Od Brníku ku Vraníku...

vydáno 14. května 2018 – napsal Redakce – 1 komentář

Jak jsme vandrovaly - nikoli od potoka k řece, nýbrž od Brníku k Vraníku. Ale od začátku. Začátek začal v Praze. Pro mě na hlavním, pro Angelu na Florenci. A naše mobily spolu odmítaly na tu dálku komunikovat. Ještě, že jsme se na ně nespolehly a šťastně se spolu setkaly u autobusu do Loun. A z Loun podél Ohře až do Mnichovského Týnce. Tady natvrdo začala naše první cesta bez cest.

mapa

Kus loukou, kus polem, dvakrát roštím až do čedičového lomu Chraberce. Ten jsme prolezly komplet od výsypky, kolem kráteru, přes sklad štěrku až na parkoviště. A odtud rovnou na hřbitov. Po svých!!!

Byl milý, malý a tekla tam voda. Za hřbitovem pak začínala další cesta necesta - na mapě nebyla, ale lidské boty vyšlapaly pěšinku až nahoru na Brník. Kvetl žlutě a fialově a bíle a honili se nad ním otakárci ovocní. Z Brníku po další pěšince na Srdov - to je skoro jeho brácha. Stejně žluto-bílo-fialovo-otakárkový. A další pěšinka dolů k zelené značce na Oblík. Z této strany je takový nějaký oblejší, vylezly jsme coby dup. Taky kvetl. Žlutě, hlaváčkově a byl plný Němců. S padáky. Většina popadala dolů zavčas, ale jeden naštvaný tu zůstal a my prchly do Mnichova. Byl nejblíž.

Pohoda na Oblíku.

Padající Němec.

Od kaple zase necestou přes výpadovku na Ranou, kde nás čekalo veliké překvapení. V Rané se pálí čarodějnice 28.4.!! Hasiči prodávali pivo za 20 Kč, půl litr limonády za 10 Kč a špekáčky zdarma. Všeho jsme si užily dosytosti a ještě jsme se v hasičárně umyly. Mezitím vyšel úplněk. Svítil nám na cestu a na ukládání pod hrušní na Rané -pořádný kus od kempu a hlučných sportovců.

Ráno na Rané bylo krásné. Slunce vylezlo za Oblíkem, hřálo nás i celý kraj a hlavně sysly!

foto sysla (staženo wikipedie...)

Sedly jsme si se snídaní mezi ně a kromě veselého syslení jsme ještě získaly teoretické znalosti skákání s padákem - hluční sportovci už ráno trénovali za našimi zády. Hospůdka byla tedy prázdná, mohly jsme si dát kapučíno a koláčky. A sbalit a pomalu vystoupat do sedla Rané. Tam jsem hlídala zavazadla, Angela vyběhla nahoru ke kozám (dvě utekly loni ze stáda a ještě se je nikomu nepodařilo chytit).

Hlaváček jarní.

Modrá značka nás zavedla do Hrádku se skoro rozsypanou kapličkou a dál silnicí k Milé. Sedly jsme před vesnicí na malé občerstvení a koukaly na krásný vypasený kopec naproti. Druhé veliké překvapení, když se ukázalo, že je to Písečný vrch. Paleontologické naleziště, prostě dávné bydliště našich (i Vašich) předků. Spousta zarostlých lomů na křemenec-náhražku pazourku. Nádherné silné místo. Bylo nám tu dobře a dobře.

Ale cesta nás vedla dál na Milou, která zespodu vypadala jako zahradní skalka, která se trochu vymkla. Plná pryšců a tařic a čedičových sloupů. A značka vedla dál do Bělušic, k otevřené hospodě. Místní se hned ptali, koho tam máme!!??!! Prý do té hospody chodí jen zdejší - a návštěvníci věznice!!! Sice jsme se naobědvaly a umyly, ale rády jsme utíkaly zastavit stařičký motoráček s okny na kliku. Vzal nás do Libčevsi a fíra i průvodčí nám vesele mávali.

Soukromý hrad.

Obešly jsme zříceninu hradu-soukromý majitel si z něj dělá vlastní hrad. Bývalý pivovar s čelní stěnou skládanou z opuky a černých čedičových balvanů. Kostel s románskými základy i hospodu s Ukrajinci. Dnešní poslední cesta necesta byla málem naše poslední. Kolem Kamýku (moc hezký) to ještě šlo, ale dál byly jen kopřivy, trní, pole, kopřivy, trní, řepka, stádo divočáků, řepka a tma. Nakonec nás zachránilo práškování řepky. Koleje od traktoru byly viditelné i potmě a dovedly nás k Vraníkovi zezadu. Kdo to říkal, že ke koním se zezadu nemá chodit? Měl pravdu.

Zezadu byl jen hustý les, stezky od prasat a tma. Až když jsme se probojovaly na přední stranu, kde podle mapy žádná cesta být neměla, tak tam byla. A hlavně slunečná stráň s nízkou trávou, nízkými křovinami, bodláky, uvolněnými šutry a cestičkami zvěře. Vylezly jsme nahoru, blíž k úplňku, větru, který celou noc čechral Vraníkovi hřívu, na ne zcela rovný plácek 2x2m, na kterém se dalo spát.

Podvečerní Hazmburk v dálavách.

Byla tam i vrcholová kniha s podivnými poznámkami o hřbitově, mravenci, mateřídouška a fantastický výhled. Ten jsme ocenily i ráno-měly jsme před sebou vše, co jsme obešly, jako na dlani. Od Brníku po Milou. Do toho zlaté slunce ve zlaté řepce - i ten hřbitov vpravo vypadal ráno tak nějak mile....

Ranní výhled z Vraníka.

Seběhly jsme dolů po cestě, která neměla být, zpět do Libčevsi na benzinku. Měli tam WC, kapučíno, zelený čaj a vůbec čilý ranní pondělní pracovní ruch. Bohužel všichni hoši v montérkách byli místní. Do Mostu nás svezl sympatický Slovák Luboš a protože prý nikdy nebyl na Hněvíně - zavezl nás až před hradní bránu.

Chvíli byl hrad jen náš. Pak nás hlad po jídle i kultuře sehnal dolů k dávno přestěhovanému kostelu a tam nás odchytila "písečná bouře" z řepkového pylu. Hnalo se to celou uhelnou pánví a kdybych byla alergik-tak zhynu na místě. Pyl byl všude - v očích, ve vlasech, v batohu i pod sukní. Zastínil i slunce a tak jsme rády zmizely stopem dál do kraje - do Libochovic do zámeckého parku a na výstavu bonsají. Do Budyně na vodní hrad bez vody a do Prahy, kde jsme se nestihly ani rozloučit.

V Nymburce pak do mého kupé přistoupili náchodští trampové, kteří se pohybovali souběžně s námi, jen pár kilometrů dál - po trase Lovosice, Košťálov, Hradišťany, Bořeň. Taky si to užili!!!

Aťka

Ohodnoťte článek