Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

Oslava padesátin s výstupem na Vysoký Kamýk

vydáno 17. září 2012 – napsal Rony – 1 komentář

Pro věčné poutníky, kteří strávili značnou část svého mládí s báglem na zádech a mnoho nocí pod hvězdnatým nebem, je i oslava padesátin příležitostí potýrat své věkem zdevastované tělo a protáhnout staré kosti. Proto jsem se nijak nedivil, když jsem od svým starých kámošů dostal pozvání k dobrému obědu ve Všetči, ovšem po mnohakilometrovém pochodu drsnou jihočeskou přírodou.
Odpoledne pak korunoval výstup na rozhlednu Vysoký Kamýk s výtečnými rozhledy po okolí.

Sjíždíme se sice na protivínském náměstí, ale s tím, že ještě poodjíždíme do Těšínova, odkud je to do restaurace penzionu U Pštrosa ve Všetči přece jen blíž. To je cíl, ke kterému se všichni upínáme. Já určitě, v batohu mám jen pár deci koly a vycházím mimořádně hladový.

mapka

Z Těšínova vedou do lesů hned dvě souběžné cesty a tak chvíli stojíme u rozcestí jako oslíci mezi dvěma hromádkama sena.

Nakonec se rozhodneme pro tu pravou... to znamená, že jdeme doprava údolím Těšínovského potoka kolem Ostrého vrchu (511 m). Už jeho název všechny odzbrojil a díky němu nikdo nenavrhl pokus ho zdolat.

Cestou se vytváří různé skupinky a je znát, že jsme se léta v tak hojném počtu nesešli. Zase začínáme jako zamlada plánovat vandry, přechody, výstupy a tak podobně. Po prvním kilometru máme ještě všichni hodně sil.

Roman, první z oslavenců, se chce fotit u pískového pidilomu, protože mu prý připomíná Apské vrcholy a přitom hledá, naštěstí marně, v batohu cepín.

Nakonec aspoň fotí celou skupinu (ovšem beze mne), ve které si jako vždy bere vedení výpravy na své triko Míra. Budiž mu to dopřáno. Všichni sice víme i bez mapy kudy jít dál, ale proč neudělat druhému oslavenci taky trochu radost. Vždyť nás to nic nestojí... tady pokud si odmyslím těch asi dvacet zbytečných minut strávených hloubáním nad mapou.

Nemyslete si, že jsme snad cestou do všetečské restaurace pili nějaký tvrdý, pančovaný alkohol! Opravdu měli všichni jen nealko a tahle rozmazaná fotka vznikla jako umělecké dílo mým přičiněním.

Původně jsem měl v plánu vystoupit na vrchol kopce se zajímavým názvem Kometa (593 m), kde se dříve ze 30cm silné zlatonosné křemenné žíly dolovalo zlato, ale hustníky a terén, kterým by neprošel ani trénovaný orientační běžec Luděk, nám veškeré šance vzaly.

A tak se uklidňuji objímáním a nakonec i focením tohoto nádherného buku, který mi dodává energii do dalších těžkých kilometrů.

Mezitím mi všichni utečou daleko dopředu a já mám klid relaxovat a VNÍMAT PŘÍRODU.

Hladoví a žízniví konečně vylézáme z lesa a blížíme se k penzionu U Pštrosa. Když vidím jak daleko je Vysoký Kamýk, je mi jasné, že bez pořádného oběda k němu nedolezu.

Ale uvnitř na nás skutečně čekají a dokonce s přípitkem oslavencům. Dobře si pamatuji svoji oslavu padesátin, je to nedávno a dost mě ta cifra tehdy polekala. A to si vemte, že oni dva tu teď slaví dohromady stovku! To je teprve síla, kam se na to hrabu.

A tak si myslím, že i tyhle úsměvy pro kameru jsou falešné, velmi falešné...Však o tom jasně mluví i mé věnování v darované knize, kde se praví: Tuto knihu plnou starých stromů a ještě starších kamenů věnujeme Ti, abys viděl, že je na Zemi ještě něco o chlup starší než jsi TY.

Musím uznat, že jsem se dobře najedl, dobře napil, trochu odpočinul a že to stálo za to. Snad na tu rozhlednu přece jenom vylezu.

U nedaleké hájovny nás láká místní taxi Nazdar, ale chtějí za 3km nehorázných 20,-Kč a tak se nakonec nedohodneme. Navíc Roman s Luďou tvrdí, že je to nesportovní a neetické. Když jsem byl mladý, taky jsem si to myslel, teď mě baví na chození v horách nejvíc lanovky..

I bez taxíku jsem nahoře první! To už se mi dávno nestalo. Co na tom, že jen proto, že ostatní v serpentinách pod vrcholem zabloudili, zatímco já měl stromy označené od jarního výstupu tajnými značkami. No, prostě jako pes...

Navíc mi Lukáš celou cestu nosí těžký batoh s veškerým vybavením pro půldenní výlet.

Nahoře jsem zase první! Nechci se tady pořád chlubit, navíc jsme ani nijak do vrchu nezávodili, ale přesto byste to měli všichni vědět. Prostě neměli šanci se na úzkém výstupovém schodišti dostat přes mé lety pěstěné břicho.

Je celkem jasné proč si Míra vybral tyto končiny pro svoji oslavu. Jeho zkalený pohled k milovanéhu Temelínu ho prozradil. Navíc jsem ho zaslechl, jak si pobrukuje: koho chleba jíš, toho píseň zpívej...

I já mám jednu píseň, kterou vám rád zazpívám: znám křišťálovou studánku, kde pod ní hučí jez, tam nad ním vyrost Temelín a betonový les, tam ptáci laně chodí pít pod prapodivný mrak, ti ptáci za dne bílého, ty laně taky tak, když uschnou lesy hluboké a kolem ticho jest, tak znamená to jediné, že nad JETE třesk blesk

No, zase až tolik se nebojím, je to jen sranda. Navíc mám doma ve skříni pro sichr jodidovou tabletku, jako každý, kdo bydlí blíž než 13km od věží.

Albrechtice nad Vltavou jsou ještě blíž a tak si je v hezkém světle hned fotím.

A jak je všechno relativní vidíte i na této fotce. Stačí trochu širokého pohledu objektivu a z několika kilometrů je hned desetkrát tolik.

Zato nad námi létajícího orla mořského jsem naopak co nejvíc přiblížil.

Pohledy Míry s Ájou sledují jeho družku, která také kroužila nad rozhlednou a okolními lesy.

V dáli je možné spatřit Bechyni.

Panorama Šumavy s Velkým Plešným a Chlumem je dnes vidět docela dobře i v protisvětle.

Dole jsem byl sice poslední, ale to se nepočítá...

Luděk počítá žebra rozhlednové nástavby, protože si chce podobnou postavit na své zahradě v Kameňákově. Inu stavař...

Poslední pohled k rozhledně a nás čeká sestup po modré a posléze žluté značce k Protivínu.

Jen se trochu vzdálíme, již za námi s mohutným skřípěním zapadá lesní závora.

Dolů to již jde skoro samo, jen Lukáš frfňá, protože cestou na čerstvém vzduchu postrácel z krve i poslední zbytky nikotinu a má absťák.

Já zase po dnešním dlouhém pochodu přišel o několik kilogramů, což je vidět i na plandající košili.

Slunce a bučiny nás nabíjejí novou energií, přesto děláme ještě jednu zastávku. Ta je ale jen krátká, protože jen najdu na svém předloktí maličké klíště, všichni prchají ven z lesa.

Nezastaví se ani u Zlaté louky, kde se těžilo dříve stříbro. Proč se tedy nejmenuje Stříbrná, nevím.

Od Pařezí se naposledy ohlédneme za padesáti lety našich oslavenců i za rozhlednou Vysoký Kamýk a směřujeme zpět k Těšínovu.

Nikdo už nemluví, neboť cesta nám nepřinesla... ne, kecám, to je z Šimka a Grossmana. Naopak se s Luďkem dohadujeme o platnosti teorie relativity. Já prostě tomu, že čím budu rychlejší, tím pomaleji budu stárnout, moc nevěřím. I když přece jen... jsem ještě v terénu docela rychlý a cítím se tak mladý...