Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

Přes Soumarské rašeliniště na Stožeckou kapli a trek kolem vrchu Pomezný

vydáno 12. července 2012 – napsal Rony – 2 komentáře

Začít den, kdy padají teplotní rekordy, pochodem přes plochu rozpálené rašeliny jistě není ten nejlepší nápad. V případě nové naučné stezky Soumarské rašeliniště jsme ale museli udělat výjimku. Z rozhledny jsme si tak předem prohlédli Stožeckou horu, která za svým vrcholem skrývá krásnou Stožeckou kapli.
Další den pak zbyl na průzkum nové turistické značky z Kunžvartského sedla k německé hranici a na nahlédnutí do horní části údolí říčky Řasnice.

mapka 1

Soumarské rašeliniště

Než se sjedeme na parkovišti u Soumarského Mostu, už mám za sebou první seznámení se skřítkem Rašeliníčkem, který na mě málem vyskočil u jedné z informačních cedulí na nově vybudované naučné stezce Soumarské rašeliniště. Zájem zde nepřitahuje jen zajímavý terén v donedávna (do roku 2000) ještě těženém rašeliništi, ale i vyhlídková věž na konci 1,5 km stezky.

A tak dnešní den zahajujeme pochodem po vedry vysušené půdě, kterou na vlhčích místech překrývají dlouhé pasáže povalových chodníků. Kolem nás postupně mizí nálety mladých bříz a objevují se vytěžené plochy s trsy suchopýru, střídající se s malými jezírky a vodními kanály.

Rašeliniště je přírodní útvar, který vzniká v okolí pramenišť v místech, kde je zadržována voda. Díky nadbytku vody v půdě se odumřelé rostliny jen obtížně rozkládají a dochází tak k jejich ukládání a vrstvení. Na plochém terénu v chladném a vlhkém podnebí vznikla na Šumavě celá řada rašelinišť různého typu. Nejvíce rašelinišť nalezneme v pramenné oblasti Plání (horská vrchoviště) a na dně plochých údolí Křemelné a Vltavy (údolní vrchoviště).

V místě, kde se stezka stáčí zpět a míří k Teplé Vltavě na zelenou turistickou značku, vystupujeme na 10m vysokou dřevěnou rozhlednu. Z nadhledu tak vidíme značnou část plochého rašeliniště. Dohlédneme také k vrcholu hory Stožec (1 065m), kterou máme v úmyslu obejít.

I proto se již moc nezdržujeme a procházíme poslední, kratší úsek naučné stezky.

U Teplé Vltavy začínáme průzkum NS.

Místy je půda mimořádně vyprahlá, jen rašelinu přiložit do kotle. To dělat ale nemusíme, parno je už dostačující...

První Rašeliníček na nás číhá pod jednou z informačních cedulí.

Povalové chodníky mohou po vydatných srážkách jistě pomoci, dnes je sucho i pod nimi.

Tahle lavička je na stezce osamocená.

Zpestření nabízí rozhledna na jinak ploché fotce.

Rozhled je především do jejího blízkého okolí.

Také Stožec je na dohled. My vrchol musíme ke Stožecké kapli celý obejít.

Další skrytý skřítek.

Teplá Vltava.

Řopík, jeden z mnoha. Většina je však turisticky nedostupná.

Z Dobré na Stožeckou skálu

Turistické značka nás neomylně vede lesem kolem Vltavy k jednomu z Řopíku, vojenských bunkrů, kterých jsou od Kubovy Hutě k Želnavě desítky. I. zónou NP Vltavský luh procházíme k můstku přes Vltavu a blížíme se nekosenou loukou k Dobré.

Tato ves stojí za zmínku. Nachází se zde lidový skanzen tyrolských roubených domů v jednotném stylu, chráněných jako památková zóna. Původně dřevařská osada byla založena v roce 1816 okolo cesty pod Stožeckým vrchem v délce 5km. My se zastavujeme na oběd v jednom z domů, který složí jako penzion. Uvnitř je útulno a tak ven do vedra ani moc nechvátáme. Nakonec nahlížíme i do pokoje, který slouží jako malé muzeum pohraniční stráže.

Rozhodujeme se pro kratší variantu a ke Stožecké kapli stoupáme žlutou turistickou značkou. Vede tu s ní sice souběžně cyklostezka do Stožce, ale dnes nás neštěstí moc kol nemíjí. Přece jen ještě nezačaly prázdniny ...

Od Stožecké luky už nás vede modrá a my mírně stoupáme až k odbočce ke Stožecké kapli. Tady se konečně zbavujeme asfaltky, zato nás čeká trochu tvrdší výstup.

Původní dřevěnou kapličku zde postavil již v roce 1791 kovář J. Klauser, který vděčil vodě ze zdejšího pramene za uzdravení svého zraku. Kaple byla v roce 1804 přestavěna a v 60. letech 19. století doplněna o dřevěnou přístavbu s dřevořezbami. Srpnových poutí se tehdy zúčastnilo mnoho tisíc lidí. Po 2. světové válce kaple chátrala, zatímco v nedalekém bavorském Phillipsreuthu si postavili v roce 1985 její věrnou kopii.

Pamatuji si, že i za komunistů dostupná kaple byla v 80. letech těsně před zřícením. Kupodivu byla ještě v roce 1988 obnovena J. Kocourkem z Prachatic. Od roku 1989 se zde opět konají pravidelné poutě.

Lezeme i na vrchol Stožecké skály (976 m), kde je 5m vysoký železný kříž a také nepatrné zbytky strážního hradu, který v minulosti chránil zdejší Zlatou stezku. Krásný výhled na ves Stožec a vrcholy Třístoličníku, Trojmezné i Plechýho by si neměl nechat ujít nikdo, kdo vážil cestu ke Stožecké kapli. Na vrchol Stožce to sice není již daleko, ale vzhledem k tomu, že i zde slouží I.zóna NP pouze k namnožení kůrovce a kolem již padají k zemi první mrtvé stromy, vracíme se zpět po stejné stezce.

Dole si po přečtení směrovky pro cyklisty, Dobrá 10km, rozmyslíme další postup kolem Stožečku a vracíme se po stejné, výrazně kratší cestě zpět.

Již v pozdním odpoledni procházíme znovu Dobrou a po překročení můstku přes Vltavu dokončujeme trasu k Soumarskému Mostu. V místním kempu se rozhlížím, kde by se dal postavit stan, plán je ale jiný. Pokud to počasí dovolí, přespat na rozhledně v rašeliništi.

Večer po koupeli v chladné Teplé Vltavě jdeme na malou večeři a kafe do hospody nad železniční tratí. Koukám na mobil na zprávy a předpověď počasí, která mne dost vyděsí. Jižní Čechy čeká bouřlivá noc a prudké deště. Do toho se mi stan stavět nechce a tak zkouším využít nápisu na cedulce nedaleko hospody, která slibuje levné ubytování. To se nakonec daří získat a tak bude, zdá se, noc v suchu...

Kosatce s vrcholem Stožce v pozadí.

Teplá Vltava, tentokrát z můstku.

Můstek je nově přestavěný, já pamatuji ještě ten starší.

Mrtvý luh, I.zóna se však jmenuje Vltavský luh a táhne se od Soumarského mostu až na Lipno k Nové Peci.

Dobrá se svými tyrolskými alpskými domy stojí za prohlídku. Ta nás ani minout nemůže, jiná cesta než okolo mnoha budov není.

Restaurace u Němečků nás pohostí i zchladí.

Uvnitř je příjemně, já ale musím na chvíli ven osušit si cestou propocené tričko.

Jo, to byly časy...

V místním minimuzeu.

Tady už se blížíme Stožecké kapli, cesta vede stále po tvrdé asfaltce a spíš vyhovuje bikerům.

I zde se stane to, co jinde na Šumavě v I.zónách. Přemnožení kůrovce, napadení všech smrků v okolí a jejich zánik. Divočina počesku.

288 let starý buk má svoji stříšku. Určitě si ji zaslouží.

Oplocení má zabránit vstupu vysoké zvěře okusující mladé stromky.

Stožecká kaple je krásná a ne nadarmo se dostává do upoutávek a knih o Šumavě.

Hned vedle ní je pramen, který má být léčivý. Pravda je, že voda z něho je výborná a chutná velice dobře.

Při stoupání na Stožeckou skálu překonáváme trochu těžší terén.

Vrchol s čtyřmetrovým křížem.

Výhled směřuje na Stožec a hřeben Trojmezné v pozadí.

Stožec vznikl jako dřevařská osada a první zmínka o něm je z roku 1769. Na fotce vidíte nádraží na trati Černý Kříž-Nové Údolí.

Stožec zoomem.

Dolů to jde vždycky hůř!

Chůdovité stromy na stezce.

Prha Arnika.

Pokrok nezastavíš...

Opět v Dobré... Slunce se mezitím přesunulo na druhou stranu obce a tak dělám ještě pár fotek v lepším světle.

Kaplička v Dobré.

Kosatec sibiřský (nebo německý?).

Opět bunkr u Teplé Vltavy.

Soumarský Most je především výborné místo pro začátek splouvání Vltavy přes Mrtvý luh. Dnes je však díky ochraně rostlin a živočichů (perlorodka říční) velmi omezen a tak jsme na vodě neviděli jedinou loď.

Voda je sice ještě studená, ale po horkém dnu je tohle osvěžení k nezaplacení.

Hospoda, kde jsme nakonec sehnali i ubytování.

Západ slunce v Soumarském rašeliništi

Před západem slunce ještě jednou jdeme po NS Soumarské rašeliniště až k rozhledně. Poslední paprsky vybarvují již tak zajímavé scenérie kolem nás a já se řádně vyřádím při focení. Za Radvanovickým hřbetem a Chlustovem se slunce pomalu boří do dalekých mraků, obzor nabírá jemně růžovou barvu a pro nás nastal čas návratu. Ještě se pokouším v již slabém světle zachytit nedaleká jezírka, ale to by už chtělo stativ, který s sebou na podobné výpravy netahám. A tak používám metodu pokus, omyl.

V noci se kolem nás prohání bouřky, vichr k ránu ohýbá nedaleké stromy až k zemi, ale nespadne ani kapka. Silné bouře nás nakonec těsně minuli.

Večer ještě jdeme pro několik fotek do rašeliniště.

Díky vytěžení části rašeliny není zdejší rostlinstvo nijak pestré, převažuje hlavně suchopýr.

Panorama v zapadajícím slunci.

Chlustov.

Trsy suchopýru dělají na černém podkladu rašeliny zajímavé obrazce.

Měsíc kráčí k úplňku, ale brzy ho zahalí první mraky.

Ty jsou v dáli již jasně patrné. Prudké bouře, trvající po mnoho dalších dnů, mohou začít...

Pohled přes koryto naplněné černou vodou.

Jezírka v okolí skýtají námět pro dalších několik fotek.

Vracíme se zpět již postupujícím šeru.

Kemp na druhé straně řeky je větší a také známější.

Kiosek v kempu Soumarský Most 2.

Ráno fotím chatku, kde jsme levně přespali, každý ve svéch spacáku. Před ní se mezitím organizuje silniční cyklistický závod po místním okolí.

Z Kunžvartského sedla k Řasnici

mapka 2

Po klidné snídani odjíždíme k hraničnímu přechodu Strážný, kde se dá jedle benzinky a freeschopu parkovat. Hned, když vylezeme z auta, vidíme turistický rozcestník. Jsme v Kunžvartském sedle a po nově vyznačené zelené turistické značce jdeme kolem Silnické hory (998 m) a Pomeznýho (1002 m) k Přednímu kopci (959 m). Pod námi se objevují krásné louky nad Hraničním potokem, který, jak ukazuje i jeho název, kopíruje česko-německou hranici. Procházíme I.zónu s malou slatí a zakrslými borovicemi a již jsme u odbočky na Mitterfirmiansreut. Tady se dá pokračovat po značkách Německem až na Hinterfirmiansreut, kde značka opět míří i k české hranici na bývalé Dolní Světlé Hory, pod Žďáreckou hranici a po druhé straně Řasnice zpět ke Strážnému.

Tahle cesta je ale dost dlouhá a v dnešním vedru chceme již spíš relaxovat. Proto jednoduše pokračujeme dál po lesní cestě a po necelé hodině přicházíme k Řasnici. Tady máme namířeno k jezírku, nádržce nad Řasnicí. Překvapivě u ní stojí chatka, zřejmě NP Šumava, jak jsou popsány i všechny lavičky a stoly. Ohniště, kde se jistě dobře opékají divoká prasata, dokresluje tento malebný a dobře skrytý kout Šumavy. Nás ale nepotěší ohrazení jezírka, přes které se nesnažíme ani dostat.

Po lehkém obědě ještě poleháváme v polostínu na lavičkách a pak se už vydáváme na zpáteční cestu. Slibované výhledy bohužel dost zastiňují okolní stromy a tak si krásné údolí nemůžeme nijak vychutnat. Navíc jdeme znovu po asfaltce, pod přímým sluncem. Před Kunžvardským sedlem proto rádi sestupujeme k můstku přes Řasnici, kde se chvilku chladíme.

Tuto cestu jsem měl v plánu již několik let, musís se ale přiznat, že mě trochu zklamala. Přesto občasné daleké výhledy, krásný les a hlavně fotogenické jezírko stojí za zmínku. A to, že jsme cestou nepotkali živáčka, jen umocnilo klid a samotu těchto turisty neobjevených míst. Přecpané stezky rádi přenecháme jiným.

Rozcestník na Kunžvartském sedle.

Podobný německý.

Pohled k údolí Hraničního potoka.

Malé violky.

Konečně se zbavujeme asfaltové cesty a pokračujeme k hranici.

Odbočka do Německa k Firmiansreutům.

Údolí Řasnice.

Jezírko.

Chatka NP u jezírka.

Bohužel se přes oplocení není možné zchladit po dnešním horkém dni.

Mladý ptáček je asi krutihlav. Hlavinkou kroutí dost, skoro se bojím, že si ji ukroutí.

Pohledy do údolí Řasnice...

Pomezní stráň uzavírá údolí Řasnice. Opodál je soutok Švýcarského potoka s Řasnou.

Boj o nektar.

Most přes Řasnici nedaleko Kunžvardského sedla.

Hranice - přechod.