Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

Nově proznačenými Brdy

vydáno 10. července 2018 – napsal Rony – 5 komentářů

Brda s celým svým obvodem náležejí k nejkrásněj­ším krajům ve středních Čechách, také ke krajům geo­logicky i historicky nejpamátnějším. Je to kraj ryze český, z ryze českých pro turistu nejvděčnější. Přes to není ještě po zásluze všímán, ani tak všude pří­stupen a upraven, jak by býti mohl a měl. Než čeho není, přinésti může budoucnost. V obvodu jeho vzniklo již několik odborů Klubu českých turistů, které vynasnažují se úkol tu vyložený dle sil svých řešiti. Středočeské pohoří prahorních břidlic obklopuje křemencová Brda a k nim přilé­hající slepencové pohoří Třemošenské na zevním ob­vodu, t. j. na severu a jihu, vyplňujíc s malými výmin­kami všechen ostatní terrain námi vymezeného území. Jistě poznáte, že úvod jsem si tentokrát vypůjčil - z Kafkova Illustrovaného průvodce po království Českém.

Od roku vydání průvodce 1910 z dob Rakousko-Uherska se změnilo mnohé. Autoři by se jistě divili, co vše Brdy v 20. století potkalo.

Dnes je horstvo čerstvě vyčištěné od vojenské munice a my se rozhodli projít nejvyšší partie v sestavě, v níž jsme se po horách plahočili naposledy někdy na počátku devadesátých let minulého století. I v tom můžeme hledat analogii s prastarým Kafkovo ilustrovaným průvodcem.

Tak jako za starých dobrých časů jsme se sešli ve vlaku.

mapa Brdy

Plešivec

Když ve Zlivi nastupuji do rychlíku z Budějovic do Prahy, uvnitř se již pohodlně rozvaluje Jirka. V Protivínu přistoupí Roman a my můžeme zavzpomínat na naše společné vandrování. Nebylo toho zrovna málo, Pirin, Rila, Piatra Crauilui s Fagarašem, Dolomity, Hochschwab, spousta slovenských i českých hor, a také plzeňské Porty byly součástí našich životů.

Rádi jsme Jirku znovu vytáhli do hor, byť tentokrát nebudou nijak náročné a vysoké. Ale Brdy se otevřely turistům i tulákům všeho druhu a jejich neznámá místa jistě stojí za návštěvu.

Cesta uběhne strašně rychle, ani se nenaději a za okny ne objeví poutní areál Svatá Hora v Příbrami přes. Naší cílovou stanicí jsou Lochovice, odkud po deváté hodině s bágly na hřbetech vyrážíme do přírodního parku Hřebeny, směrem k Plešivci.

Ihned se dostáváme do terénu. Červená značka překoná řeku Litavku a stoupá vzhůru do lesů. Milosrdný stín vítáme, protože vedro je již po ránu znát. Cestou se občas shýbneme pro borůvku, kterých je kolem pomálu.

Na Plešiveckém hřebenu začíná zajímavý skalnatý úsek kopírující prudký svah. Z vyhlídky Fabiánova zahrádka se otevřou pohledy na západ a k severu - k Hořovicím, Žebráku, Zdicím a Berounu.

Jdeme stále nad hranou svahu, až dojdeme ke skalnaté plošině, zvané Čertova vyhlídka. Pod námi se kroutí pruh kamenného moře a v dáli nad ním se modrá zarovnaný brdský horizont. Kdyby na přítomné tabuli nebyly zaznamenány jednotlivé vrcholky, těžko bychom nějaký rozpoznali. K nim, nad Jince, se odpoledne dostaneme a přiblížíme se na dosah nejvyšším z nich.

Roman dohledá i samotný vrchol Plešivce (654 m n. m.), který je o kousek výš. Na hoře se nacházelo rozsáhlé (57 ha) plešivecké hradiště z pozdní doby bronzové, které bylo jedno z největších v Čechách a jeho nepatrné zbytky se ještě na několika místech dochovaly.

Litavka se v Berouně vlévá do Berounky, pramení v Brdech pod Malým Tokem...

...

Jako za mlada!

Pohled k Hořovicím.

Vyhlídka Fabiánova zahrádka poskytuje hezké pohledy k západu a severu. Název dostala podle patrona Brd Fabiána, který je jakýmsi brdským Krakonošem.

Na vyhlídce Fabiánova zahrádka.

...

...

...

...

Stezka vede nad hranou prudkého kamenitého srázu...

...

Druhá vyhlídka - Čertova kazatelna...

Proud kamenného moře padá hluboko pod vrchol Plešivce.

...

...

Jince a Brdy.

Bonsaj.

...

Sestupujeme k Plešiveckému sedlu. Jdeme již nejen po červené, ale i po značce NS Z Jince na Olymp Brd. Tím se zřejmě myslí právě zdolaný Plešivec.

Ze sedla jsem vybral odbočku pěšinkou, co vede nad Krkavčí skály, z kterých dolů opět padá menší kamenné moře. Pokračujeme ke konci skal, odkud jde snadno sestoupit na modrou značku. Vede k viklanu, jehož stabilitu opodál hlídá mnoho kamenných mužíků. Stavebního materiálu je zde dost, protože až sem sahá kamenné moře od Krkavčích skal. V minulosti se prý křemencový kámen na skalnatém podloží opravdu viklal, ale jen do úderu blesku, který urazil jednu o opor. Zřejmě se sem málo které ženě chtělo přijít, protože se zde dala zjistit věrnost ženy. Ta která s kamenem nepohla, byla svému muzi nevěrná.

Křemencové Krkavčí skály jsou k dohledání mimo značku a vyplatí se hřebínek projít. Zdržení je to nevýznamné.

...

...

Viklan leží pod Krkavčími skálami.

...

...

...

Sestupujeme na Jince kolem studánky U Eliščiny cesty a už se těšíme na nějakou hospodu. Restaurace Eška s rodinným pivovarem je dobrou volbou. Ostatně je při cestě a nemáme žádnou vůli hledat v horku jinou. Jídelní lístek je již poněkud proškrtaný, ale i ze zbylých dvou jídel si vybereme.

Studánka U Eliščiny cesty je jednou z mnoha nově vybudovaných a vyčištěných studánek.

V Brdech narazíte na mnoho pomníčků padlým Rudoarmějcům.

Jince.

Nedobře se s plným žaludkem stoupá k Ohrazenicím. Úmorné vedro dosahuje vrcholu a asfaltka na přímém slunci vysává spousty sil. Nedoplnil jsem si v hospodě vodu a teď musím poslední zbytek šetřit na horší časy. Vzpomínáme na přechod rozeklaného vápencového hřebene Piatra Craiului, kdy jsme zůstali bez kapky vody celý den.

To snad tady nehrozí. Kolem nás nahoru vyjíždí trénující cyklisté z různých českých i německých stájí a kdyby bylo nejhůř, stačilo by jednoho srazit k zemi a ukořistit jeho iontový nápoj, z kterého každou chvíli někdo z nich usrkává.

Vojensky striktně přímá cesta se jen jednou zalomí a jsme u staré hájovny Na Hlíně. Nedaleko leží zřícenina hradu Valdek, přesto jdeme rovnou k studánce Pod Hlínou. Rozhodně jsem si představoval Brdy jinak, ale jejich zajímavější část ještě přijde.

Rudý mák s Plešivcem v pozadí.

Je vedro k padnutí...

Plešivec s kamenným mořem.

...

Hromový vrch.

Už to tak bývá, že vše špatné je pro něco dobré a večer se toto pravidlo potvrdí. Ve studánce je voda výtečná. Naplníme lahve a když nedaleko od ní spatří Jirka lesknoucí se hladinu Velkého rybníka, jdeme se k němu.

Nádherné místo si okamžitě vybereme pro první širákovou noc. Blíží se šestá večerní a únava nám ani nedovolí pokračovat dál.

Od koupajících se místních zjistíme, jak to nyní v Brdech chodí. Vypráví např. o pokutách za sbírání hub v místech označených zákazem vstupu do plochy pyrotechnicky ještě neošetřené. Nebo o tom, že vojáci rybník při svých cvičeních občas využívají.

Naše místo u srubu VLS je pro nocování jako stvořené. Stačí se setměním zalézt mezi smrky a uchránit se před ranní rosou.

Koupeme se v rašelinou do černa zbarvené vodě, která je prý léčivá. Po celodenním trmácení je to úžasný relax. Je to odpověď na to, proč si zabalit jednou za čas bágl, vyrazit do neznáma a míjet penziony a hotely.

Procházím se po hrázi a snažím se zachytit na kompakt Nikon Coolpix 7000 několik poletujících motýlů. Modrásek a různé druhy baboček se jen na vteřinku zastaví na květech. Nečekají až se připravím k focení. Honím se za nimi dokud mě to přestane bavit.

Vaříme postupně v ešusech polévku, čaj, kafe, a zakusujeme se hladově do svých zásob. Když přijede na kole starší pán s osmiletým vnukem, kteří zde budou také nocovat, můžeme si i u ohně pokecat. Slunce pomalu zapadá za stromy a místo něho se objevuje uzounký srpek měsíce, pronásledovaný jasnou Venuší. Spolu s našimi novými přáteli čekáme na příjezd rodinky dcery pána, který se jim marně pokouší dovolat. Signál mobilních operátorů k lesnímu rybníku nesmí. Projdou jen některé SMSky.

Teprve s posledním zbytkem světla výprava přijíždí. Dostat se z matičky Prahy nemusí být vždy jednoduché. Zvlášť když se stanete přímými svědky nehody. Ani se nedivím, že klučina i čtyřletá holčina ihned mizí v postaveném stanu a usínají.

Já si vydržím povídat u hřejivého ohně až do jedenácté. Pak také usnu rychle.

...

Na Hlíně.

Lom Na Hlíně.

Studánka Pod Hlínou.

Velký rybník nás okouzlil. Zbytek dne a první brdskou noc strávíme u jeho břehů...

...

...

Babočka kopřivová.

Vykoupu se hned dvakrát. Podruhé před soumrakem. Hnědá rašelinná voda je podle místního znalce, který si zde vyléčil boreliózou, léčivá.

...

Podvečerní malování zčeřenými vodami.

...

Oheň bude příjemný. Po setmění se ochladí...

...

...

Zapadlo slunce, později i měsíc a nakonec Venuše. Teprve po jedenácté jdu spát.

...

Tok a Praha

Z vyhřátých spacáků vylézáme kolem osmé. Rodinka, která zakempovala na betonové podlaze před chatou VLS, má ještě půlnoc. V tichosti snídáme a popíjíme čaj a kafe s pohledem na klidnou hladinu Velkého rybníka. Slunce svými paprsky osahává druhý břeh, včera utopený v lesním stínu. Jsem sbalený první, ale i kluci to zvládnou velmi rychle. Je vidět, že jsme se něco podstatného pro život kdysi dobře naučili.

Ráno v osm ještě všichni spí.

...

Znovu nás čeká několikakilometrová asfaltka, rovná jako pravítko. Kolem jsou převážně smrkové lesy, jenž sem tam prosvětlí buk, dub, javor klen či jiný strom, aby jako vzácné koření ochutil strohost a nudu monotónních smrčin. U potoka přes cestu poskakuje několik malých žabiček, pak ji přeběhne malá veverka a mizí v mlází. Na špičku vysokého smrku usedne křivka. Ranní ticho ruší jen neustálý ptačí zpěv, který však člověk postupně přestává vnímat.

Za Jineckou baštinou se konečně dostáváme na lesní stezku. Vede k Třem fořtům, což je název nedalekého vrcholku. U stejnojmenného turistického rozcestníku zkoušíme pevnost jiného povrchu. Kamenných kostek, sloužících pro výjezd těžké vojenské techniky mokřady k Toku (865 m n. m.). Poprvé na chvíli ztácíme orientaci a teprve stálé klesání nás varuje, že jdeme špatně. Z houští vedle se ozve rachot. Asi laň nevydržela naši blízkost a dere se pryč.

U Velkého výstavku se krajina otevře dokořán. Rovná plošina je pokryta travou ostřicí a souvislým porostem vřesu. Opodál k nebi ční pahýly několika suchých stromků. Kraj severské tundry, lákající k divokým bitkám o přízeň samiček bojující tetřívky. Jednoho většího ptáka vidím dost nemotorně před námi přeletět stezku, ale na přesné určení je to daleko. Tanky rozbitá cesta je plná výmolů se stojatou vodou. Jen zvolna stoupáme k vrcholu.

Jeden falešný bychom měli. Je zde cedule s nápisem "V. Tok nejv. v. Brd", ale další postup tuto mýlku potvrdí. Mokřady se propleteme zpět na cestu, kde stojí vysoká halda kamení a z ní k nebi ční dřevěný pahýl s názvem hory - Tok. Teprve tady je vrchol. Rovina kolem znesnadňuje jeho přesné určení, ale shodneme se na tom, že zde je určený dobře. Ostatně potvrzuje mi to modrá tečka v mobilní aplikaci.

Mateřídoušce se daří u okraje cesty.

Jeden z mnoha druhů dubů, které míjíme. Převahu mezi stromy ovšem mají smrky.

Neptunův trojzubec.

...

Starý mezník.

Těžká vojenská technika potřebovala pevné cesty. Tahle vede vzhůru k Toku.

Tok je ojedinělým vrcholem. Jeho ploché temeno je bezlesé, podobné severské tundře.

...

...

...

...

...

...

Před vrcholkem Toku...

...

Cedule visí na špatném místě. Informuje o V. Toku, nejvyššímu vrchou Brd.

Vrcholové mokřady.

...

Tok.

Tu začneme velmi potřebovat. Od Toku se k dalšímu vrcholu Praha budeme proplétat všelijakými pěšinkami. Zkrátíme si tím cestu a podíváme se mimo turisticky vyznačené stezky.

Jednou nás terén zmate, ale intuice nezklame. To když přecházíme hřeben Koruny. V dobrém směru nás utvrdí pohled na věž Prahy, co se stane jakýmsi majákem v moři lesů. Louky Boru znamenají konec hledání.

Z víc možností si vybíráme asi tu nejnáročnější. Místo jednoduchého postupu hřebenem k Malému Toku klesáme k potoku v udolí. U něho se na hodinku zastavíme. Chladná voda osvěží nejen naše ušlapané nožky. Cítím na prstech otlaky z kilometrů asfaltových cest, ale není to nic vážného. Válíme se na karimatkách ve stínu lesa a nechce se nám vstávat. Ale ještě dost kilometrů čeká.

Nad hlubokým údolím Třítrubeckého potoka vystoupáme rychle o co jsme před tím klesli. Zabočíme k Rovině u vrcholu Paterák, odkud je již Praha nadohled.

Výhled k vrcholu Praha, k němuž se budeme postupně přibližovat.

...

U Boru...

Červená barva cest je brdskou specialitou.

Bor.

Potůček využijeme k hodinovému válení se.

...

Na Rovině jsme Praze již blízko...

...

...

Vedro zvyšuje naši únavu a poslední stoupání se jen plazíme. Najednou se jako fata morgana za horizontem cesty zjeví dvě bílá auta a zelený stánek s nápisem Holba. Pivo z hor, to je gól!

Nevěřícně se blížíme k místu a až zblízka zjistíme důvod nenadálého setkání v Brdech, kde na hospodu prostě nenarazíte. Reklamní cedule zvěstvuje, že jsme mezi několika posledními účastníky akce výstupů "Nahoru na horu aneb Koruna Česka".

Autora trochu bláznivého projektu Miroslava Augustina jsem nedávno spolu s p. Janstou viděl hovořit na ČT. Dáváme se do družněho hovoru. Oceňuji jeho nemalé úsilí, byť se přiznám, že bych nyní na podobné akce nechodil. Nebo jen výjimečně. Organizovaná turistika není nic pro mne, tuláka a hledače tichých míst hor. Kluci to cítí podobně. Ale jde o další šanci, jak dostat z pohodlných křesel do přírody zlenivělé lidi, takže proč ne. Odměna za 7 výstupů je náramná - zájezd na Machu Picchu.

Nám bodne hlavně to pivo. Roman mi později říká, že zbytek vylili do příkopu. Ještěže jsem to neviděl na vlastní oči.

Za vysokou věží meteorologické stanice dohledáme nejvyšší bod Prahy (862 m n. m.) s vrcholovou knihou a pak u kamenné zříceniny zbytku německého válečného radaru dlouho čekáme, než Jirka zjistí všechny výsledky fotbalového MS a nahraje si off line mapy.cz. Konečně máme mobilní signál.

Překvapení u vrcholu Prahy. Právě zde končí akce Nahoru na horu, aneb Koruna Česka.

Pivo bodne.

Vrchol zdobí tato meteorologická věž.

Jirka s vrcholovou knihou.

...

Zde býval za války německý radar.

Rozhled je poněkud monotónní. Brdy nemají výrazné vrcholy.

...

Co nemáme je voda. Z vrcholu Prahy klesneme k Padrťským rybníkům, kde se nachází širá rovinka. Jedinou záchranou se jeví tok Klabavy, který později překročíme. S vidinou možného piva v poloprázdných pet lahvích se nejde nejlépe.

Na posledním úseku se modrá několikrát zalomí do pravého úhlu, jak kopíruje lesní cesty. Naše naděje na trochu pitné vody dostává reálnou podobu, když konečně narazíme na tok maléhé potůčku Klabavy. Jestli voda není závadná neřešíme, protože ji budeme převařovat. Já ale neodolám a ochutnávám ji. Zdá se bezvadná.

Klesáme k Padrťským rybníkům...

Jitce...

Padrťské rybníky a Jahodová hora

Dnešní den se chýlí ke konci. Ani jsem nedoufal, že na hráz Horního Padrťského rybníka dorazíme. V nohách máme asi 25 km.

Jdu si projít na dlouhou hráz, kde občas přejedou cyklisté, s cílem se vykoupat. Zjistím, že za šest let, kdy jsme zde byli naposledy, se cosi změnilo. Cedule koupání zakazuje s dovětkem, že jde o pitnou vodu. Dívám se na zeleně kvetoucí hospodárský rybník a nestačím se divit. Divočáci se mohou koupat, zvěř se může koupat, jen lidé ne? Prosím vás, přestaňte již všude klást zákazy a strčte si svá nařízení a upozornění někam! Zvěř je stejně nečte...

Dojdu až na druhý konec hráze, kde si na informační ceduli potvrdím, že jde o hospodářský rybník, nota bene nejvýše položený ve Středních Čechách. Od vzniku Padrťských rybníků uběhlo již více než 400 let. Nikoho asi nepřekvapí, že zde lze spatřit mnoho obyvatel ptačí říše, i s jejich králem - orlem mořským.

Vracím se trochu naštvaně zpět k propusti a vykoupu se natruc zákazu, natruc zelené kvetoucí vodě.

Vracím se ke klukům a po žebříku sestupuji k snížené hrázi, která slouží při povodních pro odvod vody z rybníka. Je za cedulí "Pozor na pád!".

Do setmění se jen tak povalujeme na karimatkách a sledujeme kapří rej v zátoce sviní. Ano, je to ta, kde jsme přečkali s Romanem noc plnou divných zvuků, kdy kolem nás běhala malá pruhovaná selátka.

Večer na nás nalétávají malé muchničky, drbu se ve vlasech jak mě žerou. Až šero a chlad je zažene.

Horní Padrťský rybník - zátoka sviní.

...

Dolní Padrťský rybník.

...

...

...

Cedule upozorňují na zákaz koupání a kde co jiného, nejvíc však nyní plavce odrazuje zeleně kvetoucí voda.

...

Noc začíná zcela klidně. Jen občasné šplouchnutí naruší ticho, které zcela pohltilo okolí rybníka. Ztichl kvakoš, ztichly žáby, ztichly kačeny. Ztichli jsme i my.

S rozedněním se dívám na rybník. Spím na okraji hráze mezi kořeny, od pádu ze srázu k vodě chráněný jen malým pařezem. Po hladině plují čtyři kačátka tak malá, že si chvíli nejsem jistý tím, co vidím. I ptáčci zpěváčci se probrali ze svých snů a dávají najevo radost z nového dne. Opět bude krásně a teplo.

Po snídani se rozcházíme velmi pomalu. Několik dalších dlouhých rovinek nás vyvede k Václavce. Poslední stoupání k Jahodové hoře nestojí ani za řeč. V mlází ukryjeme batohy a jdeme nejprve vlevo k skalám s pěkným výhledem na Brdy, poté na druhou stranu cesty k vrcholku (726 m n. m.) Na skalkách. Tak je označena triangulační tyč. Evidentně má vrchol dva názvy. Jahodová hora se mi víc líbí. Ještě vyjdeme na další dva nižší vrcholky. Na druhý dokonce vede starý kamenný chodníček. Z bývalého výhledu na Rožmitál nezbylo nic.

Ranní vyjížďka malých kačenek skončí příletem samičky, která je ihned zavede zpět do rákosin.

...

U Václavky.

Další cesta na Jahodovou horu je znovu jako podle pravítka. Bude tou poslední brdskou.

Skalky Jahodové hory.

...

...

...

Vrchol Jahodové skály nese jméno Na skalách.

...

...

Na jednu ze skal vede kamenný chodníček.

...

Při sestupu do Rožmitálu spatříme Třemšín.

Rožmitál pod Třemšínem

Sestup přes Bukovou k Starému Rožmitálu je únavný hlavně díky vedru, které je mimo les nesnesitelné. Těšíme se do chládku hospody, ale než se do města starou alejí Johanky dostaneme, chladíme se v Cvokařském muzeu.

Lipová alej na hrázi Podzámeckého rybníka vede k zámku, který z dálky vypadá jako hrad či tvrz. Na svědomí to má mohutná hranolová věž i původ hradu založeného v 13. století. Zámek není veřejnosti přístupný

a nedostaneme se ani do Zámecké restaurace poblíž, jenž je zavřena.

Na náměstí si dáme alespoň velkou zmrzlinu. Opravdu velkou, lížeme ji snad půl hodiny. Pak konečně dohledáme restauraci New Romance, kde se dobře najíme.

Jinou atrakci, rozhlednu Rožmitál pod Třemšínem, přestavěnou z trafostanice, jen míjíme a kolem rybníka Jez se belháme k železniční stanici. Trať je krátkou odbočkou z nedaleké Březnice a když pro nás přijede prázdny vlak, vezeme se do ní sami a omylem zdarma. Až při výstupu si přečteme povinnost zakoupit si lístek v samoobslužném terminálu. Ale dlužni drahám nic nezůstaneme, i cesta domů něco stojí.

Starý Rožmitál...

...

Zdarma nahlédneme do muzea Cvokařství.

Zámeček

Podzámecký rybník.

Památný strom.

Zámek Rožmitál pod Třemšínem tvoří trojkřídlá budova. Z původního hradu z 13. století se dochovala hranolová věž se vstupní bránou. Věž má na třech stranách arkýře a okna s pozdně gotickým ostěním. Hrad vlastnil od 16. století Zdeněk Lev z Rožmitálu, který nechal postavit hlavní zámeckou budovu. Zámek není veřejnosti přístupný.

...

...

Původnímu podhradí, dnes rožmitálskému náměstí s městskou památkovou zónou, dominuje městský kostel sv. Jana Nepomuckého. Původně barokní kaple sv. Jana Nepomuckého byla přestavěna v letech 1904-5 architektem Josefem Fantou v neobarokním slohu. V ochozu na kůru tohoto filiálního kostela se dochovala litinová deska s jedním z Rybových hesel: ”Abys byl lepším, pozoruj denně tvé činy a zkoumej je.” z roku 1852. Varhany pocházejí z roku 1905. (www.mapy.cz)

Městská radnice.

...

Hned tři hospody mají v neděli zavřeno. Až čtvrtá nás spasila.

Restaurace New Romance.

Zámek Březnice

Hodinku čekání věnujeme venkovní prohlídce březnického zámku, a v cukrárně přínosné debatě s její majitelkou. Zjistím, že kvalitní zmrzlina Mövenpick, kterou právě s chutí lížu, je vyhlášená po celém světě. Vida, tohle mi uniklo, cena tomu odpovídá.

K nádraží jdeme zpět zámeckou zahradou a pěkně se v ní zamotáme. Mám vybitý mobil, přesto ještě s jeho pomocí východ najdu.

Zámeček v Březnici s přilehlou cukrárnou nás tak zaujal, že jsme měli co dělat, abychom se parkem propletli k nádraží včas.

...

Po roce 1531 nechal císařský rádce Jiří Lokšanský z Lokšan přestavět původní gotický hrad na renesanční zámek. Později byl barokně upraven, původní vzhled si však zachoval dodnes. Největší úpravy interiérů nechali v průběhu 18. a 19. století provést příslušníci uherského rodu Pálffyů z Erdödu. Již na první pohled vás zaujmou renesanční sgrafita nebo nádvorní arkádová chodba. Při prohlídce budete obdivovat velkou renesanční jídelnu, zámeckou kapli, rytířský sál s kazetovým stropem nebo Lokšanskou knihovnu z roku 1558, která patří mezi nejstarší dochovanou u nás. (www.mapy.cz)K zámku patří kromě klasického anglického parku renesanční bylinná zahrádka. .

...

...

Mövenpick. Něco na zub.

V Zámecké zahradě.

Loučíme se s Romanem, kterému jede pŕímý vlak do Strakonic. Bude mít čas ještě večer zalít zahrádku.

Nám cesta uteče jako voda v Klabavě a loučíme se před Zliví se slovy " tak ahoj zase někdy za 25 let...". Nebo snad dříve, Jirko?