Podzimní Jarník ve fotkách

Podzimní Jarník ve fotkách

Babí léto se musí řádně využít. Proto jsme si udělali malou radost krátkým odpoledním výletem do Píseckých hor. Shlédli jsme lom Ptáčkovna, který je stále v provozu, barevnost hor z rozhledny na Jarníku, vyhlídku píseckých lesníků a nakonec i daňčí říji v oplocené oboře U Vodáka. Nemálo na necelé tři hodinky v krásné přírodě.

Díky rozmanitosti lesů jsou Písecké hory nejmalebnější na podzim. Procházet se barevnou přírodou po kolena spadaným listím je pro mne vždy zážitek, který mě vrací do dětství. Pamatuji si jeho zvláštní vůni, i šustot provázející naše hrátky v hřejivém babím létě.

mapka Živec

Dobrým výchozím místem je parkoviště U Vodáka, odkud se lze krásnými lesy snadno dostat do nitra hor. Vhodné je i pro naši kratší vycházku, kdy jdeme nejprve k psychiatrické léčebně U Honzíčka. Hezký název U Honzíčka není zřejmě odvozen od hodného strýčka v léčebně, ale od vyhlídkového vrchu stejného názvu. U léčebny se nás ujme zkušený poutník s nádhernou krakonošovskou holí, která pochází od Plešného jezera a vede nás pěšinou bukovým lesem. Vyhneme se tak značené naučné stezce Od Ptáčkovny k Živci. V okolí se totiž právě těží mohutné douglasky a stezka je rozbahněná. Těch stromů je mi líto a nejsem si jistý jestli je jejich skon nutný, a to přesto, že jedlí douglasek je kolem opravdu hodně. Než se rozloučíme s naším průvodcem, jsme ještě upozorněni na to, že se nedaleko od nás právě vyvaluje skupinka asi patnácti divočáků přežraných bukvicemi.

...

kresby buků...

...

...

...

Na dohled k nim nejdeme, naopak začneme hned stoupat k vrchu Provazce (611 m n. m.), kde se jdeme podívat na důl Ptáčkovna, který je stále v provozu. Dole se zrovna vrtají otvory pro nové nálože, a tak se moc nezdržujeme a jdeme dál, již po značce NS, na níž jsou informační tabule naučné stezky vybaveny komentářem v českém i anglickém jazyce.

K chatě V Živci, která se dříve jmenovala romanticky Moře lesů, přicházíme po NS i žluté TZ, která sem vede z Horních Novosedel. Je sice zavřeno, ale to nám nebrání udělat si zde krátkou pauzu. Ještě si fotím zvláštní list liliovníku tulipánokvětému. Jde o listnatý strom původem v americké domovině, až 58 m vysoký s korunou zpočátku kuželovitou, později vyklenutou, obvyklé šířky 10–15 m. Listy jsou střídavé, dlouhé i široké okolo 10–15 cm, řapíkaté, dosti proměnlivého tvaru, se čtyřmi až šesti špičatými laloky. Kůra je zprvu šedá později tmavě hnědá, ve stáří rozbrázděná. Květy jsou tvarem podobné tulipánům, odtud tedy jeho název.

Pod Provazcemi.

Kamenolom.

...

Na Provazci.

Liliovník tulipánokvětý.

...

Stoupání nás vede k rozhledně Jarník. Ta stojí na hřebenu Kraví hory ve výšce 606 m n. m. Její ocelová konstrukce rozhledny má celkovou výšku 58 m, vyhlídková plošina je 35 m nad terénem. Na tomto místě již v historii usiloval Klub českých turistů o postavení dřevěné rozhledny na počátku minulého století. Tehdy však byla zřízena pouze jednoduchá hlídková požární věž na vrchu Provazce, která sloužila do roku 1918. Na rozhlednu vedou dvě schodiště - jedno pro výstup a druhé pro sestup, a celkem 182 schodů. Horní část rozhledny slouží zároveň pro potřeby radiokomunikací.

Z vyhlídkové plošiny jsou krásné výhledy na písecké lesy, omezeně na nedaleký Písek a celé okolí. Snadno dohlédnete až na Šumavu, bohužel opar ostrost pohledů značně kalí. Při abnormálně dobré viditelnosti a vhodných klimatických podmínkách je možné vidět i zasněžené vrcholky Alp.

Jarník.

Pohled k Mehelníku.

Písek.

Rozhledy.

...

...

...

...

Sestupujeme dál po NS Od Ptáčkovny k Živci a zanedlouho jsme u vyhlídky píseckých lesníků, která zde stojí od roku 1972. Pohled k Písku dnes rámuje žlutě i dočervena zbarvené listí okolních stromů. Další prudší sestup končí nad oborou, na konci malebného údolí U Vodáka. Byla založenav roce 1975 jako obůrka s mufloní a daňčí zvěří. Na oploceném území poměrně malé rozlohy (8 ha), s tekoucí vodou, vodní nádrží a velkou prosvětlenou loukou, i s nezbytným skalnatým vrchem, se velmi dobře zvěři. Zvykla na zájem veřejnosti a tak i my můžeme z postavené rozhledny pozorovat právě probíhající daňčí říji. Slyšíme tak hluboký bas daňka, který jakoby přicházel z pravěku, a jen chlad nastupujícího večera nás zahání od této nevšední a nádherné podívané.

Buk je pergamenem lesa.

...

...

...

...

U vyhlídky píseckých lesníků.

Vyhlídka.

...

Obora u Vodáka.

Daňci.

...

...

...

...

Vyhlídka u obory.

...

Bývalé rýžoviště zlata.

Hodnocení článku

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

psaroslav

14. listopadu 2013 21:46

psaroslav říká

Nádherné fotky, jen škoda, že počasí zřejmě nebylo úplně ideální, aby více vynikly barvy a z míst, primárně určených k rozhledu, není vidět dále. Ale i tak je na co koukat a mne mrzí, že letošní sezónu jsem musel vynechat.

Text je pak skvělou insiprací pro lidi, kteří se budou do těchto míst chtít podívat. A za návštěvu to určitě stojí.

Jen malý dotaz: Jak tato kouzelná místa vypadají na jaře?

Rony

16. listopadu 2013 21:35

Rony říká

Upřímně řečeno nevím. Asi budou z rozhledny vidět všechny odstíny zelené. Ale podzim je prostě podzim.

Čím méně vyšlapané jsou stezky, kterými k svému cíli míříš, tím více zážitků tě na nich čeká

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.