Solná komora očima Luďka

Solná komora očima Luďka

Ještě jednou se padesátkou fotek vrátíme k jezerům a do hor Salzkammergute. Solné komory, v níž Luděk se Špagetkou objevovali krásy přírody na svých pěších poutích horskou krajinou.

Hallstat 2022 / Report očima Luďka

Úvodem

V kempu u Hallstattského jezera jsem již jednou se Štěpánkou (Š) strávil týden, a to před asi 7 lety a mám na to jen pěkné vzpomínky. Tehdy jsem měl poraněnou nohu a nikam daleko jsme nedošli. Od té doby jsem toužil sem jet znovu. To se podařilo až letos s naší partou, ovšem v trochu ořezané sestavě, kromě nás dvou jeli Roman ze Zlivi (R) a borovanský Jirka (J).

Gruundlsee

Z prvního dne nám na výlet zbyl jen půlden. Společně jsme popojeli na parkoviště pod jezero Grundlsee, odkud R+J odjeli na e-kolech na svůj okruh. Já a Š jsme šlapali cestou vlnící se nad levým břehem jezera a kochali se to náhlou změnou krajiny, ve které Rakušané dokážou žít a neničit jí, i dodat jí malebnosti svými nazdobenými obydlími a upraveným okolím. Skály na protější straně jezera převyšovaly jeho hladinu až o 1000 m. Na edukativníchh tabulích je pro návštěvníky názorně vykresleno, jak ledovec zdejší jezera v době ledové vytvořil. Cesta, ač zajímavá, ukázala se nelehká svým profilem nahoru a dolů. K začátku jezera jsme nedošli a otočili se nazpět dřív.

Dachstein

Druhý den jsme pojali společně, s cílem zkusit cesty masívu Dachsteinu a přiblížit se známému ledovci, který je vidět až ze Šumavy. Lanovkami jsme se nechali převézt přes horu Krippenstein k rozcestníku Gjaidalm, do výšky 1800 m. Odkud jsme se vydali obloukem ne příliš prudkým stoupáním přes rozcestí Heilbroner Kreuz zpět na vrchol Krippensteinu (2108 m n. m. ). Řídká oblačnost činila vysokohorské slunce snesitelné, i tak mi sežehlo krk. Pohled na vrcholy Dachstainu (s nejvyšším vrcholem Hoher, 2996 m n. m.) čnícími nad bílým ledovcem byl úchvatný. Půl cesty jsem šel s otočenou hlavou a udělal milión fotek, z nichž jen pár stojí za to. Ačkoliv nikdo příliš nehekal, bylo mi jasné, že na jednodenní trek na Dachstein a zpět nikoho nezlákám. Cestou zpět jsme si nenechali ujít prohlídku ledové jeskyně. I podruhé byla nádherná.

Pro kvalitnější obrazový výstup pro klikněte fotku, nebo odkaz rubriky fotogalerie.

Dachstein..

...

...

...

...

...

...

...

...

Hailbronner Kreuz.

Siesta v kempu...

...

Dolné doly Hallstattu

Třetí den jsme čekali déšť, a proto si naplánovali a uskutečnili prohlídku hallstattských solných dolů. Prý je, mezi takovými, kde se sůl kontinuálně těží od počátku, nejstarší na světě. Bylo na co koukat, třeba na dřevěné bezhřebíkové schodiště, které sůl zakonzervovala na 7 tisíc let! Po prohlídce jsme sjeli lanovkou dolů, prohlédli si město Hallstatt, nechali se převést přes jezero lodí a odtamtud pěšmo lehčí prškou se zastávku v příjemném bistru v Obertraunu došli do kempu. V bistru, které nám doporučili polští sousedé (chováním úplní Bolek a Lolek), jsme oschli, ochutnali všechno možný (polívku, pivo, dort, …) a dostali se do té správné opojné nálady. Bonusem pro mne bylo setkání s tam pracujícími ochotnými Slováky, s jejichž pomocí jsem si stáhnul Rakouský „IDOS“, který jsem využil hned náslefující den.

Hallstatt...

Kostel Hallstatt.

Hallsttãtter See od Rudolfsturmu.

...

Solné doly / Salzbergwerk.

...

Hallstatt...

Hallstätter See...

...

Na lodi...

...

...

Na odvrácené straně jezera...

...

Z Gosau k Löckenmoos

Čtvrtý den se naše cesty rozdělili. E-kolaři měli svou trasu, já a Š jsme jeli autobusem do Gosau Mittertal, což bylo naše výchozí místo k výstupu k Osadě brouskařů (Schleifsteinlager). Ti za svou živnost vděčí druhohorním usazeninám z období Křídy a třetihornímu vyzvednutí ze dna moře, kdy se utvářely místní Gosau-Gruppe. V nich místní obyvatelé objevili horninu, z níž začali vyrábět brusný kámen všeho druhu. To ovšem nebylo vše, co nás přimělo zdolat 650 m převýšení. Důl včetně manufakturní technologie výroby je dodnes přístupný. My jsme zde posvačili a já si neopomněl nabrousit nůž o místní „Schleifsteinbruch“.

Za osadou ve výšce kolem 1400 m n. m. se nachází náhorní plošina s močály a jezírkem zpřístupněnými dřevěnými chodníčky. Malebná krajina mi připomínala Jeseníky, s tím rozdílem, že na horizontu se tyčí ostré vápencové skály „Gosaukamm“ atakující výšku 2400 m n. m. Na konci okruhu vyznačeném na Lockenmoosberg se u Š se začala projevovat únava. Nabylo divu, že v prudkém sestupu kamenitou cestou se v mládí poraněné chodidlo Š začalo vzpouzet a dávat bolestí najevo, že už toho má dost. Museli jsme však dojít po červené až do údolí k zastávce Hintertal b. Gosau, odkud nás už odvezl autobus. Bolest je už dávno pryč, ale krásné vzpomínky a fotky zůstaly.

...

...

...

...

Löckenmoos.

Löckersee...

...

Löckenmoos.

Almgebiet.

Gossau.

...

...

...

Večerní Hallstätter See.

Kaňonem Koppentraunu a Bad Aussee

Patý den měl být odpočinkový, chtěli jsme jít z vesnice Obertraun kolem řeky Koppentraun do městečka Bad Aussee. Řeka se od tama prodrala vápencovými skalami, které se tyčí až 1200 m nad řekou. Měli jsme však smůlu. Jediná stezka, která tudy vede, byla narušena sesuvy, což pečovatele o turistické cesty vedlo k její rekonstrukci, a tudíž k uzávěru. Na zákazu jsme se obrátili, Š šla až do kempu. Já se cíle nevzdal a dojel do Aussee vlakem. Nejdříve jsem se zchladil vykoupáním v řece a pak si tohle krásné městečko prošel. Rakušani o to staré hodnotné pečovat umí. Za povšimnutí stojí udržovaný pomník se jmenovitě uvedenými obětmi místních obyvatelů padlých ve válce 1866, kousek vedle neméně opečovávaného pomníku padlým ve Welt Krieg 1914 -1918.

Altausseer See

Šestý den jsme se prošli kolem jezera Altausseer See. Věděli jsme, že je to náš poslední výlet této výpravy. Tím trochu smutný, přesto však hezký. Z okruhu kolem jezera jsme odbočili v místech vlévajícího se potoka a pokračovali údolím proti jeho proudu. Šli jen tak daleko, dokud cesta nestoupala příliš strmě a stálo to za to. Jako by to byla pozvánka do dalšího treku do Totes Gebirge, které se odtud SV směrem zdvíhají. Údolí zdobí spoustu zajímavých útvarů tvořených odlomenými skalními bloky, které se občas zřítí z okolních strmých štítů, obrostou zkroucenými stromy a divokými keři. Dobře by se zde točily pohádky. Koukal jsem vpravo vlevo a přál si nějaký takový pád skály vidět. Na to jsem neměl štěstí, poslední porovnatelnou slastí bylo vykoupání se v jezeře s panoramatem bílého Dachsteinu.

Pak už jsme jen došli na parkoviště, vlezli do sluncem rozpáleného auta, které jsme se marně snažili někde ve stínu vychladit a odjeli domů.

Altauser See.

Weiße Wand.

...

Altauser See...

..

...

...

...

...

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

K tomuto článku zatím nebyl přidán žádný komentář. Buďte první, kdo na něj vyjádří svůj názor!

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.