Půltucet (srpen 2018) - příběh fotografie

Půltucet (srpen 2018) - příběh fotografie

Motto: "Pouštní písek vhání slzy do očí karavanám snů a přání, co neumí stát se skutky."

1. Leknín kvete /• - ••/

Učit se dnes morseovu abecedu asi nemá valnou cenu. Snad jen známé S-O-S zůstalo zachováno v našem podvědomí. Přesto pokud na rybníku spatřím rozkvetlý leknín, hned se mi vybaví poučka písmene L.

Je jen málo rostlin, které se mohou honosit krásou, kterou oplývají právě květy leknínu. Původně jsem si chtěl počkat na působivé podvečerní slunce, ale co když se květy na noc zavírají?

...

2. Zamyšlení

Oheň nás fascinuje. Mlčky do něho desítky minut hledíme, aniž bychom promluvili slovo. Svoji roli hrají zděděné geny od našich dávných předků, kteří v pravěku trávili dlouhé večery v jeho blízkosti.

Oheň znamenal teplo a bezpečí. Divokých šelem bylo kolem mnohem víc než dnes.

Když jsme trávili několik dnů v divočině Poľany, po setmění jsme se kvůli přítomnosti medvědů a vlků v okolí odvážili jen na pár kroků. Cítili jsme podvědomý strach či skryté obavy. Zato u ohně se ani v noci nebál nikdo.

...

3. Slunci blíž

"Co rozkvétá, to odkvětá,

co vzešlo, zase chřadne,

a Zem i s lidstvem rozkvetlým

jak bílá růže zvadne..."

Písně kosmické čerpají moudrost z přírody a světa kolem nás. Jan Neruda tušil, že naše Země je jen malým zrnkem v koloběhu vesmíru.

A čím jsme my, lidé?

Jen vánkem, který odvane

dříve nežli svět zničí...

Dodávám já.

...

4. Když jedna chybí

Život tropí hlouposti, stačí se lépe podívat - například pod své nohy...

Jak daleko s nimi dojdeš, záleží na tobě. Ne kola aut, to oni tě odnesou na tajemná místa, která se ti vryjí hluboko do paměti. A to jenom proto, že jsi k nim musel překonat překážky, vydal energii, a zvýšil tím i svoji cenu.

...

5. Život je horký, vďakabohu

Tuším, že v češtině by reklamní text Radegastu vyzněl planě. Jeho absurditu vytvořily provazy vody, které vyhnaly plavce od bazénu pod slunečníky - dočasné deštníky.

...

6. Dravec

I ve fantastické říši hmyzu existují býložravci a dravci. Evoluce to tak chytře zařídila, že na zvýšenou populaci "některých", reagují stejně "jiní" a udržují tak přírodu v rovnováze. Mají to tak savci, ptáci, ryby i ten hmyz.

Jen jistý druh savců, tedy lidé, se vymkli této "kontrole" a výsledek je na bíledni. Hrozí jim přemnožení. Do roku 2050 vědci předpokládají nárůst obyvatel Země o 2 miliardy. Šelem či jiných dravců se bát lidé nemusí, ti mají jen malý prostor k přežití, ale lidstvo v minulosti nejvíc kosily jiní neviditelní nepřátelé - viry a bakterie.

...

Opět si můžete označit jednu z fotek, ale pozor! Jiní pejsci ji mohou přeznačkovat. Dělají to rádi.

Z červencových fotek s příběhem se prozatím dochovalo nejvíce pachových stop u dolomitského Malování deštěm.

Děkuji za Vaši přízeň.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Anketa

Vyberte si jednu z fotek srpna.

131 19% 1. Leknín kvete /•-••/

121 18% 2. Zamyšlení

116 17% 3.Slunci blíž

108 16% 4. Když jedna chybí

92 14% 5. Život je horký, vďakabohu

108 16% 6. Dravec

Hlasovalo 676 čtenářů

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

K tomuto článku zatím nebyl přidán žádný komentář. Buďte první, kdo na něj vyjádří svůj názor!

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.