Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

Nedostupné Ptačí skály

vydáno 18. března 2013 – napsal Rony – 5 komentářů

Původně to měla být lehká jarní lyžovačka, ale díky velkému oteplení v prvním březnovém týdnu a hlavně vše splachujícímu dešti zbyly ze sněhu v okolí Stožce jen torza. 
Běžky tak zůstaly dva dny zavřené v autě a my se procházeli krásnou zimní krajinou s předzvěstí blížícího se jara. Pluhem protažené cesty nás sice až k vysněnému cíli, kterým byly Ptačí skály v masívu Trojmezné hory a Plechého, nedovedly, přesto stojí průzkum tohoto území za krátkou zmínku. Zajímavé bylo sledování mnohých zvířecích stop, mezi kterými zřejmě nechyběly i stopy rysí a losí.

Do Haidmühle přes Nové Údolí

Už příjezd k Volarům a Stožci signalizuje, že běžky budou v autě jen na okrasu. Déšť smyl strojově projeté stopy a ty se staly nepoužitelnými. Stráň nad stožeckým nádražím je dokonce bez sněhu úplně. Po ubytování v penzionu, který vznikl přestavbou stožecké nádražní budovy, se vydáváme na odpolední obhlídku terénu. Několika kilometrová cesta do Nového Údolí jasně rozhoduje o tom, že zde budeme chodit jen pěšky.

Na pozdní oběd zaskakujeme do hotelu v Novém Údolí a po ujištění se, že odsud skutečně i v zimním období jezdí vlaky na Stožec každou hodinu, pokračujeme v klidu až do Haidmühle. Stejně jako při letním treku fotím zdejší mohutný kostel a také několik hezkých kamenných domů v jeho okolí. Počasí však dobrým fotkám moc nakloněno není, přestože se občas ukáže mezi mraky i slunce.

Zpět tedy využíváme zdejší lokálku, která nás zaveze přímo pod okna našeho penzionu.

Původně byla tato trať propojena přes Haidmühle do Bavor, ale po zatažení železné opony a vysídlení obyvatel jeho německou část demontovali. Opětovné vlakové propojení zatím zůstává ve stavu úvah a tak se v Novém Údolí můžete svést kousek směrem k německé hranici pouze vláčkovou drezínou a vystoupit po několika desítkách metrů na zastávce U tří bříz... Navštívit zde můžete také malé muzeum železnice, které je stylově umístěno do odstavených nákladních vozů.

Večer nám v penzionu zpříjemňuje promítání prastarých diapozitivů z Vysokých Tater a přechudu Rily. Hezké vzpomínání...

Nedaleko před Stožcem je na Mlýnském potoce Rybníček a malým ostrůvkem uprostřed.

Dostat se k břehu pro lepší kompozici fotky není lehké. Pod sněhem jsou skryty podmáčené prohlubně a každým krokem hrozí propadnutí.

Penzion přestavěný z nádražní budovy ve Stožci je útulný a levný.

Již první kroky dokazují, že po předchozích deštích mnoho ze sněhu nezbylo.

Jilm před Novým Údolím.

Bludný kámen.

Nové Údolí. Vpravo je vidět torzo běžkařské stopy.

V hotelu nás zahřeje grog, i když venku žádná zima není. Je stále těsně nad nulou.

Z Haidmühle vidíme nejprve věž kostela. Bití z ní k nám doléhá pravidelně každou čtvrthodinu.

Pohled k Studené Vltavě.

Pohled zpět do Čech k Oslinci a Václavově hoře (1 031m).

Údolí Studené Vltavy zdobí koruna vrcholových bučin Stožce (1 065m).

Haidmühle.

Věžní hodiny.

Kostel v Haidmühle je mohutný...

U česko-německých hranic.

Drezína k Třem břízám.

Muzeum ve vagónech je hned vedle vlakové zastávky, kde je konečná. V zimě je uzavřeno.

Za řekou je přírodní památka (PP) Spálený luh, údolní rašeliniště.

Neúspěšné výpady k Ptačím skalám

Ptačí skály

Ráno jedeme prvním vlakem v 9.37 zpět do Nového Údolí a definitivně se rozhodujeme o treku směrem k Ptačím skalám, s tím, že dojdeme kam to půjde. Mimo protažené cesty je totiž chůze ve sněhu bez sněžnic prakticky nemožná.

Červená turistická značka naštěstí protažena je a tak stoupáme k Schwarzenberskému kanálu a Rosenauerově nádrži bez potíží.

Cesta je čerstvě posypána asi 2cm sněhu a tak máme zábavu zajištěnou. Doprovází nás totiž spousta stop a my můžeme jen odhadovat jejich původce. Veverčí poskoky poznáme snadno, stejně tak otisk ptačí stopy, ale u určování dalších čerstvých stop všelijakých malých šelem jsme v pytli.

Před pár dny jsem četl, že v Německu žije jeden milion (!) mývalů a ti se dobře rozmnožují i u nás. Možná některé stopy jsou tady zrovna jeho, docela rád bych ho viděl.

Za sedlem mezi Špičákem a Kamennou nacházíme další zajímavé stopy. Jedny, čerstvé, by měly být rysí, protože která jiná čtyřnohá kočka by měla téměř metrový krok? Další, obří a staré, které přechází na několika místech cestu, mají velikost stopy koně. Dost pochybuji, že by šlo o jelena a docela se přikláním k názoru, že jde o stopy losí (viz článek v novinách). Ti ostatně byli vyfoceni koncem léta nedaleko Horní Plané a můžou sem skutečně v zimě migrovat.

Poslední úsek k Schwarzenberského kanálu jdeme po starých stopách lidských. Tady poznáváme, že mimo propluženou cestu se jde hodně špatně. Naštěstí pro nás nedaleko za kanálem zleva přichází nová cesta, která je protažena tak důkladně, že je prakticky bez sněhu. Rozhodujeme se pro ni a z červené značky odbočujeme. Pamatuji si z leteckých fotek map, že zde cesta okruhem obchází hřeben, míjí bývalou Polskou chatu a vrací se pod Ptačími skalami zpět k rozcestí Trojmezné a Třístoliční cesty.

Mírným stoupáním dosahujeme hřebene a kóty 1 000m. Kolem postupně mizí smrčiny zdecimované kůrovcem a začínají převládat buky. Hřejivé sluneční paprsky občas prohřejí naše těla a já tak uklízím přebytečnou bundu do batohu. Pod námi je široké údolí Stockého potoka. Sestupujeme k němu na dřevěný můstek a protože se blíží poledne, piknikujeme s výhledem ke skalám na nedalekém hřebenu. Kus výš (1 270m) by na něm měly být i Ptačí skály.

K nim míří i odbočka kousek za mostem a tak se radujeme, že se náš cíl blíží. Bohužel je radost předčasná. Po asi kilometrovém stoupání protažení cesty končí. Zkoušíme jít výš k bývalé Polské chatě, ale po pár krocích to vzdáváme. Raději se zkusíme vrátit na červenou značku a pokračovat vzhůru tudy.

Asi 2km se vracíme zpět, a to jen proto, abychom zjistili, že i tady je cesta protažena jen v délce 1km. Nedaleko za odbočkou TZ na Třístoličník znovu končíme.

Fotím aspoň vrchol Hochsteinu, skály v jeho okolí a vrcholový kříž. Zklamaně sestupujeme dolů a protože je dost času nechceme ještě do Nového Údolí. Potřetí tak procházíme nově vybudovanou cestu k Stockému potoku. Po necelých dvou hodinách opět přecházíme dřevěný most a pro změnu se dáváme vlevo po proudu potoka. Kolem je krásná krajina. Netrvá to dlouho a jsme u Schwarzenberského kanálu. Dobře protažená cesta pokračuje i kolem něho, ovšem jen směrem na Jelení vrchy a Stožec. Odhadujeme z mapy, že neuvízneme ve sněhem zapadané cestě a bez bázně jdeme dál kolem kanálu. Odněkud sem přece ten pluh musel vyjet...

S přibývajícími kilometry začínají bolet nožky. Přece jen je tohle první letošní delší trek a tak je těch 20km znát. Naštěstí už brzy sestupujeme po Ferdinandově cestě dolů, přímo do Stožce. Chvíli souběžně s námi vede lyžařská trasa z Jelení do Nového Údolí. Je měkká, protože i dnes je těsně nad nulou a ke svezení ani moc neláká.

Ve Stožci zajdeme ještě na polévku a laté kávu do restaurace U Pstruha. Pak už jen padnu zemdlený do postele. Bolí mě všechny kosti v těle...

Z Nového Údolí stoupáme po červené TZ po čerstvě napadaném sněhu.

Stop zvěře je na cestě mnoho. Některé upoutají naši pozornost víc. Je tohle stopa rysí?

Další mohutné stopy přiřazuji losům, kteří zde kolem Lipna často migrují.

Za Schwarzenberským kanálem a Rosenauerovo nádrží je cesta lépe protažena a my se nakonec dáváme vlevo ke Stockému potoku. Postupně mizí smrčiny a kolem přibývají mladé buky.

Stocký potok pramení nedaleko vrcholu Plechého (1 378m).

K Ptačím skalám bohužel nedohlédneme, ty jsou výš. Tyto skály jjsou nedaleko bývalé Polské chaty u kóty Jakubova chýše.

Ještě chvíli stoupáme úbočím vrcholu V pařezí (1 146m), kde je podle mapy také několik skalek. Prohrnutá cesta ale bohužel na hřebeni končí.

Zpět bučinou k červené TZ.

Hochstein od říčky Světlé.

Zimní obrazy.

Potřetí a naposledy procházíme spojnici mezi Světlou a Stockým potokem. Stop postupně přibylo.

Panorama údolí Stockého potoka.

Opět losí stopy.

Sestupujeme k Schwarzenberskému kanálu. Sníh z cest zmizel.

Na rozcestí je cesta protažeha jen k Jelením vrchům a tak na výběr nemáme. Je jasné, že dojdeme až do Stožce.

Schwarcenberský kanál.

Modrá TZ podchází Václavovu horu v mnoha zákrutách. Výhoda je, že jdeme stále po rovince.

Odrazy návějí.

Od Schwarzenberského kanálu sestupujeme do Stožce pohodlně po Ferdinandově cestě. Kolem je několik zajímavých skal ukrytých mezi smrčinou.

Balvan v Oslinci.

Nad Stožcem se válí mlhy. Svah, po kterém vede lyžařská stopa, je zcela holý.

Závodní tratě na Kubově Huti

Alespoň poslední den vyrážíme na běžky. Z webu Bílá stopa zjišťuji, že kolem Obrovce jsou čerstvě upraveny stopy s dobrou kvalitou a tak po odjezdu z penzionu míříme do Kubovo Hutě. Cestou jen doufáme, že nejde o nějaký vtip, protože i svahy Boubína jsou téměř holé.

Drápeme se z parkoviště škaredou ledovou cestou nahoru kolem sjezdovky. Pohled do lesa jen zvyšuje naše obavy. Kolem je jen špinavý černý sníh zasypaný jehličím, větvičkami a jiným "svinstvem" lesa. Po zdolání sta výškových metrů však kupodivu nastupujeme do čisté, dobře protažené stopy. Je docela zima a kolem se válí zbytky mlh. Máznu -3 až -8 a frčíme širokým lesním průsekem směrem k Světlé hoře.

Tady je kvalita stopy výrazně horší a tak okruh k Michlově Huti zavrhujeme. Sjíždíme jen na cestu k Lipce a odsud se hrabeme zase nazpět. Poprvé se dostávám k prameni Volyňky, ke kterému za pomoci hůlek sestupujeme. Devětsil již začíná prorážet postupně mizející ledový příkrov a dává vzpomenout na teplé jarní dny, které se nezadržitelně blíží.

Nad Kubovo Hutí se okolo mohutného Obrovce (1 146m) pravidelně obnovují závodní běžkařské okruhy, kterých jsme i my využili. Mimo vysoký les se jelo velmi dobře, v něm byla stopa zmrzlejší a hlavně zasypaná jehličím a větvičkami. Přesto jsme si poslední letošní jízdu užili.

Odbočka pod Světlou horou (1 123m) vede k cestě Lipka-Borova Lada a také k prameni Volyňky.

Pramen Volyňky.

Cedulka s nezbytným hrnkem. Po skvělém seriálu Vzhůru k pramenům je u nich zanechává kdekdo. Zde jsou hned čtyři, jen ten České televize jsme hledali marně...