Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

Nízkými Tatrami od východu na západ

vydáno 10. června 2011 – napsal Paulie – 3 komentáře

Nové léto nabírá na síle, vzpomínky na staré však ještě přetrvávají. Třeba na to, jak jsme se s kamarády vypravili na vandr na Slovensko s cílem přejít hlavní hřeben Nízkých Tater, což se nakonec povedlo a kvůli nepříznivému počasí i překvapivě rychle.

Mými spoluputovníky byli Martin z Budějovic a Michal z Třebíče. I přestože jsme všichni bydleli na trase rychlíku z Plzně do Brna, setkali jsme se jednoho srpnového podvečera v Praze na hlavním nádraží. Po chvíli debatování jsme vybrali rychlík do Popradu, bohužel ne moc dobře.

Náš rychlík jel sice déle než EuroNight a mysleli jsme si, že bude i prázdnější, u Ostravy se však ukázaly jeho nevýhody. Jednak tam po půlnoci nastupovali poměrně nerudní lidé různých národností (nebudu jmenovat), druhak stavěl snad v každé vsi (Dětmarovice, Karviná...), takže jsem se v tomto úseku nevyspal. Průjezd Slovenskem už naštěstí byl klidnější nebo já unavenější.

Před šestou jsem vystoupili v Popradu, kde jsme si na místním autobusovém nádraží poseděli pěkných pár hodin dlouho, protože autobus do Telgártu, výchozího místa našeho přechodu, jel až v devět.

Mapa začátku naší trasy.

Vesnice nebo možná městečko Telgárt sice není nijak nízko (něco kolem 900 m), hřeben Nízkých Tater však na východě začíná ostrým stoupáním a jedním z nejvyšších vrcholů, Kráĺovou hoĺou, mající výšku úctyhodných 1946 metrů. Tak nám nezbývalo než se se svými 15 kilovými bágly (na začátku možná ještě víc) začít pomalu drápat do ostrého kopce.

A že ten kopec místy ostrý byl! I evropská turistická "dálnice" E8, na níž jsme cestou nahoru potkali jen cikány sbírající borůvky, vedla někdy téměř kolmo proti vrstevnicím. Slováci ji správněji pojmenovali "cesta hrdinov SNP" (nejspíš Slovenského národního povstání).

Zpocení jsme prudkým stoupáním konečně vyšli nad hranici lesa. Škoda, že jsme se zároveň vyskytli v mraku, a tak nebyl výhled.

Ale mohl jsem zase fotit květiny. :)

Odpočinek během výstupu. Vlevo sedí Martin, vpravo je Michal.

Cestou do mraku. Ke Králově Holi chybí již jen kousek, ale nikde nic.

Konečně jsme dorazili na vrchol, mraky se však stále tvrdohlavě honily i v naší výšce, takže výhledů jsme si neužili, jen studeného větru. Naštěstí se před ním dalo schovat, i když takový komfort pro turisty jako je na Pradědu v malé místnosti nebyl. Na snězení těžké (a zbytečné) okurky to však stačilo.

Až z dálky je vidět srovnání stožáru s budovou. Zajímalo by mě, proč i na vysokém vrcholu postavili až tak velký televizní vysílač.

Mračna se po obloze stále honila, aniž by dala příležitost prťavým turistům spatřit něco v dáli, takže jsme z travnatého hřebene se skalkami, jež se od Kráĺovy hoĺi pomalu snižuje, nikdy moc neviděli. Martin poznamenal, že takovouhle viditelnost ještě nezažil, i když do hor jezdí celkem často.

Pěkný hřeben Nízkých Tater, jen by mohl být bez mraků. Takto v podstatě vypadaly vrcholy Stredné Hole, Orlové a Bartkové, které při cestě od východu následují Kráĺovu hoĺu.

Trochu netradiční rozcestník.

Z hřebene jsme za pár hodin sešli (chvíli docela prudkým klesáním divokým lesem s padlými stromy) a přes Ždiarské sedlo se mírným stoupáním dostali k první turistické útulně na cestě, nesoucí jméno Andrejcová. Na ubytování bylo poměrně brzo (asi půl páté) a síly stále dost, takže jsme se po krátké pauze vydali dál.

Chtěli jsme se ten den dostat až do sedla Priehyba, protože Martin, který před 10 lety hřebenovku šel, i když opačným směrem, říkal, že druhá část bude kolem Ďumbieru a Chopoku bude náročná, nedá se tam ani moc kde spát a měli bychom mít rezervu (i přes plán jít 5 dní).

Od útulny jsme tedy pokračovali mírným stoupáním. Mně však začalo nebýt moc dobře, a tak jsem pomalu zaostával. Začalo poprchávat, což se mi nelíbilo a bál jsem se většího deště. Návrh na vrácení do útulny však nebyl přijat.

Když jsme se klečí blížili k sedlu Priehybka, objevila se příčina zlé předtuchy. Uslyšeli jsme hromy. Útulna už byla docela daleko za námi, tak jsme se rozhodli dojít do sedla. Déšť přidal na síle. Než jsme došli, naše bundy promokly. Za vytrvalého bušení kapek jsme narychlo postavili Martinův stan (s tropikem naruby), ale mohli jsme se konečně schovat. Během hodiny se přes nás přehnala buřina.

Pohled na odcházející bouřku.

V té rychlosti jsme postavili stan naruby. :-)

Z rozcestník je věšák, ale ani ten nestačí, takže věcmi jsme obložili také malou skalku kousek od stanu.

Velmi rychle zbudované nouzové tábořiště. Ani jsme si při bouřce nevšimli, že se tu s námi ubytoval někdo jiný.

Když ty nejošklivější mraky přešly, bylo vidět i na Vysoké Tatry. Alespoň jednou za celý vandr.

Takto vypadal konec fronty, která nás "zalila".

Pohled na tábořiště ze shora.

Po bouřce bylo jasné, že tento den už se dál nedostaneme, a tak jsme si uvařili těstoviny a šli unaveni spát.

Druhý den putování byl vcelku nezajímavý. Stále byla zatažená obloha, navíc jsme povětšinou šli lesem, dost často ne úplně po hřebeni. Výjimkou byly vrcholy Velké Vápenice (hned za sedlem, kde jsme spali) a Zadné hoĺe.

Dopoledne svítilo i slunce a udělalo se celkem vedro, což se projevilo především při prudkém stoupání ze sedla Priehyba. Ukázalo se, že Slováci se s cestami moc nepářou a staví je kolmo na vrstevnice, takže v nich voda brzy vyhloubí koryto. Nahoře jsme spatřili stopy orkánu, padlé stromy byly naštěstí již většinou odklizeny.

Vcelku poklidným hřebenem jsme pokračovali, na chvíli se zastavili v útulně Ramža a k večeru dorazili až na Čertovicu, sedlo s malým turistickým střediskem ležící zhruba uprostřed Nízkých Tater. Se svými 1232 m n. m. sice není nejnižší v Nízkých Tatrách (Priehyba má 1190 m), ale zato je nejvyšším sedlem na Slovensku, kterým vede silnice.

Stále zatažená obloha a opar nedovolují pěkné výhledy, tak údolí, kde leží Liptovsko, není moc vidět.

Masiv Velkého Boku, který leží mimo hlavní hřeben.

Martin v útulně Ramža, kde jsme také nepřespali, ale rozhodli se dojít dál, protože poblíž Chopoku není nikde moc vhodné místo na přespání, obzvláště kvůli vodě.

Večerní vaření v sedle Čertovica u dolní stanice lanovky.

Nastal třetí den, naštěstí ne krizový. Čekalo nás totiž to nejzajímavější z hřebenovky a zároveň také nejdelší pochod, protože za Chopokem dlouho není vhodné místo pro spaní. Nakonec jsme toho ušli ještě víc, než jsme čekali a zase kvůli počasí.

Ráno od 8 jsme hnali nahoru, protože jsme měli málo vody a pramen na mapě nikde značen nebyl. Taky se z důvodu přemíry nízkých mraků a mlhy nebylo kam rozhlížet. Zachránila nás chata generála M. R. Štefánika. Hledaje v ní vodu, dali jsme si nakonec čokoládu. Voda byla k sehnání přímo u chaty.

Přestávka to byla vskutku vítaná, protože jsme stoupali dále a po chvíli jsme odbočili z hlavní trasy na Ďumbier, s 2043 metry nejvyšší horu Nízkých Tater. Jak jsme si užívali rozhledy, můžete vidět níže.

Poslední pohled na Čertovicu, než se definitivně zahalí do mraků.

Vrcholová fotka na Ďumbieru. Výhled přímo nádherný.

Alespoň Demänovská dolina se nám ukáže jako na dlani.

Tady nahoře bylo dost stezek vybudováno z velkých plochých balvanů, ať už vedly sutí nebo travnatým svahem. Normální pěšinky by jim tu nejspíš brzy odnesla voda a spousty turistických bot vynesených pomocí lanovky na Chopok.

Hřeben by byl jistě za lepších povětrnostních podmínek hezký, my z něho však neviděli velký kus ani na Chopoku, na jehož kamennou špičku jsme si vylezli.

Tak nám nezbylo než pokračovat po hřebeni, protože čekání na vyjasnění by způsobilo, že bychom neměli kde spát. Prošli jsme těsně kolem Dereše s 2004 metry, na níž si vylezl jen Martin, klesali a stoupali na Kotliskou a Chabenec. Odpoledne pomalu ubíhalo.

Chata pod vrcholem na Chopoku.

Na vrcholu Chopoku. Stále nemá člověk nikde nic šanci zahlédnout. :(

Až odpoledne při cestě po travnatých hřebenech se začalo lepšit počasí.

V dáli na nás mrkla vodní nádrž Liptovská Mara.

V mlze, která nás opět pohltila, jsme zahlédli i nějaké místní, jak po nás pokukují.

Přímo typický hřeben Nízkých Tater.

V dáli znovu Liptovská Mara.

Masiv Chabance (v dáli)

A uviděli jsme i kus Roháčů, krásně osvětlených pozdně odpoledním sluncem.

Jak se mraky neviditelnými silami trhaly, zamával nám i Chopok, jako by se chtěl vysmívat, že jsme na něm byli moc brzo.

Nastal pěkný večer a my na spaní vybrali Útulňu pod sedlo Ďurkovej, kousek od Chabence a pár desítek metrů pod hlavním hřebenem. Chtěli po nás sice 5 euro za noc, ale změnu oproti stanu jsme uvítali a ráno nám byl slíben i čaj. Já s Martinem bychom možná šli spát pod širák, nicméně foukal studený vítr, a tak jsme rádi vlezli do uzavřené útulny.

Podvečerní slunce čarovalo krásné pohledy do krajiny.

Pohled na štreku čtvrtého dne, v popředí Ďurková, v pozadí Latiborská a Velká hola.

Útulňa pod sedlem Ďurková, tam už jsme noc strávili. Zrovna tady chtěli 5 euro, ale ta trocha pohodlí nás zlákala. Nahoře v podkroví bylo spousta matrací, většina z nich už však obsazených unavenými turisty. Na vandr to byl luxus, u ohně tam sušili i boty.

Koberec z mraků stále pokrýval údolí, my si však užívali večerních pohledů, i když vítr přinášel zimu.

Sluncem osvětlené hřebeny sice nejsou moc extra, ale jelikož tak hezkou oblohu jsme ještě neměli, musel jsem je vyfotit.

Nálada po západu slunce

Ranní pohled na Rudohoří

Ostatní vandráci a nocležníci vstali dost brzo, nás musela v osm vyhánět správkyně útulny, ale měli jsme alespoň volný stůl na snídani.

Studánka poblíž útulny nám poskytla skvělou vodu na dlouhý pochod.

Tabulka u pramene. Kdyby byly podobné i zákony ... :-)

Brouk, jehož jméno už jsem zapomněl. Vypadá trochu jako střevlík.

Už večer při pohledu na mapu jsme zjistili, že nám z hřebene moc nezůstalo, rozhodně nic na dva dny. Tak jsme se rozhodli zkusit dojít do Donoval, jimiž Nízké Tatry končí, už tento den. Ráno navíc vypadalo moc pěkně, svítilo sluníčko, nicméně to se změnilo už po vyškrabání na hřeben.

Opět jsme pospíchali travnatým hřeben na západ a pak na jihozápad, tentokrát aby nám neujel v Donovalech bus. Navíc se počasí spíše zhoršovalo a na Velké Chochule (1753), kde jsme měli pozdní oběd, jsme si rozhledů neužili.

Nahoře na Ďurkové nás vítá opět trochu podmračená obloha.

Pohled zpět na Chabenec a kus hřebene ušlý den předtím.

Pohled na Velkou Chochulu z Košariska

V klínu mezi mraky a klečí jsou za oparem schované Donovaly, kam míříme. Foceno při sestupu z Prašivé.

Za Malou Chochulou nás čekalo dlouhé a v podstatě závěrečné klesání z hřebene, při němž nás osvěžila lehká sprška. Pak už naštěstí bylo lépe.

Hustou klečí a pěkným listnatým lesem jsme dorazili do Hiadelského sedla (cca 1100 m n. m.), kde jsme se rozhodli neobcházet kopec Kozí chrbát, vypadající skutečně jako kozí hřbet. Ukázalo se, že vylézt na něj prudkou a místy bahnitou lesní pěšinkou není žádná slast.

Masiv Prašivé z Kozího Chrbátu.

Hotely v Donovalech

Pohled z Kozího Chrbátu na cestu po loukách, jeden z posledních úseků našeho putování.

Na vrcholu je rezervace a vypadá to, že je co chránit.

Střevlík (tohle by měl být skutečně on, neboť krátce po vandru jsem si tak popsal fotku)

Pohled zpět na Kozí chrbát, který si opravdu zaslouží své jméno.

Kozí chrbát byl poslední vrchol, na nějž jsme vylezli. Dál byl už jen vcelku nezajímavý úsek po loukách a lesem s jedním menším stoupáním (ale po absolvování přechodu hřebene i to dalo zabrat). Naštvaly nás rozježděné lesní cesty nad Donovaly.

Do vesnice a turistického střediska jsme dorazili už po páté, ale autobus jel až v sedm. Alespoň jsme stihli nakoupit a odpočinout si.

Při čekání na autobus do Ružomberoka jsme se trochu rozvalili. Tedy, hlavně já. :-)

Ve městě jsme si dali pořádnou odměnu, totiž pizzu a jali se odvaliti na nádraží. Tentokrát jsme jeli vlakem EuroNight, který stavěl u Ostravy jen jednou a znaveni jsme usnuli i přes hlučné cikány ve vagónu.

Jak je jistě vidět, Nízké Tatry lze pro vandr jen doporučit, leč člověk si musí vybrat vhodnou dobu s dobrým počasím a mít štěstí. Třeba bude příště na jiných kopcích či horách lépe. :-)