Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

Patagonie – oslava cestování (část 2.)

vydáno 14. března 2021 – napsal Navarro – 2 komentáře

Z horkého Santiaga jsme hodinu před půlnocí odletěli do Punta Arenas, na samý jih Chile. Nevšedních zážitků a improvizací už bylo několik, ale přesně tak má správná oslavná výprava vypadat.

3. den (čtvrtek)

„V letadle jsem asi hlavně chrápal, letuška si nás radši nevšímala“

Venku silný vichr, pak se budím před přistáním. Dole nekonečná černota, z níž jako přízrak vystupuje kompaktní noční město a drobným zubem se zakusuje do moře. Dosedáme na pusté pláně pod šedomodrým nebem, ve dvě v noci. Tady už nám úpal nehrozí – vlastně jsme zas dorazili „na sever“.

„Výdej zavazadel: Lidi si stoupnou přímo k pásu, bágl mi ujel“

Výdejna i hlavní síň jsou sympaticky malé. Dřevěné obkládání a jedno úzké nadzemní patro pod klenutou střechou, velmi útulné letiště.

Čtyřicet hodin na vandru

„Je tady v půl 4 ráno vlezlá kosa, ale po chvíli se zvykne“

Přiznávám únavu, chuť na průzkum však zpočátku vítězí („Kluci chrápou, šel bych do lesa“). Zvládnu ještě v noci najít maršrutku nebo osahat košatou borovici, ale jinak všude ploty, zbývá tedy židle. Stanoviště u horních toalet hlídám v polospánku až do rána.

V sedm vyrážíme ven, do města nakonec pojedeme taxíkem (patnáct vs. deset tisíc). Dále zajistíme jízdenky do Ushuaie v Argentině, prý se snadno rozprodají.

Dobré ráno, Patagonie!

Zatímco se rozednívá a chilské rádio vyhrává, jedeme poblíž oceánu a kocháme se výhledy na subpolární venkov, který je ve své neutěšenosti překvapivě malebný – stromy z dálky připomínají australské eukalypty, ostře řezané kopečky oku také lahodí. K tomu jemné ranní červánky a rozzářené slunce, které právě vykouklo z nedozírných chladných vod – vidíme na levoboku přímo z pobřeží.

„Nádherná, větrem vyšlehaná krajina“

„Místní vegetace je kouzelná a taky vyšlehaná. Rozcuchaná, a tak divně z toho trčí větve.“

„Předjíždíme zprava, opakovaně“

Ulice Kryštofa Kolumba (Cristobal Colón) a „brutální stromy“

Nákup jízdenek nakonec velmi hladký, klidně hned na zítřek, jen mít potřebné doklady – lístek připomínající účtenku z Tesca už bohužel Alex vyhodil. Pán v černé uniformě nám teď zpoza přepážky lámaně radí, co dál.

„Když Alex viděl, že má jít do "Brigada de Investigación Criminal", tak tu imigrační kartu radši okamžitě našel“

„Tak můžeme koupit i jízdenky, týpek se smál“

Začíná volná turistika. Tuto alej znám z dávných virtuálních procházek.

Podobné „túje“ jsou pro Punta Arenas typické. V druzích se nevyznám, dohledal jsem pouze cypřiš velkoplodý – mimo okrasné zahrádky neskutečná obluda.

Patagonská flóra mě fascinuje už svým vzhledem, pak je tu drsné klima, které místní vegetaci těžce zkouší. Zeměpisná šířka Hamburku, podnebí Reykjavíku, docela sucho a velmi větrno, ne že by většina jižní Patagonie byla lepší. Vyfocení velikáni zajímavě kontrastují s šedí dlážděných komunikací a celkovou zdejší prázdnotou.

Potkáme i zelené stěny a další zastřižené tvary. Obzvlášť „zelené hřiby“ vypadají v ulicích naprosto mazácky.

Ztepilý jedinec

Toulavý pes

Nemám s tím problém

„Hotely v centru drahé, 2 litry za noc“

Nakoukli jsme do hotelu Tierra del Fuego, ještě před pozdravem bylo oběma stranám jasné, že jde o omyl. Alex objednal něco v daleké ulici Iquique, předtím si prohlédneme náměstí.

Tohle není náměstí

Ulice k náměstí, upravená

Nákupní centrum

Rebelión popular

Bok paláce z roku 1905

Náměstí

Fernão de Magalhães. Džungle kolem tvoří uctivý kruh.

První obeplutí Jižní Ameriky proběhlo přesně před půl tisíciletím, vody proslulého průlivu jsme viděli z taxíku. Tvrdost této cesty kolem světa si neumím ani představit, nekritického obdivu se záměrně zdržím. Jen zdolání Magalhãesova průlivu tehdy během jara zabralo 38 dní, přičemž jedna z lodí raději dezertovala zpět do Španělska.

„Na náměstí je krásně, trochu sychravo“

Zpět na Kolumbově třídě. Takhle prostřílené to tu určitě nepostavili.

Žádný luxus, ale celkem útulno

„Mám tu podobný pocit jako z Kiruny, účelové sídlo na nehostinném místě“

„Většina stromů jako by tu rostla náhodně a omylem“

Río de las Minas, upravená řeka

„Mají všude h**** a krásné graffiti“

Bez maleb celkem ponuré

První tučňáci

Dvě školy a kostel, jinak samé malé pozemky a nízké domky. Před jedním takovým v devět stojíme, docela uprostřed města.

„Hostel nemá zvonek, klepání na okno pomůže; chlápek otře botu a nechá nás uložit batohy“

„A veze nás do nákupní zóny Franca, je v pohodě“

„Vidíme sochu oleje (teda památník ropy, samozřejmě)“

V 9:20 jsme na východním konci Punta Arenas, to bylo bleskové. Před námi zvláštní ekonomická zóna s daňovými úlevami na zboží, druhá je na opačném konci Chile. Budeme nakupovat.

„Zatím všude zavřeno, ale bomby tu seženeme“

Obchody všeho druhu

Celkem zima a trochu fouká, nikde ani noha. Mám pocit, že jsme zase někde v Norsku. Po kilometru nás oplocený areál pouští zadní branou k pobřežní silnici.

„U moře klídek a rackové“

Pobřeží jižního velkoměsta

Země na obzoru zářila roku 1520 domorodými ohni, a tak dostala jméno Ohňová. Kolonizace v posledních dvou staletích tyto kmeny prakticky vymazala ze světa.

Kejhání racků a šplouchání vlnek

Deset hodin, čas nákupu. V obchodním centru navštěvujeme outdoorový obchod připomínající Skandinávii, pak obří hypermarket Sánchez & Sánchez a ještě další potraviny. Obsah regálů dokáže překvapit, ovšem i negativně – maso, pečivo či běžné jídlo na túru zde chybí.

„Ze surovin v marketu by šla rýže“

„Mají i med v prášku“

„Olej ve spreji, máslo ve spreji, vejce ve spreji“

V půl dvanácté míříme do centra, začíná se ozývat hlad.

Malebné kopce za městem, v opačném směru ulice padají do moře. Zejména za slunných dnů hezká podívaná.

Hasičský pomník

Zastřižená alej

„Okna se tu vyklápějí ven, asi kvůli větru“

„Je slunečno“

„Ptáci se zobákem“

Pozorujeme místní příbytky a předzahrádky, sportovní areál, koňskou dráhu, začíná to být dlouhé, konečně jídlo.

Nakoupili jsme vedle, hlavně na zítřek

Zní to zvláštně, ale největší atrakcí Punta Arenas je zdejší hřbitov, prý jeden z nejhezčích na světě. Tak se podíváme.

Hřbitov je v první řadě velmi rozlehlý a vešlo by se do něj hned několik fotbalových hřišť. Což lze na mapách snadno ověřit, hřbitov a hřiště tu leží vedle sebe.

Za vstupní branou

Hrobky rodin

Les křížů

Obvodová zeď. Je hloupé si to ukazovat zrovna tady, ale řada místních má chorvatské kořeny.

Chorvaté přicházeli nejvíce na přelomu 19. a 20 století, kdy do města lákala zlatá horečka a chov ovcí. Další evropští osadníci proudili mimo jiné ze Španělska, Ruské říše, Německa, Británie, Itálie či Švýcarska. Chorvatská imigrace nicméně město ovlivnila nejvíc, není tak divu, že vedle ropy, pastýřů a dalších mají na hlavní třídě památník právě i chorvatští přistěhovalci a Chorvatsko samotné. (Někde jsem četl, že Chorvat je tu vlastně každý druhý).

Statné cypřiše jako němá stráž

„Hřbitov hezčí, než jsem si uměl představit“

„Skoro jako město ve městě“

Památník policie. Jsme zase u vstupu.

Prošli jsme menší polovinu hřbitova a bylo to krásné, skoro bych si tu zamluvil místo (bohužel už není). Teď už opravdu potřebujeme oběd, vybrat restauraci naštěstí netrvalo dlouho.

„Jdeme do La Marmita, recenze skvělé a je to blízko“

Jako v zeleném chrámu

Kostel na konci hlavní třídy

Na jaře snad vykvete

„Tak máme nepokoje i v Punta, je to tu spláchnutý dělem“

Jako v Santiagu, rojí se též omladina

La Marmita, restaurace u řeky. Ve čtvrt na dvě poznáme místní kuchyni.

Interiér

„Už se mi z tutoho města nechce, je tu hrozná pohoda“

„Jet o 4 dny později, už bychom nedoletěli kvůli viru“

Otravným specifikem této výpravy je nutnost koukat do mobilu a sledovat dění. Během jídla vidím, jak si kamarádi domlouvají poslední pivo v hospodě – před týdnem bylo vše normální, pouze jsem utrousil letmé „aha“, když mi outdoorový prodavač vysvětloval, že tradiční gel na ruce si letos opravdu nekoupím. Jen těsně jsme tomuto šílenství unikli. Užijeme si vysněnou dovolenou v bezpečných zemích a za pár týdnů snad bude klid.

Z podniku jsme nadšeni, dvě hodiny utečou jako voda. Jen ceny jsme trochu podcenili, při kurzu 2,8 haléře za peso nelze zanedbat žádný haléř :)

Pomalu pečené hovězí s kaší a řasou. Stejně výborné jako chilské víno, Chateau Los Boldos.

„Skleničky jsou masivní“

Ven vyrážíme příjemně zrelaxovaní, zejména já s Honzou

Trochu se zatáhlo, hřejivý pocit na duši však zůstává. Půjdeme se zabydlet a pak konečně do lesa.

Odpadkový koš

Šutrem na obrněný vůz

Zkusíme to obejít. O jeden blok se vyhýbáme vodnímu dělu a v zástupu nezúčastněných procházíme Mexickou ulicí, když tu začne divné štípání v hrdle. Postupně vytahujeme kapesníky.

Netušil jsem, že si pro první slzák pojedu až někam k Antarktidě

Útulné hřiště

„Když si vezmeš šátek na hubu, dostaneš vodním dělem, a když pláštěnku, tak šutrem“

Jak zůstat v Chile neutrální, zapsáno následující den.

Občanský dvorek

Zabydlujeme příbytek v samostatném stavení. Honza je rád, že dostal slzákem, protože teď necítí moje ponožky. Což třeba Alex říct nemůže. Holt tři dny na cestách.

„Týpek nás hodí do hor, někdy v půl pátý, ale lije“

Okolní zahrádky

Vezeme se do míst, kde začíná pravá patagonská divočina, zase si lámaně povídáme. Chvíli byly zmatky, jestli jedeme na lyžařské centrum El Andino, nebo do sousední rezervace Magallanes.

„Tak jsme jeli ne na El Andino, ale do rezervace, a že prej po 17:00 nelze vstoupit, prevíti“

Jako by nám bobr ukázal prostředníček. Je 16:55.

Magellanské lesy, první setkání

Připomínají naše lesy, možná i tajgu – tyhle hvozdy jsou však listnaté a v některých ohledech houževnatější. Bezkonkurenčně zvládají místní extrémy, tedy kruté subpolární větry a chladné léto.

Česky se těmto stromům říká „pabuky“ (zjištěno nyní), já jsem si z angličtiny osvojil lichotivější název „jižní buky“. Podobné kdysi rostly i na Antarktidě, a najdeme je i na dalších úlomcích pravěkého kontinentu Gondwana (Austrálie, Nový Zéland, Nová Guinea).

Zpátky po silnici

Louka s koněm

Divočina za plotem

Šumění deště a lehké křupání kroků

„Všude ostnáč a eroze půdy“

„Na druhou vyhlídku se vykašleme, nemám ani pláštěnku“

V dálce vyhlídky a sjezdovky. Síla lijáku nás bohužel trochu zaskočila.

Chaty v přírodě

Nad lesním potůčkem

Oplocení přírody už trochu chápeme. A vybetonovanou řeku záhy taky.

Voda ukrajuje štěrky před očima, doslova

Blíže k městu, v šest hodin

„Na vyhlídce asi rušíme sex v autě“

Další eroze

Jih města z pořádné dálky

Opodál byla kráva

„Pták s dlouhým zobákem řve jako klakson bicyklu“

„V pangejtu mrtvý pes“

Pták s dlouhým zobákem

Dva řidiči nabízejí odvoz, ale zdvořile odmítáme

„Pokud jde o odpadky, jsou tu hrozný prasata“

Příchod do města

Zahradní čtvrti

Ještě tři a půl kilometru

„Cesta městem dlouhá, všechny ulice stejné“

Dopravní zácpa u mostu

„Jsem velmi mokrej, kupujeme piva“

V zapadlém krámku jsme vzali plechovky a v půl osmé jsme doma. Po třetím dnu na cestách se zkulturníme, i když mě již zasáhl falešný pocit neunavitelnosti. Sušíme, kde se dá, a trochu i pereme, podle mě předčasně.

Plynový bojler zapaluje tak, že vařit vedle něj vyžaduje odvahu. A sprchování zas pevné nervy.

„Sprcha je fajn, akorát umí jen 10, anebo 90 stupňů“

Večerní klid

„Bolej nohy, přes dvacku nachozeno určitě“

„Pivo z Punta Arenas je dobré, omáčka na těstoviny trochu smrdí, ale ok“

Po nejsevernějším pivu světa, koupeném kdysi v Honningsvågu, popiju i to nejjižnější (tak praví plechovka). Podnik založil roku 1896 německý občan, což asi pro chilské pivovary nebylo netypické.

Punta Arenas mě nadchlo. Je to studená pustina s ohyzdnými zákoutími, ale i kulturní a upravené město plné života a zřejmě i milých lidí, cítil jsem tu cosi jižanského, barevného, velmi přívětivého. Evropští osadníci zde možná nacházeli poklidný ráj na konci světa. Vidět naživo místa, která jsem už v deseti letech obdivoval v atlase a vypadala velmi nedosažitelně, to je také k nezaplacení.

„Místní jsou hodně v pohodě“

„Bavíme se o vaření, takže praní a toalety přijdou na řadu jindy“

„Kolem desáté se chystáme chrápat, v 7:15 nás chlápek hodí na bus“

„Je ticho, poštěkává čokl“