Půltucet (prosinec 2022) - příběh fotografie

Půltucet (prosinec 2022)  - příběh fotografie

Motto: "Vzácné jsou ty krásné časy, kdy si můžeš myslet, co chceš, a říkat, co si myslíš." (Tacitus)

1. Olympic

Život plyne jako voda. Co vše jen se v něm dá vlastně stihnout? Svoji cestu si každý zvolí sám. Před pár dny jsem si znovu přečetl knihu Pierre Bertona Zlatá horečka. Neuvěřitelné výpovědi o lidech, kteří toužili rychle zbohatnout. Jen málokomu se to opravdu povedlo, ale i většině z těch, co zbohatli, zlato k štěstí nepomohlo. Většině zbyla jen prožitá dobrodružství v divoké přírodě Aljašky. Ale je to snad málo? Troufám si říct, že podobně dobrodružný život prožil i frontman Olympicu Petr Janda. Jeho písně se staly i mými písněmi. Dlouhých 60 let se smrsklo do jediného koncertu, který jsem si v zlivském KD velmi užil. Do jednoho okamžiku plného nostalgie, jenž se dal z očí Petra Jandy dobře vyčíst.

. . .

2. Pod peřinou

V severskou krajinu se proměnilo okolí Pořešína během začátku prosince. Zima, kterou si přejeme, ale která nám bývá v posledních letech často odepřena. Jsou vzácné dny, kdy za sněhem nemusíme jet vysoko do hor.

. . .

3. Bílý samum

Bílý samum. Krajina se vždy změní s příchodem zimy. Zvířata i lidé se museli naučit ji přežít, ale ne vždy to bylo lehké. Klostermannovy povídky z bílé Šumavy jsou dnes toho dokladem. Je často znepokojivé začíst se do příběhů, které tolik děsí.

. . .

4. Strom

Stromy jsou jako lidé. Proto k nim máme tak blízko. Jsou předvídatelné, zítra je najdete na stejných místech jako dnes. Budou tam stát celý náš život. Celý svůj život. A pokud přece jen některý z nich padne, zůstaneme nad ním stát s údivem. Vlastně pokládáme stromy za nesmrtelné.

. . .

5. Hodina mezi psam a vlkem

Večer fotky zlátnou. To dobře ví každý dobrý fotograf. Proto je dobré tenhle čas využít. I fádní zimní krajinka dostane nový ráz.

. . .

6. Hráz

Druhý svátek Vánoční přinesl oteplení a pro mne i možnost po delší době znovu zabahnit v terénu své elektrokolo. Na podmáčených lukách mezi dívčickými rybníky byl slyšet pokřik divokých hus, což v prosinci nebývá zvykem. Dojel jsem až k Strpskému rybníku, abych zde ulovil zajímavou fotku z jeho hráze. Moje trasa měla být ještě delší, protože měla mapovat historii jednoho aviatika, který zde na svém samoletu létal od samoty Kůs až do Vodňan. Ale tuto trasu si ještě v zimě celou zopakuji.

∆ ∆ ∆

Další hlasy budou soutěžním fotkám stále přibývat, listopadovou šestici vede nyní celkem přesvědčivě Oáza.

Koncert skupiny Olympic - Kaťata mne inspiroval k vložení odkazu na tuto jejich nejnovější desku. Petr Janda v osmdesáti odzpíval koncert jako pravý profík a z plného hlediště jistě nikoho nezklamal. Klobouček dolů.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Anketa

Půltucet (prosinec 2022) - příběh fotografie

24%Olympic

14%Pod peřinou

13%Bílý samum

21%Strom

14%Hodina mezi psem a vlkem

14%Hráz

Hlasovalo 160 čtenářů

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

K tomuto článku zatím nebyl přidán žádný komentář. Buďte první, kdo na něj vyjádří svůj názor!

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.