Půltucet (březen 2020) - příběh fotografie

Půltucet (březen 2020) - příběh fotografie

Motto: „Svět je nádherná kniha, ale nemá cenu pro toho, kdo v ní neumí číst.“ Carlo Goldoni

Zpráva z 1. března o skonu Honzy Vyčítala mne hodně rozesmutněla. Vzpomínám nejen na jeho nezapomenutelné písničky s Greenhorny, ale i na kreslené vtípky, které se většinou týkaly trampování. Několik z nich jsem měl v práci vystavených pod sklem stolu a osmdesátá léta procoural také tak trochu trampsky. R. I. P.

Ani další březnové týdny nebyly zrovna nejveselejší. Opatření proti šíření koronaviru nás uvěznila doma a ani duben nevypadá, že by se něco změnilo.

1. První jarní dýchnutí

Na výlety čas přes nepřízeň osudu zpočátku měsíce ještě zbýval. Díky proto za milou pozornost matky přírody, která nás v podobě něžných kvítků trsu sněženek odměnila.

Hezké sladění barokní věžičky kostela Svaté Anny s prvními jarními květy, které snad svojí bělostí chtějí nahradit letošní zimu, tak skoupou na sníh. Anebo ještě jednu pořádnou nadílku přivolat, protože to se záhy i stalo.

. . .

2. JETE

Může být něco velkolepějšího a současně tolik odmítaného, jako jsou obří věže jaderné elektrárny?

Když se dostanete do jejich blízkosti, překvapí vás vznešenou strnulostí, kde veškerý pohyb obstarávají jen stíny mraků a hlučná padající vodní smršť u jejich robustní základny.

. . .

3. Kněžka

Je dobré se občas snažit o trochu jiný, kreativní úhel pohledu. Ten dokáže pozměnit jinak nudnou realitu v koukatelný počin.

Z ženy - totemu u Hoslovického mlýna se tak rázem stane vládkyně okolí, shora svým přísným zrakem na vše dohlížející.

. . .

4. Kocouři

K březnu patří rozkvetlé pupeny vrby jívy. Jde o první možnost včel, kde po dlouhé zimě nasbírat trochu pylu. Prašníky se žlutým pylem bývají označovány jako kocouři.

. . .

5. Přistání na Měsíci

Zvláštní byly ony březnové dny kolem 20., jako by navzájem prohozené. Nejprve vyrašily první sasanky, rozkvetly kočičky, aby druhý den vše zasypala lavina sněhu. Nadílka, která krajinu uvěznila na pár dnů do mrazivého sevření. Snad zima chtěla na poslední chvíli dohnat to, co zameškala. Nedohonila však nic, slunce vysoko na nebi již příliš hřálo.

K vystavené fotce často patří i název. Pokud se povede, může zcela změnit její vyznění, neboť přihlížející se na ni dívá již částečně tímto názvem ovlivněn.

Přiznávám se bez mučení, že k změně názvu mne přivedla kámoška Jitka, když k fotce na mém facebooku připojila vtipný komentář: "Si byl na Měsíci???".

"Do prachu cest

otisknu znovu svoje stopy,

opilý štěstím,

že vůbec mohu..."

. . .

6. Memento mori.

Sněhová sobota mne uvěznila několik dnů na chatě, kam jsem přijel skládat přivezené dřevo. Napadlo čtvrt metru sněhu a ten mi znemožnil odjezd ještě v úterý, když pod koly auta mrzla voda z roztátého sněhu a všechna snaha dostat se z ledové pasti byla marná. Bral jsem to jako boží znamení a užíval si zimní zasněženou krajinu i další dny.

Procházet se hlubokým sněhem se mi vlastně tuto zimu poštěstilo poprvé. Na zasněžených pastvinách každý den přibývalo křižujících se stop všelijaké zvěře a já se s radostí rozpomněl na dětské časy, kdy jsme zvěř často stopovali.

Moji radost však pokazil objev padlého soliterního kaštanu, který stínil jistě více než sto let kamenná boží muka pod bývalou vískou Rubenz (Rovence). Před pár lety jsem o Rovenci a božích mukách psal, když jsem je našel sražené z podstavce k zemi. Dnes znovu stojí, avšak bez mohutné košaté koruny stromu jako by ztratily smysl. Vždyť již ani původní cesta, která vedla kolem do Rovenců, neexistuje. Zbyla po ní jen stará jizva, jako po zahojené ráně mečem.

Vím, vše se časem mění a nic není nastálo. Přesto trpký pocit smutku zůstává.

P. S. Dodatečně zjišťuji, že fotka "Nostalgie" obdržela nejvíce hlasů z vybraných nejlepších fotek Půltuctů 2018.

. . .

Když jsem vybíral z fotek od polovypuštěného Orlíka, byla to pro mne těžká volba. Zveřejněnou fotkou jsem si jistý nebyl, přestože právě ona nejlépe dokumentovala změnu, kterou úbytek vody znamenal.

Nakonec tato fotka, byť těsně, únorovou soutěž vede -Orlická přehrada.

☆ ☆ ☆

Praskání vinilové desky dnes znají již jen opravdoví pamětníci. Když kdysi v polovině sedmsedátých let začala pokusně stanice Vltava vysílat stereo signál, jedním z pořadů byl i "3x60 a to stereo". Tehdy jsem poprvé jako náctiletý přičichl k rockové vůni a přesně ze špičky imaginárního rovnostranného trojúhelníku nadšeně poslouchal zvuk, přebíhající z jednoho repráku do druhého, přesně jak skladatelé své dílo vytvořili.

Tehdy se vysílal hudební seriál "Proti proudu času", kde postupně pouštěli celá alba skupiny Pink Floyd od nejnovějšího k nejstarším. Slavné album "The Wall" bylo zatím jen v hlavách Waterse a Gilmoura.

Jejich psychedelické skladby mi učarovaly natolik, že jsem si pořad začal nahrávat na magnetofon. Tehdy vznikla moje láska k Floydům.

Album Wish You Were Here mě oslovilo nejvíce a pokud bych si měl vybrat jedno jediné na pustý ostrov v Tichomoří, vzal by si toto. Tedy spolu s gramofonem na kliku.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Anketa

Fotky s příběhem - březen 2020

20%První jarní dýchnutí

16%JETE

15%Kněžka

15%Kocouři

14%Přistání na Měsíci

19%Memento mori

Hlasovalo 334 čtenářů

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

Majka

4. dubna 2020 10:19

Majka říká

Memento mori mě zasáhlo nejvíc. Znám to místo z našich výletů do opuštěné krajiny a zaniklých vesnic. Podle mapy z 50. let tady stál jenom kaštan, ta boží muka tu zřejmě nejsou původní. Nejsou zakreslená ani na mapách II. a III. vojenského mapování. Zasloužily by si přenést na jejich původní místo.

Rony

12. dubna 2020 13:51

Rony říká

To je pro mne nová a zajímavá informace, Majko. Kolem roku 1974, kdy se dole u Ktišského rybníka stavěly po regulaci Křemžského potoka chaty, již u kaštanu boží muka stála, ale je fakt, že na staré mapě zaznamenána nejsou. Ale na historické mapě jsou také dva křížky, které ve skutečnosti stojí jinde (na dnešní mapě - mapy.cz jsou správně). https://mapy.cz/19stoleti?x=14.1291199&y=48.9020811&z=15

Čím méně vyšlapané jsou stezky, kterými k svému cíli míříš, tím více zážitků tě na nich čeká

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.