Solvayovy lomy

Solvayovy lomy

Český kras je doly opravdu prošpikován. K nejznámějším patří Velká a Malá Amerika a lomy kolem Koněpruských jeskyní. My se dnes podíváme na jiné vápencové lomy, které jsou zvláštní tím, že v nich dobrovolnická společnost Barbora svépomocí o volném čase vytvořila skanzen.

Je první říjnový den a podzim k všeobecné radosti nechce nastoupit se svou šedí (stejně jako nyní český kraj ne a ne opustit třeskutý mráz). Naopak babí léto hýří sytými barvami, je krásně teplo, ale už ne vedro, ideální čas na výlet.

Cílem našeho výletu jsou Solvayovy lomy nazvané dle Ernesta Solvaye, který vymyslel způsob výroby sody (uhličitanu sodného) nazývaný Solvayův proces. Pro něj je třeba kromě soli vápenec.

Stránky Solvayových lomů

Mapa

Začínáme na vlakovém nádraží v Srbsku, nikoliv však na Balkáně, nýbrž u řeky Berounky kousek po proudu před Berounem. Procházíme vesnicí do sevřeného údolí, jímž vede žlutá. Cestou si všímáme jeskyňky kousek na cestou a nahlížíme do ní. Není moc velká, jen pár metrů dozadu a ještě pár metrů nahoru komínem, ale výš se asi dostat nejde.

Po červené pokračujeme malebným údolím kolem Bubovických vodopádů. Pod vodopádem jsem si však vždy představoval něco jiného a to už jsem nějaký český zhlédl. Kolem stezky vedoucí podél potoka jsou místy další jeskyňky, jedna je celkem velká, dalo by se v ní spát, jen dost nepohodlně.

Procházíme kolem bezzásahové oblasti na kopci Doutnáč a mě láká podívat se, jak to tam bez úprav člověkem vypadá. Nicméně pokračujeme dál po červené. Na rozcestí Propadlé vody, kolem nějž je vidět několik hlubokých jam, se napojujeme na zelenou a po chvíli dáváme u jeskyně Arnika svačinu v malém altánku.

Studujeme také prozkoumávání Arniky, díky dešťům nedávno objevené. Její jeskynní systém vede až někam ke klášteru Svatý Jan pod Skálou. K lomům nám zbývá už jen kousek cesty.

Údolí Bubovického potoka

Toto se v Čechách nazývá vodopády

Detail minivodopádu (i když ještě nebylo třeba makro)

Vstup do nedávno objevené a momentálně zkoumané jeskyně Arniky.

Vstupujeme do lomu, aniž by po nás někdo chtěl vstupné, což je sympatické. Platí se jen za prohlídku muzea a štoly s průvodcem. Hned narážíme na slušnou sbírku balvanů alias galerii vápenců, jejíž některé jedince si můžete prohlédnout níže (obzvláště popisky se povedly).

Jdeme kolem úzkokolejky v jakémsi "prvním patře" lomu a obdivujeme skály. Sledujeme a především nedobrovolně posloucháme strašně rachotící vláčky pro turisty, jak dojedou na konec trati, odkud jedou zase zpět ke skanzenu.

Po odjezdu turistů šplháme po strmé (ale ještě ne kolmé) skále do "druhého patra", kde už roste les a dál po lomu není ani památky (až na jedno ocelové lano). Kocháme se výhledy.

Hned poté, co jsme vyšli z lesa, na nás vykoukl jeřáb.

Sklad výbušnin zasazený ve skále.

Výstavka vápenců

Fádní dvorecko-prokopský vápenec ...

... a jeho popis

Stydící se řeporyjský vápenec

Hlavonožec ve vápenci

Parádník mezi vápenci

Světově proslulý a čistý koněpruský vápenec

Některé stromy už barví podzim

V nižším patře lomu lidská tvořivost zanechala spoustu vzkazů budoucím generacím. Všimněte si také srdcovitého tvaru louky.

Lom už stačil za pár desítek let zarůst.

Skály nad lomem

Konec úzkokolejné trati pro rozvážení turistů.

Řítí se na nás vlak s turisty.

Vylezli jsme si po nakloněné skále nahoru nad lom.

Panorama lomu a okolí

Pohled ze shora na železnici vybudovanou nadšenci a převážející místo vápencových balvanů pěkně natřásané kameny ve tvaru turisty.

Jdeme lesíkem podél hrany lomy až se najednou vynořujeme v malé botanické zahradě nad výstavkou kamenů. Kytky nás moc nezajímají, jdeme radši ke skanzenu. Před prohlídkou muzea máme chvíli času, a tak se procházíme mezi zrekonstruovanými stavbami lomu.

Dlouhý dům na okraji je vyhrazen muzeu. To se sestává asi ze čtyřech místností, další se teprve připravují. V první je historie lomařství, v druhé nakouknutí pod pokličku jeskyňářství, třetí věnovali nákladním lanovkám (jedna dříve k lomům vedla) a v poslední je strojovna s výstavou motorů, soustruhů ... Průvodce je jaksepatří upovídaný, dozvídáme se spoustu zajímavostí.

Prohlídka pokračuje venku, ale tam se moc dlouho neohřejeme. Vezou nás tím šíleně hlučným vláčkem ke staré štole, resp. tunelu. Proč štola, resp. tunel? Nejdřív to totiž byla jednokolejní těžní štola, pak byla prodloužena na druhou stranu kopce a rozšířena o další kolej kvůli transportu materiálu z nově otevřené části lomu, čili se stala dopravním tunelem. Časem však přestala být potřebná a část štoly se zavalila, takže už není úplně ani tím tunelem.

Kromě zaparkovaných vagónů různých druhů bylo k vidění pár bočních štol. Dovedli nás až skoro na konec před zával, dál však už nebylo příliš bezpečno kvůli drolícímu se stropu.

Jak vylézáme ven, hned sundaváme mikiny. Teplotní šok je znatelný, i když denní doba pokročila. Ještě si pod šibenicí dáváme na sluníčku svačinu, rozhlížíme se po lomu a vydáváme se zpět do Srbska. Tentokrát lesem po zelené do Hostimi, dále kus po silnici a pak po žluté k Berounce. Skály nad řekou tu tvoří malebné údolí, i zde je na co se dívat. Tak zakončujeme výlet a vlastně i letní prázdniny, za dva dny se jde totiž do školy ...

Šibenice uprostřed malé botanické zahrady. Nevím, jaký tam měla význam v minulosti, nyní už tam dlouho nikdo nevisel. Je od ní však hezký výhled.

Vzdušníky

Zbytky drtiče vpravo (respektive nájezdu na něj) a třídírna.

Část muzea

Jeden z vláčků

Třídírna

Zbytky drtiče

V jámě se vytvořila tůňka

Svatá Barbora, patronka horníků, na stěně třídiče.

Tady dříve bývala kůlna na vagónky

Domeček na kolejích (třídírna)

Model staveb v lomu

Používejte českých názvů!

Adam: naftový motor dieselův

Vagóny v tunelu/štole

Staré rypadlo a vrtáky v boční štole

Hlavním tunelem vedou dokonce dvě koleje a mají tam vystaven i sanitní vagón (vepředu).

Svatá Barbora ve štole nyní místo horníků chrání návštěvníky. Prý je to magický dárek od Metrostavu.

Překlep na náklaďáku aneb Nepovolaným vstup zaházán

Pohled na jeřáb a spoustu pražců. Společnost Barbora stále ještě pilně buduje další části zařízení lomu.

Kopretina (asi)

a lom za kopretinou

Vláček veze turisty a dělá neuvěřitelný hluk.

Hodnocení článku

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Paulie

Paulie

Ahoj! Jsem už pěkných pár let oficiálně matfyzák, ale duší jsem jím mnohem delší dobu. Momentálně z části učím, z části bádám a z části studuji. Baví mě čtení a různé sporty: hlavně běhání, jízda na kole a v neposlední řadě i horská turistika.

Jestli mě chcete kontaktovat, tak napište na paulie (zamotáč) atrey.karlin.mff.cuni.cz.

Přidat komentář

Komentáře

Rony

14. února 2012 20:41

Rony říká

He, při čtení jsem pořád myslel, že čtu článek "azaveho" ...

Dobrý tip na výšlap, když se to spojí s lomy Ameriky a Křivoklátskými lesy určitě to vydá na skvělý víkend.

Čím méně vyšlapané jsou stezky, kterými k svému cíli míříš, tím více zážitků tě na nich čeká

Japo

15. února 2012 00:19

Japo říká

No jo, oba píšeme o létě, oba o Českém krase

Na víkend by se hodilo možná přidat blízký lom Kobyla u Koněpruských jeskyní, kde se dá pěkně přespat. Ten je popsán v článku o letním přejezdu ČR na kolech.

"Naděje je jako bumerang: vždycky se vrátí."

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.