Půltucet (prosinec 2024) - příběh fotografie

Půltucet (prosinec 2024) - příběh fotografie

Motto: „Den, kdy vidíme pravdu a přestáváme mluvit, je den, kdy začneme umírat.“ Martin Luther King

1. Vzkaz z nebes

Snad nás chtěla první adventní neděle odměnit za to, že jsme se vydali do mrazivé zimy na křížovou cestu k Mařskému vrchu. Snad nám bylo z hůry dáno znamení: Jdete správným směrem! Pro koho bylo toto znamení určeno? Pro mne, Hanku či Moniku? Nebo to byla pouhá náhoda, jež nám předvedla souhru přírodních úkazů v dokonale koncentrované podobě?

. . .

2. Tajemno

Svažitou louku nedaleko hlavní cesty z Budějovic na Vimperk protkal před lety zvlášť působivý náhrdelník. Pěčnovské kamenné spirály zde v roce 2017 vytvořila mezinárodní skupina výtvarníků sdružená kolem slovinského psychotronika a geomanta Marko Pogačnika. Když procházíte mezi dvěmi zužujícími se spirálami menhirů, cítíte spřízněnost s šumavskou krajinou.Geomancie odkazuje na středověkou představu, že Země je živá bytost, duchovní organismus, s nímž lze komunikovat a ovlivňovat ho. Vzpřímené kameny nesou tzv.Kosmogramy, obrazce se symboly působícími příznivě na krajinu.

. . .

3. Červánky nad Prachatici

Magický večer vytvořil nad Šumavou a Blanským lesem hru barev od žluté a oranžové po jasně červenou, jako by chtěl nahradit šeď krajiny. A jak se u nás pod kopci říká: "Červánky nad Prachatici, pro rukavici...".

. . .

4. Volešek

Odraz bouřlivého prosincového nebe v rybníku Volešku nese již tu pravou zimní náladu, byť sníh padá zatím jen na hřebenech Šumavy. Ani Kleť v Blanském lese ho neudrží na svých svazích, byť i ona přesahuje bájnou tisícimetrovou výškouvou hranici.

. . .

5. Zeď

Zdi a ploty od sebe odjakživa oddělovaly lidská sídla a pozemky. Ale také zvířata si staví své zdi. Na rozdíl od těch lidských však mohou být pro nás neviditelné. Větší zvířata chrání své teritorium pachovými stopami, močí, výměšky zvláštních žláz, ptáci zase často svým zpěvem. Mnoho zvířat označuje svá teritoria optickými signály. Vážky a kolibříci demonstrativním oblétáváním svého území. Jiné živočišné druhy, jako cvrčci či kobylky, brání své teritorium zvukově, stejně tak některé ryby, obojživelníci a plazi. Bez tohoto všeho by se svět stal krvavým bojištěm.

. . .

6. Květinka ze Svaté Hory

Můj pohled vzhůru zavadil o jasně modrý obrazec kvítka, jež v klenbě kostela působil jako zjevení. Malby světců jako by se okolo něho roztančily. Dlouho jsem nemohl odtrhnout od výjevu oči. Chci věřit na zázraky, jež se zde dějí. Svatá Hora u Příbrami je duchovním místem, které osloví a nadchne nejen věřící.

∆. ∆. ∆

V listopadové soutěži se ujaly vedení Vodopády sv. Wolfganga.

A všechny prosby snad budou vyslyšeny, když si Wolfganga Amadeuse pustíme z YouTube. Svět se pomalu hroutí a Mozartovo Requiem dnes jistě stojí za poslechnutí.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Anketa

Půltucet (prosinec 2024) - příběh fotografie

23 31% Vzkaz z nebes

11 15% Tajemno

11 15% Červánky nad Prachatici

15 20% Volešek

7 9% Zeď

8 11% Květinka ze Svaté Hory

Hlasovalo 75 čtenářů

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

K tomuto článku zatím nebyl přidán žádný komentář. Buďte první, kdo na něj vyjádří svůj názor!

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.