Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

Přechod Pirinu: část II., žulová

vydáno 3. prosince 2012 – napsal Paulie – 10 komentářů

Pirin nás již stačil uchvátit impozantním mramorovým hřebenem a pyramidou Vichrenu (viz první část), ale zdaleka ještě neodhalil veškerou svou krásu. V druhé půlce povídání o našem putování se přesuneme mezi spleť žulových hřebenů, kde oko zaplesá nad modrou barvou jezer. Ačkoliv se většinou budeme pohybovat dolinami a občas přecházet hřebeny, dostaneme se i na nejvyšší vrchol této části pohoří, Kamenicu.

Po přechodu mramorového hřebene jsme měli naplánován jednodenní přesun po červené k rozmanité žulové části, kde se dá zhruba za den a půl udělat okruh postupně po červené, zelené, žluté a modré značce (bráno proti směru hodinových ručiček, jak jsme to ve skutečnosti šli). Kdyby se přidal ještě kus po oranžové, která se táhne na západních svazích Pirinu, byly by barvy pirinských značek kompletní :-)

My si okruh prodloužili o odbočku ke Kamenici, ale zkrátili o zbytečnou cestu, jež by jen uzavřela kruh. Na konci jsme se tedy vydali po modré z kopce na sever místo výšlapu na jih.

Cestou jsme se pořád mohli kochat jezery. Mimochodem, je zajímavé se zamyslet, proč v horách, kde přes léto prší jen pár dní, není sucho. Co způsobuje, že se tam naopak nachází spousta jezer a odtékají odtud potoky stejně jako v Alpách, i když mají asi trochu méně vody? Při putování jsme došli k závěru, že přes zimu tam napadnou mraky sněhu a roztátý sníh nasáklý zemí vydrží po celé léto zásobovat vodou potoky, rostlinstvo, krávy i žíznivé turisty.

Turistickou mapu Pirinu jsem ofotil, lze se podle ní orientovat v našich cestách.

Den čtvrtý: přesun ke spleti žulových hřebenů

Předchozí článek o přechodu Pirinu jsme zakončili sestupem z Vichrenu, překvapivým setkáním s kamzíkem a postavením stanu na svahu nad chatou Vichren. Na další den byl naplánován dle mapy nenáročný přesun přes jakousi střední část severního Pirinu k rozmanité žulové části, ale ve skutečnosti to nebylo vůbec odpočinkové. Už v této střední části jsou jezera, a tak jsme se měli na co těšit.

Jelikož jsme spali přímo u cesty, vstávali jsme zas brzo (asi v půl sedmé), abychom stačili vše sbalit, než kolem nás budou chodit davy z chaty. To se nám povedlo, davy jsme potkali až cestou dolů. Byla mezi nimi i skupina 23 Čechů.

U chaty Vichren jsme pak doplnili vodu, s níž jsme zatím vystačili od jediného jezírka ležícího pod hřebenem v mramorové části. Chata nás zklamala, ani ne tak tureckými záchody, jako spíše absencí pohledů a spoustou lidí, z nichž dost zjevně přijelo autem. Ač je chata ve výšce 1955 m, vede k ní silnice z Banska.

Raději jsme šli brzy dále, den sice neměl být příliš náročný, ale nečekalo nás toho málo. Navíc jsme šli od chaty nejdříve po modrožluté a marně jsme hledali červenozelenou, až později jsme si uvědomili, že se musí oddělovat už u chaty. Po správné cestě jsme mírně stoupali v údolí u potoka uprostřed kleče nebo po loukách.

Už po chvíli následovala krátká odbočka k jezírku Okomo, kterou jsme nemohli minout, pak i delší odbočka k jezeru Ribno. Dostali jsme se do krajiny jezer a plně jsme si to užívali. Taky jsme začali potkávat pasoucí se krávy, hlavně u jezera Žabeško jich byly mraky a přímo na stezce. Naštěstí i v Bulharsku jsou mírné.

Nad jezerem Dalgoto jsme si v půl druhé dali oběd. Potom nás čekal dost náročný úsek, totiž vystoupat necelých 300 m ošklivým kamenným mořem s velkými balvany. Cesta vedla hala bala, nebyla upravená, takže se muselo místy doslova skákat z kamene na kámen. Někdy ani nebylo jasné, kudy pokračuje značka. Proto jsme i tento relativně krátký úsek lezli přes hodinu a navíc nás vyčerpal.

Dál se šlo po hřebeni, moc se už naštěstí nestoupalo ani neklesalo. Hřeben byl na jihozápad povětšinou mírný, na druhé straně se však nacházel prudký sráz a pod ním krásná jezera v kulatých ledovcových údolích, tzv. circích (jednotné číslo cirkus). Tam už jsme nepotkali skoro nikoho, ačkoliv ještě u jezer na chatou Vichren bylo dost lidí.

Vrcholy se na hřebenové cestě zas podcházely, i když těsně. Byli jsme až na posledním vrcholu Prevalski Čukar (2604 m). Pak jsme akorát sestoupili do sedla Prevala (cca 2420 m) a kousek pod ním jsme našli vhodné místo na stan. Ačkoliv byl den zamračený, večer nás čekala čistě modrá obloha a krásný západ Slunce.

Slunce vychází nad dalším putováním rájem horala, drsným, ale krásným

První paprsky osvětlují stan.

Chiža (chata) Vichren shora

A zblízka. Bohužel k chatě mohou zajet auta, takže se to tam turisty jen hemžilo.

Říčka Banderica u chaty

Okomo Ezero

Krásné rovné údolí s měkkou travičkou.

Muratov Vrach (vrch) v pozadí

Ribno Ezero

Ribno Ezero shora vypadá skutečně jako ryba.

Lída a krávy u jezera Žabeško (zřejmě žabího)

Zarostlé jezírko

Malý kus velkého Dalgota Ezera

Nepěkná a neupravená cesta na hřeben vede skrz kamenné moře. Zde si každý musí hrát na kamzíka a skákat z kamene na kámen.

Vlevo mírný hřeben, který nás brzy čeká (na druhou, východní stranu padá ovšem velmi prudce). Vzadu Kamenica.

Celá soustava jezer, okolo níž jsme stoupali. Vpředu Dalgoto, vpravo Žabeško.

Banderišski Čukar

Vichren a Kutelo nás budou shora pozorovat ještě pár dní.

Sinao Ezero

Sinao Ezero podruhé

Tipicky ezera

Rozlehlá dolina na západní straně hřebene

Pohled na dolinu, kterou za dva dny budeme scházet do Banska. Vpravo nahoře Kamenica.

Zlevo Džangal a Momini Dvori. Dole Golemoto Ezero.

Pohled zpět na Banderišski Čukar

Na hřebeni

Nad sedlem Prevala

Kytičky osvětlené večerním sluncem

Večeře se vaří na Varu a jinak vládne nepořádek :-)

Sedlo Prevala, kousek pod nímž jsme spali.

Stan je vypjatý, i když pravděpodobnost bouřky nebo vichřice je mizivá.

Den pátý: na Kamenicu

Předchozí den měl být odpočinkový, ale díky lezení po kamenném moři nebyl, takže odpočinkovým se už musel stát tento den, pátý na horách. Ráno jsme si přispali, ale i tak jsme vstali v osm. Nejprve jsme lehce stoupali cestičkou v kosodřevině do sedla Mozgoviška Porta, pak jsme se vydali po modré dolů s plánem pokusit se o výstup na Kamenicu (bez bagáže, kterou bychom nechali v sedle).

Bylo azuro, den vypadal velmi slibně. Kousek pod sedlem, při sestupu po modré, se k nám přidal pes. Nešel příliš blízko, občas i odběhl po nějaké pachové stopě, ale zjevně se nás držel. Alespoň nám trochu pomáhal při sestupu prudkým svahem do údolí, když vyčmuchal ztrácející se pěšinku. Značené to totiž moc nebylo, i když směr byl jasný (prostě dolu).

Dole bylo stádo krav, kousek pod nimi i koně. Když jsme přišli dolů, uviděli a uslyšeli jsme i další obyvatele -- dva psy hlídající krávy. Začali na nás štěkat a byli přesně na místě, kudy jsme chtěli projít. Zařadili jsme tedy kousek zpátečku a rozhodli se je obejít (údolí tam bylo zrovna rovinaté).

To se nám celkem povedlo. Až když jsme chtěli začít stoupat, zas na nás jeden pes štěkal, ale držel se naštěstí daleko. Nicméně náladu nám to trochu dokázalo zkazit.

"Náš" pes, tedy ten, co se nás držel, prvně na chvíli odběhl za ostatními psy, ale pak nás dál doprovázel. Bohužel se neosvědčil jakožto hlídač, protože nechal psy hlídače na nás štěkat a bylo mu jedno, že kvůli tomu musíme složitě obcházet údolí a přeskakovat potoky. Žádné žrádlo si tedy nevysloužil. Sice dál spolehlivě čmuchal značku, ale už jsme to nepotřebovali a hlavně bychom se ho po nakrmení nemuseli snadno zbavit.

Z údolí ve výšce cca 2200 m jsme pomalu vystoupali na sedlo Begoviški Preval. Tam jsme chvíli uvažovali, jestli jít na Kamenicu, nakonec jsme vyrazili jen já a Kuba bez báglů, Lída se rozhodla odpočívat v sedle a ani se jí po čtyřech dnech v horách nelze divit. Pes tam zalehl také.

Na Kamenicu nevede značka, jen pěšinka, navíc nezřetelná. Neměli jsme časový odhad, a tak jsme si řekli, že půjdeme nahoru maximálně tři čtvrtě hodiny a pak to obrátíme. Vyrazili jsme ze sedla po pěšince, ale brzy jsme jí ztratili a začali jsme nazdařbůh stoupat na hřeben šíleně prudkým svahem, ke konci i po kamenném moři. Dole jsme si mysleli, že tu vede pěšinka, což ve skutečnosti nebyla pravda.

Než jsme se dostali nahoru, uplynulo asi 20 minut. Nyní začala zábava, neboť všude bylo kamenné moře a muselo se pořád skákat z kamene na kámen. Ještěže jsme neměli batohy. Pokračovali jsme nahoru takto vesele po hřebeni nebo spíše lehce pod ním. Nakonec cesta ze sedla zabrala 50 minut a to jsme nešli vůbec pomalu.

Na vrcholu Kamenice (2822 m) jsem jen chvíli fotil, udělali jsme vrcholovku a šli jsme dolů jiným směrem, než jsme přišli, a tentokrát po pěšince. Kamenné moře jsme sešli hned, dále se klesalo strmým svahem na hřebínek a z něho serpentinami dolů na kamenné moře v cirku. Pak jsme se víceméně po rovině vrátili do sedla a dali jsme oběd, při němž pes jen koukal.

Při odchodu ze sedla jsem psovi symbolicky přehradil cestu, což nejspíš pochopil. Držel se pak za námi ve větší vzdálenosti a už jsme ho zahlédli jen párkrát. Sestoupili jsme ze sedla stejnou cestou a vydali jsme se po žluté. Nebyla moc dobře značená a vedla kus dolů kamenným mořem.

Dále jsme vystoupali kolem pár jezírek k Tevnotu Ezeru. Tam jsme nabrali vodu a zjistili, že se v jezeře nelze koupat (voda z jezera se používá jako pitná). Ani v tamní chatě neměli pohledy, i když prodávali jídlo, fotky a nějaké pohledy měli vystavené.

Kvůli mnoha lidem okolo a také délce trasy na další den jsme se rozhodli popojít ještě kus po červené. Došli jsme lehkým stoupáním do sedla Djalena Kralevdvorska Porta, pak jsme chvíli sestupovali k jezeru Mitrevo a když už se neklesalo prudce, našli jsme místo na stan na paloucích mezi klečí asi tak 100 metrů nad jezerem.

Prevalski jezera pod sedlem

Prevalski a vzadu Baljavitki Ezera

Rila (lépe jsme ji nikdy neviděli)

Odraz hor v jezeře

Pes, který nás doprovázel pěkný kus cesty a čenichal nezřetelnou stezku, ale do boje proti jiným psům se kvůli nám nepustil. Tak jsme mu nedali ani drobek a pak ho v podstatě odehnali.

Údolí s kravami a psy

Vrcholovka na Kamenici. Bulhaři zřejmě rádi místo křížů dávají na vrcholy vlajky.

Drsné kamenné moře na Kamenici

Tevnoto Ezero z Kamenice

Vichren a Kutelo

Ostrý hřeben Kamenice padá na sever kolmo, ale z jihu se na něj dá vylézt. Nicméně zdaleka nejde o procházku růžovým sadem.

Na jih jsou vrcholy Jalovarniky a Zabatu, k nimž už nejdeme.

Osamělé krávy u jezera pod Kamenicou

Zleva Malka Kamenica a Kamenica od Tevnota Ezera

Chata u Tevnota Ezera sice nevypadá velká, nicméně uvnitř se nachází malé občerstvení a opéká se tam maso. Míst na spaní v ní moc nebude, v okolí je však několik velkých stanů.

Tevnoto Ezero za prádlem.

Z jezera se bere pitná voda pro chatu, takže je v něm zakázáno koupání a další věci. Prostě máme smůlu, zatím se neumyjeme.

Kamenica

Pasoucí se koně poblíž jezera

Jezero Tevnoto ze sedla Djena Kralevdvorska porta

Pod jezerem Tevnoto, které by bylo kousek vpravo, tvoří údolí terasovité stupně a na každém je jezero :-)

Den šestý: koupání v jezeře a loučení s horami

Probudili jsme se opět do krásného dne, v němž jsme chtěli dokončit okruh po žulové části pohoří a začít sestupovat k Bansku. Plán nebyl nijak náročný a nemuseli jsme tedy spěchat.

Po snídani a sbalení jsme kolem jezera Mitrevo sešli k rozcestí se zelenou, odkud se dá sestoupit k chatě Vichren a pokračovat do centrálního a jižního Pirinu. My však stoupali na sever do sedla Demirkalija a po cestě se podivovali nad olejovými skvrnami v loužích podél cesty (byly roztroušeny v délce možná sto metrů).

V sedle jsme zahlédli Popovo Ezero, k němuž jsme se mírným sestupem brzy dostali. Na nadmořskou výšku bylo relativně teplo, sluníčko svítilo, a tak jsme neodolali modravé vodě a po vzoru mnohých jiných turistů se vykoupali. I přes studenou vodu (nebo právě kvůli ní) je koupání v horském jezeře opravdu hezký zážitek! Umytí a osvěžení jsme se posilnili brzkým obědem.

Pohodlným tempem jsme se vydali dál po zelené kolem jezera a pak jsme kus sestoupili na rozcestí se žlutou, čímž jsme zakončili východní část našeho okruhu po žulové části pohoří. Cestou jsme potkávali docela velké davy, které proudili k jezeru. Byla totiž neděle, což si na horách člověk jen tak neuvědomí.

Po žluté jsme už šli skoro sami, nejprve krásným údolím a pak posledním naším stoupáním v Pirinu na sedlo Džangalská Porta. Část cesty vedla i skrz kamenné moře, naštěstí v něm pohyb nebyl tak obtížný jako jinde.

Po chvíli odpočinku a rozhledů ze sedla jsme sestoupili k jezeru Golemoto, které jsme pozorovali už před dvěma dny. U něho jsme chvíli poseděli a kochali se posledními pohledy na hory. Pak jsme sestoupili do doliny táhnoucí se 12 km na sever k Bansku, která nás měla provázet při sestupu. Cesta dolinou zprvu klesala jen málo, šlo se i po rovině, ale říčka Dejmanica se postupně začala zařezávat do údolí a my brzy po ní. S tím se nám ztratily pohledy na hlavní hřeben Pirinu a majestátné vrcholy.

Blížil se podvečer a my sešli až k chatě Demjanica v 1900 m. Ani zde neměli pohledy. O spaní v chatě jsme vůbec neuvažovali, rozhodli jsme se najít nějaké příhodné místo na stan o kus níže. Když jsme jedno takové našli (byl tam i stůl s lavičkami), objevila se na druhé straně potoka velká kráva.

Chvíli jsme uvažovali, jestli tu i přes blízkost krav přespat, a nakonec jsme se vrátili kus k chatě k jinému celkem dobrému místu, které navíc nebylo ani tak blízko lesní cesty pro auta, ale zato u značky. Níže by to s kravami mohlo být horší a s Kubou jsme neměli dobré zkušenosti s jejich zvědavostí. Minulý rok na Dachsteinu nám totiž holky nezbedné pěknou chvíli olizovaly stan (viz článek).

Mitrevo Ezero po ránu z místa, kde jsme spali

Demirkapijská dolina, kterou vede červená značka (spolu se zelenou) k chatě Pirin a pak dále do centrálního a jižního Pirinu.

Argirovo Ezero

Popovo Ezero jako na dlani

Džangal (tentokrát z druhé strany)

Jezero Popovo. Hurá na koupání!

Jezero zblízka a přesto jako na dlani

Detail pobřeží. Ačkoliv voda vypadá moc hezky, žádná písečná pláž to není a voda je ledová.

Značka obcházející jezero vede nahoru a dolů po kamenech a nabízí rozmanité pohledy na pobřeží.

Panorama Popova ezera

Jezero pod Popovým jezerem

Maličký vodopád u značky

Čmelda opyluje bodlák

Rovinaté údolí u Popova jezera se mi líbí

Golemoto Ezero na druhé straně hor

Jezero Golemoto s rozeklaným hřebenem Džangalu a Momini Dvori

Demjanická dolina, kterou budeme sestupovat dolů do Banska.

Valjaviški Čukar zakončuje dlouhé údolí vedoucí od Banska téměř rovně na jih

U rozcestí modré a žluté je na dně údolí téměř rovina.

Loučení s horami, než se vydáme modrožlutou značkou dolů.

Orientační tyče jsou u cesty od chaty Demjanica nahoru po max. 100 metrech a tato je 2. z minimálně 20. Na sobě mají GPS souřadnice své i sousedních tyčí. Také je na nich azimut a vzdálenost k sousedním tyčím. Tomu říkám propracovaný systém navigace v mlze.

Chatky u chaty Demjanica

Chiža (chata) Demjanica

Říčka Demjanica si u chaty šeptá svou píseň už v šumu lesa.

Den sedmý: údolím do Banska a cesta domů další den

Na poslední den už nás čekal jen sestup do Banska. Vstali jsme proto relativně pozdě (asi až v osm :-) a nijak jsme nespěchali. Sestup byl navíc mírný, šlo se kolem říčky Demjanice, částečně po lesní cestě od chaty. Prošli jsme kolem jednoho stavení, okolo něhož byly koně. Cestou bylo několik informačních tabulí s legendami, z nichž některé nám Lída překládala.

Největší zajímavostí po cestě byl vodopád Julenski Skok, 9 m vysoký. Prvně jsme špatně odhadli jeho umístění a lezli se na něj podívat po příkrém svahu pod cestou. U samotného vodopádu však byla dřevěná plošinka na vyhlídku.

Za pár hodin jsme došli k silnici vedoucí z Banska do lyžařského areálu a na chatu Vichren. Chvílemi jsme pak šli po ní, chvílemi jsme si zkracovali serpentiny. Modrou jsme někde za mostem přes Demjanicu ztratili, ale bez problémů jsme do Banska došli po silnici nebo po cestičkách u ní.

Civilizace nás přivítala spoustou nových hotelů, vesměs prázdných. Po šesti dnech v horách to byla tvrdá rána. Alespoň jsme si v jednom turistickém krámku konečně koupili pohledy, i když jsme obchod s pohledy hledali notnou chvíli.

Sešli jsme do starší části města, kde se nacházelo turistické centrum. Podívali jsme se do kostela svaté Trojice, našli jsme poštu a poslali pohledy na dlouhou cestu domů. Nejspíš hodně dlouhou, neboť Lídě přišel pohled domů až v říjnu! (Na horách jsme byli v půlce srpna.) Jak dlouho šel můj pohled, si nepamatuji, ale určitě déle než 10 dní, což byla doba, za kterou se dostal z USA do Bulharska.

Pak jsme zašli podívat se, odkud a kdy jezdí autobusy do Sofie. Zjistili jsme ošklivou věc: budeme muset jet už v 5:10, abychom měli dostatečnou rezervu. Vrátili jsme se do centra a dali jsme si v jedné příjemné restauraci bulharská jídla, např. studenou polévku Tarator z jogurtu a okurek a šopský salát. Dále jsme v pozdním odpoledni lenošili v centru.

Blížil se čas stmívání, a tak jsme vyrazili za Bansko na nějaké místo, kde by se dalo přespat. Šli jsme po silnici směrem od nádraží a po pár stech metrů za městečkem jsme odbočili na polňačku. Ještě jsme se kus vzdálili od města, báli jsme se totiž psů. Pak jsme na louce pod velkým stromem dali vnitřní část stanu jako podlážku. Spát jsme šli brzy, i když vzhledem k vstávání v půl čtvrté bylo i čtvrt na deset pozdě.

Vstávání v půl čtvrté bylo fakt tvrdé (člověk v tuto hodinu občas chodí spát :-), ale chtěli jsme mít rezervu, kdyby autobus přijel moc brzy. Nakonec však přijel pozdě a my tam čekali asi tři čtvrtě hodiny.

V Sofii jsme ještě před odjezdem stihli nakoupit něco na cestu a domů, mimo jiné slaný tvarohový sýr Sirene a sladkou Chalvu (v podstatě turecký med).

Na cestu zpět do Prahy jsme měli horší autobus než na cestu tam (dokonce i horší než na bulharských vnitrostátních linkách), navíc bylo vedro a působilo nevyspání. Cestu jsme si však dokázali zkrátit povídáním a dočtením knížky Proč bychom se netopili.

Před šestou ráno jsme se dostali na Florenc, akorát se rozednívalo. Udělali jsme společnou fotku po použití, na což jsme v horách zapomněli.

Balvan, který se asi skutálel z hor. Nebo ho sem dotáhl nějaký obr?

Julenski skok

Malá kaplička u cesty vypadá jako telefonní budka, ale místo komunikace s lidmi slouží ke komunikaci s Bohem.

Lanovka z Banska jezdí i v létě a na nás dopadá první stín moderní "cifilisace" po necelých šesti dnech ... Bylo nám bez ní blaze.

Zadrátované Bansko, ačkoliv mnohá místa v Sofii se mohla chlubit podobnou pavučinou.

Kostel svaté Trojice

Kostelní věž

Pomník na náměstí oslavuje zřejmě vznik bulharského státu (dle letopočtu 681).

Starý dům v centru Banska je nyní spíše výjimečný, ačkoliv na okrajích městečka je jich více.

Další zástupce místní architektury

Poslední pohled na Pirin. Snad se tam ještě dostaneme.

Slibovaná fotka po použití. V horách jsme na to zapomněli, a tak jsme využili poslední příležitost na autobusáku v Praze na Florenci v 6 ráno. Jako stativ jsme použili batoh, ale míhalo se tam tolik lidí, že jsme nebyli někým zakrytí jen na jedné fotce ze tří.

Tím skončil náš vandr po bulharském pohoří Pirinu, který i přes velmi dlouhou cestu tam a zpět určitě stál za to. Budeme rádi vzpomínat, jak jsme se téměř sedm dní opájeli krásou hor a jezer.