Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

Pěšinkami k Homoli a Vlčímu kameni

vydáno 26. června 2014 – napsal Rony – 4 komentáře

Šumavu nemusíte poznávat jen po cestách s tradičními turistickými značkámi. Mnoho jiných cest, stezek a lesních pěšin vás může zavést k cílům méně známým, ale přesto zajímavým. Pokud jsou mimo l. zónu NP Šumava, nikdo vašemu toulání nebude bránit. Naopak se tím vyhnete nebezpečným a všudepřítomným polykačům kilometrů, kteří z kola slézají jen když zrovna píchnou.
Právě díky neznačeným stezkám a pěšinkám jsme si užili dva příjemné víkendové dny plné klidu a pohody, v lesích vysoko nad břehy Teplé Vltavy. Cílem se stala Polecká nádrž, Žďárské jezírko, Polední vrch a Homole, Vlčí kámen i okolí Michlovo Hutě.

Kolem jezírek k vrcholu Homole

mapka okolí Poleckého vrchu

Teprve když se ráno v devět sjedeme v Borové Ladě, získávají na ostrosti dosud nejasné plány kam vyrazit. Ihned zavrhujeme cesty, kde bychom museli uskakovat vetřelcům na rychlých duralových strojích, a nakonec se domluvíme na přejezdu jedním autem k Polce, odkud někudy dojdeme do Borové Lady. Z toho "někudy" nakonec vykrystalizuje první cíl, kterým se stává Polecká nádrž.

Při příjezdu na Polku se nakonec rozjasňuje i zachmuřená tvář přepracované Jitky, když se na parkovišti "Zaparkuj a jdi!" znenadání objeví kamarádka Jana, organizátorka mnoha jejich společných zájezdů do Alp. Mě především zaujme fakt, že Jana s přítelem mají stejný hlavní cíl jako my, a to vrchol Homole a hřeben Poledního a Poleckého vrchu, jen s malým rozdílem, že ho půjdou opačné než my.

Nás nejprve vede modrá značka k rozcestí Nová Polka, odkud ale pokračuje vzhůru směrem na Knížecí Pláně. K Poleckému jezírku se jde již bez značení, rovnou za nosem. Kousek cesty je vyznačený jako cyklotrasa, ale na vyjížďky na kolech je po ránu ještě chladno a tak je kolem klid. Zatažená obloha a asi 10°C nás donutí se trochu přiobléknout. U Polecké nádrže potkáváme několik lelkujících turistů, a tak se nezdržujeme a pokračujeme dál. V hlavě mám stále poslední podzimní návštěvu tohoto místa, kdy zde barevnost buků a hustá mlha vykouzlily překrásnou přírodní scenérii. Narychlo udělám jen několik nezáživných fotek a pak se snažím zachytit vyplašenou volavku neustále nervózně poletující nad vodní hladinou.

Za Poleckou nádrží nás šikmo vzhůru vyvádí dobře upravená, ale zjevně dlouho nevyužitá travnatá cesta. Kolem ní je podmáčená měkká půda, kde mechy zdobí chomáče bílých hlaviček suchopýru a vidět jsou i malé kulaté lístky masožravé rosnatky. O něco výš narazíme na Příčnou cestu, která sem přichází od nedaleké Jelení hory. Po ní se pohodlně dostaneme na nově vyasfaltovanou cestu do Strážného. Zde cyklisté jásají a turisté trnou! Bohužel na Šumavě jsou z nějakých mě nejasných důvodů stezky pro obě neslučitelné skupiny návštěvníků neustále vyznačeny souběžně. To, že je kolem plno krásných a opuštěných starých cest, kde by pěší nepřekáželi bikerům, zřejmě nikoho nezajímá. Nebo je to zase z nějakého nesmyslného důvodu pod rouškou ochrany přírody? Co takhle oplotit všechny stezky, aby nemohli turisté náhodou šlápnout na nějakou lesní bylinku, nebo k smrti vyplašit vzácného, sto let vymírajícího ptáčka?

Protože pár set metrů pod námi leží krásné Žďárské jezírko, sestupujeme k němu. Okolí vody ozvláštňují rozkvetlé vlčí boby. U jezírka z dobré mapy vyčteme, že se lze pohodlnou lesní cestou tvrdému asfaltu vyhnout, a tak neváháme ani chvilku. Zatím zde není l. zóna a tak cesty lze využívat legálně. Zatím...

U Polecké nádrže. Krásné jezírko uprostřed lesů.

Nad Poleckou nádrží hlídá cestu zkamenělý obří had. Jdeme kolem něho bázlivě a potichoučku.

Suchopýr širolistý obývá rašeliniště a slatě.

No nesmějte se. Tohle může brzy potkat i vás!

Hálky na listech buků skrývají larvy hmyzu bejlomorky.

Příčná cesta zřejmě byla železnou oponou. O tom svědčí její šířka, úpravy okolí a hlavně spousta tlejících kůlů.

...

Břehy Žďárského jezírka zkrášlují květy vlčího bobu.

Lesy v okolí se zatím kůrovci ubránily, ale jak je vidět nemusí být všem dnům konec.

Jsme nedaleko Knížecích Plání a tak nás těší pohled na Luzný.

Ještě před Knížecími Pláněmi se vracíme zpět na zeleně značenou turistickou cyklotrasu. Míjíme houf starších turistů, uskakujeme před skvěle vymóděnou partou rychlých bikerů, a u turistického rozcestí Žďárské jezírko usedáme ke stolu na sluncem vyšisované dřevěné lavičky. Dáváme bufetovou rychlovku, jinak jíme průběžně kdy kdo dostane zrovna hlad a moc se nikde nezdržujeme. Proto máme času nazbyt. I díky tomu se rozhodujeme přece jen původní nejistý cíl splnit a zkusíme se někudy dostat na hřeben k Polednímu vrchu a Homoli. Pro tento cíl je nutné jít kousek po modré směrem k Polce, odkud jsme ráno vyšli. Efektní by bylo vyšplhat nejdříve na Polecký vrch (1 121 m n. m.), ale terén omlazených smrčin a hustníků v našem okolí tuto volbu znejisťuje. Snadno bychom si mohli "naběhnout"!

Když je volba odbočky po bývalé vojenské panelové cestě jednohlasně schválena, sestupujeme směrem k Borové Ladě. Opět neznačenou cestou, sloužící za dob studené války nějaké rychlé rotě z okolí. U Vltavského potoka bohužel cesta na hřeben chybí a proto musíme ještě o kilometr dál. Až tady se vpravo od nás rychle vzhůru zvedá stahovanými kládami vyoraná cesta, která nás nakonec přivádí rovnou pod vrchol Poledního vrchu (1 051 m n. m.). Tvoří ho velké rozvalené skalisko a kamenným kvádrem na vrcholku. Chvilku trvá než za ním najdeme stezku, která plochým sedélkem se skalkami a přívětivými buky míří zvolna k Homoli.

Homole (1 044 m n. m.) je výrazným vrchem dobře viditelným od Borové Lady. Dělá čest svému jménu a přestože na vrchol jdeme hřebínkem, poslední úsek je i z této strany příkrý. Nahoře nás již zdálky vítá s otevřenou náručí vysoký a štíhlý mužík, bohužel jen kamenný. Výhledy jsou shora pro okolní stromy velmi omezené. Užít si lze hlavně sestup průsekem k Borové Ladě. Vysokou travou zarostlé kamenné moře a prudký sráz nám bere dech. Sestupujeme hodně zvolna, opatrně, a dosytosti si vychutnáváme sladkost kopce s tak přiléhavým názvem. Snad mi to příliš nezvýší moji již tak vysokou hladinu cukru v krvi.

Panelová cesta směřuje do Borové Lady.

Vltavský potok.

Polední vrch (1 053 m n. m.).

...

Mezi vrcholy Poledního vrchu a Homolí je mnoho skalek.

Chůdovitý strom.

...

Stezka je vyznačena starými patníky.

...

Pod Homolí.

Na vrcholu Homole (1 044 m n. m.) stojí štíhlý kamenný mužík.

Sestup k Borové Ladě je velmi strmý.

Žabák u vodního mlýnku.

Sovinec v Borové Ladě

V Borové Ladě zajdeme na sladkou tečku do hospody Borováček a následně zavítáme na skok i do voliér Sovince, kde je vstup volný. Skepsi, že zde nezahlédneme ani sovičku, je přece den a sova je noční pták, nakonec rozptýlí hned několik druhů sov. Puštíci bělaví dokonce předvádějí něco jako námluvy, i když Jitka je shazuje a říká, že si jen vzájemně vybírají čmelíky.

Poslední zážitek překvapivě čeká při přejezdu autem k Polce. Cestu znenadání přechází čtvero malých černých kuliček. Než zjistím, že jde o malinké, sotva vylíhlé ptáčky, mám jedno z nich pod autem. Ve zpětném zrcádku ještě zahlédnu slípku zelenonohou, jak běží zpět ke svým vyděšeným drobečkům. Jen nerad bych se stal zabijákem a tak s velkou úlevou při cestě zpět zjišťuji, že jím opavdu nejsem. To opeřené stvoření naštěstí ještě nedovedlo létat a díky tomu přejezd pod autem ve zdraví přežilo.

Večer probíráme své zážitky a na léto plánujeme další aktivní dovolenou. Vždyť dnes byl první letní den. Usínání pak zpříjemňují zpěvy ptáků i vzdálená melodie kytary. Je to již dávno, kdy slyšel jsem naposledy jak se po státech toulal Franky Dlouhán.

Sova v Borové Ladě. Hezká upoutávka na zdejší Sovinec.

Konipas bílý.

Sovinec.

...

...

Sova pálená.

Puštík bělavý.

...

Výr velký.

Informační cedule.

Puštíci bělaví při námluvách.

Kulíšek nejmenší.

K Vlčímu kameni na Liščí hřbety

mapka Liščích hřbetů

Po chladné noci nás ráno ze stanu vyhání slunce. Je azuro a krásně teplo. Den začíná výrazně příjemněji, než včera. Plán máme jasný. Přesunout se na Švajglovu Ladu, kde se dá zaparkovat, dojít k pomníku posledního zastřeleného vlka, a chvíli se toulat Liščími hřbety.

Základ dnes již zaniklé osady Švajglova Lada, kde u rozcestníku parkujeme, tvořilo pět chalup, myslivna a kaple. Kdysi v ní žilo 40 obyvatel a byla zde i hospoda, kde se prodávalo pivo z vimperského knížecího pivovaru. V roce 1853 byla vybudována přes Švajglovu Ladu silnice z Lipky na Nový Svět, po které jsme právě od Borové Lady přijeli. Dnes tady stojí již jen myslivna, pod kterou prý vyvěrá křišt'álově čistá voda.

Turistické rozcestí Švajglova Lada leží v nadmořské výšce 1050 m a tak není divu, že nedaleko je i Alpská vyhlídka.

Dnes bychom ale vidět nic nemuseli a tak jdeme rovnou ke Světlé hoře (1 123 m n. m.), kde ue nedaleko od vrcholu odbočka k Vlčímu kámenu. Světlou horu pokrývají převážně buky, a ty nám dolů propouští trochu hřejivých paprsků, přesto je ve stínu ještě dost chladno. Stezkou brzy dojdeme k prvnímu cíly naší cesty, kde u vysoké kamenné mohyly fotíme do patníku vyryté datum. Zde rukou myslivce zahynul poslední šumavský vlk. Bylo to v zimě roku 1894, před dlouhými 120 roky. Je jasné, že chráněný vlk se na Šumavě znovu ojediněle objevuje. Já si vždy v souvislosti s ním vzpomenu na jedno brzké ráno u Latchensee, kdy jsem ve slati na povalovém chodníku narazil na čerstvou mokrou stopu a zanedlouho uslyšel vlčí vytí. To bylo tuším v roce 1993.

Od Vlčího kamene pokračujeme stezkou Liščím hřbetem a jdeme až k nevelké skalce, která by měla být vrcholem Nad Smržem (1 069 m n. m.). Vrcholová tyč chybí a terén se z částečně odlesněné plošiny začíná rychle svažovat. Na další vrch - Liščí horu (1 049 m n. m.) již nelezeme. Spokojujeme se s výhledem k západu, který se odhalil při sestupu. Ukazuje nám Borovou Ladu i kamenné moře vzdáleného, ale výrazného vrcholu Luzného. Dobře je vidět i několik domků z Finsterau ve svahu jedné z hor. Hezký pohled nás těší a chvíli se zdržíme. Po sestupu k cestě se vracíme zpět k Švajglově Ladě.

Homole časně zrána. Foceno při přrjezdu k Švajglovo Ladě.

Pod Světlou horou.

...

U Vlčího kamene.

Vlčí kámen. Postupně mizejí z map názvy Vlčích jam navzdory tomu, že vlci se znovu vracejí. A až pod Světlou horou nedaleko Lipky začnou za úplňku znovu výt  na dohled kamene Posledního vlka, půjdu beze zbraní přímo k nim, abych zjistil, jestli mě na místě roztrhají...

Zde končí značená odbočka. Dál Liščími hřbety pokračuje ještě chvilku pěkná stezka, pak už putujeme kudy se dá.

Vrchol Nad Smržem (1 069 m n. m.).

Výhledy k Luznému.

Luzný nadosah. V popředí vrchol Homole.

Borová Lada.

Toto by mělo být Finsterau.

...

Skály na Liščím hřbetu.

Jak je vidět sedmikrásky milují asfaltové cesty víc než já.

Michlova Huť

mapka Michlova Huť

Počasí je stále příjemné, a tak se rozhodneme využít k toulkám i část odpoledne. Po přejezdu do Lipky a malému obědu ve zdejší hospodě se jdeme projít k Michlovo Huti. Zdejší údolí je opravdu malebné a dřevěné domky rozeseté po úbočí travnatého kopce jako by sem patřily odjakživa.

Michlova Huť má ovšem i svoji vlastní a velmi zajímavou historii. Koncem 17. století se zde začal vyrábět z draselnovápenaté skloviny známý český křišťál. To se ještě jmenovala Nová Helmbašská huť. Jedním z vůbec prvních míst, kde se začal vyrábět tento typ nové skloviny, označované jako křídové sklo nebo také český křišťál, byla stará Helmbašská huť na Vimpersku. V ní měl podle tradičního výkladu skelmistr Michael Müller vynalézt roku 1683 vápenatodraselný křídový křišťál. Podstata jeho vynálezu však není dodnes přesvědčivě objasněna. Zdá se, že alespoň zpočátku nešlo o draselné, ale o sodné sklo benátského typu, zřejmě s přísadou plavené křídy místo drceného vápence.

Dál pomalu stoupáme po žluté značce, ze které měla podle nové mapy odbočit zelená do Michlovo Huti. Ta bohužel nikde není k nalezení, což zjišťujeme až v lese za osadou. Moc nám to nevadí, stezka vede ve stínu a jde se dobře. Přicházíme na lokalitu V srnčím, odkud se budeme vracet zpět k Lipce, bohužel již po tvrdé astaltové cestě. Znovu míjíme Michlovu Huť, která jako by byla zakletá. Modrá značka, po které nyní jdeme, nás vede až pod ni. Nahoru se nám znovu stoupat nechce, hlavně proto, že není vůbec jasné jestli vesnička jde po neexistující zelené projít. Kolem jsou dráty obehnané pastviny s upozorněním na potulujícího se vzteklého býka. Poslední 4 km nezáživné cesty jsou tak již jen utrpením.

Domku, domečku, kdo v tobě přebývá.Já myška hrabalka...

Z luhů a hájů.

Zvonička u Michlova mlýna.

U Michlova mlýna.

...

...

...

Stopy. Čí asi? Upozornění na monitoring rysa fotopastí jsme si všimli. Tyto stopy jsou ale asi jen od velkého psa, protože jsou vidět drápy.

...

Michlova Huť.

...