Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

Prácheňskem mezi kapkami deště k Blatné

vydáno 6. června 2013 – napsal Rony – 4 komentáře

Jen zvolna přechází kopcovité Prácheňsko do krajiny rybníků kolem Blatné. V zemi zamyšlenou, kde kameny čerti vrší do podivných struktur připomínající obří náramky a které pak v hněvu znovu rozhazují jako vrchcáby po širém okolí. Těch kamenů jsou všude stovky, tisíce a stejně jako v dávných dobách i dnes poutají lidskou pozornost. 
Jednou z možností, jak některé z nich poznat, je projít si naučnou stezku Okolím viklanu a nechat se okouzlit zdejší zvláštní, pestrou krajinou, plnou lesů, vod i strání. A pokud vás náhle zaskočí nepřízeň počasí, vydejte se na prohlídku zámku ve Lnářích.

Počasí letos dělá opravdové psí kusy a pranic nedbá na to, že za dveřmi již pár let čeká globální oteplení. Proto i my se mu musíme přizpůsobit a nechat spacáky i stan ještě chvíli zahálet. Jako malý předkrm plánovaných přechodů hraničních hor Šumavy se tak uchylujeme do nepříliš probádané krajiny mezi Nepomukem a Blatnou.

Už první pohled do mapy určuje zajímavá místa, kterými zde jsou zámek Lnáře, rybník Velká Kuš, rozhledna Chlum u Chanovic a Kadovský viklan.

Z nabídky k ubytování vybíráme nakonec Chanovický FK. Jak se později ukáže, ubytovna mezi hřišti zdejšího fotbalového klubu nemá chybu. Jistě i proto, že jsme v celém objektu zcela sami a nic tak neruší naši meditaci ani večerní kuchtění.

pátek: Chanovice

mapka okolí Chanovic

Pravda, náš příjezd do Chanovic s sebou přinesl i první větší spršku, přesto se vydáváme na průzkum zdejší nově opravené středověké tvrze a nedalekéko skanzenu Expozice lidové architektury, kde si fotím hrázděné dřevěnice. Nakonec ještě stoupáme k nedaleké rozhledně. Ta byla na vrcholku Chlumu (609 m) postavena v roce 2010 a je zděná s dřevěnou, krytou vyhlídkou. Trochu mi připomíná rozhlednu na Svatoboru. Dnes se bohužel dovnitř nepodíváme, protože je pátek a tedy zavřeno.

Po sestupu přejíždíme k ubytovně, kde je ale ještě obsazeno mladými učnicemi na školním výletu. Nezbývá nám než popojet k zavřené hospodě, zatopit si v autě a přečkat nejhorší venkovní slotu.

Dnes zámecký areál v Chanovicích vznikl na místě původní tvrze z konce 13. století, kdy v 18. století byla tato tvrz přestavěna na barokní zámek.V nově zrekonstruovaných sklepeních je stálá expozice pošumavských lidových řemesel.

Také rozsáhlý hospodářský dvůr je po rekonstrukci. V opravených přilehlých budovách je zbudována expozice hraček z 19. a 20. století.

Zámek využívá i místní škola.

Práchaňsko je krajem, kde se kamenité zalesněné vrchy pravidelně střídají s rybníky, poli a loukami. Lákají tak rozmanitou přírodou nejen pěší, ale i cyklisty.

Nad zámeckým areálem vzniká skanzen lidové architektury, který je tvořen několika roubenými chalupami a stodolami z podhůří Šumavy.

...

...

Po naučné stezce se ze skanzenu snadno dostáváme k rozhledně na Chlumu. Ta byla vybudována v roce 2010. Otevřena však v pátek není a tak se v dešti spokojujeme jen s dokumentární fotografií. Kovové schodiště uvnitř rozhledny má 136 schodů. Z vrcholové plošiny pak za dobré viditelnosti lze pozorovat celé panorama Šumavy od Českého lesa až k Lipnu. Vidět je i Blatnou, Písek a Brdy.

Radarový snímek stále nevěstí nic pěkného.

Teprve když déšť ustane jdeme naučnou stezkou Příroda a lesy Pošumaví k Žižkovu kámenu. Obdivujeme velmi zdařilý útvar, který zde zanechala příroda a nebo hrstka nudících se čertů. Po NS procházíme les plný balvanů a bizarně zformovaných statných buků. Déšť z jejich hladkých kmenů vykouzlil statná těla naolejovaných kulturistů, připravených utkat se spolu v boji o metály. Tiše a v pokoře míjíme jejich teritorium a od hájenky pokračujeme plochým hřebenem dál na modrou TZ. Po ní dojdeme až k hlavní cestě do Nové Vsi. V tu chvíli ale nevíme kudy dál, protože turistická mapka zůstala zavřená v autě. Původně jsme totiž měli v plánu jen kratičkou obchůzku.

Vracíme se zpět, ale nedá nám to a hned u prvního rozcestí si vybíráme novou cestu. Orientace je nesnadná, není čeho se chytit a tak když se po půlhodince dostáváme znovu na modrou značku, uleví se nám. Dohání nás totiž rychle žízeň i hlad.

Mohutné kmeny okolních buků si lze snadno splést s nohami dávno vyhynulých apatosaurů.

Žižkův kámen je prvním zajímavým skalním útvarem, se kterým se setkáváme. Od zámku k němu vede naučná stezka Příroda a lesy Pošumaví, která je sice jen 2 km dlouhá, ale má devět zastavení.

Kámen je příkladem zvětrávání hlubinných vyvřelin. V okolí se vyskytují i jiné podobné zvětralé skalní útvary, označované jako Čertovy kameny a opředené různými pověstmi. K tomuto kameni váže pověst, že Jan Žižka zde odpočíval při dobývání hradu Rabí. Snažil se nalézt a vyplenit i chanovický dvůr, ale husté porosty zdejších lesů ho pečlivě ukryly. O tom, jak dlouho Žižka čekal, než chanovický dvůr najdou, svědčí důlek vysezený na nejvyšším místě balvanu.

...

Ani mizerné počasí nic neubralo na kráse zdejších buků, které jsou především okolo vrcholu Chlumu.

...

...

Neustávající déšť odhalil lety vypracovanou, mohutnou svalovinu tohoto lesního kulturisty.

V pozdním odpoledni, již řádně posilněni, jdeme přes Chanovice k Ostrému vrchu (612 m). Cesta končí u zdejší velké fabriky německé firmy Haas, vyrábějící dřevěné domky atp., a tak v mokré trávě poprvé prověřujeme odolnost našich bot proti provlhnutí. Pro mne to znamená, že už budu následující hodiny a dny chodit neustále provlhlý. V garáži totiž zůstaly zapomenuty moje kvalitní pohorky. Vlastně je ale zapomínám pořád a tak už mi nikdo nevěří, že je opravdu mám.

Dostáváme se na lesní cestu, která je rozježděna tak, že jsme nuceni chvílemi brodit bahnem. Naštěstí to trvá jen k výběhu několika ovcí, prchajících se před námi s bekotem schovat. Nás ale zajímá víc to, že jsme viditelně sešli ze správné cesty. Ta vede kdesi ve svahu nad námi. Terén nevypadá příliš vábně a tak pokračujeme cestou dál k potoku. Nakonec se ukáže správnost této volby. Přicházíme totiž k dobře zašitému Podhorskému rybníku. Krásná hráz, okolo lavičky, kousek dál ohniště a stůl, dobré místo na skvělý mejdan!

Zkoušíme přejít potok za hrází a přece jen vystoupat na ztracenou cestu, ale nedaří se nám to. Naštěstí cesta pokračuje vzhůru, kolem pomalu se ztrácejícího potoka, až k hlavní cestě. Odtud jsme zpátky v Chanovicích co by dup.

Klidná hladina rybníčku Ohrada zrcadlí jedno ze starých stavení, které by se v budoucnu mělo stát spolu s částí vesnice a zámeckým areálem památkovou zónou.

Kolem kapličky na návsi jdeme k Ostrému vrchu (613m).

Nakonec sice kráčíme jinou cestou, než jsme původně měli v plánu, ale není to na škodu. Procházíme krásnou krajinou plnou zvěře, která před námi prchá do bezpečí.

U Podhorského rybníka pak vychutnáváme jeho neobvyklé kouzlo zcela sami. Lavičky a ohniště však dávají jasně najevo, že často je zde dost živo...

Zpět do Chanovic jdeme kolem kapličky a několika kamenů umně zasazených do zdejší kulturní krajiny.

...

...

Květy šeříků mají letos díky chladnému počasí asi trochu zpoždění, možná ale ve výšce 570 m kvetou začátkem června běžně.

Jdeme opět kolem skanzenu a obdivujeme se hlavně krásně opravenému baroknímu špýcharu.

Zámecký park je druhým zastavením NS.

Najdeme zde malý rybníček v parku anglického typu, ve kterém se dochovalo asi 200 dřevin různých druhů, některých jsou velmi vzácné, např. liliovník tulipánokvětý, nebo topol bílý.

Park je ohraničen částečně dochovanou kamennou zdí. Pokračujete „brankou“ v protilehlé straně parku.

sobota: Naučná stezka Okolím viklanu

mapka NS Okolím viklanu

odkaz na stránky NS Okolím viklanu

V noci se pořádně vypršelo a tablet připojený na zdejší wifi ukazuje dočasné vylepšení počasí. Pršet určitě bude, ale protože nejsme z cukru, před devátou už ukrajujeme první stovky metrů z dnešního treku. Ten po přejezdu několika km z Chanovic začínáme ve Slatině.

Z ní pozvolna stoupáme po trase NS k první z mnoha odboček, která vede k Velkému čertovu náramku, nebo také Čertovu cestovnímu vaku. Zaoblené balvany zde jsou poskládány do výše 6 m. Na povrchu jsou pokryty tmavou zvětralinovou kůrou.

Netrvá to dlouho a jsme u další odbočky. Ta míří kolem bývalého a dnes postupně se rozpadajícího tábora k Obětnímu kámenu. Nakonec si ho fotím jen zpovzdálí, protože je k němu přes lesní školku mizerný přístup. Podobně nehledáme ani Malý čertův náramek, přesto ho v lese mezi stromy nakonec zdálky uvidíme. Blížíme se ke Kadovu, kde je informačních cedulí naučné stezky hned několik.

Kadov se připomíná už z roku 1352 jako Kádovský dvůr. Příjmení Káda vzniklo ze slova káda, které znamená nádoba. Vesnice patří již k Blatensku. Na západ se ze vsi otevírají výhledy na Šumavské podhůří i celou Šumavu.

Velkou zajímavostí je zde především Kadovský viklan.

Viklan je oblý skalní blok nebo balvan, který spočívá jen jednou nepatrnou plochou na podlaží. Za viklany se považují útvary "in situ", tedy vzniklé na místě, kde se nacházejí, ale nikoli balvany přemístěné!

Za Kadovem je odbočka k Skalním mísám, které vznikly v žulových kamenech. Když je zkoušíme v lese dohledat vystupujeme na vrchol Hory (528 m). Kolem je kamenů plno, jen mísu nenacházíme žádnou.

NS Okolím viklanu začínáme ve Slatině založené kolem roku 1150. Obec patří spolu s několika dalšími vsi mezi nejstarší v okolí. Na fotce je kaplička a také synagoga, prostě klasicistní stavba s valbovou střechou.

Velký čertův náramek je uschován v lesním porostu, přesto se nám ho nakonec podařilo objevit.

Jaká pekelná síla navršila na sebe tyto balvany se můžeme dočíst z informační cedule u odbočky ke skalám. Jejich vznik je prostší a je vysvětlován procesy selektivního zvětrávání a odnosu horniny.

...

Podobným způsobem jako Čertovy náramky vznikl i tento Obětní kámen, který je nedaleko Kadova.

Nedaleko pod ním je asi již navždy opuštěný tábor s hlídkovou věží, kde by se jistě dalo dobře nouzově přespat.

Již v 10. – 12. století existovala v místě dnešního Kadova ranně středověká slovanská osada, zřejmě však pod jiným názvem. Dokladem jsou archeologické nálezy z mladohradištního období, objevené v roce 1959.První písemná zmínka o obci Kadov je však až z roku 1235.

Len

Tvrz Kadov u Blatné bylo starodávné sídlo vladyckých rodů a do současnosti se dochovalo jako rozměrná sýpka. Současní majitelé tvrz postupně rekonstruují a v části jejích prostor zřídili expozici věnovanou především životu na staročeském venkově.

Tvrz je trojkřídlá dvoupatrová budova nepravidelného půdorysu, snad v r. 1829 přestavěná na sýpku. Nejstarší, gotickou část tvrze je patrně nutné hledat v jejím východním křídle, v jehož přízemí se dochovala větší část zazděného půlkruhového portálu, nad nímž se nacházel menší sedlový portálek. Budova byla zřejmě původně patrová s trojprostorovým vnitřním uspořádáním. Patrně v pozdním středověku, případně počátkem novověku vzniklo krátké severní křídlo s raně renesančním štítem, jehož valeně klenutý sklep vznikl zastavěním staršího ramene příkopu. Zmíněný příkop, jehož zhruba oválný průběh naznačuje ještě mapa stabilního katastru z r. 1837, byl v pozdějších dobách zcela zavezen, takže dnes již není v terénu patrný. Někdy z poloviny 16. století pochází třetí, severozápadní křídlo s valeně klenutými sklepy a štítem podobným křídlu severnímu. Architektonickou pozoruhodností severozápadního křídla, na jehož nádvorní straně jsou dosud patrné zbytky psaníčkových sgrafit, je neobvyklý arkýř v jeho západním nároží; okna arkýře, neseného mohutnými kamennými krakorci, prozrazují vlivy doznívající gotiky. (převzato z www.castles.cz)

Ke kapli a hrobce nás přivádí krátká odbočka z NS.

Dočteme se zde, že základní kámen kaple Nalezení Sv. Kříže byl položen 25. dubna 1856 hrabětem Václavem Linckerem z Lutzenwicku. Kaple je postavena v novogotickém stylu a byla dokončena a vysvěcena v roce 1863. Její půdorys má tvar kříže. Dříve se v kapli několikrát do roka sloužily mše svaté.

...

Kostel sv. Václava sice není v dobrém stavu, ale právě to je pro mne inspirací pro několik fotek.

...

Kadovský viklan najdeme na návrší přímo v obci. Jde o jeden z největších a nejlépe dochovaných žulových viklanů u nás. V obvodu měří více jak 11 metrů a váží 29 tun.

Že jde pro turisty o přitažlivou přírodní atrakci se můžeme po chvíli přesvědčit.

V minulosti byl viklan násilně vyvalen z původního lůžka, ale zásluhou ing. Pavla Pavla, který je známý svými studiemi o přesunech soch na Velikonočních ostrovech, byl umístěn zpět.

NS Okolím viklanu je přehledně popsána na webových stránkách obce Kadov - http://www.kadov.net/cs/turistika/naucna-stezka-okolim-viklanu/R17-A306/

Nedaleké zahradnictví hlídá vzorně tento foxteriér.

Za Kadovem dosáhneme, při marném hledání kamenné skalní mísy, nejvyššího bodu 528 m vysoké Hory.

Další zastavení NS je u výhledu na Velkou Kuš a nemůže být věnována ničemu jinému než rybníkářství.

Do Vrbna už musíme po tvrdé cestě. Vpravo pod námi vidíme rybník Velká Kuš, kolem něhož se budeme vracet zpět ke Slatině. Pomalu začíná pršet. Ve Vrbně kupujeme pár sladkostí a kolem Malé Kuše přicházíme na hráz Velké. To už jsme odbočili z NS Okolím viklanu a jdeme po zelené TZ. Ta původně vedla do Lnářského Málkova, kudy se vracíme i my. Dnes je ale značka přeznačena do Čečelovic, do Záboří a dál do Blatné. U rybníčku Malá Lípa se proto od nás odděluje a míří ostře vlevo.

Jdeme se podívat k přírodní rezervaci Velká Kuš, kde jsou důvodem ochrany balvanité pastviny a vlhké louky, typická krajina Blatenska minulosti. Z leteckého pohledu na www.mapy.cz se mi zdálo, že vidím v rezervaci plno velkých ptačích hnízd. Bohužel toto tvrzení mi bylo vyvráceno. Jedná se totiž o kupky sena pokosené mokřadní louky.

PR Velká Kuš

Nad rybníkem Velká Lípa již vidíme první známky civilizace. Kolem se objevují chatky a za horizontem i vesnička Lnářský Málkov. Déšť pomalu houstne a tak nám přide vhod zastřešená zastávka autobusu. Rozdělujeme se o anglickou slaninu a přemýšlíme kudy dál. Do Slatiny je to asi 2km polní cestou, která z pohledu na foto z mapy.cz nevypadala moc využívaná. Přesto si před delší cestou po asfaltce vybíráme ji.

Zpočátku se jde v pohodě, ale za chvíli mokrá tráva začíná převládat a je stále vyšší a vyšší. Řešit nějaký ústup nemá cenu. Zatnu zuby a po pás ponořen do bazénu snad vonných, ale hlavně ledově studených a ukrutně mokrých bylin, překonávám sám sebe i několik stovek nepříjemných metrů. Zachraňuje nás až kukuřičné pole, kde se malé výhonky sotva prodraly hroudami země na světlo boží. Sundavám dolů úplně promáčené nohavice na zip a dál do Slatiny jdu v kraťasech.

Odpoledne pro vytrvalý a vydatný déšť musíme znovu oželet výstup na Chlumskou rozhlednu, a protože jsme dost unavení a promrzlý, vynecháváme i prohlídku chanovického zámku a muzea.

Ve vesničce Vrbno z NS Okolím viklanu odbočujeme k rybníku Velká Kuš. Stezka pokračuje k severu a po 1,5 km končí u rybníka Velký Pálenec.

Velká Kuš je ohromný rybník a my kolem ného půjdeme až k Lnářskému Málkovu.

Rozcestí se zaškrtanou odbočkou k Lnářskému Málkovu. Dnes značka vede do Čečelovic a Záboří. Mezi nimi je přístupná rozhledna.

Rybník Velká Kuš byl vbudován v 16. stoleti Václavem Zmrzlíkem ze Svojšína. Rozlohou 52 ha je největším a současně i nejkrásnějším rybníkem na Lnářsku. Jeho písčité dno je pokryto velkými zaoblenými žulovými balvany, z nichž mnohé vyčnívají nad hladinu i při plném napuštění a jsou proto oblíbeným místem odpočinku jak vodního ptactva, tak i rekreantů. Poblíž hráze leží malý, rozsochatými sosnami porostlý ostrůvek. Při zaklesnuté hladině - poloostrůvek - s písčitými plážemi. (převzato z www.lnare.cz)

Jdeme i kolem menších rybníků. Jedním z nich je Malá Lípa.

Do přírodní rezervace Velká Kuš jen nahlížíme, protože terén je podmáčený a těžce schůdný. Důvodem ochrany je přítomnost mokřadních luk a balvanitých pastvin. Nalezneme zde vzácnou květenu, např. mochnu bahenní, ostřici blešní, kociánek dvoudomý, mochnu bahenní, suchopýr úzkolistý, toliji bahenní, ptačinec bahenní, čertkus luční, kozlík dvoudomý a jiné další rostliny.

Cestou potkáme i psa, který nás vůbec nevnímá a stará se jen o ulovenou srnu.

Květenství vlčího bobu může být až 60 cm dlouhé. U cest a hrází rybníků se hezky vyjímá.

Posledním z kaskády rybníků je Velká Lípa.

Lnářský Málkov nám poslouží jako dačasný úkryt před sílícím deštěm. Využíváme k tomu autobusovou zastávku, kde se občerstvujeme. Další pokračování vysokou, mokrou travou již nemám morální sílu jakkoli dokumentovat.

neděle: Zámek Lnáře

Pršet přestává až kolem sedmé ranní. Protože však předpověď slibuje další deště, rozhodujeme se pro prohlídku zámku Lnáře.

Před desátou odjíždíme k chanovickému zámku, kde chceme konečně jít na krátkou prohlídku. Jako naschvál padne hromová rána a spustí se mohutná průtrž mračen. Prostě nám prohlídka zámku ani výhled z rozhledny není souzen! Chvíli váháme co dál a nakonec se rozhodujeme odjet rovnou do Lnářů.

K zámku ve Lnářích přijíždíme v době, kdy už hodinová prohlídka začala a tak nezbývá než se zabavit jinak a počkat na další.

Jdeme do muzea koček, které je v několika malých místnostech přízemí zámku a docela se bavíme množstvím nejrůznějších soch, sošek a dalších artefaktů se vztahem ke kočkám. Poté nás paní z muzea koček pouští do zámecké zahrady. Jásáme nad krásou násobenou množstvím soch a nevadí nám ani to, že nad našimi hlavami občas proletí blesk a neustále prší.

Když opouštíme zahradu, setkáváme se s průvodcem a domlouváme si prohlídku. Zatím si ještě odskakujeme do vedlejší tvrze, kde je informační středisko, malé muzeum a milá, upovídaná paní. Dozvídáme se tak mnoho zajímavostí nejen o výstavě věnované památce Karolíny Slunéčkové, která ve Lnářích často přebývala na své chalupě.

Lnářský zámek a výklad průvodce máme nakonec jen pro sebe. Nepříznivé počasí, které začíná rychle zvedat všechny toky v Čechách, se podepisuje na dnešní návštěvnosti. V klidu si tak mohu vychutnat focení krásných, prosvětlených místností. Cvakám tolik, až zničeho nic baterie vypoví službu. Bohužel se pak marně pokouším o obrázky nádherně vyzdobeného interieru zámecké barokní kaple.

Stavbu ranně barokního Zámku Lnáře zahájil vedle původní tvrze Aleš Vratislav, hrabě z Mitrovic v roce 1666 a dokončil ji Tomáš Zacheus, syn hraběte Humprechta Jana Černína z Chudenic v roce 1685.

Architektem celého díla byl v stavitel Carlo Lurago, který postavil větší část zámku. Následoval jej architekt Francesco Caratti (1675 - 1677) a po jeho smrti jeho učeň Giovanni Battista Maderna.

Socha antického baha Poseidona vládce moří a vod jistě má svůj podíl na tom, že se otevřela nebesa a již třetí den neustále prší.

Muzeum kočky skrývá mnoho tváří a podob této uctívané i zatracované šelmy.

Pro egyptské faraony byly kočky posvátné. Ramses II. měl pro ni velkou slabost. Jeho obrovská hrobka umístěná v Abú Simbel dokládá moc jeho říše. Faraon je tu představován ve čtyřech fázích života. Připraven na věčnost rozjímá možná dávno zemřelý vládce ještě dnes o kočce, toulající se před jeho mauzoleem, aby mu připomněla, že život trvá věčně.

...

Že u Lnářského Málkova je skutečně v rybnících mnoho plochých kamenů jsme se mohli přesvědčit včera i my.

Slunce jsme nezahlédly mnoho dní a tak se tyto hodiny načas zastavily.

Sochy na vstupním mostu.

Za éry komunismu zámek chátral a jeho část byla dokonce ovčínem). V 60. létech se zde konaly taneční plesy, byla tu školka i kino. Řada fresek byla podmáčena vodou z prasklé nádrže v nejvyšším patře. Až roku 1972 došlo k rekonstrukci, ve které pokračovala československá vláda, aby od r. 1985 mohla zámek využívat jako luxusní reprezentační a rekreační středisko. Při rekonstrukci byl zámek doplněn o výtah, bar, saunu, jídelny a garáže. Zahrada dostala nový tenisový kurt, volejbalové hřiště, minigolf a grill.

K navrácení potomkům původního majitele došlo roku 1993 a ti zámek po čase zpřístupnili veřejnosti.

...

Zámek je dále obklopen 4 ha rozlehlou romantickou anglickou zahradou vybudovanou po r. 1727, která ukrývá 11 vzácných soch (původně 12) znamení zvěrokruhu ztvárněné slavným sochařem Ignazem Michaelem Platzerem.

Bývalý dřevěný padací most k Novému zámku byl kolem poloviny 18. století stržen a vybudoval se nový kamenný most, který zdobí sochy 6 světců - sv. Václava, sv. Barbory, sv. Jena Nepomuckého, sv. Vavřince, sv. Šebestiána a sv. Víta.

Znamení raka...

...

...

...

Mezi dalšími sochami v zahradě je i barokní chlapeček s labutí stojící uprostřed kašny.

...

Sluneční hodiny sice nejdou, tyto jsou však přesné.

Stará Tvrz je původně na místě dřevěné opevněné tvrze a prošla postupně rozsáhlými přestavbami na kamennou gotickou tvrz. První majitelé, páni-rytíři ze Lnář, měli ve svém erbu klíč. Byli spříznění s pány z Kasejovic. Původní vodní tvrz byla založena již na počátku 14. století. Dnešní podoba Tvrze je rekonstrukcí její renesanční podoby, kterou získala kolem roku 1597.

Ve Staré Tvrzi, prvně zmíněné roku 1465, je nově vybudovaná galerie a infocentrum s expozicemi lidových řemesel a stálou expozicí známého skláře a umělce Bohumila Eliáše.

Místo setkání čtyř armád za 2. světové války. Americké, Rudé, Vlasova a Wermachtu. Pro gen. Vlasova to nakonec bylo osudné...

Prohlídku zámku zahajujeme u dřevěných soch.

...

Decentně osvětlené místnosti jsou sice prosty honosného nábytku, který byl za komunismu zcizen, přesto mají neopakovatelné kouzlo.

...

Skvostné prostory především zdobí skvělé barokní a rokokové nástěnné malby s motivy antických bájí a mytologie, jejichž autorem je Carpofore Tencalla.

Největším vnitřním prostorem je 240 m² rozlehlý, dvoupatrový Velký sál, který byl rekonstruován v roce 2009. Jeho strop tvoří obrovitá freska, zobrazující svatbu Dia s Hérou za účasti ostatních řeckých bohů.

Ve Velkém sále se konají i svatební obřady.

...

...

...

V jedné ze zdejších místností se rodila v hlavách ekonomů kupónová privatizace.

Freska znázorňující nešťastnou lásku.

Po prohlídce se ještě v bouři procházíme kolem hradeb zámecké zahrady. Naším posledním cílem je malý minaret uktytý v samém rohu zahrady a dnes sloužící pouze jako sklad zahradníka.

Trvající liják a bouře způsobuje, že se rozhodujeme pro návrat, přestože je hodina po poledni. Projíždím kolem zatopených luk u Vodňan a nakonec se mám problém dostat domů do Zlivi. Přes rozvodněný Soudný potok a zaplavená Blata to již nejde. Záplavy, podobné těm z roku 2002, začínají viditelně nabírat na síle...