Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

Slovenským Rájem (8.08)

vydáno 19. března 2009 – napsal Rony – žádný komentář

(pokračování článku Přes Volovské vrchy 8.08) Jen dvoudenní přechod s kletry, po planinách a roklinami Ráje.

:-P

odkaz na mapu

V penzionu Marianna ve Smolníku jsme se vyspali dorůžova a čistí a navonění se vydáváme autobusem, vláčkem i lanovkou na planinu Geravy. Dál, cestou necestou přes Glac, až ke Kláštorisku, se zbytky kláštera.

A na Glacké náhorní plošině dokonce svačíme oblíbenou pochoutku horalů, párek v rohlíku. Stačí najít v báglu pečivo, utrhnout kus větve a dosadit do vytvořeného otvoru příslušnou uzeninu.

No a v hospodě ho pořádně zalít pivem . . .

Chatky v kempu byly již volné a tak jsme v jedné za pár slovenských šupů přespali. V nové mapě jsou vyznačeny značky Kyselskou tiesňavou a cesta je volná. Kdysi tady, po požáru někdy koncem 70let minulého století, byly žebříky demontovány a průstup zapovězen.

A tak i pro mne je to tady novinka.Dolní část Malého Kyselu je krásná, ale je to pouze malý okruh kolem vodopádů.

Velký Kysel je průstupný až nahoru na planinu Glac a je celkem neškodný. To je dobře protože s batohy se nejde v těžkém terénu nejlépe.

Tahle místa jsou zde spíš výjimkou a určitě jsou ve Slovenském ráji atraktivnější doliny s množstvím žebříků a stupů (Suchá Belá, Piecky, Kláštorská roklina, Sokolí, s několika za sebou jdoucími kolmými žebříčky atd.).

Z náhorní plošiny sledují naše kroky prudký i dlouhý sestup do Tomášovské Belé. U technické památky pro splavování dřeva do údolí Hornádu se konečně zbavuji i dvou sáčků s polévkami. Hladoví je hltáme z ešusu ještě vařící.

Tomášovská Belá je krásný klidný tok říčky, sice bez výraznějšího spádu, ale s o to větším kouzlem. Při procházení jejím údolím se mi vybavují naše časté štreky podél šumavské Křemelné. Ta má ale výhodu ve své liduprázdnosti, tady přece jen je provoz o poznání vyšší.

Sestup až k Hornádu zabere přece jen pár hodin ale nám noční vlak jede po půlnoci a tak času máme dost.

Přes Hornád jen přebíháme železnou lávku a už míříme prudkým stoupáním na Tomášovskou vyhlídku.

Na ní je mi vždycky trochu blbě, když vidím kohokoliv blíž než dva metry od propasti. Pohled dolů je fantastický a celá mohutná stěna stojí za návštěvu.

My se ale v klídku suneme ke Spišským Tomášovcům a přes cikánskou část k nádraží. Vlak přijel přesně jak jsme si to představovali a tak se přesouváme do Spišské Noví Vsi.

A odtud do Popradu, kde se čeká líp a kde utrácíme za večeři poslední Slovenské koruny. Příště už budeme platit Eurem.

. . . a ještě momentka z výhledu