Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

(Před)silvestrovské vrcholy Nebahov a Osule

vydáno 8. ledna 2019 – napsal Rony – 4 komentáře

Po roční pauze nejen že se vracíme při svém silvestrovském toulání k Zlatému potoku, ale dokonce jdeme ve stejné sestavě. Pro kratší trasu vybíráme opět krajinu šumavského předhůří s vrcholky Nebahov a Osule, kde ze středověku zbyly trosky hradu.

mapa stopař

Sjíždíme se u vitějovického kostela a přestože jsme se někteří neviděli víc než rok, poznali jsme se. Kvůli Luďkovi děláme malou změnu a obracíme trasu. Míra nás sice varuje, že přes Zlatý potok nejsou dlouho žádné mosty, ale snad ten malý potůček někde přeskočíme.

Tuto moji domněnku hned první pohled na překvapivě širokou říčku, která pramení pod Rohanovským vrchem u Skříněřova, vyvrací. Před pár dny byla po oblevě a dešti na mnoha šumavských řekách vyhlášena povodňová pohotovost, a to je znát i zde.

Jdeme po zelené turistické značce k rozcestí Spálený les, kde hodláme přejít na druhou stranu potoka a pokračovat vzhůru na vrch Nebahov (788 m n. m.). Je zde ale jen brod a tak se chvíli rozmýšlíme co dál. Chuť odzkoušet si svou odolnost vůči ledové vodě u nás zvítězí rychle. Zouváme botky a při brodění vzpomínáme na zimní okruh kolem Roklanského potoka, kdy jsme sundavali z nohou nejen boty, ale i běžky. Přestože kolem nás začínají poletovat sněhové vločky, tohle brodění je pouhým zpestřením trasy.

Zlatý potok.

Brodíme na druhou stranu...

...

...

Mechová studánka.

...

Okraj lesa u Nebahova zdobí kamenná zídka.

Za Zlatým potokem stoupá cesta k přírodní památce U Piláta. Těžební technika ji natolik poničila, že radši pokračujeme podle potoka. Přírodní památka se nachází nad námi v zalesněném svahu. Stromové patro v ní tvoří buk lesní a v menší míře smrk, jedle, jasan a javor mléč. Z rostlin zde roste například kyčelnice devítilistá, lýkovec jedovatý či kostřava lesní.

Chumelí, je pošmourno, ale další dny mají přinést ještě horší počasí. I proto jsme si vybrali k vandru sobotu. Pestrou bučinou stoupáme postupně k Nebahovu. Lehce zaváháme u pastviny, kde vyplašené srnky z plného trysku několika vzdušnými skoky přeskonávají ohrazenou loučku a mizí nám z dohledu.

Strmější část výstupu se srovná u Zachýtrovic. Jdeme po okraji rozlehlé louky, na které postupně míjíme několik samot. Jsme dost vysoko abychom přehlédli hřebeny a vrcholy na jih od nás. Zelenou horu a Klenovec přerůstá zasněžená vyšší Ktišská hora. Na západě se objevuje mohutný hřbet Libína s bělavou rozhlednou. Je nedaleko, hned za údolím Živněho potoka.

Vrchol Nebahova přesně určí červenobílá tyč. Není proč se zde zdržovat, snad chvilku jen kvůli společné fotce. Za horizontem zůstává ukryta ves Nebahovy a my sestupujeme loukou zpět k rozcestí. Prokličkujeme lesem k místu jako stvořenému pro polední pauzu a malý ohýnek. S ním jsme počítali. Pečeme klobásky a buřty. Nesnídal jsem a už mi dost vytrávilo. Snažíme se u ohně i zahřát, protože bez pohybu je zima.

Tu cítíme ještě víc v lese, než se tělo znovu adaptuje na chůzi. Delší dobu jen klesáme a to se moc nemění ani u vrcholu Kluzí. Tady někde v terénu mají být kamenné mohyly, v nichž v raném středověku Slované pohřbívali své mrtvé. Hledat je nechceme a jen s pietou procházíme lesem k hlavní cestě, za kterou se přiblížíme na dohled kuželovitému vrchu Osule (646 m n. m.).

Na vrcholu Nebahova

Z louky máme výhled k vrcholu U Tří mezníků, kde jsme si rozdělali oheň před dvěma roky.

Ten dnes máme u tzv. Kešlovic.

...

...

Zajímavě rozvětvený buk s obrázkem.

Před Kluzí přecházíme několik pramenů.

Vrch Osule (lidově Vosule).

Vzdálené Vitějovice.

Na vrcholu leží trosky středověkého hradu Vitějovice či také Osule. K zřícenině stoupáme příkře vzhůru po modré. Na závěr tak dostaneme pěkně do těla v stometrovém převýšení. Stezka ho bere nemilosrdně diretisimou.

Stezka na vrchol...

...

Pod Osulí.

...

Rozlehlé území trosek hradu Vitějovice, který podle zdrojů nebyl nikdy zcela dostavěný, nás překvapilo.

A mě později také dodatek mého otce, který zde jako zeměměřič před mnoha a mnoha desítkami let pracoval.

"V té oblasti jsem asi rok měřil a přímo na nejvyšším bodu Osule jsem na stromě zřizoval geodetický bod. Tehdy mi vypadla z ruky sekerka a křičel jsem na figuranta dole, aby utekl. Nic se nestalo. Tehdy jsem bydlel ve Strunkovicích ve srubu nad řekou.. Jó. čas letí. Byly to hezké doby a pěkná práce..."

Vitějovický hrad.

Jde o rozlehlou zříceninu, která pokrývá prakticky celý vrchol kopce.

Zbytky kamenných zdí...

...

...

...

...

...

Geodetickým bodem je hluboko zakopaný kámen, který sem dopravil můj otec někdy v polovině let šedesátých. Jako malý kluk jsem občas osazování kamenů asistoval.

...

...

Na nejvyšším místě stávala hlídková věž.

...

Takto hrad měl vypadat, pokud by byl dokončený. Hrady se však nejen stavěly, ale také vypalovaly a bořily.

...

Spadané listí z okolních stromků obnažilo výhled na Strunkovice nad Blanicí, k Helfenburku a k Svobodným i Píseckým horám.

Kloužeme po bukovém listí a kamenech dolů z kopce. Zbývá dojít do Vitějovic, kde se můžeme pokochat několika starými domy vesnického selkého baroka. To dosáhlo z Blat až sem, do předhůří Šumavy.

Kostel sv. Markéty - barokní stavba z roku1746 stojí na místě staršího kostela.

Kostel s domem jihočeského selského baroka.

Boží muka ve Vitějovicích.

Starý dům.

Loučíme se se starým rokem, který brzy zůstane dalším v dlouhé řadě již "prošlých". V roce 2018 jsem s přáteli poznal spoustu krásných míst a špiclování googlu mi odhalilo, že jsem za 224 hodin chůze zdolal 557 km. Jak se ale tento samovýpočet provedl, netuším.

Povídka o "ošípaných..."

V myšlenkách zabrousím i na prastarý Silvestr v roce 1978, kdy jsem byl jako voják základní vojenské služby v Popradu a tento den měl celodenní službu na vojenské střelnici. Ta byla asi 3 km daleko, někde v lese u samoty Kvetnica a šlo se k ní přes rovné, větrem nechráněné pole. Důvod služby spočíval v nakrmení tří prasat a vyčistění jejich chlívku. Dostávala smradlavou šlichtu zbytků z kuchyně, kterou jsem jim musel na místě převařit, zatímco já se musel spokojit s takzvaným KáDéčkem, denní stravou skládající se z konzerv paštiky, lunchmeatu, vepřového a hovězího masa.

Silvestrovská služba byla pro mne již druhou v pořadí. Poprvé jsem leccos pochytil a také se dozvěděl a zažil. A bylo to podstatně horší.

Když jsem vypustil prasata z chlívku, abych vyměnil podestýlku, nebyl jsem poté s to je zahnat zpět. Vždycky jsem dovnitř dotlačil jedno jediné a když jsem tam cpal druhé a musel otevřít vrátka, první zase drze frnklo, zatímco třetí se z povzdálí pochechtávalo. Alespoň se mi to tak jevilo.

Po více než hodinové marné honičce jsem uznal, že inteligence prasat občas může převýšit inteligenci lidskou, čehož jsem právě aktérem i svědkem zároveň. Toto drama mělo naštěstí zajímavý a pro mne dobrý konec.

Již dříve jsem si všiml, že moje marné počínání, mimo prasat, pozorují zaujatě i dvě malé děti. Jedno asi tříleté, druhé tak pětileté. Šel jsem se jich zeptat, jak vlastně ti jiní vojáčkové zahání zdivočelá domácí prasata zpět do chléva. Odpověď jsem nedostal žádnou. Místo zbytečných řečí vzal malý chlapeček do ruky tlustou hůl, kterou sotva zdvihl ze země, bez jediného slova došel k prvnímu prasátku, rozmáchl se a holí naplno trefil prase přímo do jeho odporně vlhkého čenichu, na jenž jsem tolikrát při výměně stráží u vrátek chlívku narazil. Než stačil znovu zdvihnout klacek, bylo prase v chlívku. K zbylým hošíkovi stačilo se jen přiblížit a prasata sami napochodovali tam, kam patří. Zdálo se mi, že to podlední za sebou i způsobně zavřelo vrátka, ale to mohla být jen moje vlčí mha, kterou jsem studem pociťoval. Za pár minut bylo hotovo!

Poděkoval jsem chlapečkovi, a ten beze slova odkráčel. Viditelně mnou opovrhoval. Po tom, co jsem mu přes hodinu na jeho dvorku předváděl, se ani nedivím.

Že tento den pro mne nemohl skončit dobře, bylo jasné a do puntíku se to splnilo. Utmácen z únavného dne a hodinového pochodu do Popradu, jsem zašel na jedno do restaurace kdesi uvnitř sídliště panelových domů. Opravdu na jedno, neboť jsem víc peněz neměl.

Co čert nechtěl, do hospody vtrhli dva domorodci v náladě a vida smutného osamělého vojáčka, jali se vyptávat. Hlavně ale začali, ač oba již notně alkoholem narušeni, objednávat velké frťany borovičky jednu za druhou. Byl jsem jejich host, než jsem již také skelným zrakem zjistil, že u stolu sedím sám.

Jeden parťák se odpotácel ven z hospody a nevracel se, druhý skončil pod stolem a nejevil nejmenší chuť odtud vylézt. Poslední zbytky mdlého rozumu, již tak narušeného polední konfrontací s inteligencí prasat - jinak slovensky "ošípaná", mi stačili pouze na to, abych dopil dva posledně objednané kalíčky borovičky a nenápadně zmizel před placením.

Jak to bylo nenápadné si dovedete představit, když napíšu, že venku jsem porazil hned první popelnici, která mi stála v cestě. Faktem je, že mě nikdo nehonil a nechtěl nic platit.

Dopotácel jsem se do kasáren a jen napůl ucha slyšel, veselý smích na bráně. A druhý den ráno z mého stavu neměli radost ani v nemocnici, kam jsme celá rota museli povinně jít darovat krev. Po přezkoumání vzorků tu moji z nějakého důvodu odmítli.

Abychom se vrátili na začátek povídání o prasátkách, onen Silvestr přinesl extrémně rychlou změnu počasí, kdy z +15°C spadla během pár odpoledních hodin teplota na -15°C. Já jsem si z ní odnesl revma levého ramene, které mě pak dlouho zlobilo a zmizelo až za mnoho let. Pamatuji si, jak během pár desítek minut zmrzly všechny louže a z jarního teplého počasí se stala sibérie.

A já musel jít zpět v lehkém letním oblečení. Krutá večerní zima zvýrazněná ledovým severským vichrem, který na mě dorážel od Vysokých Tater, zanechala své následky. Od onoho Silvestra, na který se nezapomíná, uběhlo již neuvěřitelných 40 let.