Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

S krosnou do slovenských hor / ll. Slovenský kras, Muráňská planina

vydáno 24. února 2021 – napsal Rony – 2 komentáře

Znovu oživíme dávné vzpomínky z dob, kdy bylo velmi složité najít v horách ubytování a jedinou možností bylo přespat v přírodě pod stanem či pod širákem. Z toho pramení hluboké zážitky, které přetrvaly celá desetiletí. Jedním z nádherných vandrů byl přechod Slovenského krasu a Muráňské planiny.

...

Slovenský kras

trasa Slovenský kras

Zádielská dolina

Zpola zaplněným vagónem se nesou postupně se zrychlující známé tóny. Smyčec se zakusuje do housliček, jako by je chtěl přetnout vedví. Cítím zrychlující se tep. Pravý maďarský čardáš je nečekané přivítání, zpestřující nám cestu z Košic k Bodvě. Ani se nám po necelé hodince nechce vystupovat. Čeká nás však jiné dobrodružství. Neznámá, neobydlená krajina plná divokých zvířat, s největší šelmou - medvědem hnědým počínaje.

Turňa nad Bodvou leží v rovinách řeky, ale hory zdola rozhodně nepřehlédnete. Slovenský kras zde zdvihá shrbené hřbety do výšin, k nimž zamíříme. Ve velkém vedru stoupáme na první z nich a nahoře rádi shazujeme ze zpocených zad těžké krosny. Kousek od trosek Turnianského hradu se rozhlížíme po širých lánech až kamsi do maďarské pusty.

Rozervaný vápencový hřeben, kterým putujeme, hned upoutá naši pozornost. Ani nelze jinak, ostré hrany škrapového pole potrestají každou malou nepozornost. Vymknout si kotník zkraje dlouhého přechodu hor nikdo nechce. Stoupáme nad Zádielskou dolinu na Krkavčí skály. Výjimečnému místu, kde ucelenou náhorní plošinou rozrazila hluboká průrva potoka. Pohled z bílých skal dolů do kaňonu je impozantní. Jdeme opatrně kolem jeho hrany a vyplašíme skřehotající párek krkavců. Mohutní ptáci nám chvíli létají nad hlavami, než je to přestane bavit a zapadnou do hlubin lesa.

Jdeme jejich směrem. Stezka se zklidní a vede k několika lesním mýtinám, a na té poslední za vrcholem Ploština čeká louka plná ohromných bedel. Blíží se večer a proto několik z nich utrhneme. Klesáme k potoku, kde jejich kousky smažíme na trošce sádla z vepřové konzervy. Vyhládlo nám pořádně. Mlsně se pereme o osmahlé čtvrtky klobouků a zajídáme je chlebem s vepřovým masem. Když omastek z konzervy dojde, zkouším na ešusovém víčku usmažit bedlu na modré induloně. Zajímavý nápad se nesetkává s velkou přízní kamarádů. Když do nacucaného kousku kousnu i já, ihned pochopím proč.

Jediné rovné místo na spaní nacházíme nad cestou mezi mladými buky. Lehce mne znepokojuje zjištění, že listí je podivně slehlé. Jako by se na něm ještě před chvilkou válelo nějaké velké zvíře. Macíků je Slovenský kras plný a nám divoké představy začínají rašit v hlavě stejně rychle jako v buši stvoly bambusu. Sešeřilo se a na jiný výběr místa nezbývá čas.

Přiotrávený houbami nemohu vůbec usnout a ráno zase vstát. Přesto vylezu z pelechu první a v klidu snídám. Kámoši spí i po desáté a mně dojde trpělivost. Nechávám je zalezlé ve spacákách a jdu sám údolím k lesní hospůdce v Zádielské chatě, kde se později sejdeme. Dlouho sedím u piva a netuším, že kluci mezitím chatu ukrytou za potokem minuli. Když nejdou, vydávám se dál na cestu. Uvědomuji si, že se již potkat vůbec nemusíme a přemýšlím, jestli přejdu kras osamělý. Naštěstí oba parťáky najdu bezradně přešlapovat u rozcestníku při vstupu do Baksovy doliny. Pouštíme se do ní vzhůru společně a poté šlapeme po červené na široký hřeben.

Po červené k Sorošce

Před Kresadlem stojí bytelný seník. Na boudě čteme strohou větičku, z které zamrazí. "Zde přečkali noc dva Pražáci, v těsné blízkosti medvěd."

Opravdu se lekneme. Není proč nápisu nevěřit. Jít dál se nám najednou nechce a protože bouda poskytuje velmi dobrý a zabezpečený úkryt, ač jsou teprve čtyři odpoledne, zůstáváme u ní. Bytelné dveře jdou na noc dobře zavřít. Jen málo nás trápí, že jsme ušli za celý den slabých deset kilometrů. Noc strávenou ve vlaku z Budějovic do Košic i tu probdělou dnešní, alespoň dospíme. Rozděláváme oheñ, pečeme salám s kouskem chleba a přemýšlíme, jestli se máme bát.

V noci je dlouho klid, než nás vzbudí divný šramot. Kupodivu vychází z mého batohu a utichne, když batoh osvětlí jirkova baterka. Čekáme, co se bude dít. Chvíli je absolutní ticho, pak se objeví malá zvědavá hlavička. Bílé stvoření jako lesní duch vyskočí na dveře a na pár vteřin ztuhne. Prohlížíme si zblízka podivné zvířátko s dlouhým chlupatým ocáskem a když zmizí, dohadujeme se, co bylo zač. Lasička či plch, kdo ví. Za vyhnání od mého proviantu, kdy újmu utrpěly zejména dvě polévky v sáčku, se nám ta malá potvůrka mstí tím, že až do rána dupe a skáče po plechové střeše.

Ráno znovu nevyspalí vyrážíme lesnatým hřebenem k vrcholu Telgártu. Míjíme Bukovou a procházíme krasovou planinou. Krajina se hned změní, les ustupuje trávinám a nízkým pichlavým stromům. V závrtech se ztratí každý pramen, z něhož bychom se mohli napít či doplnit vodu. Sehnat ji na krasové náhorní plošině je problém. Musíme hodně šetřit.

Den rychle uteče a my uléháme na kraji malé mýtinky, kde žádnou skrýš nemáme. Jirka si odskočí ulevit do křoví a vrací se celý vyděšený. Tvrdí, že tam vyplašil něco "fakt velkýho". No jasně, lepší zprávu na noc pod širákem nemohl přinést.

Rozděláváme oheň s cílem jeho kouřem odradit všechny predátory. Zaléhám pod igelit zavěšený na stromě a znovu dlouho bdím. Poslouchám zvuky lesa, které noc šíří. Brzy ráno mne nebudí medvěd, ale veverka skotačící na stromě. Igelit jí zřejmě vadí, cosi na něj shůry shazuje. Pak proskočí pod něj dolů, kde na sebe chvíli překvapeně zíráme.

Další planina nás obdaří pěkným výhledem na hrad Krásna Hôrka, stojící na kopci nedaleko Rožňavy. Přesto je hluboko pod námi. Sestupujeme na Jabloňovské sedlo, kde nás vítá sympatická koliba Soroška. Zde již doplníme vodu, dokoupíme ubývající chleba a k časnému obědu si dáme výborný a sytý boršč.

S plnými bachory opuštíme tuhle malou výspu civilizace uprostřed krasového plošiny a nedaleko za sedlem padáme k zemi do sluncem vyhřáté trávy. Před usnutím nás zachrání jen to, že přes hodinu hrajeme šachy.

Silická planina

Za Pavlovo skálou procházíme úžasnou krasovou oblast, tolik odlišnou od jiných hor. Krajinu zde místo vzrostlého lesa obsadily keře a nízké jalovce. Bílé skalky a kameny září v zelené trávě plné barevných horských kvítků. Dostáváme se na Silickou planinu, která je protkána množstvím závrtů a jeskyní. Některé propasti padají desítky metrů pod okolní terén.

Čeká nás další noc pod širákem. Zalehneme za Fabiankou nedaleko Jaštierčího jezírka, netuše co se bude dít. Nedostatek vody znamená problém nejen pro nás, ale i pro místní zvěř. Ta se po setmění každý večer k bahnitému jezírku stahuje z blízkého i dalekého okolí. Snad dvě hodiny nám pár metrů nad hlavami nepřetržitě putují karavany zvířat. Neskutečný zážitek, ani nedýcháme.

Pozdě v noci začíná pršet a já igelit, na kterém jsem ležel, zavěsím na okolní stromy. Znovu zalehnu na karimatku a najednou cítím po těle pod trikem běhat pavouky. To si myslím jen chvilku, než se mi jeden zakousne do břicha. Ležím totiž v mraveništi. Kluci se smějí a chtějí mi udělat pod svým přístřeškem místo, ale vyřeším vše přesunem jinam. Ráno před rozedněním se zopakuje dramatická rozhlasová hra, kdy zvukům z lesa jen ztěží přiřazujeme jednotlivá zvířata.

V obci Silica dopoledne zavítáme do hospody na pivko. Místní mezi sebou brebentí jen maďarsky, je jasné, jaká národnost zde na jihovýchodě Slovenska převažuje. Trochu se cítíme jako vetřelci, moc turistů sem asi nezavítá. Vlastně jsme cestou potkali minimum turistů. Slovenský kras lze projít nejlépe s báglem a k tomu se málokdo rozhodne. Není totiž kde přespat a problémy jsou i s vodou.

Krasové jeskyně

Nedaleko za cestou nahlížíme a poté i slézáme do Silické lednice, kde vystoupíme na hřebínek utuhlého ledu. Chlad proniká z hlubin až na povrch a tvoří malý ledovec.

Láká nás přístupná Gombasecká jeskyně, k níž po modré z náhorní planiny sestupujeme. V místním kempu tajně vlezeme do sprch a než nás odhalí, stihneme se pořádně po několika dnech umýt. Maďarské nadávky pak už můžeme v klidu ignorovat.

Krásnými krápníky vyzdobenou Gombaseckou jeskyni projdeme čerstvě navoněni a hezky si prohlídku užijeme. Méně již stoupání po žluté zpět na Silickou planinu. Pot z nás znovu jen leje, ale sprcha již žádná nečeká. Nedaleko od Silícké Brezové si prohlížíme jeskyně Miladu a Matyldu. Do Matyldy pronikáme s baterkami vstupní štolou. Hukot vody valící se kdesi v podzemí nás včas varuje. Rychle se obracíme nazpět. Převážně lesem urazíme ještě pár kilometrů směrem k jeskyni Domici, než před ní přespíme.

Domica je další z čarovně krásných jeskyní, které Slovenský kras skrývá. Je dokonce rozdělena hranicí na slovenskou a maďarskou část. Užijeme si nejen její úžasnou výzdobu, ale i jízdu na lodičce. Ještě dopoledne se autobusem přesuneme k Ochtínské aragonitové jeskyni, kde jeskyňářskou trilogii završíme. Tato jeskyně je trochu jiná, než obě předchozí. Uvnitř jdeme ukryti v kleci, protože jemné aragonitové ozdoby, připomínající bílé pavouky, nesnesou nešetrné lidské zacházení.

Z alba...

Z alba...

Muráňská planina

trasa Muráňská planina

Nižná Kl'aková

Stíháme přejezd do Jelšavy a pak vlakem do Muráně. Poslední dva dny chceme věnovat přechodu Muráňské planiny, dalšího národního parku. Večer před vstupem do Hrdzavé doliny potkávám starého pána s vozíkem. Mohutná hradba zalesněných hor za ním vypadá impozantně. Kluci si vzadu oblékají bundy, protože přituhuje a stařík na můj dotaz "A co medvedě...", ihned začíná vyprávět příběhy z mnoha setkání s ním.

"Tam som sedel pri ohni a strážil stádo oviec, keď pes ticho vrčal. Zrazu vidím veľkého medveďa, ako ide cez lúku rovno k nám. Minul nás o pár metrov, ani hlavu neotočil a zmizol v lese... "

A hned přidává další.

"Vy idete Hrdzavou dolinou? Tam hore na Nižnú Kl'akovú som išiel s povozom ťahaným koňom a ten sa zrazu v začal plašiť. Pozerám okolo seba, čo sa deje, a naraz vidím nad cestou na parezu sedieť medveďa. Mal som vtedy šťastie. Keby spadol zo svahu, asi by som neprežil."

Koukáme na sebe beze slova a moc se nám nahoru stoupat nechce. Do doliny vstupujeme s tím, že se pokusíme najít nějaký útulek. Skutečně se to daří. Nad potokem stojí posed, který je spíš malou rozhlednou. Pohodlně se všichni tři vejdeme na vyvýšenou plošinu, kde se cítime bezpečně. Jsme tomu opravdu rádi, protože až k turistické chatce na Nižné Klakové bychom za světla nedošli. A vyprávění domorodce na nás opravdu silně zapůsobilo. Můžete stokrát vědět, že medvěd lidi sám nenapadne, pokud není zahnán do kouta, nebo je jinak vystresován. Respekt k této silné šelmě, pokud se pohybujete nebo dokonce přestáváme pod širákem v jeho teritoriu, prostě máte.

Po klidné noci se zurčícím potůčkem, jehož monotónní zvuk nás skvěle uspal, a lehké snídani, stoupáme po žluté do výšky 1 200 m pravěkým bukovým lesem, který pokrývá všechny okolní svahy.

Nižná Kl'aková je známé místo Muráňské planiny. Zvlášť pro to, že zde je možné pohodlně zdarma přespat v dřevěné chatce, jež je pro dálkoplaze lákadlem a jistotou. Moc se nezdržujeme, protože po Rudné magistrále nás čeká ještě kus cesty. Vlastně ani netušíme, kam dojdeme.

Stoupání končí až pod vrchol Kl'aku, kde se konečně cesta zlomí. Pak se jde lépe, ale za týden nastřádaná únava je znát. Lesy střídají menší mýtiny, měli bychom zde říkat planiny. Na jedné nahlížíme do chladné a tmavé hlubiny Ledové jámy. Nedaleko je i studna, ale na Muráñské planině již nedostatek vody, jako tomu bylo ve Slovenském krasu, nehrozí.

Podle potoka klesáme k NPR Poludnica, kde si odskočíme k výhledu ze skal zpět k Muráni. Nahlížíme do uzavřeného údolí Hrdzavé doliny a Suchého dolu. Děsivě prudké strže a nepřístupný terén pod námi zvěstují, proč je tohle území doménou medvědů a velkých šelem. Sestupujeme cestou na Velkou Lúku a neodpustíme si malý šprýmek, když zavřeme přítomnou červenobílou závoru. Kvílení brzd a vzteklé nadávky, které zanedlouho pronikají lesem až k nám, dávají vědět, že šlo o blbý vtip. Radši popoběhneme po louce k zdejšímu památníku a děláme jakoby nic.

Konečně medvěd

Velká Lúka byla za 2. světové války během SNP partizánským polním letištěm. Jeho rovná plocha ve vysoké nadmořské výšce byla vhodným místem. Terén se však musel přizpůsobit a mnoho krasových závrtů bylo zarovnáno. Dnes na louce stojí velký hřebčín s chovem plemenných koní. Původně se zde chovali huculské koně. Ty však později začali křížit s mohutnějšími plemeny fjord, hafling, norek a vyšlechtili tím pro lesní práce vhodnější plemeno koně, které je dnes označováno jako muránský norik.

Kolem pasoucích se koní přecházíme celou Velkou Lúku a za si ní vybíráme stoupání po žluté k Prostrednému vrchu. U potůčku Trstenka už netrpělivě vyhlížíme nějaký příbytek. Nalézáme ho až nedaleko Červené Skaly, obce kde ukončíme naše dlouhé devítidenní putování. I poslední noc však chceme strávit v divočině. Malý seník je z jedné strany pootevřený a dá se tudy dovnitř zalézt. Budeme v něm ale jako v pasti. Neodradí nás ani nález papírku u ohniště, kde se praví. "Roman, bol tu Medveď."

Jako by ten vzkaz byl určen nám, dvěma Romanům. Jen Jirka může být v klidu. Rozděláváme poslední oheň, pečeme si zbylé buřty, které jsme včera při přesunu do Muráně zakoupili a probíráme prošlou cestu. Spřádáme také další plány přechodů Slovenských hor, které nás tolik očarovaly, netušíc, jak pikantně se s námi rozloučí.

Kolem druhé v noci nás probudí krátký, silný řev. Takové zahrození, jenž nás v tichu lesa hodně vyděsí. Zanedlouho další. Než se naději, Jirka už visí na kládě pod střechou jako nějaký netopýr a snaží se vydrápat nahoru. Dvě další hodiny sedíme na kulatinách pod stříškou na kulatinách všichni tři a čekáme útok rozzuřeného huňáče. Dlouho se bojíme slézt. Až velká únava a ticho kolem, které ruší pouze slaboučký šustot listí nedalekého stromu, pronikající ostře do rozjitřené mysli, nás donutí slézt.

Dole po chvíli slyším nějaký divný zvuk.

"Co to je?" ptá se Jirka.

"Nevím, jde to od tebe..." odpovím tiše a dál naslouchám.

"Já to slyším od tebe. "

"Tak to bude Roman..." uzavřeme náš krátký a věcný rozhovor.

Medvěd se samozřejmě již neobjeví a je kdo ví kde. Dívám se na měsíc v úplňku, jak zvolna sjíždí dolů do doliny a do rána už neusnu.

••••••

Fotky k článku mám bohužel pouze na diapozitivech a tak jako náhradu za ně mohu poskytnout několik odkazů na webové stránky, kde nějaké najdete.

Duše karpat

Návraty k divočině

Slovenský kras - foto