Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

Půltucet (červen 2018) - příběh fotografie

vydáno 1. července 2018 – napsal Rony – 3 komentáře

Motto: "To, co si hodně přejeme se i splní. Soužení ale také patří k životu, o kterém sníme."

1. Jak zešílet v divočině

V nedávném článku o treku Trojmezím jsem se zmínil o knize Raději zešílet v divočině, na kterou mě upozornila sestřenka Eva. Rozhodl jsem se ji koupit a nyní si budu číst o lidem, samotářích, snad poustevnících, kteří vyměnili vymoženosti a pohodlný městský život za samotu, mnohdy dřinu a boj o přežití.

Již první rozhovor je velmi zajímavý. Osobní nezištná zpověď meteorologa z Churáňova, básníka a člověka potácejícího se mezi realitou a sněním, se sklony k depresi, míří trochu i na mne. Také jsem si prošel po rozhodnutí přítelkyně začít nový život svým peklem, a vím, že z něho vám nikdo nepomůže.

Serotonin, látka určující dobrou náladu, mne uvrhla do stavu, kdy jsem nemohl dlouhé týdny spát, jíst, číst, řídit auto i pracovat. Nechce se vám žít a v podstatě pomalu umíráte. Kdybych to nezažil, nikdy bych nevěřil, že se mohu ve spánku propotit tak, že se probudím od hlavy k patě mokrý, v louži potu, a to hned několikrát za noc.

Z podobných stavů dobře pomůže chemie a dnes antidepresiva berou i ti, kteří je nepotřebují. Já léky vysadil hned, jak to bylo možné.

Důvod proč tohle píšu je, že i ze mne se nyní stává podobný samotář. Na jaře jsem se přestěhoval na chatu a Šumava se stává stále častěji můj druhý domov. Jasně, žiju v pohodlí, které by mnozí samotáři z knihy zavrhli. Na dostřel civilizace. Přesto sám.

I já můžu několik dnů mluvit jen s ptáky, stromy, kameny.

A tahle moje samota je stále víc inspirující a příjemná. Přemýšlím, kdy už si konečně vezmu stan pro jednoho, který jsem si před třemi roky koupil, spacák, a vyrazím se jen tak toulat krajinou.

Možná mě v ní čeká "zešílení", ale spíš jen klid, volnost a důkladné pročištění hlavy. Básníci potřebují inspiraci...

Městu

V kontrastu s lidským přelidněním

a ve světě tak sprostém

jen meluzína je mým hostem.

. . .

Zahlédnout svého vraha

v té šílené vřavě těl,

kdo z nás by chtěl,

asi nikdo..., jistě,

já dál budu svým idiotem

na odlehlém místě.

...

...

2. Vojna a mír

Když jsem před lety nedaleko vrcholu Chlumu v boletickém vojenském prostoru našel velkou nábojnici, hned mě napadlo, že bych ji mohl využít jako neobvyklou vázičku pro kytku.

Kontrast války s osamocenou křehkou květinkou nemůže být větší. Pro realizaci nápadu jsem vybral kopretinu a zde je jedno zpodobnění.

...

3. Kněžice pásovaná

Při procházce čerstvě pokosenou loukou u bývalé šumavské obce Rovence jsem zabrousil i na jednu stále zarostlou. Ve vysoké trávě se na květech nektarem živily nádherně zbarvené kněžice.

Jejich červeno černé pruhy jsem se snažil zachytit pouze mobilem, ale druhý den se mi poštěstilo najít je znovu a dílo dokončit kvalitnějším makro objektivem Nikor 105mm.

...

4. Návštěva na kopretině

Také další fotka je makrem. Stále mne fascinuje možnost objevovat skryté detaily, které lidskému oku unikají. Je tolik druhů hmyzáků, že pojmenovat je správně, bývá často velký oříšek. To ale nevadí, pokud nejste zrovna entomologové.

...

5. Strom

Odraz rozčeřené hladiny rybníka dokáže přetvořit realitu v sen. Podvečerní impresse mohutného, částečně usychajícího dubu na břehu brdského Velkého rybníka nás přenese do ticha lesa, které přerušuje pouze ptačí zpěv či křik vyplašené volavky.

Můžete třeba i hodinu jen tak sedět v trávě na jeho břehu a tato hodina nebude ztracená.

...

6. Červený Dvůr

Pokud nevíte, že se za tímto romantickým názvem skrývá psychiatrická léčebna v zámečku Červený Dvůr (nedaleko Chvalšin), pak patříte mezi ty šťastnější jedince, kterým se podařilo vyhnout všem pastím tohoto světa, k nimž patří především alkohol, drogy a jiné závislosti. Ale nejen ony. Těžkou a vážnou depresi ohrožující život můžete získat i vyhořením z přepracování či zhrzenou neopětovanou láskou.

Červnový půltucet jsem začal vyprávěním o rozečtené knize Jak zešílet v divočině a tou ho mohu i zakončit. Knihu jsem mezitím dočetl a musím se přiznat, že mne příběhy a osudy šumavským samotářů velmi zaujaly. Mají toho hodně společného. Příběhy se jako červená nit táhne touha po jedinci opačného pohlaví, byť právě partnerské vztahy byly příčinou onoho jejich osamění.

Léčebna v Červeném Dvoře je alternativou k odhodlání zmizet z města od přátel a často i rodiny do hor, do divočiny, kde téměř nikoho nepotkáš.

Já naštěstí zatím do psychiatrické léčebny jezdím jen občas díky své práci. Léčení zde zahrnuje hlavně absolutní kázeň a k tomu je prý důležité, aby hodiny, které jsou na chodbách a některých místnostech, šli všechny přesně. A to mohu zajistit.

Musím ocenit, v jak překrásném místě se pacienti léčí. Nádherný je nejen opravený zámeček, ale i přilehlý přírodní park, který jsem si téměř hodinu pomalu v osamocení procházel. Je inspirujicí a zároveň zklidňující. Přestože nehýří spoustou cizokrajných dřevin, jako např. park buchlovického zámku, najdete v něm mnoho vysokých zdravých stromů, ale i těch usychajících. Je to podobné jako v lidském životě.

Poslední fotka je proto zákonitě ze zámečku Červený Dvůr, byť zdejší NS Zámeckým parkem vydá možná i na samostatný článek.

Když jsem odcházel k autu, potkal jsem znovu pana správce. Pochválil upravený zámecký park a řekl, že jsem si ho šel projít, abych případně věděl, do čeho jdu. A také, že bych si příště rád vyfotil malby, tedy fresky, které jsou v mnoha místnostech zámku zrenovované.

Díval se na mne jako na blázna...

...

Pod článkem opět máte přístupnou anketu, kde můžete zvolit jednu z fotek, jeden z minipříběhů.

V květnové anketě nyní vedou, možná trochu překvapivě, s 30% Barvy Budvaru.