S krosnou do slovenských hor / l. Slovenský ráj

S krosnou do slovenských hor / l. Slovenský ráj

Střepiny vzpomínek se skládají v barevnou mozaiku kupodivu i po mnoha a mnoha letech docela snadno. Je to proto, že se mi všechny dobrodružné přechody hor do paměti vryly nesmazatelně hluboko. Mnohdy se z mysli vynoří i docela nepodstatné maličkosti a ty se stávají velice čitelnými, ucelenými a srozumitelnými. Vše jako by se znovu opakovalo...

Vzhůru do ráje

mapa

Jako bychom se propadli o několik století nazpět v čase. Procházíme blátivou cestou mezi nízkými dřevěnými chatrčemi cikánské osady a ani nedutáme. Pro jistotu si nevšímáme ani povykujících dětí, pro které jsme vhodnými objekty chvilkové zábavy. Čtyři vandráci, co táhnou těžké bágly kamsi k horám.

Nasávám zvláštní těžko identifikovatelnou směs v zatuchlém vzduchu a dívám se pod nohy, kam šlapu. Potok za domky se dávno proměnil v odpadní stoku, tak neuvěřitelně špinavou, že se člověku až zvedá kufr. Nechápu, jak vůbec mohou nějací lidé takhle žít. Oddechneme si až v lese, přestože právě vstupujeme do Čertovy doliny. Skrze ni nás červená značka provede ve zdraví.

Rázné stoupání do sedla Čertova hlava dává tušit, že zadarmo si krásy Slovenského ráje užívat nebudeme. Těžké krosny nesou jídlo a vybavení na několikadenní přechod hor. Biele vody doprovází naše kroky až do Zejmarské doliny k Nálepkovo vodopádům. Tudy vede vzhůru přes skalní prahy stezka korytem potoka. Skáčeme po kamenech z jedné strany na druhou a stoupáme zvolna vzhůru. Celé území hojně navštěvovaného národního parku je protkáno atraktivními dolinami a úzkými roklemi. Abychom se k Ústí mnoha z nich dostali, čeká nás dlouhé putování rájem, protkaným barevnými stužkami turistických tras. První den končíme na plošině Geravy. Zde můžeme využít restauraci u horní stanice lanovky, která sem vede z Dedinek od přehrady Palcmanská Maša.

Protože si hodláme projít především rokliny, musíme ráno znovu spadnout do údolí. V úzkých roklinách je povolený pouze průstup zdola nahoru, což je rozumné. I tak je v některých z nich v létě často hlava na hlavě.

Svahem vrcholu Červená skala sestupujeme do Tomašovské doliny a podle Bieleho potoka jdeme až k ústí Sokolie doliny. Tady je naše odvaha krutě zkoušena. Několik kolmých žebříků nad námi opravdu nebudí dojem lehkého výstupu. Jana zkoumá okolní terén, jak by se jim vyhnula, ale to není možné. Okolní skály nic podobného neumožní a tak s nepříjemnou zátěží na svých bedrech stoupáme opatrně vzhůru. Jsme zde sami. Je dopoledne a tato dolinka je na rozdíl od jiných špatně dostupná.

Nahoře se objeví euforie z vyplaveného adrenalinu. Dáváme si pauzu na lehčí oběd a překračujeme náhorní plošinu u Bykárky, odkud zamíříme zpět k lanovce. Sjedeme dolů do Dedinek a po hrázi přehrady jdeme k vlakovému nádraží, který nás zaveze k Dobšinské ledové jeskyni. V ní se dokonale schladíme. Zíráme se na ledovou plochu, kdysi v létě využitou pro trénink slovenského krasobruslaře Karola Divína. Ledovým jeskyním sice chybí kouzlo barevně nasvícených krápníků, ty nahrazují ledové, přesto je zábavné se velkými prostory procházet.

Malý a Velký Zajf

Stoupáme k občasnému pramenu, který zrovna žádnou vodu nevydává a poté na Havraní skálu. Krásný výhled od zdejší jeskyně svádí k přespání, ale my pokračujeme dál. Od Havraní skály míříme po značce do doliny Malého Sokola (Malý Zajf). Přeskakujeme po kamenech mezi stružkami vody, protože jdeme korytem říčky. V dobře průchozí dolní části najdeme pohodlné rovné místo pod smrky, jako určené k přespání. Vaříme v ešusech obvyklé konzervy, Trenčianský párok s fazolou, chalupářský guláš, navíc smažíme na víčku Lunchmeat, asi nejoblíbenější pochutinu.

Já se jdu po syté večeři vymáchat do studené vody potoka, pak hned zalézám do teplého spacáku a ještě víc si piknikem před usnutím vylepšuju náladu. Zanedlouho se mi tělem rozlévá příjemný pocit tepla smíšený s únavou. Uspávat mne bude tiché bublání vody, poskakující po nedalekém skalním prahu.

Místo obvyklého ranního slunce po probuzení mžouráme do stále setmělého údolí. Rádi ho tak po horkém čaji a pár soustech opouštíme. Pro fyzické vyčerpání toho moc nesním. I přes den se musím do jídla nutit, často mi stačí tatranka či kousek čokolády. Zato vody vypiji hodně. Nosím si ochucovače Tank, nejlépe s broskvovou příchutí. Cukr tělo potřebuje a samo se o něj přihlásí.

Velký Sokol, do kterého jsme brzy ráno zahnuli, se postupně zužuje v kaňon až ho uzavřou Kamenná vrata. Nahoru vedou první žebříky. Chlad míst, kam slunce nikdy nedosáhne, je zřejmý. Dýcháme svěží vzduch podobný tomu v ledové jeskyni. Vlhké skály obrůstá mech a nízké kapradí. Cítíme se jako v pohádce. Objevitelé, byť zde běžně proudí stovky lidí. My jsme sami, protože jsme vyšli za ranního kuropění. V jednosměrné nás nikdo nedoběhne.

Suchá Belá a Kláštorisko

Vystoupíme nad skály a hřebenem po červené znovu sestupujeme do kempu Podlesok. Trasy s plnou polní jsou zde hodně náročné, ale to jsme věděli. S napětím nahlížíme do rokle Velkého Sokola, skrytého v dvě stě padesát metrů hluboké strži pod námi. Dole leží kemp Podlesok a zdvihá asi nejpopulárnější a nejkrásnější rokle Suchá Belá. Lezení si opravdu užíváme. Vody potoka překrývají kmeny stromů, často se jde po stupech jištěnými řetězy, nebo leze po železném žebříku. Těch zdolání postupně mnoho, bez nich by byl průstup úzkým hrdlem skal zcela nemožný.

Míjíme několik krásných vodopádů, prolézáme vzhůru skalním oknem a v němém úžasu sledujeme dokonalost přírody, jenž zde vytvořila pozoruhodná díla. Obraz za obrazem se střídá v rytmu kroků a každý kout, výšvih či výstup přináší změnu. Tři stovky výškových metrů.

Po cestě jdeme na Kláštorisko, kde stojí restaurace i pár chatek v kempu. Nahlížíme do rokliny Kyseľ, kterou uzavřel požár, jenž v noci z 16. na 17. července roku 1976 zachvátil celou dolní část soutěsky. To nám slovenský a maďarsky oznamuje cedule. "A letrag levanak selerve..."

Na mýtině si prohlížíme trosky Kláštera a pokračovat se nám moc nechce. Přesto posilněni pivem okázele míjíme místo vyhrazené pro stany a spíme v nedaleké bučině. Po setmění nás vyděsí zelené světlo, které prosvítá igelitem, na němž ležíme. Vyklube se z něho kousek zetlelého fosforeskujícího pařezu.

Průlom Hornádu

Sešup není pro kolena po ránu nic příjemného, až v blízkosti řeky jim ulevíme. Procházíme průlom Hornádu. Ani on není běžnou stezkou, což ukáže především zajištěný úsek nedaleko Mnichovo diery. Viset s báglem v kolmé stěně na železných stupech a přidržovat se přitom volného řetězu opravdu není nic pro mne. Chvíli se snažím lézt po čtyrech, ale to je ještě horší. Krosna se nebezpečně sune nad bouřící řečiště a moje nervy jsou napnuté k prasknutí. Nerad bych v Hornádu plaval.

Ještě několikrát překonáváme po železných můstcích Hornád z jedné strany na druhou a nenecháme si ujít ani výstup na Tomášovský výhled s atraktivním výhledem. Ovšem že na okraj plošiny se odvažuji dostat pouze plížením a nechápu ty, co si klidně stoupnou nad propast a naklání se nad ní. Dělá se mi zle i za ně. Poslední noc strávíme ve velkém krmelci, kde nás ráno budí rodinka, která v lese hledá houby.

Slovenský ráj má zvláštní kouzlo a my ho poprvé pro sebe odhalily. Poslední den ještě hodný kus cesty šlapeme nerovným terénem podle rychlých vod Hornádu k Smižanům a Spišské Nové Vsi, odkud nás odveze noční vlak domů.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

Luďah

29. prosince 2020 19:01

Luďah říká

To byly časy!

proč si nespravit záda a jít zase?

 

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.