Novými turistickými přechody na Roklan a Luzný

Novými turistickými přechody na Roklan a Luzný

Tak konečně povolily Národnímu parku Šumava nervy :-P a po téměř dvaceti letech připustil alespoň letmé nahlédnutí do nejcennější části. Dnes, kdy jsou hřebeny podobny ježčím hřbetům :-! a není na nich slyšet jediné ptačí pípnutí :-( ...

No a tak se tam pojďme podívat. Cesta bude dlouhá a náročná

odkaz na mapu

;-).

Dvoudenní okruh, který chceme udělat, lze začít jen na Modravě. Proto naše první kroky směřují kolem Roklanského potoka.

U Javoří pily něco málo pojíme a směr k Poledníku podél hranice už bude v klidu bez kolařů. Je 21.7.2009, šest dní po otevření nových přechodů pro pěší Javoří pila/Poledník, Modrý sloup u Luzného a Pramen Vltavy. Dnes je i oficielní otevření za účasti nějakých ministrů. Asi i proto nahoru, dolu jezdí auta Národního parku.

U odbočky k hranici je pusto a prázdno. Kousek dál nový můstek přes potok a značení na zelenou šipku. Ta nás bude provázet celou cestu Bavorským parkem.

Kolem se začínají trousit němečtí turisti a já zaklekávám k fotce této kyti. Je podobná náprstníku, ale kvete shora (náprstník digitalis rozkvétá postupně zdola)a květ je víc rozťáplý.

Původní cesta, jak jsem ji znal z prvního přechodu Šumavy v roce 1990, vedla níž. Dnes je přes povalové chodníčky možné shlédnout nejcennější oblasti Javoří slatě.

Občas je les střídán pasekou, dnes ale zde nahoře u hranic v Německu již nikdo nebydlí. Zbývají jen věkovité stromy rozeseté po horských lukách.

Cesta ubíhá příjemně a je rozhodně i co obdivovat a fotit.

Jezírka hrají všemi barvami a stále se jde jen po dřevěných chodnících. Tedy bez jakéhokoliv zásahu turistů do chráněné zóny. Proč tohle nejde i u nás v Čechách? Čeho chtějí docílit ti, kdo pouštějí peší a cykloturisty stejnými cestami, většinou asfaltovými. Což není dost jiných dávno používaných lesních cest, kde by se člověk nemusel stále ohlížet odkud se přižene bajker a srazí ho k zemi?

Tuhle louku jsem si pamatoval, protože kdysi v roce 93 jsem po ránu na jednom z chodníků u Latschensee viděl (a vyfotil) stopu a za chvíli i slyšel výt vlka(?). Couval jsem odtud rychle zpět.

Když se vymotáme ze slatí vidíme konečně i oba Roklany. Cesta po značce se nám nezdá a tak jdeme vlevo, a za chvíli jsme na hranici. Tou už jsme kdysi párkrát prošli a tak nás neodradí ani to, že zapadáme do mokřad.

Co je tady ale jiné jsou rozhledy. To opravdu nebývalo, šlo se lesem. Teď se jde taky lesem, ale poněkud řídkým. Tady nahoře není vidět moc mladých stromů a jsem zvědavý jak to bude vypadat tak za 10-15 let.

Kolem jsou houfy sladkých borůvek a tak doplňujeme kalorie. Sil ubývá a čas se nachyluje. Původně jsem byl mnohem optimističtější. Po odbočce z hranic jdeme mrtvým lesem vysokou trávou a poté konečně docházíme na značenou cestu od Roklanského jezera. Stoupání 150m se nezdá tak strašný, ale je!

Lukáš toho má dost a nahoře se sesune na vyhřátý kámen a usne. Domlouváme se, že zkusíme přespat tady. Voda snad vystačí a teplo je celý den komfortní.

Při tomto pohledu si vybavuji svoji oblíbenou knihu Karla Klostermanna Ze světa lesních samot, kde na obálce byl kříž právě z Roklanu.

Večer přichází poutník Čech a my se dozvídáme, že čtvrthodiny pod námi je otevřená chata - hospoda. Bohužel Eura nám schází. A tak dáme řeč a nakonec se dovídám, že dotyčný mě zná, ale neví odkud. Domluvíme se jasně, známe se z Gymnázia Č.Krumlov, kde učí. Na noc ale slézá k jezeru a tak čekáme západ slunce sami.

Lukáš spí v našem nocležišti za chatkou horské služby a já mám radost z barev nebe. Ráno nesmím zaspat svítání.

Od půl pátý už sleduji jak se postupně rozednívá. Noc byla teplá, díky větru i bez mlhy a kousavé havěti a tak mám dobrou náladu. Ta se stupňuje spolu s vycházejícím sluncem. Fascinujicí barvy, kolem ticho, božská atmosféra. Fotím jako vzteklý, adrenalin proudí v žilách...

Napadne mě udělat fotky i přes torza lesa a tak rychle scházím níž. Barvy se pomalu ztrácí, začíná parný a pro nás, jak se ukáže, i perný den.

Rekordně brzy vycházíme (5.55) s tím, že snídat budeme dole u jezera. Hodina sestupu po ránu nic moc.

Roklan se v ranních paprscích ukazuje v celé své poraněné kráse. K jezeru vede odbočka a protože jsme všichni tři u něho před pár lety byli, jdeme dál.

K Luznému vede cesta spíš bukovým lesem, žádným mrtvým a tak vedro ještě moc nevnímáme. U Čertovy rokle se na nás z hlubin kamenného moře dokonce vane ledový dech.

Na vrchol Luzného jde jen R.V., já s Lukym raději 200m výstup vzdáváme. Čeká nás i tak dost kilometrů.

Vrcholový kříž podobný ráchelskému.

A pohled požraným lesem do Bavor.

U odbočky, kde čekáme, je jedno z mnoha míst tzv. Skleněné archy, putování lodi a podaná ruka ...

Kráčíme mírným stoupáním k přechodu Modrý sloup, turistů, už českých, přibývá.

Směrovka ukazuje Březník dvě hodiny. To se mi moc nezdá, ale jen do té doby, co uvidím kudy je cesta tažena.

Místo Českou cestou, Luzenským údolím, vede podél hranice nahoru k Hraniční hoře a Špičáku. Protože je vedro k padnutí i tady nahoře ( v Č.B. padl 80let starý rekord - nově 36,7°C) a není špetka stínu, moc dobře se nám nejde.

Navíc po včerejších asi 25km to vypadá tak na 30. Na to, že je cesta v provozu pár dní, je v terénu docela slušně prošlapaná.

Musíme pít a dělat přestávky, cesta k Březníku je nekonečná. Zajímavé je, že NP zde jako ukazatele zapíchal kůly se značkami. Kolem je přitom tisíce pahýlů, které všechny tyhle špatně zapíchlé kůlky spolehlivě přečkají. Inu není nad to, zapojit občas k přemýšlení i hlavu.

Na Březníku se svlažujeme a raději jdeme s kopce do Modravy po asfaltce. Je to úmorný, Lukáš brečí, já brečím, R.V. fňuká. Strašný dvě hodinky nám nožky už neberou. Konečně se doplazíme až k autu, dáváme večeři a mizíme si domů léčit rány. Cesta byla ale fajnová a s noclehem přímo na vrcholu Roklanu, snad i mnou vysněná. Stálo to za všechny naše rány...

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

HoHo

2. srpna 2009 18:49

HoHo říká

hrozně moc se mi líbili fotky s východem a se západem slunce... fakt paráda...

Sportem ku zdraví a trvalé invaliditě

Rony

2. srpna 2009 20:30

Rony říká

, to byla odměna za drzost tam pod širákem přespat. Ale je faktem, že jsme toho ten den měli až dost ...

Čím méně vyšlapané jsou stezky, kterými k svému cíli míříš, tím více zážitků tě na nich čeká

HoHo

2. srpna 2009 20:35

HoHo říká

to věřim... v horku se chodí fakt blbě a Lukáš na fotce vypadal hodně vyřízenej

Sportem ku zdraví a trvalé invaliditě

Rony

2. srpna 2009 20:41

Rony říká

Byl bys taky

Čím méně vyšlapané jsou stezky, kterými k svému cíli míříš, tím více zážitků tě na nich čeká

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.