Pobaltí 2012, 2. část

Pobaltí 2012, 2. část

Článek o naší letní návštěvě pobaltských zemí pokračuje po delší odmlce druhou částí. Sedmý den cesty opouštíme Lotyšsko a snažíme se dostat do Estonska. Stop na okraji lotyšské Valmiery se nám povedl skoro ideálně, já nyní čekám na liduprázdném pomezí měst Valka a Valga oddělených státní hranicí a vychutnávám si zdejší klid. Mí dva kolegové jsou už také na cestě, takže věříme, že ještě dnes stihneme dojet až do Tartu.

Když se mi na té hranici tolik líbí, hned si zde můžu počkat o něco déle. Rus s motorovkou v kufru vysadil kluky v nějaké vesnici po cestě, takže to do Valky mají ještě 20 km. V nejhorším případě dorazí kolem šesté večer autobusem, což by ale na další cestu bylo docela pozdě, uvidíme.

Již nepoužívaný hraniční přechod, pohled z Lotyšska

V okolí je jen pár roztroušených budov. Na fotce nově vybudované střední odborné učiliště na estonské straně.

Od počátku mi nesedí, jak je tady na pomezí dvou měst pusto. Konečně se dostávám k velké mapě Valgy, kterou až dosud zakrývala bílá dodávka, a nepřekvapuje mě zjištění, že jsem se nechal vysadit na severním okraji dvojměstí a ne na hraničním přechodu v centru, jak jsem si zprvu myslel.

Po pár hodinách čekání se začínám opravdu nudit. Kluky nakonec přiváží již zmíněný autobus. Z Valky do Valgy je naviguji podle oné velké mapy, kde je z celé Valky vyobrazen jenom mrňavý kousek, takže naše plánované setkání na náměstí bude tak trochu loterie.

Lotyšská Valka a estonská Valga bývaly jedním městem, které však roku 1920 proťala hranice mezi nově vzniklým lotyšským a estonským státem. Určité přiblížení sice přinesla nadvláda SSSR, ale s jeho rozpadem se dělicí linie vrátila v původní síle. Situace se opět zlepšuje od vstupu pobaltských zemí do Schengenského prostoru v roce 2007, mezi oběma městy byla například zprovozněna hromadná doprava a do estonské části nyní zajíždějí vlaky z Rigy, které svou jízdu končívaly pár km před hranicí. Ve Valze žije přes 13 000 obyvatel, v menší Valce pak necelých 6 000.

Ulicí Viljandi scházím do města. Vůbec nemám představu, jestli je ve Valze něco k vidění, ale už na první pohled zaujme množství dřevěných domů.

Říčka Pedeli

Další dřevěné domy, tentokrát už v samém centru.

Své dva kolegy nacházím hned za kostelem. Stop mě zpočátku bavil, ale shodujeme se, že si tento způsob dopravy necháme spíš pro případy nouze. Za celý dnešní den jsme urazili jen asi 50 km a ušetřené peníze jsme následně utratili za volání a SMS, abychom se vůbec našli, tímto stylem bychom toho v Estonsku moc neprocestovali.

Radnice z roku 1865 napodobující tradiční architekturu

Další zákoutí v centru

Kostel svatého Jana postavený v roce 1816 je v rámci Estonska unikátní svým oválným půdorysem.

Centrum města je v podstatě tvořeno prostranstvím okolo kostela a tímto kruhovým objezdem s navazující ulicí.

Prostředí Valgy mě mile překvapuje, ani moc nelituji, že jsme tu dneska nedobrovolně uvázli. Udivuje mě, jaký je ve městě klid, silnice i chodníky v centru jsou dost prázdné. Jdeme se podívat na nádraží, abychom věděli, jak odtud co nejvýhodněji odjet.

Toto jsou veškeré vlakové spoje v Estonsku. Ve srovnání s autobusovými linkami, které teď o víkendu pojedou do Tartu, vychází vlak v 6 ráno jako nejrozumnější volba.

Doprava je tedy vyřešena, teď ještě sehnat nocleh. Zastavujeme se v malém parku za kolejemi a na střídačku hledáme, kde by se dalo nenápadně utábořit. Jedním směrem je to na okraj města jen 200 metrů, ale sotva tam člověk vykročí, už na něj křičí nějaká ženská, co by nám asi řekla na stan. Podél kolejí taky nic moc, na konci zástavby jsou garáže, kam chodí chlastat Rusové. Ještě zkoušíme přejít obytné čtvrti jiným směrem, ale celé město zřejmě obklopují jen zarostlé a křovinaté louky, kde se nikomu z nás stanovat nechce. Takže nakonec zůstáváme v již zmíněném parčíku.

Jsme tu jako na pevnosti, ze dvou stran prudký zarostlý sráz, většinu pohledů z ulice pak kryje živý plot a jiná okrasná zeleň. Utáboříme se za soumraku a zmizíme po 5 ráno. Pokud sem tedy ještě nepřijdou nějací ochlastové nebo někdo z blízké armádní budovy, která však vypadá opuštěně, nevšimne si stanu nikdo kromě čápa, který na nás celý večer zírá z tradičního hnízda na kůlu.

Hlavně nenápadně

Dnešek byl dosud nejteplejším dnem a je to znát i v 11 večer, nedá se usnout ani bez spacáku na holé karimatce. Počasí téměř jistě trhá místní teplotní rekordy, snad se už zítra umoudří.

8. den (neděle)

Vstáváme již skoro za denního světla kolem půl 5. Za tak krátkou dobu jsem se vyspal nečekaně dobře. Ke stanování jsme si vybrali skutečně klidné místo, uprostřed noci jsme se sice dívali ven, kdo nám chodí kolem stanu, ale asi to byl jenom ježek, taková tábornická klasika.

Na nádraží jsme s velkým předstihem, neradi bychom si jediný dnešní vlak do Tartu nechali ujet.

Díky širokému sovětskému rozchodu a mizivé obsazenosti je ve vlaku spousta místa.

Při koupi lístku ve vlaku dochází k příjemnému překvapení, na kartu ISIC dostáváme zcela automaticky slevu 30 %, za 90 km tedy platíme 2,43 €. Kéž by něco takového bylo samozřejmostí i u Českých drah. Je jasné, že vlakem budeme po Estonsku cestovat rádi.

Projíždíme lesnatou, na naše poměry liduprázdnou krajinou. Stanic je na trati poměrně dost, ale vesměs jde pouze o vesnice, žádné větší město. V Tartu jsme okolo půl 8.

Nádraží v Tartu

První dojmy z Tartu naznačují atmosféru podobnou té, která mě nadchla ve Valze. I zde nás vítá množství dřevěných domů a nečekaně klidné ulice, což však také odpovídá tomu, že je neděle ráno. Na autobus k vyhlédnutému kempu bychom čekali půl hodiny, dáme si tedy ranní procházku.

Náš kemp je ve skutečnosti dům v obytné čtvrti nenápadně označený písmeny B&B. Majitel nechává turisty přespávat na své zahradě a za příplatek i v některém z pokojů, nám samozřejmě postačí stan. V každém případě bychom zde měli k dispozici koupelnu, tam skočíme při nejbližší příležitosti. Přesto se ještě jdeme podívat na další kempy v okolí, na prohlídku města máme celý den.

Památník připomínající osvobození Tartu z roku 1919, kdy v obrněném vlaku přijeli estonští vojáci a dobyli město obsazené sovětskými silami. Původně byl postaven roku 1932, samozřejmostí je pak jeho stržení Sověty (o 8 let později). K obnovení došlo roku 2006.

Moje výprava za dalšími kempy vychází naprázdno. Jeden kemp není označen a budit v neděli ráno cizí lidi se mi nechce, druhý pak prostě není, aspoň jsem si zvenku prohlédl místní pivovar a jakýsi amfiteátr. Kluci taky neobjevili nic lepšího, zůstaneme tedy u prvně nalezeného.

Ačkoliv jsem si původně sbalil dost oblečení na celé dva týdny, letní počasí se mnou pěkně vyběhlo a v polovině cesty už téměř nemám co na sebe. Mí dva kolegové na tom nejsou o moc lépe, celé dopoledne tedy trávíme praním. Do města vyrážíme kolem poledne.

Tartu je se 103 000 obyvateli druhým největším městem Estonska. Díky místní univerzitě, největší a nejstarší v zemi, bývá rovněž považováno za centrum estonské vzdělanosti. Tvář města velmi ovlivnilo poničení historických části za druhé světové války a následná nadvláda SSSR, kdy v Tartu vyrostlo mnoho nových budov a jeho populace se zhruba zdvojnásobila. Od roku 1991 je stará část města rekonstruována a nutno uznat, že pečlivá údržba je zde vidět na každém kroku.

Dlouhá ulice Jakobi se pěkně svažuje. V Lotyšsku kdesi u Cēsis jsme zahlédli upozornění i na čtyřprocentní klesání silnice, takže si myslím, že devět procent už se v Pobaltí dá považovat za extrém.

Čistota, pořádek, klid, tak by se dalo popsat skoro celé centrum. Budovy nalevo i napravo patří univerzitě.

Ulice Küütri

Hned za rohem už je hlavní, Radniční náměstí (Raekoja plats). V popředí známá fontána s líbajícími se studenty.

Radnice postavená v roce 1786

Jdeme do infocentra na radnici, které se však záhy zavírá, bereme si aspoň nějakou tu mapu. Pokud jde o internet, je Estonsko nesmírně vyspělá země, takže si připojení určitě najdeme někde jinde.

Jižně od starého města se nachází rušné, rozlohou však rovněž malé moderní centrum, zařídíme si zde pár věcí. Dnes je opět přes 30 stupňů, ale vypadá to, že brzy zaprší, poprvé během cesty. V jednom z parků realizujeme dnešní oběd a následně pořizujeme jízdenky z Tallinnu do Rigy, přičemž obsluhující slečnu trochu zneužíváme jako informační centrum, když nám to oficiální zavřelo.

Při návratu do starého města se podle očekávání protrhává obloha a přichází krátká, ale pořádná bouřka. Zatímco se Tartu opět rozjasňuje, vydáváme se dokončit naši okružní prohlídku.

Přecházíme řeku Emajõgi, v pozadí druhá nejvyšší budova ve městě. Na místě mostu, z něhož fotím, stával do druhé světové války starý kamenný most krásně navazující na náměstí, dnes jej však připomíná pouze drobná maketa. I z různých starých snímků je vidět, jak moc se tehdy město v krátké době proměnilo. Škody zde působily obě bojující strany, zrovna tento most mají na svědomí Němci.

Na druhém břehu jsme se moc nezdrželi, pravý je zajímavější. Nahlédnutí do ulice Rüütli („Rytířská“), hlavní pěší zóny v centru.

Ulice Jaani s kostelem sv. Jana (Jaani Kirik). Jeho ruiny z druhé světové války sloužily dlouhá desetiletí jako sklad, obnoven byl teprve nedávno.

Hlavní budova univerzity

Univerzita v tehdejším Dorpatu vznikla v roce 1632, její založení posvětil sám švédský král Gustav Adolf.

Prohlídka starého města nám netrvala dlouho, je skutečně malinké. Vystupujeme ještě na městský vrch Toome (Toomemägi), kde se nachází plno dalších zajímavosti. Na místní univerzitě studoval například i Karl Ernst von Baer, jeden ze zakladatelů embryologie. Hlavu jeho sochy omývají studenti každou Filipojakubskou noc šampaňským.

Katedrála byla na kopci vybudována v 13.–16. století, koncem tohoto období měla dvě mohutné 66metrové věže. Následně byla až do 18. století různými vlivy ničena, až z ní zbyly jen takové zajímavé ruiny. V rekonstruované části dnes sídlí univerzitní muzeum historie, zbytek stavby byl alespoň zajištěn proti dalšímu rozpadu.

Hlavní vchod do katedrály

Naší poslední zastávkou na kopci je Struveho památník. V nedaleké observatoři se nachází hlavní bod tzv. Struveho geodetického oblouku, soustavy triangulačních bodů táhnoucí se od severu Norska k Černému moři, s jejichž pomocí určoval v 19. století astronom Friedrich Georg Wilhelm von Struve přesné rozměry a tvar Země.

Opouštíme kopec i celé centrum, jdeme ještě na nádraží připojit se v klidu k internetu. Zjišťujeme, jak to v příštích dnech budeme mít s dopravou, co se stalo na olympiádě a další důležité věci.

Kempovací zahrada zůstává stále poloprázdná. Dvojice, kterou jsme tu potkali dopoledne, odjela a vystřídal ji nějaký Francouz. Je to starší student, cestuje sám, nalehko a vcelku náhodně. Vypráví, jak ve Francii stopnul kamion až do Stockholmu, odtud přejel lodí do Estonska, zítra se podívá k Čudskému jezeru a pak si nejspíš dostopuje zpátky domů, to vůbec není špatná cesta.

Prádlo nám i přes odpolední přeháňku stihlo zcela uschnout, což nás při jeho balení do batohů velmi těší. Dnes večer to je takové klidné zahradní posezení, ideální čas na ochutnávku estonského piva Saku. Prodává se v působivé plechovce o objemu jedné pinty a asi je i dobré, při nadměrném ohřátí se to však těžko posuzuje. Nějak jsem si neuvědomil, okolo jakého pivovaru jsem ráno šel, jinak bych si určitě koupil místní A. Le Coq. Spát jdeme raději včas, ráno odjíždíme.

9. den (pondělí)

Vstáváme dost brzy. Ne tak brzy jako včera, ale stejně si nevybavuju, jestli jsem se už někdy během cesty pořádně vyspal. I dnes v maximální možné míře využijeme vlak, který je pro nás v Estonsku nejvýhodnějším dopravním prostředkem. V 7:45 vyrážíme směrem na Tallinn.

Dnešek a zítřek věnujeme návštěvě národního parku Lahemaa na samém severu Estonska. Předpokládal jsem, že do něj vzhledem k jeho proslulosti musí proudit davy turistů stejně jako na Kurskou kosu, ale nabídka místních spojů veřejné dopravy tomu moc neodpovídá. Další komplikací jsou velké vzdálenosti mezi jednotlivými zajímavostmi této oblasti. Najít si cestu do nitra parku tedy stálo víc úsilí, než jsem čekal, snad se nám zde povede realizovat i nějaký rozumný program.

Vlak je slušně obsazený, se včerejškem se to nedá srovnávat. Spoj mezi dvěma největšími městy je zároveň jediný v zemi, který jezdí s rozumnou frekvencí, tedy častěji než dvakrát denně. Po cestě je opět jen pár sídel, občas jde i o větší vesnice či dokonce malé město.

V půl 10 vystupujeme v Tapě, šestitisícovém městě na severu země, které vyrostlo díky železnici a dodnes je důležitým železničním uzlem. Trávíme zde ale jen chvilku, brzy odjíždíme autobusem do 20 km vzdáleného města Rakvere. Cesta vychází na pěkných 1,6 €, čekali jsme tedy horší cenu.

O téměř sedmnáctitisícovém Rakvere jsme si předem nic nezjišťovali, ale na rozdíl od Tapy zde stihneme aspoň krátkou improvizovanou prohlídku.

Průmyslové město Kunda patřilo mezi hlavní cíle naší cesty, ale nakonec nás odpoledne strávené v estonské přírodě láká víc než společná fotka u značky obce či místní muzeum cementu. S dopravou by každopádně nebyl problém.

Náhodou se vydávám směrem ke zdejšímu hradu. Některé místní budovy by dobře zapadly i na Divokém západě.

Rakverský hrad byl vybudován ve 14. století, zřícenina se nachází na travnatém hřbítku na západě města.

Pohled od hradu dolů. Ve žluto-bílé budově sídlí městská galerie.

Můj velmi krátký okruh se uzavírá. Zde jsem si chtěl vyfotit takový moderně řešený plácek u nádraží, až doma jsem zjistil, že jde o samotné centrum města. Tržní náměstí (Turu plats) vybudované v roce 2004.

Pomalu se blíží termín našeho odjezdu do vesnice Võsu v oblasti Lahemaa. Na nástupišti jsme s předstihem, ale přijíždí jen mikrobus, dopředu se hrnou lidi s lístky a záhy se dovnitř nevejde ani noha, jako bych to už někde zažil. Takže tu zůstaneme ještě aspoň hodinu.

Osudy památníku estonské osvobozenecké války v Rakvere se drží typického scénáře – vztyčen po získání nezávislosti (1925), zničen v období druhé světové války (1940) a obnoven po rozpadu Sovětského svazu (1992).

Druhý pokus odjet do Võsu je již úspěšný, v jednu hodinu nádraží opouštíme. Oblast v okolí Rakvere je pro Estonsko nezvykle plná luk a polí, ale zanedlouho už nás vítá Lahemaa se svými hvozdy.

Lahemaa je největší a nejstarší estonský národní park, dokonce vůbec první národní park založený na území SSSR. S rozlohou 725 km² je o kousek větší než NP Šumava, třetinu této plochy nicméně zabírá moře. Pro území jsou typické hluboké lesy, mokřady a členité pobřeží, do Finského zálivu zde takřka rovnoběžně vybíhají čtyři poloostrovy. Někde jsem četl, že právě Lahemaa je spolu s velkými ostrovy Saaremaa a Hiiumaa tím nejlepším, co lze z estonské krajiny vidět.

Do vesnice Võsu situované při zálivu mezi dvěma poloostrovy dorážíme s tím, že teprve zde stanovíme definitivní plány na příští den a půl. Čekárna autobusové zastávky v podobě altánu je velmi útulná, o něco méně nás však těší jízdní řády. Když po dvou hodinách vymýšlení a hledání všeho možného konečně dáváme dohromady přijatelný plán, připadá mi to jako zázrak.

V poklidném Võsu plném rekreačních domů a zeleně by se určitě tábořilo hezky, ale místní kemp podle mapy nenacházíme a jinde se stanovat nesmí. Ve 4 odjíždíme do sousedního Käsmu.

Uprostřed Käsmu

Část Käsmu vyfocená z mola

Domy na pobřeží

Käsmu je už na první pohled další především rekreační vesnice. Podle mapy zde mají být dva kempy, kluci se je vydávají najít, zatímco hlídám batohy. Už to chvíli vypadá, že se nám naše mapa dokonale vysmívá, ale nakonec zde tyto kempy skutečně jsou, jdeme se tedy ubytovat.

Některá dřevěná sídla v Käsmu jsou stejně jako ve Võsu skutečně parádní a nejspíš taky pěkně drahá. Novinkou jsou pro mě „lesní zahrady“ – někteří místní si oplotili kus borového lesa, udělali v něm místo pro dům a příjezdovou cestu a zbytek porostu nechali stát, vypadá to dost zajímavě.

Nakonec se rozhodujeme utábořit v kempu u německé Frau na samém severu vesnice za dvě eura na osobu. Za tak malou sumu máme k dispozici umyvadlo s tekoucí vodou, kuchyňku a neoficiálně i elektřinu, v ceně není pouze sprcha, bez níž se u moře obejdeme. Víc nám bude chybět plynová maska, místní kadibouda totiž vyzařuje tolik čpavku, že to musí skolit i letmo prolétávající ptáky.

Skládáme věci a jdeme se trochu rozhlédnout po poloostrově, na němž vesnice Käsmu leží.

Stačí projít malou brankou a jsme u moře.

Východní obzor lemuje zelený pás sousedního poloostrova Vergi.

Ostrov Kuradi je zhruba do konce července přísnou rezervací kvůli ochraně hnízdících ptáků.

Tento písečný výběžek se klikatí až k ostrovu, z větší části je však schován pod vodou.

Jistě jste si už všimli té spousty různě velkých kamenů, které jsou roztroušeny v pobřežních mělčinách. Oblast Käsmu je bludnými balvany doslova zahlcena, nikde jinde v Estonsku se nevyskytují tak hojně jako zde. Tyto vodní jsou navíc náležitě zmalované od mořského ptactva.

Dlouhý pás mělčiny přímo svádí k pokusu podívat se na ostrov pěkně zblízka. Naboso se ale jde hrozně pomalu a z každého kamene odlétá hejno vyplašených racků, nakonec tedy tento úmysl vzdáváme, i když doba ochrany už skončila. Chlapík v pantoflích, který přichází po nás, takové problémy nemá.

Asi nám brzo zaprší, radši půjdeme dál.

Vybíráme si jednu ze značených stezek vedoucích vnitrozemím poloostrova. Jen obtížně se prodíráme hustým borůvčím, jehož plody se smějí volně sbírat.

Celý les je samozřejmě zaplaven kameny různé velikosti.

Bílé mechy

Nalevo balvan, napravo balvany

Téměř pět metrů vysoký kámen Matsikivi, stejně jako ostatní se sem dostal díky ledovci.

Po dřevěném pahýlu se dá snadno vylézt nahoru, dolů už to taková sranda není. Pojišťovna by nohy zlámané při lezení po šutrech nemusela správně pochopit.

Blížící se liják nás nakonec zastihuje asi kilometr od kempu, takže už ani nemusíme spěchat. Další hodinu pak kvůli dešti není co dělat, konečně tedy přesně přepočítáváme, kolik peněz ve 4 měnách ještě máme a kdo komu co dluží. Vypadá to, že už po zbytek cesty nějak vyjdeme.

Dnes a zítra je výborná příležitost spotřebovat ten pytel rýže, který s sebou táhnu, takže večeříme trochu ve velkém. Zítra se nejspíš ještě porozhlédneme po okolí a pak pojedeme dál.

10. den (úterý)

Vepřová konzerva, kterou jsem si dal k večeři, se ukázala být poměrně zákeřným pokrmem, když mě v půl páté ráno málem vyhnala ze stanu. Noc byla jinak klidná, ale také trochu delší, než jsme plánovali, žádný dopolední výlet tedy podnikat nebudeme.

Po dlouhé době se zas dostáváme do moře. Musím říct, že tuto koupel ve Finském zálivu budu asi ještě dlouho řadit mezi svá nejlepší mořská vykoupání. Dál od břehu už sice hustě rostou chaluhy, ale tady na okraji vypadá mělké moře dost čistě, bavíme se pozorováním pár drobných ryb a medúzy, které kolem nás plavou. Voda má nanejvýš 15 stupňů, ale to by jinak nebyl Balt.

Jasně modrá obloha dává moři úplně nový náboj.

Dnes chceme navštívit asi nejznámější místo v tomto národním parku, rašeliniště Viru (Viru raba). Rezervace se nachází na samém jihozápadě parku a ze dvou stran ji ohraničují důležité silniční tahy, což přináší dobrou dopravní dostupnost, můžeme se do této oblasti svézt autobusem. S obědem a balením raději trochu spěcháme, další podobný spoj už dnes nepojede.

Překvapuje nás, že cesta dlouhá asi 30 km stojí celá tři eura, ceny jízdenek se zřejmě v rámci Estonska dost liší. Vystupujeme na dálnici, která celý národní park lemuje z jihu.

Během chvíle nacházíme příslušnou stezku a mizíme v borovém lese.

Zpočátku k nám doléhá hluk dopravy z dálnice, což trochu kazí celkový dojem, ale brzy je z toho jen takový nenápadný šum v pozadí. Na české poměry by bylo značení stezky dost řídké, ale když se před námi objevuje mokřad s dřevěným chodníkem, je jasné, že jsme se neztratili.

Obával jsem se, že toto známé rašeliniště bude plné turistů, ale v řídce osídleném Estonsku platí trochu jiná měřítka. Kromě školní výpravy, kterou jsme naštěstí potkali už tady na kraji, jsme skutečně mnoho lidí neviděli.

Jak postupujeme dál, stromů podél chodníku ubývá.

Řídký borový porost

Záhy narážíme na první z místních drobných jezírek.

Terén okolo chodníku vypadá docela pevně, dokud si do něj naivně nestoupnete.

Postavit uprostřed rašeliniště rozhlednu byl skutečně dobrý nápad.

Tudy jsme přišli.

Na rozhledně si před dalším pokračováním rádi dopřáváme delší odpočinek.

I po zbytek trasy je pro mě velký problém nesnažit se vyfotit každou vodní plochu, kolem které procházíme.

Ke konci nás stezka zavádí také k místům, kde dříve probíhala těžba rašeliny. Takhle to zde vypadá, i když je celá oblast už čtvrt století ponechána přírodě.

A jsme zas na pevné zemi.

O půl kilometru severněji by podle mapy mělo být nějaké tábořiště. Mapě jsme však v tomto ohledu přestali věřit už při hledání kempů ve Võsu, napřed tedy posíláme průzkumníky bez batohů.

Nakonec jsme té mapě křivdili. Tábořiště existuje, spravuje jej samotná RMK (státní správa lesů).

Toto převážně zarostlé jezírko by se snad dalo použít i k vykoupání. Z husté vodní zeleně se občas vynoří pár divokých kachen a myslím, že u protějšího břehu dokonce někdo rybařil.

Vybavení je na naše potřeby až luxusní, v lese je roztroušeno pár dřevěných přístřešků, stůl, lavičky, ohniště, záchod, sekera, dřevo k topení a další vymoženosti. Tento plácek pro stany však asi nevyužijeme, je plný střepů.

Lesy v oblasti Lahemaa se mi skutečně líbí, fascinuje mě zejména pestrý podrost. Na fotce to tak nevyniklo, ale zde je obrovský kus země pokryt měkkou mozaikou asi pěti různých barevných odstínů.

Detail mechu

Podle informačních tabulí spravuje RMK mnoho podobných přírodních tábořišť, toto je součástí několikasetkilometrové pěší trasy vedoucí napříč celým Estonskem.

Než se definitivně utáboříme, jdeme se ještě pro jistotu podívat na zpáteční trasu k dálnici A1, odkud ráno pojedeme dál. Stejně jako včera se pak necháváme zlákat nekonečným množstvím velkých modrých bobulí, a protože už dnes nikam nespěcháme, trávíme sbíráním víc než hodinu.

Kromě pár kolemjdoucích nás na tábořišti za celou dobu nikdo nevyrušil, máme ho jen pro sebe. Stan nakonec stavíme mimo vyhrazené plochy, které se nám pro tento účel paradoxně zdají nevhodné. Trochu se ochlazuje a do batohu mi ve chvilce nepozornosti nalezli rezaví mravenci, které jsem z něj vybíral ještě za tři dny, ale jinak si dnes nemůžu stěžovat vůbec na nic.

11. den (středa)

Vstáváme brzy, abychom nemuseli pospíchat. Noc byla tedy pěkně studená, ještě o stupeň méně a budil bych se každou chvíli zimou. Ranní koupel v jezírku za těchto podmínek vzdáváme.

Cesta zpátky k dálnici je značena dobře, ukazatele nás pouze nesmyslně vyvádí z lesa o kilometr dál, než měly, ale do odjezdu autobusu máme naštěstí skutečně hodně času.

Dnes se chystáme na naši (bohužel) poslední zastávku v rámci Estonska, hlavní město Tallinn.

Podle jízdních řádů, které jsme si zběžně prošli na internetu, by nám zde první autobus měl zastavit až za hodinu. Strávíme ji v betonové čekárně zastávky za hluku nepříliš husté dopravy.

Když máme tolik času, zahrajeme si lodě. Ještě než v hlubinách mizí první plavidla, najíždí na zastávku linkový autobus, ale řidič vidí jen čekárnu zaplněnou třemi zírajícími vandráky, tak to zas stáčí zpátky na dálnici. Jeho konečnou zastávkou je samozřejmě Tallinn, nevím, proč nám o něm vyhledávač spojů neřekl. Když se situace opakuje, jsme již připraveni, takže stíháme odložit propisky a hbitější z nás i rázně uchopit popruh batohu, ale tím to končí, tenhle řidič tu ani nepřibrzdil.

V 9:15 se na obzoru objevuje popelnice, teprve pohled z jiného než čelního úhlu naznačuje, že jde o zvláštně designovaný mikrobus. Dokonce ten, na který jsme tu čekali původně. Jedeme za 3 eura a s maximálním komfortem, vůz je totiž téměř prázdný. Oblačná obloha se nám začíná pomalu protrhávat a padesátikilometrová cesta ubíhá docela rychle, za chvíli už brázdíme dlouhatánské panelákové čtvrti na východě Tallinnu.

V hlavním městě Estonska žije asi 420 000 obyvatel a nachází se zde výborně zachovalé historické centrum zapsané na seznamu UNESCO, díky němuž je Tallinn téměř neustále zaplaven turisty, tak trochu jako Praha. To jen, aby tu byl nějaký úvod, podrobnosti přijdou společně s fotkami :)

Na autobusovém nádraží to kvůli probíhající rekonstrukci vypadá trochu divoce. Jdeme nejprve zajistit poslední chybějící článek naší zpáteční cesty, jízdenku z Rigy do Vilniusu. Do města nakonec táhneme i batohy, cena za úschovu zavazadel se nám zdá nerozumná.

Z nádraží je to do centra ještě nějaký ten kilometr na severozápad, což ale nemusí být na škodu, aspoň si prohlédneme i okrajovější části města. Zpočátku procházíme převážně nepříliš hezkou zástavbou pocházející evidentně z dob minulého režimu, ale vidíme i pár typických dřevěných domů, rušné pouliční tržiště s ovocem a zeleninou nebo hospodu, kde se točí české Krušovice.

Paneláková šeď náhle přechází v rušnou obchodní čtvrť.

Toto „skleněné“ centrum Tallinnu není nijak velké, ale některé z místních budov bych se nebál nazvat mrakodrapy.

Divadlo Estonia vyrostlo při okraji historického centra v roce 1913 jako největší stavba ve městě. Po rozbombardování sovětskými nálety ke konci druhé světové války byla původně secesní budova trochu přebudována v duchu klasicismu (též toho socialistického). Ve dvou křídlech divadla sídlí národní opera a národní symfonický orchestr.

Zde už konečně vstupujeme do starého města. V Tallinnu jsou vlastně dvě stará města, ale k tomu se ještě dostaneme. Karjavärava plats s kinem Sõprus, jedním z pouhých 4 kin v celém hlavním městě.

Podobných úzkých uliček je v centru skutečně mnoho.

Název tohoto místa (Vana turg) si troufám přeložit jako „Starý trh“. Jak se blížíme k hlavnímu náměstí, jsou ulice díky davům turistů stále přecpanější.

Radniční náměstí (Raekoja plats)

Tallinn na mě zatím působí dost německy, což je vzhledem k jeho historii celkem opodstatněný dojem. Město s dřívějším názvem Reval si totiž ve středověku užívalo dvě století prosperity pod německou nadvládou, a ačkoliv již od 16. století patřilo Švédsku a od 18. Rusku, baltští Němci zde ještě v 19. století tvořili většinu populace.

Tallinn má jako jediné město v severní Evropě původní gotickou radnici, s výjimkou 64metrové věže přečkala v celku i druhou světovou válku. Zajímavostí je korouhvička v podobě Starého Tomáše (Vana Toomas), legendárního strážce města, jehož měděná verze dohlíží na pořádek už skoro 500 let.

Boční uličky jsou většinou prázdné, zástupy turistů se drží hlavně při náměstí.

Tady mi trochu ujela ruka směrem k obloze, kde skromně vyčnívá Svatý Olaf.

Dostáváme se do severní části starého města, které má přibližně oválný půdorys. Pro hravé čtenáře a milovníky starých aut: Zelený vůz v popředí se dá v ulicích Tallinnu celkem snadno vypátrat (a zblízka prohlédnout) pomocí Google Street View, za zlatého bludišťáka můžete zkusit najít i jeho fotku v automobilovém článku anglické Wikipedie. Napovím, že jde o auto značky Pontiac, model z 60. let, často parkující před ministerstvem vnitra.

Postupně jsme se dostali až ke kostelu svatého Olafa, jednomu ze symbolů Tallinnu. Zpětně si nadávám, že jsem zde byť jen chvíli uvažoval o tom, jestli se vyplatí utrácet za výstup na jeho věž. Batohy necháváme dole, což se vzhledem k turistické exponovanosti místa a rozměrům schodiště ukazuje jako moudré rozhodnutí.

Kostel sv. Olafa byl původně postaven v letech 1438–1519. Podle některých pramenů měl být na přelomu 16. a 17. století s téměř 160metrovou věží nejvyšší stavbou světa, jinde se uvádí, že tento údaj vznikl chybným výpočtem a kostel mohl mít okolo 120 metrů, podobně jako dnes. Vysoká věž měla mimo jiné usnadnit navigaci mořským plavidlům, skvěle však přitahovala také blesky, nejen kvůli nim kostel ve své historii třikrát kompletně vyhořel.

Dnešní Olaf měří 123,7 m a stále zůstává nejvyšší budovou Estonska. Tato vyhlídka je v „pouhých“ 60 metrech.

Již jsem se zmínil o tom, že v Tallinnu jsou dvě stará města, teď se na ně můžeme názorně podívat. All-linn („Dolní Město“) jsme si už z větší části prošli, Toompea („Chrámový vrch“) nás teprve čeká. Dříve samostatné město na vápencové vyvýšenině bylo k Tallinnu nadobro připojeno až v roce 1878.

Velkým pokladem Tallinnu jsou městské hradby. Z 2,4 km původní zdi se dochovalo celých 1,9 km a snad i ty nejmenší hradební věže a branky mají své jméno. V popředí věž Plate, dále Köismäe, Loewenschede, drobná Nunnadetagune, Kuldjala, mrňavá Sauna a Nunna úplně vzadu.

Výhled na Finský záliv

Tallinnský přístav je oproti tomu klaipėdskému mnohem více vytížen osobní přepravou. Typickými destinacemi jsou například nedaleké Helsinki, Stockholm nebo Petrohrad.

Se starým městem zajímavě kontrastuje moderní čtvrť, kde jsme naši dnešní prohlídku začínali. Jistě jste si už také všimli, že Tallinn rozhodně netrpí nouzí o městskou zeleň.

Dolů z věže scházíme s Tomášem z Třebíče právě včas, než dole čekající rozměrné americké dítě udělá z úzkého schodiště jednosměrku. Druhý Tomáš si snad při výstupu nějak poradí.

Interiér kostela

Dále pokračujeme podél severozápadní části hradeb se spoustou poklidných zákoutí.

Za chvíli už šplháme na vrch Toompea. Na snímku Stenbockův dům, důstojně umístěné sídlo estonské vlády.

Chrámový vrch nám poskytuje další zajímavé výhledy. Sever Dolního Města se Svatým Olafem a blížícím se lijákem.

Podle této stavby získal kopec své jméno. Katedrála svaté Marie (Toomikirik), nejstarší kostel v Estonsku, založený Dány už v roce 1240, a údajně jediná budova, která v 17. století přežila velký požár celého horního města.

Nepřehlédnutelná je též pravoslavná katedrála Alexandra Něvského z konce 19. století, která tu dnes stojí jen náhodou. Roku 1924 měl být symbol nenáviděné rusifikace zničen, bourači však měli málo peněz a chrám moc pevnou konstrukci. Za Sovětů pak stavba dále chátrala, řádné péče se jí dostává až v novodobém Estonsku.

Hned naproti se nachází východní křídlo hradu Toompea, jenž zde ve 13. století založili Dánové a položili tak vlastně i základy samotného Tallinnu (tedy Revalu, samozřejmě). Původní hrad byl již do značné míry přestavěn, dnes v něm sídlí například estonský parlament (Riigikogu) zachycený na této fotce. Není tedy divu, že jsem si hradu skoro ani nevšiml, je tak trochu málo přístupný.

Toompeu po kratším odpočinku opouštíme nejstarší ulicí v celém Tallinnu. Pikk Jalg („Dlouhá noha“) bývala po mnoho staletí jedinou řádnou spojnicí horního a dolního města. Brána nám teď poslouží jako úkryt před deštěm.

Vzhledem k přítomnosti významných institucí je Toompea zřejmě taková nejelitnější část Tallinnu. Jinak je zde podobně hezky jako v Dolním Městě, a řekl bych, že i o něco větší klid.

Náš hlad po památkách starého města je již nasycen, ale do večerního odjezdu zbývá ještě spousta času, takže na nádraží rozhodně nepospícháme. K večeři, kterou realizujeme na schodech u jednoho supermarketu, máme zdarma divadlo, na protější zídce totiž posedává starší nalitý Rus a řeší svůj velký problém. Někde našel peněženku a kvůli náleznému ji nechce vrátit majitelce jinak než osobně. Šlechtí ho tedy, že si peněženku nenechá, ale podle všeho čeká, že se tu majitelka nějak zázračně zjeví sama od sebe. Je docela zábava sledovat, jak svým opileckým tónem diskutuje s dalšími nestřízlivými Rusy a otravuje náhodné chodce, jak se bezradně motá po okolí, nebo jak se se svým trápením důvěrně svěřuje mému cestovnímu kolegovi. Odcházíme právě v nejlepším, když se pouliční divadlo mění v pouliční bitku. Moc kritické to není, ale na cizí flašku se prostě nesahá.

Symbolicky přes alkohol se konečně dostáváme k místní ruské menšině. Hlavní města samozřejmě bývají dost multikulturní, ale i tak mě překvapilo, že každý druhý obyvatel Tallinnu není Estonec a že Rusové představují i přes masivní odliv v 90. letech celých 39 % místní populace. Hlavní město je tak mnohem ruštější než třeba Tartu, kde to je 81 % ku 16 % ve prospěch Estonců, ale zase velmi estonské oproti některým městům na severovýchodě země, kde o příslušníky ugrofinského národa téměř nezavadíte, sem spadá i třetí největší město Narva. Nemyslím si však, že by v běžném životě mezi oběma národnostmi panovala nějaká zásadní nevraživost, toto je spíš jen pro zajímavost.

V nejmenší pobaltské zemi bychom rádi zůstali déle, ale už zítra se máme znovu setkat s našimi lotyšskými přáteli, v 7 večer tedy poloprázdným autobusem odjíždíme zpátky na jih. Okolí silnice je nesmírně liduprázdné, většinu času koukám jen na lesy a louky, což mi ovšem nikterak nevadí. Po zastávce v přístavním městě Pärnu se už definitivně a nezadržitelně řítíme do Rigy. A aby tu na závěr nechyběl nějaký pořádný kýč, Estonsko se s námi loučí sluncem a krásnou duhou.

Hodnocení článku

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Navarro

Navarro

Zajímají mě zapadlé kouty světa, poutavá vyprávění a hezké fotky. Distancuji se od zneužívání Šlápot k šíření konspiračních teorií a protizápadní propagandy.

Přidat komentář

Komentáře

Jack

6. dubna 2013 18:49

Jack říká

Mockrát děkujeme za přiblížení pobaltských zemí , opravdu skvělá místa...doufám, že se poštěstí a nenakoukneme tam jen prostřednictvím Šlápot, ale i reálně sami .

„Jednou za rok vyjeďte někam, kde jste ještě nebyli.“ Dalajláma

Rony

6. dubna 2013 20:29

Rony říká

Je vidět, že i před vedro, které jste tam často měli, jde o severské země. Z krajiny čiší takový zvláštní klid.

Čím méně vyšlapané jsou stezky, kterými k svému cíli míříš, tím více zážitků tě na nich čeká

Navarro

6. dubna 2013 21:11

Navarro říká

@Rony:Ty tropy na začátku mě dost překvapily, ne že bych nečekal letní počasí, ale ve vedrech cestuju nerad a doufal jsem, že se mu takto na severu vyhneme. Nepovedlo se, ale jak už jsem psal v článku, některé teploty musely být na místní poměry rekordní a my jsme je zrovna trefili. Kvůli tomu klidu bych na sever jel hned znovu, i když to letos vypadá spíš na jinou světovou stranu.

Honza (Navarro)

Navarro

6. dubna 2013 21:22

Navarro říká

@Jackíky, ještě by měla přijít třetí část, ale zařekl jsem se, že už teď nebudu dělat nic jinýho než bakalářku, tak to asi zase potrvá Jinak cestovat po Pobaltí se dá dost levně, takže jestli budeš mít pár volných korun a chuť, určitě se tam někdy podívej.

Honza (Navarro)

psaroslav

7. dubna 2013 12:36

psaroslav říká

Poutavé čtení o u nás poněkud opomíjeném koutu světa. Láká mě to tam, ale nejsem si jist, že to ještě zvládnu. Rád bych si odtud na pár dní odskočil do Ruska, což je lokalita, která rozhodně stojí za návštěvu. Nenahlédli jste tam? Bez víza to sice nejde, ale třeba jste byli po této stránce vybaveni.

Navarro

7. dubna 2013 13:48

Navarro říká

@psaroslav: O nakouknutí do Ruska jsem zpočátku uvažoval, třeba o Kaliningradské oblasti, ale nakonec mě odradil právě poplatek za víza a související vyřizování. Už nevím, na kolik to vycházelo přesně, ale na krátkou návštěvu se mi to zdálo moc. Četl jsem, že by vízová povinnost pro turisty mohla brzo padnout, tak si říkám, že s cestami do Ruska ještě počkám, i když mě taky láká už dlouho. Vy asi většinou cestujete vlastním autem, na to je Pobaltí ideální, až na ten dlouhý průjezd Polskem. Silnice jsou poloprázdné a dostanete se snadno všude, což zrovna nebyl náš případ, proto jsme se dost drželi ve městech. Určitě bych doporučil zajet i na velké estonské ostrovy, má být takové to původní, Sověty nezkažené Estonsko. My jsme už tuto zajížďku nestíhali a docela mě to mrzelo.

Honza (Navarro)

Paulie

26. září 2013 12:38

Paulie říká

Moc pěkné nahlédnutí do Estonska, díky Vypadá to jako vhodná studentská destinace díky relativně levné dopravě.

Přimlouvám se za třetí pokračování a případně za článek o letošní cestě, pokud nějaká byla

"Naděje je jako bumerang: vždycky se vrátí."

Navarro

28. září 2013 17:25

Navarro říká

Všechno bude, jenom to nějak nestíhám. A když už stíhám, jsem zas obyvkle líný psát, to je celý problém

Honza (Navarro)

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.