Orlické hory pěšky i na kole l. a Králický Sněžník

Orlické hory pěšky i na kole l. a Králický Sněžník

Bohémskou trilogii završíme po Hrubém Jeseníku a Krušných horách v horách Orlických, na které si necháme hned osm dnů z letošního léta. Díky koronaviru a všelijakým opatřením se nám do ciziny nechtělo, vždyť i v naší překrásné a pestré vlasti je stále co objevovat. Ponořme se tedy do hlubokých lesů Orlických hřbetů, které se táhnou desítky kilometrů a poskytují nevšední zážitky. Nedaleký Králický Sněžník pak bude pověstnou třešničkou na dortu.

A protože všichni do Šlápot přispívají rádi, bude to opravdu pestrý..., no snad ne guláš. Luděk něco přidá z hor, Václav povídání o Rychnovu nad Kněžnou a jeho Blízkém okolí, já zážitky z cyklotras.

Na Vrchmezí z Šerlichu

mapa Orliček

Po všech turbolencích přípravy - nejistoty kdo, kam a na jak dlouho pojede se nedlouho před odjezdem vyjasnilo - pojede nás pět, oba Romani, Luděk a Venca s bráchou Frantou do Orlických hor. Romanovi se podařilo sehnat ubytování v Penzionu Zákoutí (části Deštné), vydařené polohou, pohodlím i cenou.

Na první den Venca naplánoval lehčí trasu na rozjezd. Všechny nás vyvezl Roman autem do Šerlišského sedla, odkud jsme my pěšáci měli namířeno přes Šerlich na Vrchmezí a pak zpět do Deštného.

Ač bylo slunečno a sucho, již zhruba po 200 metrech se nám některým podařilo promočit si boty. To když jsme zvolili zkratku po travní pěšině, aby jsme se vyhnuli vošklivý štěrkovce. Po očumění a ofocení Masarykovy chaty jsme pokračovali po červené na SZ. Snad ani nelze napsat, že jsme zdolali vrchol Šerlichu, vždyť hřebenovka se jen tak zavlnila, výšku jsme zdolali autem.

NPR Bukačka. kterou jsme procházeli, nám připomínala svým smíšeným porostem (buk, smrk, jedle) naší Buglatu. Asi nejvýraznější přírodní zajímavostí prvního dne bylo prameniště Bělé, na něž jsem odbočil z červené. Při návratu mimo značenou cestu jsem procházel rozbrázděným vrchovištěm porostlým zvláštní travinou, kapradím a vůbec horskou divočinou. Až to byla ta špička.

Na Vrchmezí jsme dorazili společně. Kamenný pomník připomínající významné osobnosti historie, které vrchol navštívili - Josef II, F. Chopen, (Václava tam jistě připíšou), zavdal téma k Vencovým přednáškám, kterým neušli náhodní návštěvníci vrcholu, jenž jsme tam potkali. Za trpělivost jsem je vyfotil a oni nám to oplatili. Zpět jsme šli přes Polomský kopec, Polomské sedlo a po hřebínku po zelený a pak po modrý až do Deštné, abychom si cestu údolím schovali na pozdějš.

(Luděk, foto Václav))

Vrchol Vrchmezí.

Sedloňovský černý kříž.

...

Na Sedloňovském vrchu.

Vyhlídka na bunkru za Kamenným vrchem.

Na kole k Olešnici a na Vrchmezí

mapa trasy

Hned po příjezdu do kempu Zákoutí se vrháme do kopců. Vyvážím ostatní na sedlo Šerlich, abych jim usnadnil dobývání prvních tisícovek Orlických hor a sám se vracím do kempu k domu s našim apartmánem, kde jsme se mohli ubytovat již po poledni. Moje první seznámení s Orličkami může začít.

Z Deštné se začínám horám nejprve vzdalovat. Jedu na svém bytelném biku k výhledu Panorama, odkud se mi otevře komplexní pohled na celý dlouhý hřeben Orlických hor s nejvyšší Velkou Deštnou. Tu rozpoznám snadno podle rozhledny, která trčí jako vykřičník z jejího plochého vrcholu. Vlastně celý hřbet se zdá být v jedné rovině, jednotlivé vrcholy nerozeznám.

Po červené turistické značce se dostanu k dalšímu výhledovému místu. Kostel sv. Josefa u Šedivin pochází z počátku 20. století a byl postavený z finančních prostředků nadace Josefa Effenberga v secesním stylu, rozšířením původní kapličky z roku 1871. Mířím na Dobřany, kde však nenajdete psychiatrickou léčebnu, která leží v stejnojmenné obci nedaleko Plzně, ale pouze dominantní kostel a také dobře viditelný autokrosový areál. Kolem se líně převalují tmavnoucí mraky a brzy na mne shůry spadnou první kapky. Je jasné, že do deště jedu. Hned cítím chlad. Bundu jsem si nepochopitelně nechal v autě a tak na rozcestí u malé kapličky čekám, kam se mraky pohnou. Naštěstí se pouští za hranice do Polska a já mohu pokračovat do Olešnice v Orlických horách.

Barokní kostel sv. Máří Magdaleny v Deštné, postavený podle projektu J. B. Santiniho v r. 1844, kdy došlo k úpravě kostelních věží. Uprostřed travnatého prostranství před kostelem se nalézá historicky cenné sousoší Svaté Rodiny se sv. Jáchymem a Annou.

Výhled Panorama.

U Dobřan.

U dělostřelecké tvrze Skutina.

Olešnice v Orlických horách.

Od vsi si to valím pohodlnou cestou podle potoka a teprve výš u česko-polských hranic zjistím, že jsem si omylem vybral jinou trasu, kopírující vrcholky hor. Místo Olešenky stoupám kolem říčky Bělidlo. Tuto mýlku si nemohu vynachválit. Knížecí cesta míří k horské chatě Čihalka, nad níž se dotkne hranic a pak traverzuje svahy Graniczné, Ostružníku a Orlice (Vrchmezí). Lesy kolem jsou sice převážně smrkové, ale často je příjemně prosvětlí horské bučiny. Mnoho malých potůčků strmě padá dolů a má po deštích dostatek vody, abych se v nich mohl opláchnout, či se napít. Orličky mne vítají opravdu skvostným zážitkem. Ticho lesa jen občas naruší ptačí zpěv, kterého koncem července zvolna ubývá. Na to že je sobota, v lesích zůstává nebývalý klid. Potkávám jen několik cyklistů. Jako obvykle turisty i bikery táhne především okolí vyhlášených míst. Zde je to sedlo Šerlichu, kde jsou velká parkoviště, odkud se vydávají k Velké Deštné.

Čihalka.

Orličky jsou bunkrů plné.

Hladovka smrdutá.

Když vystoupám pod Sedloňovský vrch, spatřím u cesty sedět Frantu. Nemá ambice ostatních, aby zdolával všechny zarostlé vrcholky hor a tak čeká, až se mu parťáci vrátí. Vrchol je jen o kousek výš a tak ustájím svého ocelového oře a čekám s ním. Po jejich příchodu mě Venca navádí k výjezdu na nedaleký vrchol Vrchmezí. To je dobrý nápad. Odbočím z cyklotrasy a celkem pohodlně dosáhnu vrcholu PolomPolomského kopce i samotné Vrchmezí (1 084 m n. m.). Jdu k vrcholu s přesně stejnou výškou, jakou má v Blanském lese jihočeská Kleť a očekávám dobrý rozhled. Shora však žádný není, musí mi stačit ten od Polomského vrchu. Sjedu k hezky upravenému Šerlišskému mlýnu, kde se "houfujou" hladoví vandrovníci a dolů se k Deštné drkotám vykotlanou lesní cestou po turistické značce, když lepší cestu zavrhnu.

Šerlišský mlýn.

Večer zamíříme hned do první hospody, noblesního srubu Karolína, kde se sice dobře najíme, ale za mastné prachy.

Kemp Zákoutí.

Kaplička nad kempem Zákoutí.

...

(Rony)

Velká Deštná a další tisícovky

Druhý den byl určen nejvyššímu vrcholu Orlických hor a hlavně dvěma vedlejším vrcholům masivu Velké Deštné, které Vencovi chyběly do sbírky tisícovek.

Mně přijde, že na pořádný kopce (nejvyšší kopec hor je jím vždycky, i když je malej) se má chodit z údolí. Nejlépe údolím říčky, která z něj pramení. Proto jsem šel z chaty pěšky, zatímco ostatní se nachali autem vyvést opět do sedla Šerlišského. Nelitoval jsem, protože jak cesta kolem Bělé, tak Šerlišským dolem kolem potoka byly krásné.

Ze sedla se mi podařilo najít jinou přímou cestu mimo trapnou asfaltku, po níž vede turisty červená značka. Průsekem, tak jako moji předchůdci, jsem prošel přes vrchol Malé Deštné. Poslední asi dva km jsem se už asfaltce nevyhnul. Na vrcholu jsem se všichni pěšáci setkali. (Roman zlivský jel opět jinou trasu na tý svý elektrický motorce - pro takový jsou ty asfaltky?).

Potěšila mne jednoduchá, účelná, architektonicky zajímavá a přitom hezká rozhledna. Rozhled kolem dokola - Králický Sněžník, Žďárské vrchy za Labskou nížinou, Krkonoše a polské roviny nekonečné - nás potěšil, ale pro zamženost na foto nebyl. Hlavní magnety nás však ještě čekaly.

Prvním byla Maruša, osamělý skalní útvar vprostřed lesa, na který jsem narazil spíš náhodou, když jsem se nechal inspirovat zvířecími stezkami. Jde o tzv. skalní srub, který eroze opracovala jako by měla cit pro krásu i rovnováhu. Bývalému nadlesnímu na něm udělali pomníček. Naše další cesta vedla na vrcholy Jelenka a Koruna za účelem zvýšení Vecového score tisícovek, ale nalézáme na nich samozřejmě víc. Za Korunou jsme se stočili směrem ke Kamenci a tam to přišlo.

Na můj návrh jsme z cesty odbočili a šli zkratkou lesem. Prostupnost lesa se postupně snižovala a terén se svažoval do čím dál větší příkrosti. Až jme došli suťovému poli z velkých kamenů. Po něm jsme sešli, spíše slezli na schůdnou cestu. To ne každý zhodnotil jako já, že ta námaha za tu krásu stála.

Chvíli jsme poseděli a někdo to musel i vydýchat. K další atraktivitě, skalnímu útvaru "Sfinga" jsme došli, když začínalo pršet. Vzhledem k předchozím útrapám již každý nedocenil podobnost skalního útvaru se Sfingou v Gíze.

Rozpršelo se. Tak se stalo, že jsme přešli poslední i bod - pomník sovětského letce Gagarinova. My zvídaví, já a Venca, jsme se vrátili abychom zjistili kdy a jak. Zahynul tragicky při bratrské pomoci v r. 1968. Kdyby ho naši aspoň sestřelili, to by byl jiný příběh. Troska letadla a černý vyhlazený kámen s nápisem tvoří bídný a (zaslouženě) neudržovaný pomník. Celkově mi přišlo, že tahle kreace společně s těmi betonovými bungry z roku 1938 jsou smutným pomníkem naší neslavné válečné historie 20. století.

Roman s Frantou, ztrativše nadšení pro další objevy se ani nevraceli a pokračovali sami. Spěchajíc domů dali se na silnici doleva opačným směrem. Když došli do Zdobnice zaplakali do mobilu a zlivský Roman pro ně dojel. Venca se pak taky svezl a já došel.

(Luděk, foto Václav)

Na Velké Deštné.

Studánka pod Velkou Deštnou.

Kamenné moře na zkratce k Vápennému vrchu.

Na nejvyšším bodě vrchu Koruna (1 101 m n. m.).

Skála na vrcholu Maruša (1043 m n.m.) - vedlejší vrcholy.

Marušin kámen (1042 m n. m.).

Výkvět mezi květy.

Polskem kolem Divoké Orlice a zpět přes hory

mapa trasy

Druhý den vyvážím naše pěší kvarteto na Šerlich, odkud jsem si naplánoval sjezd k hornímu toku Divoké Orlice. Chladné ráno mne rychle probere. Na pokoji jsem si zapomněl přilbu a sjíždět oproti nízkému slunci je bez ní nepříjemné. Clonka mi hodně chybí.

V Orlických Záhoří se malebný kraj českopolského pomezí dokonale otevírá všem zvědavým pohledům. Šťavnaté loučky se střídají se skupinkami listnatých stromů a širokou nivu řeky lemují v dáli modravé zalesněné hory. Přejedu mladou Orlici, která zde tvoří hranici, do Mostowic, a na zcela liduprázdné kvalitní cestě si užívám dlouhé kilometry pestré okolí Divoké Orlice.

Orlické Záhoří.

...

Orlické Záhoří má trefný název, leží za horami u hranice s Polskem.

Údolí Divoké Orlice z Polska.

Kostel sv. Jana Nepomuckého v Bartošovicích.

Teprve v Niemojôvu znovu překročím hranici zpět do Čech, kde mě vítají krásné roubenky Bartošovic a oblé kopce, úžasně oživující krajinu.

Já však brzy mířím do lesů k hřebenovce "Jiráskova cesta". Od dob, kdy se tenhle český bard procházel krajinou, se leccos jistě změnilo. Mířím k bunkru Hanička obrannou linií, která je plná menších i velkých železobetonových krytů, jenž měly ochránit naši hranici. Dnes je mnoho z nich opraveno a stávají se cílem mnoha zvědavců. Mně zatím postačí na chvilku zastavit, přečíst si doprovodný text na ceduli a vytvořit pár charakteristických obrázků.

Divoká Orlice.

...

Pěchotní srub Nízká.

To ovšem neplatí pro pěchotní srub "Na Holém", který mi připomíná již přes třicet let vzdálenou příhodu, která mohla pro mne být fatální. A je možné, že její následky si nesu na svých bolavým bedrech dodnes.

Již při příjezdu k bunkru je mi povědomý. Okolo poskakuje několik dětí a já si všimnu, jak otvírají zámek a mizí uvnitř. Drze vstoupím a jsem hned přivítán, pravda, ne příliš mile. Ani se nedivím, do soukromého majetku se takhle neleze. Hned na vysvětlenou vyprávím svůj příběh.

"V létě roku 1989 jsem se zde ocitl se zájezdem českobudějovického podniku výpočetní techniky (PVT) a po nahlédnutí dovnitř do bunkrů i vstoupil. Zatímco ostatní se poflakovali venku či u autobusu zaparkovaného nedaleko, šel jsem v šeru k otvoru střílny a najednou se potmě propadl do hlubiny. Asi ze čtyř metrů jsem dopadl na záda na hranu spodního schodiště a vyrazil si dech.

Moje chrčení naštěstí venku zaslechly děti a s křikem, že uvnitř je raněné zvíře prchaly od bunkru. S baterkami pak přišli kamarádi mě zachránit. Crčela mi krev z nosu, který jsem si roztrhl o přistavený suchý pahýl stromu, a z prstů na rukách, jak jsem si je po pádu sedřěl o drsný beton. Večer a několik dalších dnů jsem se nemohl téměř hýbat, maje šikmo přes celá záda široký modrofialový pruh."

Při vyprávění jim ukazují na schodiště, u něhož stojí, ale jistý si zcela nejsem. Utvrzují mne v tom, že tady to určitě být nemohlo, ale z mapy je jasné, že skutečně jsem na místě, kde jsem se mohl zmrzačit.

Dnes mohu jen zavzpomínat na dva večery, kdy po prvním jsem o půlnoci nesl čerstvě zamilovaný usínající Janičku do její postele, zatímco druhý večer jen fňukal opřený o křeslo u televize.

Tohle všechno se mi honí hlavou, když opouštím místo činu a jedu dál k tvrzi Hanička a k Annenskému vrchu. Drobnou myšku Janinku s úžasně melodickým hláskem mi rychle vzal čas a vzpomínky po třiceti letech řádně vybledly. Vlastně jsem ji již nikdy neviděl, jak podobné konci velké lásky s Lenou. Zůstala jen ta bolavá záda.

Pěchotní srub Na Holém, kde jsem se před 30 lety poranil pádem do podzemí.

Otočná věž.

Dělostřelecký srub Na mýtině.

...

Možná i díky rozrušení ze vzpomínek míjím odbočku k nové rozhledně na Annínském vrchu. Nevadí mi to, rozhledů si při své dlouhé pouti hřebenem užiji dost. Za Mezivrším se kamenitá cesta změní v dobrou asfaltku. Tu bych při pěší chůzi proklínal, ale kolo vše změní. Bučinou stoupám k hřebenu Orlických hor.

K oddechu mi poslouží příjemný rozhovor s jedním čtenářem Šlápot, který se protáhne na půl hodinku. Vypráví mi, kam s bikem a plnou polní občas zabloudí na Šumavě, ale z toho by mnozí čtenáři Šlápot nadšením jistě neoplývali. Sám kroutím hlavou nad jeho výkony, ani se mi nechce věřit, že někdo vynese kolo od Roklanského jezírka až na vrchol Roklanu. Z Dolomit ale pamatuji cyklistu i na zajištěné trase lehčí ferratky.

Za Pěticestím si odskočím ke Kunštátské kapli. Mapy.cz mi prozradí, že barokní kaple s kruhovým půdorysem byla postavena na hřebeni v roce 1760 a sloužila jako místo k bohoslužbě dřevařských dělníků převážně z Tyrol, kteří byli do Orlických hor pozváni za prací. Kapli několikrát zdevastovaly nepříznivé podmínky na hřebeni, ale vždy byla obnovena. Hezkým místem, bohužel bez rozhledu, vede červená značka, která zde pokračuje hřebenem mezi smrčky, zatímco cyklostezka se kroutí pod vrcholem Tetřevce, aby se zdvihla k nejvyšší hoře, Velké Deštné. K ní minu ještě tři další tisícovkové vrcholy, kterými jsou Homole, Koruna a Jelenka.

Mezivrší.

Kunštátská kaple na hřebenu.

...

Na Velkou Deštnou (1 115 m n. m.) se hrabe kde kdo. Turisté, cyklisti i "městské dámy", vždyť Šerlich je nedaleko. Láká je rozhledna a bufet s pivem.

Zamknu u bufetu kolo a popíjím zdarma vodu z nedalekého Valinova pramene. Pak vykročím na rozhlednu, z které přehlednu celou svoji dnešní trasu. Divoká Orlice kdesi hluboko dole šumí nad splavem, jak zpívala moje vrstevnice Zuzana Navarová. Vidím celý dlouhý, hřebenem učesaný horský hřbet. V dálce rozeznávám vysoký Králický Sněžník, kde už zítra budu muset jít po svých.

Zatím šlapu za pomoci baterie, která v kopcích opravdu pomáhá. Šetřím ji jak se dá, protože převýšení i vzdálenosti by ji mohly rychle vycucat a opakovat chybu z Hrubého Jeseníku nechci.

Z Velké Deštné ji ani nepotřebuju, frčím kolem Malé Deštné zpět na parkoviště sedla Šerlich, odkud si ještě vyjedu k Masarykově chatě, kde jsem sháněl první ubytování. Je to cíl mnoha a kolem je nabito. Mně stačí kousek posečené trávy, kde si hovím, dokud se nezačne přibližovat deštěm nacucaný černý mrak. Není divu, že dorazil, vždyť jsem u Deštné.

Večer ještě musím autem dohledat dva zoufalé zbloudilce, co si po sestupu z hor spletli světové strany a došli místo do Deštné k Zdobnici. Tuhle mýlku pak má kamarád stále na talíři.

Rozhledna Velká Deštná.

Pohled z rozhledny Velká Deštná.

...

Masarykova chata na Šerlichu.

Na Šerlichu.

Velká Deštná.

Masarykova chata na Šerlichu.

V této budově máme svůj apartmán.

Václav pookřál svými dalšími nezpochybnitelnými úspěchy. Zase s ním v hospodě není k vydržení.

(Rony)

Na Králický Sněžník

mapka Králičáku

Na Sněžník jsme se vydali jen já a oba Romani. Bratři se vydali do Rychnova.

Ač jsem byl na Sněžníku již asi 4 x, ještě nikdy jsem z něj nic neviděl. Buď byla mlha, nebo i pršelo. Teď byla naděje na rozhled. Opět jsme se rozdělili, Romani se vyvezli lanovkou z Dolní Moravy na východní hřeben, já volil cestu kolem řeky Moravy s tím, že před koncem údolí odbočím k vodopádu Pod Strašidly. Šel jsem kolem lomu, který jsem prve minul. Když jsem si však všiml, že cesta, po které jdu, je dlážděná kamenem z mramoru, vrátil jsem se a do prostoru lomu vlezl. Stálo to za to. Terasovitě a po kvádrech odkousaná bílá a narůžovělá skála působí v kontrastu se zeleným porostem impozantně.

Dále cestou jsem se snažil fotit romantické údolí Moravy. Taky volavku stojící na kameni vprostřed potoka, ale moc z toho není. Cestou jsem se několikrát míjel s dvěma mladými turistkami, se kterými jsem se těsně před odbočkou k vodopádu dal do řeči. Řekl jsem jim kam jdu a nabídl, jestli chtějí vodopád také vidět, ať jdou se mnou. A tak jsme šli tři. Stoupali jsme prudce kolem potoka (pravého přítoku Moravy) a k vodopádu zanedlouho došli. Místo, abych se jím jen kochal, snažil jsem se jej vyfotit, abych se pochlubil svým neobyčejným zážitkem. Zbytečně, pro temnotu lesa nic moc. Chlad a mokro nás popohnaly vpřed.

Od spodku vodopádu nabral svah takovou strmost, že se dalo jen škrabat po čtyřech. S dovolením jsem udělal několik obrázků šplhajících dívek. Ještě o kus výš, to už nad lesní cestou jsme objevili chatu U Střašidel. Nad ní byla příroda už opravdu prostá všech člověčích zásahů. Prales s mokřinami, protkanými potůčky s velkými padlými kmeny a porosty všeho druhu a všech věků. Děvčata neměla úplně vhodné boty, tak jsem raději občas počkal. Takto jsme zdolali 300 výškových metrů, až jsme se nakonec dohrabali na červeně značenou cestu jdoucí po hranici od Malého Sněžníku na Kralický. Tam jsme se rozloučili a já šlapal, abych se na vrcholu setkal s Romany. Což se stalo.

...

Víly Sněženky při výstupu na hřeben.

...

Panoramata.

(Luděk)

Králičák mým pohledem

Něžně mu domácí říkají "Králičák". No to já přistoupit nemohu, neboť by se mi to pletlo se zlivským " Králičákem", což je Králičí ostrov v Bezdrevu, kde jsem se učil plavat jako malé děcko. Také jsem své mládí až do vojny trávil u rybníků a u vody, hory přišly na řadu později.

I tak jsem stihl být na Králickém Sněžníku již dvakrát. Luděk dokonce čtyřikrát, ale nikdy při tom nechyběla mlha. Naposledy jsme nahoře stáli společně před asi třemi roky, když jsme si pod něj odskočili z penzionu Paprsek v Rychlebech. Odjíždíme k němu cestou, kterou jsem včera jel na kole. Až v Polsku se dáme více do vnitrozemí, zkrátíme si tak cestu do Králíků.

Luděk jde objevitelskou cestou, my s Romanem nepohrdneme lanovkou, která nás vytáhne z lidské divočiny bleskurychle do té přírodní. Ze svahu Slamníku ještě naposledy vycvaknu divutvornou obří konstrukci Stezky v oblacích. působící na mne jako mimozemský vetřelec, a mizíme do údolí Malé Moravy. Stoupání k Babuši vede tou pravou stezkou a lidiček se zde téměř nedočkáme.

Vrchol Podbělky již překonává hranici třinácti set metrů, jsme v horách. Za Sušinou, kam nás doprovází linie Řopíků, se les rozestoupí. Kruté horské podnebí nemilosrdně likviduje vzrostlé smrky a kolem je spousta stojících soušek i vyvrácených stromů. Vlevo se stále častěji objevuje mohutná silueta Sněžníku, nad nímž visí šedivá mračna. Jdeme pěšiny mezi vysokou usychající trávou a využíváme rozhled z širokého hřebene. Další vrcholy přichází v pravidelném sledu - Černá kupa, Střibrnická a pak sestup do stejnojmenného sedla.

Rozhledna na Klepáči.

Stezka v oblacích od Slamníku.

Malá Morava.

Pod Babuší.

Babuše.

Podbělka (1 308 m n. m.)

Řopík.

...

Mokrý hřbet...

Králický Sněžník.

Pohled zpět k Podbělce.

Ze sedla až k vrcholu již samotou trpět nebudeme, davy od Stříbrnice se vzhůru hrnou nezadržitelně.

Předbíhá nás týpek s kolem na rameni a kluzkými cyklistickými botkami na nohách. To vytočí Romana, vidím jak zařazuje vyšší rychlost a cyklistu předbíhá. Chvíli spolu zápolí, zatímco já je zdola jistím. Pomoc zřejmě bude potřebovat biker, neboť kameny i strmost výstupu se zvětšují. Oddechuje zhluboka v předklonu a já, místo abych ho dorazil nebo mu pomohl, místo toho fotím kamenné moře, zrovna skvěle nasvícené. Temný mrak visící nad vrcholem a hrozící bouřkou se zvolna přesouvá za polské hranice, snad nesprchne.

Tyčky jasně určují směr k pramenu Moravy. Bylo by chyba vynechat nedalekou sošku slůněte, která se odsud dívá k Jeseníkům už od roku 1932, kdy ji zde nechal vysochat německý umělecký spolek "Jescher" jako svůj symbol. Nyní je to však již symbol Králického Sněžníku, zatímco německý umělecký spolek dávno vzala voda.

Suťové pole u červené turistické stezky vedoucí na vrchol Kralického Sněžníku leží pod. Vlaštovčími kameny jsou tvořeny svorem a rulou s příměsemi křemenců.

Blížíme se k vrcholu.

...

Socha slůněte.

...

Hluboké údolí Moravy.

Králický Sněžník...

U pramene je plno, ani ho neochutnám. Stoupám vzhůru, abych se pod kamennou pyramidou shledal s vítězem závodu mezi turistou a bikerem. Gratuluji Romanovi, ale ten nemá čas, protože se právě dozvěděl, že jeho syn se ženou a dětmi zdárně po dlouhé době dorazili z koronavirem zamořené Anglie zpět domů do Čech. Nechávám je pozdravovat a hrnu se na uvolněné místo na pyramidě. Rozhled je báječný, jen mě mrzí, že nejvyšší bod si postavili z bývalé kamenné chaty na vrcholku Poláci a ne my Češi. Pardon, Moravané. Nebo sakra Slezané? Mám v tom trochu guláš. Vlastně nejsou ti Poláci Slezané? Takže je to vlastně jedno, kdo hromadu vytvořil, hlavně že dominuje.

U pramene Moravy...

...

Černý mrak nad vrcholem hory dlouho nevydržel.

Po dobrém obědě konečně po hranici od západu přichází Luděk. Vypadá poněkud roztěkaně, když nám sděluje, že nahoru na hřeben od nějakého vodopádu vytáhl dvě lepé děvy. Asi se v lese ztratily a on je zachránil. Čekáme na ně dost dlouho, ale když své víly Luděk nespatří ani z pyramidové vyhlídky, vzdáme to a sestupujeme dolů k Slůněti a stále níž. Vím jak to s těmi vílami je. Za chvíli nevíte jestli jsou opravdové nebo jen z pohádky. A navíc každou lesní vílu stejně rozfoukne vítr a ten nahoře hodně fouká.

Z kamenné pyramidy je dokonalý kruhový rozhled.

...

Projasnění. Rychle se v horách počasí mění...

...

Jdeme nad ohromným kotlem a strmé srázy jasně ukazují, proč ho musíme obcházet. Část je poznamenána lavinami, které nedovolí mladým stromkům vyrůst. Žlutá značka vede souběžně s trasou naučné stezky, jenž je zcela zbytečně vyznačena. Za Sněžnou chatou překročíme Moravu. Pramen se nanedlouho ztrácí v suti, aby o kus níže již vytvořil opravdovou bystřinu. Zábavný sestup mi kazí vědomí, že moje kolena a kyčle dost trpí. Asi budu muset také začít chodit s trekovými holemi. Někde je mám založené.

A zpět k Dolní Moravě. Tvrdý sestup o téměř osm set metrů.

Slůně nikdy nemá o zájemce nouzi...

Sněžná chata.

Když se dostaneme dolů na cestu, Luděk hledá tůňku, kde by se mohl vykoupat. I on trpí svými problémy a ledová koupel by mu mohla ulevit. Slézt dolů však není snadné, říčka je zde regulována kamennou hrází, která ji má při velké vodě udržet v korytu. Teprve pod mostem nad Dolní Moravou je vhodné místo. To jsme již minuli poslední velkou přírodní zajímavost, ústí Mléčného pramene, zvaného též Lanovka, který je krasovou vyvěračkou. Vytvořil ji potok Poniklec, jehož vody mizí v ponorech a podzemními jeskyněmi dlouhými nejméně 1,5 km protékají k pramenu,. Jeho občasnou mléčnou barvu má na svědomí žulové podloží tzv. Sněžníkovského mramoru, krystalického vápence s pestrým zbarvením a kresbou, využívaném jako dekorativní mramor. Ten se v lomu nedaleko pramene začal těžit po roce 1969. Luděk si ho byl při cestě na Králický Sněžník prohlédnout.

Sestupujeme k Moravě.

Morava.

Orchidej prstnatec májový.

...

Luděk se chladí v ledové vodě.

K autu je to už kousek a tak si kupují v kiosku párek v rohlíku, abych se jím pak dusil při strmém výšvihu na horní parkoviště u lanovky. Znovu se vracíme Polskem, kde omylem zabloudíme k prodejně potravin, čehož využije Luděk k menśímu nákupu. Sice vidíme, že lidé dovnitř vstupují s rouškami, ale nevyhodí ho bez nikdo.

Králíky, krátká zastávka...

...

(Rony)

Rychnov nad Kněžnou a okolí

mapa Rychnov

Večer v neděli naplánovali oba Romanové a Luděk trasu mimo Orlické hory, a to do pohoří Kralický Sněžník. Cílem bude jeho stejnojmenný vrchol, který ční do nadmořské výšky 1423 metrů. Já s Frantou jsme již tento vrchol zdolali, já dokonce třikrát a po čtvrté se mi tam vůbec nechce. Volím proto návštěvu okresního města Rychnov nad Kněžnou, kde jsme s Frantou před osmi lety realizovali jednu etapu z celkem šesti dnů, během kterých jsme prošli Orlické hory od Bukové hory, Suchého vrchu až na Masarykovu chatu na vrchu Šerlichu. Tehdy jsme již byli po prohlídce zdejšího krásného zámku a chystali jsme se na procházku přírodního parku Les Včelný s Ivanským jezerem. Prudký déšť nám však zabránil tento záměr realizovat. Toto se v pondělí snažíme napravit.

Město Rychnov nad Kněžnou vzniklo v polovině 13. století, v současnosti má kolem 11 tisíc obyvatel. I přes nižší nadmořskou výšku (320 m n. m.) je nazýváno hlavním městem Orlických hor. Ihned po vystoupení z autobusu směřujeme ke hřbitovní kapli Proměnění Páně, vystavené v letech 1865-1868 v novobyzantském slohu na místě původní dřevěné kaple. U této kaple se nachází pěkná socha Krista a pomník vojáků, kteří zahynuli v prusko-rakouské válce v roce 1866. Dalším krátkým zastavením bude kostel svatého Havla ze 13.století. Protože se v kostele provádí jakási oprava a kostel je otevřen, využíváme toho k podrobnější prohlídce.

Další cesta vede na zámek k obhlídce venkovních prostor zámku. Tento barokní zámek budovaný od roku 1676 a dokončený v 18. století je v současnosti majetkem rodu Kolowratů Krakovských Libštejnských. Za zámkem se nachází zámecký kostel Nejsvětější Trojice z konce 16.století. Pamětihodností je ve městě mnoho, například budova radnice na Starém náměstí, sousoší sv. Floriána, sv. Jana Nepomuckého a krucifix tamtéž, zvonice u kostela sv. Havla, Mariánský sloup v Betenglově ulici poblíž zámku a jiné. Některé z časových důvodů nestihneme navštívit (například Židovský hřbitov, Synagoga).

Historické jádro města je městskou památkovou zónou. Město je hrdé na celou řadu velikánů, nejvíce asi na spisovatele a humoristu Karla Poláčka, rodáka z Rychnova nad Kněžnou (1892-1945). Na Poláčkovo náměstí se nachází jeho pomník, v Panské ulici pak sousoší Bylo nás pět s pěti hlavními postavami stejnojmenného díla Karla Poláčka.

Na turistiku se po kultuře dostáváme asi 2 hodiny po příjezdu do Rychnova nad Kněžnou. Od zvonice na konci Kolowratské ulice se dáváme červenozeleným značením k přírodnímu parku Les Včelný, vyhlášeným v roce 1996. Po necelých dvou kilometrech jsme již v lesním komplexu, který se rozprostírá na obou březích Javornického potoka. Dostáváme se k rozcestí červeně a zeleně značené trasy, severně od něho je městské koupaliště.

Volíme červenou a po 300 metrech od koupaliště dojdeme ke studánce Libušinka. Zde vyvěrá pramínek potůčku, kolem něho je vidět mnoho dřevěných mlýnků, postaviček, zvířat a předmětů ze dřeva. Toto místo je velmi atraktivní, zejména pro děti. Nacházejí se zde také přístřešek a hrnky k napití. Celý zdejší malý areál vybudoval ve svém volném čase rychnovskýí občan pan Šimeček.

Po necelých 500 metrech neznačenou cestou scházíme na zeleně značenou trasu, která vede k místní části města zvané Studánka. V minulosti zde bývaly lázně, které byly občany Rychnovska často navštěvovány. V současnosti jsou zde 2 vily hotelu a místo slouží jako výletní letovisko. Chceme se v hotelu občerstvit, ale máme smůlu. Je totiž pondělí, tedy zavírací den. Ještě se podíváme na barokní kapli svatého Jana Nepomuckého a zdejší fontánu a za čtvrthodinku jsme u Ivanského jezera.

Hřbitovní kaple Proměnění Páně.

Socha Krista u kaple Proměnění Páně.

Pomník obětí prusko-rakouské války z roku 1866.

Hotel Havel.

Sousoší sv.Floriána,sv.Jana Nepomuckého s křížem na Starém náměstí.

Kostel sv.Havla ze 13.století.

Mariánský sloup v Betenglově ulici poblíž zámku .

Socha sv. Havla u kostela sv. Havla.

venkovní prostory zámku v Rychnově nad Kněžnou.

Kašna u zámku.

Radnice na Starém náměstí.

Pomník Karla Poláčka na Poláčkovo náměstí.

Mariánský sloup.

Ivanské jezero není přírodním jezerem, nýbrž přehradou na Javornickém potoku. Byla postavena v letech 1905-1910 a slouží k rekreaci a jako ochrana před povodněmi. Jen pro zajímavost, hráz přehrady je dlouhá 82 metrů a vysoká 7 metrů. U přehradní nádrže objevujeme pískovcovou sochu vodníka Kristiánka, kterou vytvořil v roce 2002 sochař Marcel Sršeň. Zde se dopouštím dosti velké chyby, jelikož nezahnu vlevo, kde se asi 300 metrů od vodníka nalézá desetimetrová Ivanova skála s umělou jeskyní se svatým Ivanem. Omluvou mi může být fakt, že tato skála není vyznačena na mapách a že příručku o Orlických horách jsem zanechal na chatě v Deštném v Orlických horách. Mojí zásluhou jsme tedy ošizeni o tuto zajímavost.

Zahybáme tedy vpravo a kolem velkého altánu opouštíme Ivanské jezero. Zanedlouho jsme v malé vesničce Jaroslav, na jejímž konci se nalézá socha Piety, dokonale schovaná mezi stromy. Mám ještě v plánu dojít k dřevěným stavbám do obce Liberk a do obce Rampuše k soše Rampepurdy (pro nezasvěcené je to služebná v románu K. Poláčka Bylo nás pět) a pak se autobusem vrátit do Rychnova nad Kněžnou.Tyto plány však brzy rozmetá Franta s tím, že ho po předchozí těžké etapě po nejvyšších vrcholech Orlických hor bolí nohy a dál že se bude přepravovat jen autobusy.

Čekáme na autobus v obci Jaroslav,který má jet do Liberku asi za 30 minut. Když už čekáme asi 50 minut, vyjde hodný pán z jednoho domu a oznámí nám, že čekáme na špatném místě a správné místo je vzdálené asi 300 metrů. Ujdeme asi 100 metrů a vidíme jedoucí autobus.Z legrace se ho snažím stopnout a k našemu velkému překvapení nám autobus zastavuje.Takto se dostáváme do obce Liberk, kde se nalézá krásný soubor dřevěného kostela sv. Petra a Pavla, zvonice a fary.Kostel byl vystaven na konci 17. století. Před farou stojí mariánský sloup z roku 1751.

Pár metrů od dřevěných staveb ještě objevujeme sochu Ecce homo od sochaře Filipa Jakuba Prokopa, rodáka z Liberku, jenž se svým uměním prosadil v 18. století na císařském dvoře ve Vídni. Když jde Franta navštívit obecní úřad, naivně se domnívám, že jde požádat o prohlídku kostela sv. Petra a Pavla. Bohužel se šel zeptat na místo a čas odjezdu do Rychnova nad Kněžnou.

Socha Piety ve vesnici Jaroslav.

Dřevěné stavby v Liberku (kostel sv.Petra a Pavla,zvonice a fara) a Mariánský sloup.

Kaple sv.Jana Nepomuckého v místní části Studánce.

Fontána ve Studánce.

Hráz přehrady Ivanského jezera.

Dřevěný kostel sv. Petra a Pavla v Liberku.

Ivanské jezero.

Vodník Kristiánek a Franta odpočívají u hráze Ivanského jezera.

Když tam autobusem dojedeme, zjišťuji, že to s Frantovou chůzí není vůbec špatné. Z dobře informovaných místních zdrojů se totiž dozvěděl místo, kde se dá slušně najíst a napít a proto rychle spěchá do Národního domu. Zde si dáváme celé jídlo a několik piv, které utlumí zbývající touhu po kulturních informacích. Do Deštné-Zákoutí se autobusem dostaneme před 18 hodinou a než stačíme vkročit do ubytovací chaty , míjí nás auto s turistickými kolegy, kteří se vrátili z Kralického Sněžníku. Tak skončil 3. den pobytu v Orlických horách.

(Václav)

Hodnocení článku

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

K tomuto článku zatím nebyl přidán žádný komentář. Buďte první, kdo na něj vyjádří svůj názor!

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.