Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

Patagonie – oslava cestování (část 1.)

vydáno 31. prosince 2020 – napsal Navarro – 3 komentáře

Povídání o zážitcích z letošní cesty na konec světa, která byla zamýšlena jako taková oslava cestování a vrchol všech dosavadních výprav, a v tomto smyslu se bezpochyby vydařila.

Protože již nemám čas na encyklopedické a dokumentární elaboráty, které jsem tvořil dříve, rozhodl jsem se pro jednodušší (a doufám, že i záživnější) styl postavený na fotkách a fragmentech z cestovního deníku, občas upravených do publikovatelnější podoby. Děkuji také oběma kumpánům za nadšení, revizi článků a zapůjčení některých fotek.

„Tohle vypadlo přímo z deníku. Možná jsem odmázl některá neslušná slůvka, což vám možná leckdy dojde :)“

S nápadem vypravit se v zimě do daleké Patagonie přišel náhle kamarád Alex. Sice už jsem ten rok nechtěl utrácet, ale když se k nápadu přihlásil i další souputník Honza, bylo jasné, že tuhle akci si nenechám ujít. Zkusit půl roku po dvojité severské dovolené pro změnu podobné prostředí na druhé straně zeměkoule, proč ne?

Letenky jsme koupili už v listopadu na termín 10. březen až 1. duben. Kdo občas sleduje zprávy, asi tuší, kam tato dovolená směřuje.

1. den (úterý)

Ještě nikdy jsem nevěnoval balení batohu tolik pozornosti, a určitě se to vyplatilo – vejdu se do 20 kil i s vodou a jídlem na túru, včetně bot. Kuchyňská váha se nestačila otáčet.

V půl čtvrté se scházíme na letišti, s předstihem dle doporučení, protože kvůli rekonstrukci odbavuje pouze terminál 2. Připojí se k nám na odpoledne Honzova kamarádka, která na letišti pracuje.

„Tak odbavení až 16:35, prej ‚musíte dorazit tři hodiny předem‘“

Poletíme po trase Londýn – Santiago de Chile – Punta Arenas. Zpáteční cesta za tři týdny obdobně, pouze místo Londýna Madrid (a místo British Airways španělská společnost Iberia).

Šoumen alba Alex ukazuje cíl cesty. Upřímné nadšení z nás přímo čiší.

„Koronašílenství se stupňuje, dneska zákaz akcí nad 100 lidí, zavřené školy a všechno“

„Ve Španělsku v sobotu 300 nemocných, v neděli 600, v pondělí už přes 1000, tak asi bude karanténa po návratu“

Zpětně může řada lidí namítat, proč vůbec v této situaci odjíždíme, ale tím se v úvodu nechci detailně zaobírat. Svět vypadal 10. března ještě velmi dobře a Jižní Amerika obzvlášť, zůstat doma se zkrátka zdálo jako nesmyslné zahození životní výpravy a spousty peněz do koše. Nevídané šílenosti jako zavírání hranic každého jednotlivého státu a totální zastavení letecké dopravy, jež přišly ještě tentýž měsíc, se nám civilistům jevily jako něco zcela nereálného. Nebo aspoň mně.

Po nezvykle liduprázdném letišti se s Honzovou kamarádkou přesouváme na terminál 1.

„Je tu víc policajtů než lidí“

U brány dostáváme vynadáno, že jsme seděli bokem a přišli až na závěr fronty, místo abychom jak jelita stáli ve frontě celou dobu. Myšlenku nechápu.

Alex nám jakožto chodící encyklopedie vykládá zajímavosti o letadlech. V 18:27 táhne motor a přesun do Londýna je zahájen.

„Týpek za námi kejchá koronu“

„Prší“

Se zavřením v letadle se ještě sžíváme, čtrnáct a půl hodiny nočního letu bude stát za to.

„Alex vidí západ slunce, ale myslí si, že je to město“

„Jezdí se pod námi vlevo, asi už jsme tu“

„Klesání je vysoce turbulentní“

„Londýn je obludně velký“

„Já tomu týpkovi v rádiu prostě nerozumím!“

Posledně uvedená hláška z deníku odkazuje na britský přízvuk. V půl 9 jsme na zemi, Heathrow nás vítá, s Alexem jsme v Londýně poprvé.

Následuje operace přesunu mezi terminály 3 a 5, čehož jsme se vzhledem k časové tísni obávali, ale řeší to hladce letištní autobus. Na něj s námi čeká mladý česko-slovenský pár (v rouškách, jaká to bizarnost), a posléze i zmatená česká paní, kterou uniformovaný gentleman indického původu nadvakrát udržel u správné zastávky, načež jsme ji kolektivně adoptovali.

„Bus jezdí každých 5 minut; napřed hlásí příjezd za 5, pak za 2, pak za 19, jdeš tedy konečně na WC a málem ti ujede“

Mladí jedou cestovat do podobných míst jako my, ale na rozdíl od nás letí přes Buenos Aires a mají dost konkrétní plán i s objednaným ubytováním. Paní pak letí do Buenos navštívit svého syna.

Obří haly letiště Heathrow jsou dle očekávání poloprázdné, působí to zvláštně, ale líbí se mi to. Paní ještě zachraňujeme kufr, který zapomněla na vstupní kontrole, a poté sami směřujeme ke „gejtu“ C54, kde dřepíme až do odletu. Cestou opět impozantní prostory, hluboké eskalátory, letištní metro, prostě skutečně velké letiště.

Veze nás velký Boeing 787 Dreamliner, před námi Asiati v rouškách. V půl 11 už nám do Santiaga zbývá jen dvanáct tisíc kilometrů a za hodinu přichází večeře, na kterou jsme se vyloženě těšili. Po deseti letech od mé první zkušenosti si myslím, že kvalita pokrmů velmi pokročila, fajn jídlo i víno.

Místo pouštění filmů zírám na pět střídajících se letových statistik, aby mi něco neuteklo.

Kolem britské jedné jsme u Azorů, při usínání si představuju, kolik je pode mnou vody.

2. den (středa)

Naspal jsem s mnoha přerušeními něco k pěti hodinám. Nacházíme se nad Guayanou, hluboká noc, půl čtvrté místního času. V Santiagu mají půl páté, i když by to dávalo smysl spíš naopak.

Budeme se tvářit, že už jsme v Chile. Kolem 5:20 se já a Honza poprvé dostáváme na jižní polokouli.

„Půl 7 a pořád tma, to je na pytel“

„Ale zleva se rozednívá“

„Tam zrovna nesedíme“

Nad amazonským pralesem v Brazílii, čtvrt na osm

Chvíli se bavím počítáním svých navštívených zemí a podobnými věcmi. Spojené království je číslo 27, Chile 28, Argentina 29, kde asi bude kulaté číslo 30?

„Alex smrká do mého použitého ubrousku“

Bolivijské Andy po ránu. Viset nad takovouto krajinou je velmi příjemné.

„Pusté hory s mračným mořem, nad kterými poslední dobou letíme, působí jako z jiného světa“

Poctivá anglická snídaně, rozdávaná trojicí letušáků

Mlžné moře a jeho břehy

„Dostali jsme imigrační p...apíry“

Před přistáním celé letadlo šustí obdrženými formuláři a horlivě vyplňuje na koleni. Jeden z papírů je klasický celní, nějakou čočku atd. raději deklarujeme. Druhý papír je novinka kvůli čínské chřipce – přísaha, že nemáme teplotu, kašel, dušnost, covid, nebyli jsme v Itálii atd., zřejmě to berou velmi vážně. Jsem zvědav, co vyplní ta třetina cestujících, která již od Londýna neustále kašle.

Kruhy v obilí

„Asi se tu dneska trochu ohřejeme“

„Než vyšetří všechny ty chrchlající lidi, to se nám asi na čočku nepodívají“

Společně s ostatními směřujeme ke zdravotní kontrole. Asiatce, která se co pár kroků rozkašlala, div se nezačala dávit, jsme radši poodešli.

Nějaké to napínavé měření teploty na čele, pak hromadná multifronta k přepážce i s tím zdravotním formulářem. Od milé brunety dostáváme základní info a poučení, kam volat, když do dvou týdnů přijde kašel.

Vyzvednout batohy, honem na wifi (jak jsme bez ní cestovali dříve?), a pak do další fronty k celní kontrole. Na to, jakou jsme měli přípravu, je to nakonec úplná šaškárna, ale princip chápu, Chile si nechce zavléct do země nějaký biologický neřád. My teď aspoň nemusíme nic vybalovat.

„Batohy jsou v pořádku, žádná důkladná kontrola, inspekční čokl vedle obskakuje cestujícího“

Přistáli jsme v 10 ráno a na přestup máme doslova půl dne, takže se rozhodně podíváme do města. Napřed si ale chceme směnit peníze a trochu se po dvacetihodinové cestě srovnat.

„Taxikáři brutálně otravní, přežiješ tak maximálně dvacet vteřin, než ti někdo další začne cpát odvoz“

Šel jsem pro vodu z kohoutku, ale dobrý občan mi výmluvnými gesty na svém břiše prozradil, co mi ta voda udělá. Holt pestrá země, v Patagonii není problém. Španělsky mimochodem neumím ani slovo a ani jsem se nenamáhal učit, tentokrát budu spoléhat na kluky, kteří pár slov a vět znají.

Taxíky úspěšně ignorujeme a kupujeme jízdenky na autobus, jenž nás doveze na stanici Los Héroes západně od centra.

„Jedeme skrz palmy“

Santiago leží zhruba uprostřed 4300 km dlouhého Chile, kde se země láme na „zelenou“ jižní a „vyprahlou“ severní část. Pokud mi nezamrzl mozek z ledové klimatizace, působí na mě okraj města dost evropsky, až na pouštní podklad.

„Už to vypadalo na srážku busů“

„Prostě do poslední chvíle jedou oba řidiči MHD pod pravým úhlem do kolize, až ten slabší uhne“

Estación Central a přilehlé trhy

Po ulicích se houfují študáci v bílých tričkách, k nim se ještě dostaneme

Los Héroes, konečná stanice. Hasiče tu lidé zdravili zdviženými prostředníčky a pletli se jim do cesty, nehledě na sirénu.

Naší misí dnes, kromě turistiky, bude výměna peněz za lepší kurz než na letišti a sehnání místních SIM karet. Z obrovského velkoměsta, kde žije třetina Chilanů (kolem 6 milionů), samozřejmě uvidíme jen drobnou část.

Hlavní třída v centru. Nese jméno vůdce, jenž před 200 lety dovedl zemi k nezávislosti na Španělsku (Bernardo O'Higgins).

Před prezidentským palácem

„Hrozně vojáků a obrněných vozů v centru“

V pozadí zuří demonstrace, bez většího přehánění

„Na držku jsme nedostali“

„Docela se bojím někam namířit foťák“

Mezi trhy nás míjeli nějací „sekuriťáci“ a jeden už si tak z kapsy vytahoval bouchačku, jako by ji někde za rohem měl potřebovat.

Ochutnali jsme s Alexem trochu pouličního jídla, Alex navíc meloun. Dalšího půl melounu dostáváme v bankovní směnárně, kam nás nasměrovali vojáci hlídající zátarasy, když nás nechtěli pustit do boční uličky.

O demonstracích třeba zde (anglicky), existuje i spousta českých zpráv. Je to takový celkový protest proti vládě, systému a společenským problémům, jehož spouštěčem bylo zdražení hromadné dopravy v říjnu 2019. Aktuální stav vypadá oproti dřívějším událostem klidněji – v ulicích jsou teď převážně mladí lidé, takové každodenní postrkování s policií či armádou.

Z hlavní třídy nemáme vůbec dobrý pocit a časem se klidíme, nicméně v akci jsme viděli nanejvýš vodní dělo, a tomu se dá vyhnout z dálky. No a ty spatřené zátarasy, z větší části to vypadá spíš na permanentní ochranu trávníku. Vidět všude samopaly každopádně příjemné není.

Prachy máme, simky ještě ne. Zabočili jsme do samého centra.

„Ty simky už mě pěkně zlobí, a nejde mi platba kartou“

Sim karty, to je i přes přípravu zážitek na dvě hodiny. Napřed obejít nespočet obchodů a stánků, až nám musí se sehnáním toho, co opravdu potřebujeme, pomoct mladí kolemjdoucí. Kluci mají kartu Movistar, já Entel, a řešíme dál. Kredit se prosím zásadně dobíjí v lékárně, pán v bílém plášti rád poslouží. A data mi prostě nefungují, vzdávám.

Dlouho hledáme i obchod s potravinami, řeší to malinký OK Market. Všimněte si mixu architektury, vedle upravených obchodních tříd je tu převážně nespoutaný chaos.

Centrální náměstí (Plaza de Armas)

Vyrazit v půlce března do subtropického léta je pro nás docela zátěž, odpočineme si pod bujnou zelení. Za chvíli projedou obrněnci, lidi na ně pískají a řvou. Před hodinou jsme zas na obchodní třídě potkali průvod demonstrujících (pár mladíků s šátky na obličeji a spousta běžných študáků).

Náměstí vzniklo už v 16. století a starých budov tu nebude málo. Zde například metropolitní katedrála z roku 1799.

Pojedli jsme hotdog se zelenou hmotou (guacamole) a v půl čtvrté míříme na vyhlídku

Santa Lucía je malý, ale o to strmější městský kopec východně od náměstí, okolí převyšuje asi o 70 metrů. Areál plný zeleně je oplocený a vstupy hlídané, snad se dostaneme i ven.

Intelektuál v revolučních barvách

Během stoupání vidíme hlavní třídu, dole běhají demonstranti a lítají houkačky. Podle kolemjdoucí paní od ostrahy „děti nemají co dělat, tak protestujou“, to máme stejné i u nás :)

Modré kvítí

Pocity po teleportaci ze zimní Prahy asi netřeba popisovat

Když naše pohory zdolaly poslední schod k vyhlídce, dvojice letně oděných slečen, vidouc též krosny a softshelly, vydala jasný zvuk soucitného údivu.

„Je 30 stupňů“

„Smrdíme“

„Možná bude úpal či spálenina, tohle jsme podcenili“

Prosluněný východ města a třítisícové Andy, dole hlavní třída

Severozápad a centrum

Kontrasty v zástavbě

Z velmi rozpálené vyhlídky scházíme do vrcholového parku, kde se už „dá pobejt v cajku“

Suchomilná vegetace

Pedro de Valdivia, první chilský vládce a zakladatel Santiaga (1541)

Cerro San Cristóbal, vyšší kopec za řekou. Poprvé opravdu odpočíváme, je tu moc příjemně.

V půl páté zvedáme kotvy, půjdeme ještě k řece, a pak už pomalu na zastávku.

„Honza se bojí, že bude muset žebrat“

„Týpek hlídající bránu udělal vtip, že nás nepustí ven, ale nějak jsme nebyli humorní“

Pouliční prodej zmrzliny či vody je běžný nejen mezi stojícími auty na křižovatkách

Národní muzeum umění

Rio Mapocho. Na koupačku nezbyl čas.

„Pořád někdo řve a prodává vodu“

„Na křižovatce týpek s mačetou a klaun“

U řeky se nachází doupě zvláštních lidí, odkud mezi auta vyrazil i jakýsi zvláštně oděný transvestita.

Týpek s mačetou

Pohled do oken. Hlídám zrovna bágly, nakupujeme zase ve stejném krámku.

Míříme zpět na Los Héroes, blíží se šestá večerní

„Santiago je taková divná směs, občas i hezké kousky architektury, a k tomu brutální betony a monstra, nizoučké domy i desetipatrové paneláky, všechno chaoticky a náhodně skládané vedle sebe jako někde v Asii. A málo volných zelených prostranství. Ale je to zajímavé“

Nejsem si jist, zda ozdobení školního plotu židlemi nějak souvisí s vylepenými protinásilnými plakáty

Třída Manuela Rodrigueze není k chodcům přívětivá. Kolem monstrózních třicetipatrových paneláků míříme k autobusu. (Jak vidíte, i na této křižovatce někdo dělá klauna)

Návrat na letiště nebude hladký. Chodíme po zastávkách na Los Héroes a ptáme se, kudy kam, do toho se cpou taxikáři, podle nichž musíme jet rozhodně s nimi, protože spoj byl zrušen kvůli demonstracím. Postupně zjistíme, že úplně nekecají. Dáme však přednost městské dopravě, metro nás doveze na stanici, odkud bus ještě jezdí.

Dostat se na metro není tak jednoduché, napřed je třeba si lámanou španělštinou zařídit kartu, a teprve s ní se dá jízdenka koupit, žádné papírové lístky. No a jednoduché to není ani na nástupišti, nějak se hromadí lidi a soupravy přijíždějí plné, asi se těch busů zrušilo víc.

„Vešli jsme se až do třetího vlaku a byla to horká lázeň“

„Když uvolňuješ místo, aby mohli vystoupit, tak tě nenechají a rvou se přes tebe a batohy a úplně tě semelou“

Během osmizastávkové jízdy na stanici Pajaritos jsme se skutečně fyzicky sblížili s místními, a do cíle přijíždíme spokojeně dosaunovaní (všichni jsme si vzali dlouhé kalhoty, abychom ve městě nenastydli). Za pozornost stojí, že prodej vody probíhá i v metru – představte si klučinu, co se přes všechny fyzické limity narve do přecpaného vagonu, kde se nedá hnout ani o centimetr, a začne v něm prodávat vodu. A hlasem mořeplavce v bouři vám poblíž hlavy řve něco ve stylu „Voda!“ „Kupte vodu!“ „Voda!“ „Kupte vodu!“ „Voda!“, dokud nejste v další stanici, kde možná vystoupí a nahradí ho třeba někdo, kdo prodává vodu.

Na letišti jsme s rezervou, i když jsme už měli obavy. Pamatuju si, že jsme byli ze zbytečně koupené zpáteční jízdenky a všech improvizací trochu frustrovaní, hehe.

Blíží se plánovaný odlet do Punta Arenas na jihu Chile, tajemného odlehlého místa, které chci navštívit od doby, co jsem otevřel atlas světa. Zjistili jsme nyní, že se tam dá ze Santiaga letět zhruba každou hodinu, takže rezervační systém si z nás udělal dobrý den.

Z klíčových událostí večera:

„Padla myšlenka místo na trek chodit na steak“

„Honza už si první den skřípnul trapézy“

„Večer se mi náhle rozběhly data“

„V kabinkách na WC jsou pod dveřma půlmetrový škvíry“

„V Santiagu je smog a letadlo je velké, nastupuje se pomalu“

„Bude před námi chrchlající batole“

Jsme celkově vyřízení, pokus spícímu Alexovi z legrace uletět nám přesto nevyšel. Start ve 22:46, doba letu tři hodiny. Zhruba jako přeletět celé Norsko a ještě kus navíc. Už brzy se nadechneme chladného patagonského vzduchu.