Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

Půltucet (březen 2020) - příběh fotografie

vydáno 1. dubna 2020 – napsal Rony – 2 komentáře

Motto: „Svět je nádherná kniha, ale nemá cenu pro toho, kdo v ní neumí číst.“ Carlo Goldoni

Zpráva z 1. března o skonu Honzy Vyčítala mne hodně rozesmutněla. Vzpomínám nejen na jeho nezapomenutelné písničky s Greenhorny, ale i na kreslené vtípky, které se většinou týkaly trampování. Několik z nich jsem měl v práci vystavených pod sklem stolu a osmdesátá léta procoural také tak trochu trampsky. R. I. P.

Ani další březnové týdny nebyly zrovna nejveselejší. Opatření proti šíření koronaviru nás uvěznila doma a ani duben nevypadá, že by se něco změnilo.

1. První jarní dýchnutí

Na výlety čas přes nepřízeň osudu zpočátku měsíce ještě zbýval. Díky proto za milou pozornost matky přírody, která nás v podobě něžných kvítků trsu sněženek odměnila.

Hezké sladění barokní věžičky kostela Svaté Anny s prvními jarními květy, které snad svojí bělostí chtějí nahradit letošní zimu, tak skoupou na sníh. Anebo ještě jednu pořádnou nadílku přivolat, protože to se záhy i stalo.

. . .

2. JETE

Může být něco velkolepějšího a současně tolik odmítaného, jako jsou obří věže jaderné elektrárny?

Když se dostanete do jejich blízkosti, překvapí vás vznešenou strnulostí, kde veškerý pohyb obstarávají jen stíny mraků a hlučná padající vodní smršť u jejich robustní základny.

. . .

3. Kněžka

Je dobré se občas snažit o trochu jiný, kreativní úhel pohledu. Ten dokáže pozměnit jinak nudnou realitu v koukatelný počin.

Z ženy - totemu u Hoslovického mlýna se tak rázem stane vládkyně okolí, shora svým přísným zrakem na vše dohlížející.

. . .

4. Kocouři

K březnu patří rozkvetlé pupeny vrby jívy. Jde o první možnost včel, kde po dlouhé zimě nasbírat trochu pylu. Prašníky se žlutým pylem bývají označovány jako kocouři.

. . .

5. Přistání na Měsíci

Zvláštní byly ony březnové dny kolem 20., jako by navzájem prohozené. Nejprve vyrašily první sasanky, rozkvetly kočičky, aby druhý den vše zasypala lavina sněhu. Nadílka, která krajinu uvěznila na pár dnů do mrazivého sevření. Snad zima chtěla na poslední chvíli dohnat to, co zameškala. Nedohonila však nic, slunce vysoko na nebi již příliš hřálo.

K vystavené fotce často patří i název. Pokud se povede, může zcela změnit její vyznění, neboť přihlížející se na ni dívá již částečně tímto názvem ovlivněn.

Přiznávám se bez mučení, že k změně názvu mne přivedla kámoška Jitka, když k fotce na mém facebooku připojila vtipný komentář: "Si byl na Měsíci???".

"Do prachu cest

otisknu znovu svoje stopy,

opilý štěstím,

že vůbec mohu..."

. . .

6. Memento mori.

Sněhová sobota mne uvěznila několik dnů na chatě, kam jsem přijel skládat přivezené dřevo. Napadlo čtvrt metru sněhu a ten mi znemožnil odjezd ještě v úterý, když pod koly auta mrzla voda z roztátého sněhu a všechna snaha dostat se z ledové pasti byla marná. Bral jsem to jako boží znamení a užíval si zimní zasněženou krajinu i další dny.

Procházet se hlubokým sněhem se mi vlastně tuto zimu poštěstilo poprvé. Na zasněžených pastvinách každý den přibývalo křižujících se stop všelijaké zvěře a já se s radostí rozpomněl na dětské časy, kdy jsme zvěř často stopovali.

Moji radost však pokazil objev padlého soliterního kaštanu, který stínil jistě více než sto let kamenná boží muka pod bývalou vískou Rubenz (Rovence). Před pár lety jsem o Rovenci a božích mukách psal, když jsem je našel sražené z podstavce k zemi. Dnes znovu stojí, avšak bez mohutné košaté koruny stromu jako by ztratily smysl. Vždyť již ani původní cesta, která vedla kolem do Rovenců, neexistuje. Zbyla po ní jen stará jizva, jako po zahojené ráně mečem.

Vím, vše se časem mění a nic není nastálo. Přesto trpký pocit smutku zůstává.

P. S. Dodatečně zjišťuji, že fotka "Nostalgie" obdržela nejvíce hlasů z vybraných nejlepších fotek Půltuctů 2018.

. . .

Když jsem vybíral z fotek od polovypuštěného Orlíka, byla to pro mne těžká volba. Zveřejněnou fotkou jsem si jistý nebyl, přestože právě ona nejlépe dokumentovala změnu, kterou úbytek vody znamenal.

Nakonec tato fotka, byť těsně, únorovou soutěž vede -Orlická přehrada.

☆ ☆ ☆

Praskání vinilové desky dnes znají již jen opravdoví pamětníci. Když kdysi v polovině sedmsedátých let začala pokusně stanice Vltava vysílat stereo signál, jedním z pořadů byl i "3x60 a to stereo". Tehdy jsem poprvé jako náctiletý přičichl k rockové vůni a přesně ze špičky imaginárního rovnostranného trojúhelníku nadšeně poslouchal zvuk, přebíhající z jednoho repráku do druhého, přesně jak skladatelé své dílo vytvořili.

Tehdy se vysílal hudební seriál "Proti proudu času", kde postupně pouštěli celá alba skupiny Pink Floyd od nejnovějšího k nejstarším. Slavné album "The Wall" bylo zatím jen v hlavách Waterse a Gilmoura.

Jejich psychedelické skladby mi učarovaly natolik, že jsem si pořad začal nahrávat na magnetofon. Tehdy vznikla moje láska k Floydům.

Album Wish You Were Here mě oslovilo nejvíce a pokud bych si měl vybrat jedno jediné na pustý ostrov v Tichomoří, vzal by si toto. Tedy spolu s gramofonem na kliku.