Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

S Karyou kolem světa

vydáno 25. května 2010 – napsal Rony – 4 komentáře

Obeplout celý svět je snem každého kluka. A přesně tento sen proměnili ve skutečnost Franta s Danou. Na malé plachetnici, kterou si Franta sám vyrobil. Po tři roky brázdili světové oceány, čekali na příznivý vítr, nebo se naopak rvali s větrnými smrštěmi daleko od domova. A protože jsou oba mými dobrými kamarády, mohu se s vámi podělit o část nevšedních zážitků popsaných v jejich knize S Karyou kolem světa a také o několik fotek z cest.

Úryvek z kapitoly "Fidži"

Druhý den společně s Tkaničkou přejíždíme na kotviště přímo v přístavu města. Potřebujeme se odhlásit z Fidži a naposledy zajít na internet. Zpět na loď se vracíme otráveni. Australané opět chtějí přepracovaný itinerář a šťourají se v našich výpisech z účtů, komu které peníze patří. Získat roční vízum se ukazuje jako velký problém. Teď už vidím, že by bývalo bylo lepší žádat jen o tříměsíční a pak jej podle potřeby prodlužovat. Po návratu vyprávím anabázi s vízy Petrovi. Frank coby bývalý starosta a úředník okamžitě sedá a podle mých informací sepíše slušný, leč velmi ostrý dopis pro australské úřady. A hlavně v perfektní angličtině.

Dochází nám pitná voda, proto další den odplouváme asi osm mil zpět, před Vudy marinu. Jachtařský přístav za dlouhým rifem je včetně vjezdu vykután uměle v pevnině, a tvoří tak úplně bezpečný rybníček. Zakotvíme u břehu, nedaleko mělčin a skal a celé odpoledne vozím kanystry s vodou. Je vysoká voda a tak si cestu zkracuji přes mělčiny. Při poslední cestě si všimnu šedého hliníkového trupu s modrám pruhem našeho francouzského kamaráda, kterého známe z Tahiti. Bernard se ženou hned mávají a domlouvám s nimi, že večer zajdeme na skleničku.

Tento sympatický pár s dnes už patnáctiletým synem žije od okamžiku, kdy se Pier narodil, na lodi. Vymetají postupně francouzská zámořská území, kde pro ně není problém pracovat, a tak se postupně přes kanadský Quebec, francouzský Guadeloupe dostali na Tahiti. Tam jejich syn během sedmi let absolvoval základní školu a nyní se stěhují na další francouzskou výspu, Novou Kaledonii, kde Pier, jak doufají, během čtyř let odmaturuje.

U francouzských přátel sedíme dlouho do noci. V klidné marině si ani nevšimneme, že se po poslední silné přepršce vítr otočil a zesílil. Teprve při loučení si uvědomím, že vítr fouká z moře přímo na naše kotviště. Motůrek na člunu nejde nastartovat, asi se přes prasklý uzávěr dostala dešťová voda do nádržky. Veslovat přes bazén mariny ještě jde, ale v uměle vyhloubeném vjezdu jsou vlny a za ním už na ostrých vlnách stojíme. Zabírám ze všech sil, ale je nízká voda a za chvíli už drhneme dnem. Tedy zpět. Musíme se probít průjezdem v rifu. Vesluji jako o život a Dana vybírá vodu. V oslnivých záblescích bouřky napjatě koukám směrem, kde by měla stát Karya. Ale nic nevidím. Poprvé mám opravdu strach. Mám sucho v puse a je mi skoro špatně. Dřu a přemýšlím, jak máme dlouhý vypuštěný řetěz a o kolik se tedy loď přiblížila ke skalám. Konečně máme kanál za sebou a teď už bokem na stále se zvětšujících vlnách alespoň postupujeme dopředu. Těsně vedle nás se vlny už třístí o bariéru. Otáčím se a v silném záblesku spatřím Karyu, jak divoce skáče na vlnách. Ten pohled ve mně zmobilizuje poslední síly a po téměř hodině dorazíme k lodi. Záď lítá metr nahoru a dolů a je vůbec problém se na loď dostat. Dana má úplně odkrvené nohy, jak mi v našem malém člunku dělala prostor, abych mohl pořádné zabírat, a tak hned na „lízátku“ uklouzne a zvrkne si kotník. Přesto se okamžitě belhá na příď a začíná přitahovat řetěz. Já startuju motor a za chvíli už obeplouváme mělčiny.

Zrozrolovanou kosatkou se vracíme zpět do Saweni Bay. Je to nejbližší chráněné místo, do kterého snad i za tmy dokážeme zajet. Chvíli po půlnoci zakotvíme. Ani několik doušků rumu nás ještě dlouhou chvíli nezbavuje třesu z chladu, fyzického a psychického vypětí.

Po přechodu fronty nás až dopoledne budí slunce. Vítr zeslábl a my se přesouváme na chráněné kotviště v deltě říčky u ostrova Yakuilavi. Tady jsou dvě mola s marinou a malá blátivá louže přecpaná zakotvenými loděmi. Máme štěstí, právě odplouvá jedna francouzská jachta, a tak zabíráme její místo. Odpoledne přijíždí také Tkanička. Petr zde musí nechat opravit plachty a Frank se vrací letadlem zpět do Kapského Města.

Ráno 9. října čekáme na Petra, až se vrátí z letiště. Společně vypijeme poslední šálek kávy, rozloučíme se a před desátou odplouváme. Klidnou lagunou v slabém větru směřujeme průjezdem Malolo na volné moře. Na otevřeném oceánu si s námi začínají pohazovat velké vlny a vítr sílí.

Odpoledne už jen s cípem kosatky ve vichru letíme na jihozápad. Oběma nám není nejlépe, alespoň nemusí Dana vařit. V tomto vlnobití by to nejspíš stejně nešlo. Silný vítr trvá celou noc, teprve k ránu trochu slábne. Ale jen na pár hodin. Dopoledne se znovu zatahuje a přichází smršť s větrem, jaký jsem snad doposud nezažil. Vichr strhává vrcholy vysokých vln a všude je slaná tříšť. Oblékám po dlouhé době šturmáky a sedám za kormidlo. Karya bez plachet uhání po větru. Občas na mne zezadu dopadne vlna. Dostávám ránu do hlavy. Po palubě se převaluje několik lávových kamenů, než je další vlna vezme s sebou. Jeden velký jako tenisák mě praštil a válí se mi u nohou. Zapínám pendlíka a zalézám do kajuty. U kormidla jsem zbytečný a nenechám se přeci ukamenovat. Po poledni barometr stoupá, vítr trochu slábne, ale také se začíná stáčet k jihu. Rozroluji kousek kosatky a nad přednoční vítr se snažíme plout alespoň na západ. Vlny se každou chvíli přelévají přes loď. Mezitím vždy rachot, jakoby vzal někdo lopatu s uhlím a hodil ji na palubu. Po lodi se stále převaluje láva, než se v náklonu skutálí zpět do moře.

Zalezlí v kajutě jako krtci zůstáváme téměř čtyři dny. Občas zaburácí obrovská vlna a položí Karyu stěžněm téměř na vodu. Jediné, co lze uvařit, je instantní polévka do hrníčku. I tu je problém vypít a neopařit se.

Teprve 200 mil před Kaledonií se vítr stáčí k východu a rychle slábne. Konečně můžeme ven z téměř hermeticky uzavřené lodě a místo zatuchlého vzduchu kajuty vdechovat čistý mořský vánek. K Hawannah kanálu, průjezdu mezi rify na jihu Nové Kaledonie, se blížíme už skoro v bezvětří. I vlny se uhladily, což je dobře, protože velké vlny z oceánu jdoucí proti proudu v širokém kanálu můžou zvednout vysoké a nebezpečné vlnění. Alespoň tak to píší v Pilotu pro Kaledonii. Proplouváme s příjemnou brízou úžinou, která je na severní straně označna bílou, vysokou a nepřehlédnutelnou věží majáku Goro. Brzy se setmí a tak pospícháme na nejbližší kotviště za výběžkem v zátoce Bon Anse. Tady před krásnou bílou pláží kotví tři plachetnice. Hladina je úplně rovná jako zrcadlo. Po týdnu bouřlivé plavby ani nevěříme, že taková místa ještě existují.

Hned za rozbřesku pokračujeme kanálem dál dobře značenou plavební drahou mezi mělčinami. Načervenalé ostrovy, které postupně míjíme, se ježí vysokými jehličnany jako někde ve Skandinávii. Jen vlající koruny palem kolem pláží nám připomínají, že jsme stále ještě v Polynésii. Pobřeží hlavního ostrova se postupně stáčí k severu a přibývají na něm hotely a letoviska turistů. Přibývají také turistické lodě a výletní parníky. Alespoň snadněji najdeme úzký průjezd mezi skalami do hlavního města a přístavu Nouméa. Ze dvou zátok vybíráme kotviště Baie de Orphelia, kde stojí snad stovka jachet. Propleteme se až těsně k nové marině a tady mezi místními loděmi uvázanými na bójích zakotvíme.

Galapágy-leguán

Grenada

Carriacou

Mayreau

Tahiti

Temná stěna za námi

Hiva Oa Atuona

Austrálie-žralok

Austrálie-pelikáni

Austrálie-pisečná duna

Indonésie-Flores-tkadlena

Súdán-Suakin

P.S. Děkuji Frantovi a Daně za fotky a možnost zveřejnění tohoto článku na Šlápotách.