Půltucet (leden 2020) - příběh fotografie

Půltucet (leden 2020) - příběh fotografie

Motto: „Naděje je to s křídly, co hnízdí uvnitř nás a pěje píseň beze slov a stále zvedá hlas.“ Emily Dickinson

1. Staré dobré časy

Svět se neskutečně rychle mění. Technický pokrok nám dnes umožňuje získat mnoho informací, o které stojíme. Internet je dobrý rádce, avšak může být i zlý pán. Pro mnohé se stane virtuální náhradou skutečného života. Ruku v ruce s tím přijde odcizení a neschopnost vnímat realitu. Vždyť je tak snadné zůstávat jen ve své sociální bublině, v níž s námi všichni souhlasí.

V dobách, kdy gramofony byly ještě na kliku, se žilo jinak. Lidé měli k sobě blíž a proto na sebe byli vlídnější. Někdy se mi zdá, že směřujeme k postupné degeneraci, neschopnosti domluvit se a přežít. Možná vše směřuje k tomu, že naše západní civilizace začne časem plodit geneticky opravené děti. To již jde i dnes, avšak zatím je to bráno za neetické.

Vlastně jsem podobnou vizi loni četl. Sci-fi kniha Konec civilizace (aneb Překrásný nový svět) od anglického autora Aldouse Huxleyho popisuje stav, kdy na světě existují již pouze geneticky upravení lidé. Ovšem ti jsou rozděleni do kast, protože i duchem chudé, ale pracovité jedince společnost nutně potřebuje. Aby vše v takovém režimu mohlo fungovat, je nezbytné lidi hlídat.

Nesměřujeme právě teď k podobnému druhu nové totality? Co je staré, bývá zatraceno jako zastaralé, neužitečné. A to se týká nejen gramofonu na kliku, ale i myšlení.

. . .

2. Lomeček

O hraběti Karlu Filipu Buquoyvi je známo, že byl velký cestovatel a vědec. Když kdysi dostal darem malou kopii proslavené sošky Panny Marie de Foya u Bruselu, bral ji na svých cestách vždy s sebou. V roce 1685 zastihla loď plující z Říma do Španělska prudká bouře a celá posádka se ocitla ve velkém nebezpečí, slíbil Bohu a jeho Matce, že budou-li zachráněni, postaví jako projev vděčnosti na svém panství v Čechách kostel, kterému věnuje milostnou sošku. V tu chvíli se bouře uklidnila a všichni byli zachráněni.

Než mohl hrabě sošku svůj slib splnit, zemřel. Stačil však najít vhodné místo - Lomecký vrch a na smrtelné posteli proto prosil své syny Emanuela a Alberta, aby dílo dokončili, což se také stalo.

. . .

3. Lípa Naděje

Starý strom ve mne vždy vyvolává pocit klidu a bezpečí. Chtěl bych si pod něj sednout, opřít svá záda o jeho věkem rozpraskaný kmen a zůstat tak nehnutě jako on. Třeba i celá staletí.

Naděje je slovo, které letitému stromu sluší. Je o trpělivosti, vůli a o štěstí. Je o stromech, stejně jako o lidech.

. . .

4. Bez tváře

Znáte také ten pocit? Jdete sami liduprázdným městem a náhle z oprýskané zdi jako by vás cosi neurčitého pozorovalo? Ztišíte kroky, zadržíte dech, vždyť vše se zdá tak reálné. Mysl začne pracovat na plné obrátky a neurčitý obraz skvrn dostává stále jasnější kontury.

A náhle vidíte postavu ženy s šátkem, která jako by vystupovala ze zdi. Můžete ji oslovit, ale neodpoví vám. Snad je němá, snad žije jen ve vašich představách.

. . .

5. Biker

Cosi tajemného zůstává i v stínohře na kostelní zdi, byť zde již nejde o abstrakt, ale částečně vykreslenou realitu. I ona nás svádí k tomu, abychom si lehce naznačený příběh dále domýšleli.

. . .

6. U Vondrova

Nedaleko Hluboké nad Vltavou najdete zachovalý dvůr, který již v roce 1550 založil na návrší za Munickým rybníkem Ondřej Ungnand ze Suneku, manžel Bohunky z Pernštejna, v této době majitel panství Hluboká. Pro Ondřejovský dvůr později zlidověl název Vondrův dvůr, zkráceně Vondrov.

Ušlechtilí koně patří k Vondrova už bezmála půl tisíciletí a v mnoha prostorných výbězích je můžeme obdivovat dodnes.

☆ ☆ ☆

V prosincovém hlasování překvapivě vede chmurné černobílé zobrazení Řbitova zviřátek , hlásící se k mrazivému hororu Stephena Kinga.

☆ ☆ ☆

Novinkou roku 2020 bude moje nabídka na poslech desky, kterou mám rád, nebo která mne zaujala. Je jen na vás, jestli si z ní alespoň kousek přehrajete. K fotkám a jejich příběhům snad dobrá hudba i patří, stejně tak k přírodě, v níž jako by byla zakódována.

Prvním a hned dvojalbem bude Aerial od Kate Bush. Skvělá uklidňující deska, blížící se na dotek k jemnému jazzu.

Aerial 1/2

Aerial 2/2

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Anketa

Fotky s příběhem - leden 2020

20%Staré dobré časy

14%Lomeček

17%Lípa Naděje

16%Biker

18%Bez tváře

15%U Vondrova

Hlasovalo 338 čtenářů

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

azave

1. února 2020 14:44

azave říká

Lomecek je oficialne LOMEC a kostel se jmenuje Jmena Pany Marie ... 

azave

1. února 2020 14:46

azave říká

https://www.youtube.com/watch?v=fyuVg4L7eKQ o Lomci nebo Lomecku ... 

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.