Silvestrovské rozjímání na vrcholu Pohořelce

Silvestrovské rozjímání na vrcholu Pohořelce

Díky nouzovému stavu a opatřením vlády se naše partička zmenšila téměř na polovic. I tak jsme překročili povolený počet dvou osob. V přírodě se však nedržíme za ručičky a naše rozestupy byly násobně větší než uváděná dvou metrová bezpečná vzdálenost.

mapa

Sivestrovský výšlap nás po roce znovu zavede do Svobodných hor. Platná omezení srocování jdou v přírodě naplnit bez větších problémů. Ač nás jde sedm, hned první stoupání na Libějovický vrch (607 m n. m.), nás rozdělí na dvojice. Slunce se nám opírá do zad a příjemně hřeje. Jdeme lesem, v němž téměř zmizely statné smrky. A že šumavský kůrovec dovede řádit, poznalo po dvou desetiletích již celé Česko.

Prořídlým lesem dosahujeme vrcholové rozhledny, za níž můžeme s trochou nadsázky považovat bytelný posed. Holky lezou nahoru, aby si užili trochu adrenalinu, ale výhled zde dobrý není. Pod vrcholem jsme přešli z modré turistické značky na zelenou, která vede hřebenem k Skalici. Pod nohami nám přibylo křupajícího sněhu a stop zvířat.

Vrcholová rozhledna na Libějovickém vrchu (607 m n. m.).

Mezi lesy...

Před Skalní.

Skalice...

Z vrcholku Skalice volá sběratel tisícovek Václav, že je tam "velký kulový" a tak ho po jen obcházíme. Tuším, že dobrý rozhled nás brzy čeká, neboť další kopeček Pohořelec (588 m n. m.) je travnatým pahorkem s kruhovým výhledem. Brzy si z něho prohlížíme Českobudějovickou pánev v pozadí ohraničenou Píseckými horami a hřebenem lesů mezi Temelínem a Hlubokou. Kompaktní bílý oblak páry nad chladícími věžemi JETE je dokonalým orientačním bodem. Údolí odhaluje i blízké Vodňany, jihozápad zase slunečními paprsky upozaděnou Šumavu.

Zanedlouho máme u vrcholové tyče vše připraveno na oslavu příchodu Nového roku. Připít si můžeme díky zlivské Jitce, která z batůžku vybalila nejen "domácí šampáňo", ale i skleničky. Asi by se jim mělo říkat "uměličky", necinkají, ale nožičky mají. Roman nás obdaruje výbornými slanými hlemýždi od své Jitky, kterou zmohla únava pracovního dopoledne a proto nepřijela. Covid ztenčil naši šnůru dvojic ještě víc, zůstala šťastná sedmička.

Na Pohořelci uvažujeme nad rozděláním ohně. Dřevo by bylo, ale to si sem kdosi natahal z lesa a krást ho nechceme. Také nahoře profukuje chladný větříček. Je na čase výhledově vrchol uvolnit jiným poutníkům, potulujících se loukami kolem.

Pohořelec

Pahorek Pohořelce je dobrým rozhedovým místem.

...

...

...

S rákoskou na Jíťu.

Vzdálená modrá Šumava.

Silvestrovský přípitek...

...

...

...

Na Pohořelci...

Vodňany.

Banda vandrovníků.

Horizonty.

Sestupujeme svahem na cestu, kterou se budeme vracet do Krtel. Ještě nás čeká zastávka u studánky a kapličky Svaté Trojice. Ta je ukryta v lese a vím o ní jen díky mapám.cz. Z horní cesty klesá lesní průsek na spodní cestu, odkud spatříme červenou stříšku kapličky. Řady zasněžených laviček dávají tušit, že se zde konají bohoslužby. Stejně tak zastřešené místo, jenž se stává naší druhou zastávkou. Jíme studené buřty, protože okolo rostou jen mladé buky a oheň nás nezahřeje. Zahřát se však můžeme skvělou hruškovicí od Marušky. Pravda, řidiči si mohou jen cucnout.

Kaplička Svaté Trojice.

Krysák. ..

...

...

Překvapuje mne, kolik lidiček se o Silvestru všude toulá. Znovu jsme zabrali místo hned několika rodinkám, ač dlíme utopeni hluboko v lese. Láďa od pramene přinesl ledovou skulpturu podivného vzhledu a my se dohadujeme co nám připomíná. Každý vidí něco jiného. Mně konec rampouchu připomíná drzý krysí čumák. Vidíme i srdce a dinosaura. Představivosti se meze nekladou.

Přecházíme vrcholek Svatá Trojice a nad Setuní se znovu vracíme na cestu do Krtel. Slunce se právě dotklo vrcholu Bobíku. Z loučky dobře rozeznávám i další vrcholy. Chlum se zbarvil do růžova, podobně i Libín.

Hezky barevný je také východ. Klesáme zvolna dolů k autům a vychutnavàme si příjemnou atmosféru posledního dne roku 2020.

Nad Setuní.

Slunce zapadá za Bobíkem.

Pohled k Chlumu a Libínu.

...

Nad Krtely...

...

Hodnocení článku

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

Kakunin

12. ledna 2021 12:25

Kakunin říká

Moc pěkná cesta. Kdyby jste měli zájem, u svaté trojice leží keška. Díky za hezký příběh
Roman

14. července 2021 12:21

Roman říká

zdravím, vaše články čtu pravidelně, ale zajímá mě jak to i ve vyšším věku všechno zvládáte? Já rád chodím na tůry, ale stačí mi jeden celodenní výlet a další den se skoro nepohnu.. hlavně mě trápí kolena. Užíváte například nějakou kloubní výživu? Přemýšlím že nějakou pořídím tak třeba máte tip jako vybrat? Našel jsem tady https://www.vseproklouby.cz/kloubni-vyziva/ že velmi důležité látky jsou MSM, Kolagen a glukosamin tak asi budu koukat po něčem co to obsahuje. Případně děkuji za tip

Rony

15. července 2021 12:04

Rony říká

Pokud to není reklama, tak mohu prozradit, že jsem letos zjara poprvé podpůrný prostředek bral - tuším Condro. Přesto i díky trvale vyhřezlé ploténce dávám už druhý rok přednost před chůzí elektrobiku. Je to trochu jiné poznávání hor, ale stejně hodnotné. Jestli podobné prostředky pomohou, vlastně netuším.

Čím méně vyšlapané jsou stezky, kterými k svému cíli míříš, tím více zážitků tě na nich čeká

Roman

23. listopadu 2022 14:33

Roman říká

Díky za tip, na tu výživu mrknu. Teď beru ale už jinou a trochu se to zlepšilo, ale pořád mě to omezuje. Jak říkáte, na kolo už sednout nemohu. Elektro by bylo asi dobré řešení, ale stojí to dost.. snažím se chodit aspoň s hůlkami co nejvíce.

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.