

Kde přesně je skála, která nese to strašidelné jméno - Umrlčí hlava, nevím, ale soustava těchto zvláštních kamenných bloků ve svahu by to být mohla. Výš jsou již jen roztroušené skalky.

Kolem zůstaly pouze torza několika buků, odraná dohola padajícími kmeny smrků. Po nich zde zbyly jen pařezy.

Pohled na skály hřebene Knížecího stolce. Ten má podobných hned několik.

Na památku všem, co pomohli s likvidací spouště po orkánu Kirill. Bohužek v I. zónách NP Šumava to na hřebenech vypadá jinak. Snad i tam čas rány zhojí, byť to bude trvat hodně dlouho...

Vrchol Knížecího stolce sleduje zpovzdálí kamenný zlobr.

Nově zalesněný svah bude zanedlouho znovu zakrývat odhalené partie hřebene. V okolí bylo vojenskou lesní správou vysázeno přes 4 miliony sazeniček mladých stromků. Na některých místech to jsou i buky, za které bych se rád přimlouval.

Z Okružní lesní cesty je dobře viditelný i dostupný nejvyšší vrchol Želnavské vrchoviny Lysá.

Panorama hřebene s rozhlednou.

Výstup vzhůru začíná přechodem můstku.

Rozhledna sice není příliš vysoká a rozhledy z ní může za čas omezit rostoucí les, je však bytelná. Dokonce je vybavena i hromosvodem. Ten je zde nutností, protože hora jistě blesky dobře přitahuje a ukrýt se není kam.

Pohled k Libínu.

Sestupovou stezku poněkud rozšířila auta přepravující vzhůru materiál na stavbu rozhledny. Dříve tudy vedla jen neznatelná pěšinka vysokou travou.

Nejblíže je vidět Dlouhý hřbet, za ním Křemenná s dvěma vysílači a vzadu čouhá hřeben hraničních hor, kde můžeme spíš tušit Luzný, Mokrůvku i Roklan.

Pohled k jihu bohužel Alpy dnes skrývá. Inverze skončila.

Ondřejov pod vysokým Chlumem slouží stále jako cvičný vojenský terén.

Boubín v zákrytu za Bobíkem, zvláštní pohled, který se vám jinde nenaskytne.

V údolí za kostelem v Záhvozdí jsou dobře viditelné meandry Vltavy (zoom naplno).

Identifikační vrcholové značky se dnes objevují na mnoha nejvyšších horách a jsou pro turisty přínosem.

Tohoto návštěvníka jsem cvaknout musel i dnes...

Po sestupu se dostáváme na lesní cestu Prameny a k Skalkám.

Nápis na skále - Judeichstein - je věnovaný návštěvě lesníka Fridricha Judeicha.

Zde je i bytelná turistická útulna, o jaké se NP Šumava ani nezdá... kamera chválí.

Sestup od Skalek je opět po asfaltce, dokonce fungl nové a tak nožky trpí. Naštěstí je to zpět jen 5km.

Okolo Záhvozdenského potoka putujeme až do údolí.

Nám je sice po sestupu teplo, ale vypadá to, že v noci už mrzne sž praští.

Boží muka u vrchu Nad Uhlíkovem.

Parkoviště se hezky zaplnilo. V létě tady musí být tuplem nával. Snad se ale brzy bude jezdit po cestě ze Záhvozdí do Arnoštova volně. Potom se nechá parkovat až u rybníčku u lesní cesty Tyrolka.

Pro doplnění: Další významné tisícovky - Chlum (1 192m) a Velký Plešný (1 066m)

V popsaném prostoru se nachází většina z tisícovek Želnavské vrchoviny, z nichž některé jsme měli možnost poznat.

Protože však v nadmořské výšce kolem tisíce metrů leží celá jádrová část vojenského prostoru, je zde i mnoho dalších tisícovek, které vystupují z náhorní planiny bez viditelného převýšení. Jejich počet jde do desítek (viz www.tisicovky.cz).

mapka okolí Chlumu

Mezi ty vysoké a známé patří především mohutný Chlum (1 191m) a sousední Velký Plešný (1 066m), vrcholy ležící v severozápadní části VVP Boletice. Jejich mohylový tvar je dobře viditelný z mnoha míst jižních Čech. Při troše drzosti jsou i ony bez problému přístupné. K Chlumu míří dokonce žlutá turistická značka z Markova. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let jsme na jeho vrchol podnikali pravidelně silvestrovský výstup z ktišské strany a tak ho velmi dobře znám. Rozhledy z něho jsou jen omezené, podobně jako z Velkého Plešného, kde po vykácení vrcholových partií vzrostlého lesa mladé smrčiny již přerostly skalky, ze kterých byly nějaký čas velmi dobré.

Není od věci spojit si výstup na Velký Plešný s výstupem na Chlum. Nejsnadnější postup mezi vrcholy však vede kolem Ondřejova, kde na vojsko občas narazit můžete. Platí tedy, že je dobré vybírat si volné dny, ve kterých je po turistických a cykloturistických značkách přístup povolený a necvičí se. Značení dnes vede ve všech okrajových partiích vojenského prostoru Boletice a příroda je zde opravdu krásná.

Velký Plešný z Chlumu. Oba vrcholy lze propojit cekem jednoduše v jedinou celodenní túru.

Výhledy z Velkého Plešného postupně zakrývají vzrůstající stromy.

Chlum od Ktišského rybníka.

Další dva starší články z vandrů na Knížecí stolec si můžete dohledat na webu Šlápot.

A na samotný závěr mého jubilejního, stého článku (ne všech jsem autor, některé jsou s dovolením pisatelů převzeté), ještě jeden odkaz na zajímavý. asi půlhodinový dokument o ptačích oblastech Natura 2000, který prostorem ve VVP Boletice začíná.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Anketa

Jste pro zmenšení prostoru ve VVP Boletice?

39%Ano, není potřeba zabírat zbytečně tak velké území.

30%Nevím, nemám na to žádný názor.

32%Ne. Příroda se zde zachovala neporušená jen díky němu.

Hlasovalo 922 čtenářů

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

psaroslav

6. prosince 2012 19:45

psaroslav říká

Blahopřeji k jubilejnímu stému článku. Jestlipak Tě někdy někdo dohoní? Textově i obrazově jako vždy perfektní, zase jsem se dozvěděl celou řadu pro mne nových věcí.

Tak tou správnou nohou do další stovky (článků).

Paulie

25. prosince 2012 01:15

Paulie říká

Je vidět, že když se počasí vydaří, fotky mohou být až čarokrásné! Díky!

A rovněž přeji, ať je i v druhé stovce článku nadále o čem psát a co fotit

"Naděje je jako bumerang: vždycky se vrátí."

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.