Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

Naučné stezky v okolí Kašperských Hor

vydáno 29. června 2012 – napsal Rony – 6 komentářů

Zlatá horečka sice již dávno v Kašperských Horách odezněla, přesto stopy po dolování zůstávají v krajině stále patrné. Nejen Amálino údolí Zlatého potoka je protkáno mnoha štolami, z nichž do některých můžete díky novým Naučným stezkám a Vycházkovým okruhům nahlédnout. Dýchne na vás nejen historie minulých století, ale i řádně prochlazený vzduch vyvěrající z útrob podzemí. Různě propletených stezek je dnes sedm a my si většinu z nich postupně prošli.
Kašperské Hory jsou mimořádně zajímavým místem pro přírodu milovné turisty a nemusí je lákat jen nedaleký hrad Kašperk. 
Překvapit mohou i zvláštní kaplička v Pohorsku, zámeček v sousedním Záluží, Strašínská jeskyně a krásný barokní kostel, také ve Strašíně. 

mapka turistických okruhů

mapka z www.mapy.cz

VO Vlastivědný a VO Kolem pranýře za výhledy

VO-vycházkový okruh

Tyto dva okruhy se částečně překrývají. Oba dva VO míří z náměstí v Kašperských Horách souběžně se žlutou turistickou značkou Smetanovou ulicí, která vede k místnímu hřbitovu. Ulicí Mrtvých (Totengasse), jak byla dříve nazývána, jdeme kolem chátrající architektonické památky ze 17. století, barokního špýcharu.

Šprýchar je vícepatrová budova a sloužila pro ukládání a úschovu různých produktů. Do vyšších podlaží se často ukládalo lehčí zrno, nížeji těžší obilí. Sloužila však i k úschově ovoce, nářadí, odložených předmětů a v létě i k přespávání. Stávala mimo obydlí tak, aby byla dobře viditelná z domu a zároveň zabezpečena před ohněm.

Míjíme gotická muka ze 16. století a také kapličku sv. Michala z doby kolem roku 1800. Podcházíme i bývalé lázně, které v roce 1872 přestavěl sušický továrník B. Fürth na výrobu zápalek. Koncem I. světové války je získal obchodník F. Horrer, a zavedl výrobu proutěného nábytku a košíkářského zboží.

Z aleje vedoucí ke hřbitovu máme krásný výhled na královský hrad Kašperk a nedaleký vrch Sedlo (902 m) se zbytky keltského hradiště. Dobře viditelný je i Svatobor (845 m) nad Sušicí a také vesničky Opolenec a Tuškov. Jdeme kolem kaplička sv. Šebestiána z 18. století a naše pohledy už přitahuje raně gotický kostel sv. Mikuláše, jehož vznik se datuje před rok 1330. Uvnitř kostela se dochovaly malby ze 14. století a dřevěný malovaný strop z roku 1700. Vedle kostela stojí mešní kaple sv. Anny s barokním interiérem a nástěnnou malbou z roku 1757 od pražského barokního malíře J. Hagera. Návštěvu objektů si lze dohodnout se správcem hřbitova, snáze se dovnitř dostanete o letních víkendech.

My jen obcházíme kostel a pokračujeme po místním značení VO. To vede po cestě s výhledy západním směrem na krajinu hartmanicka. Přehlédneme i krajinu nad údolím Otavy s románsko-gotickým kostelem sv. Mořice na vrchu Mouřenci. Na křižovatce lesních cest vede odbočka z trasy k výhledu do údolí Otavy nad Rejštejnem a také ke zbytkům tzv. „Bílého domku“ na Klapperlu, který byl místem prázdninových pobytů spisovatele Karla Klostermanna. Jediná šipka (Klapperl) nás vede lesní cestou nad slunný sráz, kde to vzdáváme a vracíme se zpět.

Žluté značení VO Vlastivědný klesá k lesní kapli Panny Marie Pomocné z roku 1936 a přivedlo by nás do osady Rejštejn. Tam vede i červeně značený VO Kolem pranýře za výhledy. Podle mapy však hlavní trasa míří na hřeben k vrcholům Vinice a Šibeniční vrch, a proto bez značení stoupáme loukou plnou malých černých motýlků. Nepříliš znatelná cesta nás zanedlouho přivádí na výhledovou hřebenovku, odkud lze dohlédnout ke Zhůřské hoře a k Oblíku. Za pochodu fotím krásného otakárka feniklového. Za Šibeničním vrchem se v dávné minulosti provádělo právo hrdelní.

S výhledem na Kašperské Hory klesáme ke kamennému pranýři z roku 1630. Ten byl upravený v 19. století na Boží muka a přesunut sem z kašperskohorského náměstí.

Vracíme se kolem šprýcharu k náměstí a chladíme naše vedrem rozpálená těla ve vstupu do kostela. Z několika zdejších muzeí nás naláká Moto muzeum, které představuje mnoho motocyklů a jízdních kol sběratele Zdeňka Bálka. Zajímavý střešní prostor je plně využitý a my své návštěvy nelitujeme.

Radnice a hotel Kašperk.

Barokní šprýchar je významná památka ze 17.století.

Z dáli přitažená rozhledna na vrcholu Sedla. Určitě dobrý cíl pro turisty.

Hrad Kašperk je dominantou krajiny.

Kostel sv. Mikuláše.

Sluneční hodiny mají jednu výhodu. Nemusí je nikdo natahovat...

Kaple sv. Anny je zasvěcená ochranitelce rodiny a horníků, svaté Anně. Současná barokní podoba kaple pochází z roku 1757, samotné základy kaple však mohou být mnohem starší.

Pohled do údolí Otavy na špičku kostela sv. Mořice na Mouřenci.

V dáli modrá Svatobor a pod ním se bělá víska Opolenec.

Na stezce.

Pod Vinicí.

Otakárek fenyklový je jeden z našich nejkrásnějších molýlů.

Pohled směřujeme i na Amálino údolí, které nás zítra čeká.

Motýlků jsou kolem stovky...

Pod Šibeničním vrchem.

Kašperské Hory ze Šibeničního vrchu.

Boj o nektar...

Arciděkanský kostel sv. Markéty s gotickou trojlodní bazilikou z poloviny 14. století je hlavní dominantou města.

Pranýře byly v minulosti místem veřejného trestání a hanby. Připoutávali se k němu odsouzenci, kteří se dopustili trestných činů a přestupků, ale na něž se nevztahovaly hrdelní tresty. Vykonávaly se zde tělesné tresty jako mrskání, uříznutí uší, jazyka, useknutí ruky, vypálení cejchu apod. Na Šibeniční vrch byl tento pranýř přemístěn později.

Kostel sv. Markéty na náměstí.

Pohled do nitra kostela.

Muzeum historických motocyklů.

NS Stezka strážců hranice

Přesouváme se autem do Řetenic, kde jsme mezi hotelem Rosa a penzionem Bizoní dvůr upřednostnili levnější možnost. Večerní procházku věnujeme části další z naučných stezek.

NS Stezka strážců hranice prochází krásnou šumavskou krajinou, místy kde se již od středověku pohybovali obránci našich hranic. Trasa je 19,5 km dlouhá a vede po trase Kašperské Hory, Amálino údolí, Řetenice, Ždánov, hrad Kašperk, Kašperské Hory. My projdeme postupně během tří dnů její podstatnou část. I tato NS se různě míjí, a nebo vede souběžně s ostatními značenými stezkami. Tématicky je zaměřena na historii ostrahy hranice v západních a jihozápadních Čechách od středověku až po výstavbu opevnění čs. armády ve 30. letech 20. století a spuštění „železné opony“. Na informačních tabulích jsou zajímavé informace o vývoji ostrahy hranice a o životě lidí v pohraničí.

My stoupáme podél postupně slábnoucího toku Zlatého potoka a přicházíme k červené turistické značce. Ta přichází z nedalekého Královského kámenu (1 058 m) a míří ke Ždánovu a hradu Kašperk. Obracíme se a výletním tempem sestupujeme do Řetenic, kde si ještě fotím v zapadajícím slunci kapličku.

Ráno nejprve sestupujeme po NS Stezka strážců hranice do Amálina údolí.

O něm se můžete dočíst, že jde o přírodní rezervaci vyhlášenou v roce 1994 a tvoří ji část údolí Zlatého potoka ostře zaříznuté v rulových stráních. Rezervace chrání i skalní výchozy, suťová pole a vzácné a ohrožené druhy rostlin a živočichů. V oblasti je několik starých štol, ve kterých našli útočiště některé druhy netopýrů. Od roku 1961 je zde zřízená seismická stanice zaznamenávající až 4000 zemětřesení ročně po celé zeměkouli.

Za Plánským mlýnem nás dost vyděsí bizoni, kteří se schovávají před prudkým sluncem v zarostlém korytě potoka. Radostně si je fotíme a vůbec nás nenapadne, že se trochu mýlíme. Až pozdě večer naše tvrzení o uprchlých bizonech poopraví pan domácí z Bizoního dvora, že jde jen o skotský skot. Za bizony bychom museli o kousek výš k Červené, kde stádo skutečně je.

Pohodlná cesta se postupně vyrovnává, kolem se začínají zdvihat skály a my nedaleko pravostranného přítoku nahlížíme i do jednoho Řapíku. Info cedule nás poučuje o smyslu těchto obranných vojenských staveb, které ale nikdo nikdy ke svému původnímu účelu nepoužil.

Řetenice, Bizoní dvůr.

NS Strážců hranic.

Na červené značce pod Královským kámenem.

Kaple v Řetenici.

Pod Plánským mlýnem.

Skotský skot skrytý v korytě Zlatého potoka.

Řopík v plné kráse. Nad potokem přitékajícím zprava je jich hned několik.

Okolo je mnoho skal se zlatonosnou rudou.

Většina štol je zabezpečena mřížemi.

Tady, nedaleko štoly Naděje někdo pootočit rozcestník a může tak zmást mnoho poutníků. My pokračujeme stále po proudu Zlatého potoka a cesta je jasná.

NS Zlatokopů

Následují první štoly ve skalách a nás nedaleko rozcestí opouští NS Stezka strážců hranic.

Nedaleká štola Naděje má trochu jinou historii než ty ostatní. Jde totiž o jeden z nejmladších pokusů o těžbu zlata v Čechách. Štola na úpatí Suchého vrchu vznikla v letech 1989-1998 za účelem ověření zásob zdejšího zlata. Štola obsahuje celkem kolem 3 km chodeb, ale dnes je po několika metrech ukončena zazdívkou. Průzkumy ukázaly v centrální části ložiska výskyt až 64 g zlata v jedné tuně horniny. Těžbě, pro kterou se měla používat technologie kyanidového loužení zlatých rud a znamenala by tak vážné riziko pro zdejší přírodu, se podařilo zabránit společným tlakem občanských sdružení a města Kašperské Hory.

Přicházíme na cestu z Kašperských Hor do Červené. Tady jdeme k seismické stanici, ale ta je uzavřena a nic zajímavého nenabízí. Dáváme menší pauzu a přemýšlíme kudy vede NS dál. Stanice uzavírá stezku kolem potoka a značení chybí. Díky tomu, že to zde trochu znám, jdeme po asfaltce nad oplocení a podle něho se vracíme ke Zlatému potoku. Nad hlavami se střídají skály z nichž jsou mnohé protkány dlouhými štolami. Většina z nich je uzavřena, ale najde se pár štol, které si můžeme prohlédnout i zevnitř. Bohužel jsem si zapomněl vzít čelovku a tak postupujeme do masívu jednou z nich jenom díky blikajícímu blesku mého Nikonu. Kolem potoka jsou vidět stopy nejen po dolování zlatonosného křemene, ale i po jeho rozemílání v mlýnech, kterých zde dříve stávaly desítky.

Protože se chceme dostat i na horní část NS, jdeme zkratkou šikmo vzhůru po nově upravené cestě. Po pár stech metrech se zleva z údolí napojuje i druhá větev NS Zlatokopů a my se dostáváme pod Liščí vrch. Chvíli se navzájem pozorujeme s místním srncem a potom už po značce uhybáme mírně vpravo. V lese pod námi je spousta ohražených a zabezpečených štol, ze kterých v ostrém slunci stoupá ven pára a dýchá chlad. Některé ze vchodů tak vypadají, že je hlídají duchové.

U skalního ostruhu marně hledám velký seník, který se kdysi stával naším útočištěm a kde jsme přespávali. Teprve po delším tápání nacházíme několik mechem zarostlých zbytků klád a kusy eternitu ze střechy. Původně jsem chtěl tento již neexistující seník využít k přespání i dnes, nakonec mě od toho odvrátila nejistá předpoveď počasí. Náhradní ubytování by nám tu musely poskatnout štoly se svými duchy.

Značená NS dále klesá zpět ke Zlatému potoku, my se ale vracíme do Kašperských Hor a k tomu nám lépe poslouží cesta vedoucí po okraji lesa pod Liščím vrchem. Po ní se dostáváme bezpečně nad Kašperské Hory, znovu na NS Stezka strážců hranice.

Z Kašperských Hor jedeme před čtvrtou odpolední zpět do Řetenic. Je vedro a tak původně plánovanou cestu naučnou stezkou Přes Nebe a Peklo na Ždánov raději vynecháme.

Pohled na zabetonovanou štolu Naděje. Zprůchodnit aspoň její část by jistě přitáhlo mnoho dalších nadšenců.

Celkový pohled na štolu Naděje.

Nahlížíme do areálu seismické stanice.

Štoly nad Zlatým potokem.

Některé štoly nejsou bezpečné jako tato, protože v nich mohou být propasti a tak bych nedoporučoval vstupovat do nich bez řádného světla.

Na horní NS Zlatokopů, která vede pod Liščí vrch (794 m).

Sejpy na Liščím vrchu.

Srnec nás ostražitě pozoruje, stihnu jen pár fotek.

Zde jsou okolo štol i ohrady. Je to hlavně proto, že většina z nich míří do podzemí.

Jako by vchod ke zlatému pokladu, ukrytému hluboko v podzemí hlídali duchové.

Ze skalního ochozu vidíme protější Lídlovský kopec.

Liščí vrch poskytne i výhled ke Kašperským Horám.

Opět na náměstí...

Zchladit se jdeme tentokrát do obchůdku řezbáře a já si kupuji jednoho brouka. Dávám mu pracovní jméno kůrovec a doufám, že se mi doma moc nepřemnoží a nevyžere z pokoje všechno dřevo.

Osvěžit se můžeme i v místní kašně.

Informační cedule jsou vkusně rozmístěny mezi cestou a kostelem na náměstí.

Neznačený okruh přes vršek V Lískách

Večer máme čas projít si i okolí Řetenice. Podle mapy vede zajímavě cesta kolem vrchu V Lískách (914 m) a tak se na ni vydáváme. Obcházíme holý kopec a mírně klesáme k opuštěnému domku nad Zlatým potokem. Naše cesta vlastně kopíruje ranní trek do Amálina údolí s tím, že jsme o sto metrů výš. Za domem se dáváme vpravo a delším, prudším stoupáním zdoláváme postupně výškové metry. Intuice nás dovádí na loučku pod samotný vrchol. Na něm je krátký skalnatý hřebínek a opět vynikající rozhled po okolí. Sestup po čerstvě pokosené louce nás přivádí zpět do Řetenice.

Panorama Řetenice s kapličkou a hotelem Rosa.

Večer se jdeme projít kolem vršku V Lískách.

Nebeské hodiny ukazují o víc než je ve skutečnosti a my tak máme dost času na to, abychom vylezli na samotný vrchol.

Vrchol V Lískách.

Pohled k loukám pod Suchým vrchem, kde se pase stádečko skotského skotu.

VO Šumavskými vesnicemi

Třetí den si vybíráme okruh šumavskými vesnicemi, Tuškovem a Opolincem. Tuškov (dříve Duschowitz), stejně jako víska Opolenec (Oppelitz) leží v 640 m. První zmínka pochází z roku 1436, později se staly součástí panství hradu Kašperk a od roku 1584 náleží k majetku města Kašperské Hory. Dnes je zde k vidění především chov koní, ovcí a dalších domácích zvířat.

Do Tuškova přijíždíme z Kašperských Hor autem a tak začínáme rovnou příjemnou lesní cestou. Ta nás vede vyhlídkovou cestou, kdy vidíme nám již známé vrchy Vinice a Šibeniční vrch. U osady Opolenec stojí kaplička s lidovými malbami z 30. let minulého století. Krásně zachovalé jsou zdejší domky. Na návsi procházíme kolem kaple Archanděla Michaela a pokračujeme polní cestou vzhůru. Tady je dobře vidět na údolí horní Otavy, kde se zvedá Radkovský vrch a masiv hory Křemelné (1125 m). Vlevo je potom vrch Spálený a na horizontu za Srním Oblík a Jezerní hřbet. Nad údolím Otavy se tyčí kopec Maierstein a východně od něj vidíme osadu Kozí Hřbety a ohromný masív Huťské hory (1187 m).

Překračujeme po VO cestu z Kašperských Hor do Dlouhé vsi a pěkným lesem postupně stoupáme ke Kašperku. Tam míří souběžná NS Stezka strážců hranice, náš okruh ale uhýbá vpravo a klesá lesem k Opolineckému potoku. Nad ním vede nově upravená cesta směrem k Tuškovu a tak se po ní vydáváme. Přicházíme pohodlně až před ves, kde se musíme vyhnout oplocenému ovčímu výběhu.

Neděli jsme si vyhradili na VO šumavskými vesnicemi.

Přícho sice nevěstí nic pěkného, ale opak je pravdou. Víska je upravena a zdejší domy si zachovaly svoji tvář z minulých století. Určitě Opolenec stojí za návštěvu.

Kaplička před vesnicí.

Chviklu se cítíme jako u Amazonky.

Po druhé světové válce bylo všechno obyvatelstvo vyhnáno a domky přiděleny jiným občanům. Ty jim byly posléze znovu zabaveny v důsledku kolektivizace. Vesnice se pak stala ubytovnou pro zaměstance nově vznikajících Státních statků. Později se vesnice začala vylidňovat a až na přelomu 60. a 70. let začali Opolenec zachraňovat chalupáři. Nejdřív si stavení pronajímali, později je začali i kupovat a vesnice se začala opět zvelebovat.

Stoupání k Borovině skýtá výhledy na Šumavu i na kostel sv. Mikuláše, kde jsme byli před dvěma dny.

VO Na Kašperk jinak

VO Přes Nebe a Peklo na Ždánov

Těchto stezek jsme se jen dotkli, pokud se o nich chcete dovědět více, klikněte na

odkaz

Zajímavosti v okolí Nezdic a Strašína

Kaple v Pohorsku

Při návratu domů přejíždíme autem sedlo u Žlíbku a v Nezdicích na Šumavě odbočujeme do Pohorska. Tady si fotíme zajímavou kapli, která byla nově postavena a vysvěcena 4.7. 2001. Ta původní byla zbourána zřejmě po 1.světové válce. Jako náhrada měla být v roce 1936 postavena kaple nová, ale stavba tehdy nebyla realizována.

Kaplička v Pohorsku v celé své kráse.

Zámeček v Záluží

Asi kilometr jdeme pěšky z Pohorska k Záluží. Zdejší zámeček připomíná Hlubokou a psal o něm i Karel Klostermann v povídce Prázdniny na Šumavě. Zámeček byl do roku 1946 majetkem rodu Lambergů a po znárodnění připadl Státním lesům, kdy zde bývaly kanceláře a byt fořta. Později se ze zámečku stala hájovna. Dnes je v soukromém vlastnictví a opravený slouží jako penzion.

Zámeček v Záluží byl kdysi hájovnou. Dnes zde můžete využít služeb penzionu.

Strašínská jeskyně

Od Nezdic na Šumavě je to do Strašína kousek a tak za pár minut stojíme u nevelkého kopce Na Palových, který v sobě skrývá jednu zvláštnost. Strašínskou jeskyni s jezírkem a pozoruhodnými mísovitými a hrncovitými prohlubněmi ve stropu. Jde o jedinou větší krasovou jeskyni v systému Sušicko-Strakonických vápenců a proto byla vyhlášena za chráněné území.

Místní od nepaměti věděli, že na úpatí vrchu je těsný otvor směřující do nitra vápencové skály. Stará pověst tvrdila, že jde o chodbu ústící až v 10 kilometrů vzdáleném hradu Rabí.

Později zde byl založen lom a otvor byl odstřely rozšířen do dnešní podoby. Tím byla zjištěna velká krasová jeskyně, kterou poprvé popsal roku 1854 geolog Viktor Leopold von Zepharovich.

Později, v roce 1936 podnikatel F. Krejza založil v jeskyni důl František. Hlavní síň jeskyně byla zajištěna výdřevou a osazena jednoduchým schodištěm. Byl zde dobýván limonit, obsažený ve vápencích. Nejčistější polohy limonitů obsahovaly až 44 procent železa a tato surovina byla dodávána do hutí. Těžba však byla ukončena již pár měsíců po zahájení.

Vstupním otvorem, který je 6 m široký a téměř 2 m vysoký, dohlédneme do hlavní jeskyně. Ta se svažuje k severu a v nejhlubším místě je podzemní jezírko. Za ním jeskyně pokračuje k severu menšími prostorami, zatímco na západ vede poměrně široká chodba v délce asi 60 m. Na východní stranu se na síň napojují dvě chodbičky, které vedou do více než 80 m dlouhého labyrintu těsných plazivek, místy se rozšiřujících do malých síněk. Celková délka jeskynních prostor je asi 200 m. Krápníková výzdoba zde bohužel chybí.

Dnes je jeskyně uzavřena a nepřístupná veřejnosti, ale uvažuje se o jejím zpřístupnění.

Koncem 80-tých let jsme do ní podnikli od trampům dobře známého žichovického jezírka celodenní výpravu a se silnou vojenskou svítilnou prošli přístupnou část. O bočních chodbách jsme nevěděli a ty tak unikli naší pozornosti.

Tahle cedule u Strašínské jeskyně nás trochu zmátla a tak jsme postupovali do svahu nad skály, abychom se oklikou vrátili zase zpět. Podle vyšlapané stezky jsme nebyli sami.

Hlavní vchod je ukrytý o kousek dál a musí se popojít po cestě směrem k oplocené louce.

Kostel Narození Panny Marie ve Strašíně

Barokní kostel byl postaven v letech 1736 až 1739 na základech kostela v románském slohu z roku 1369 v blízkosti zaniklého hradiště. Podle legendy ho chtěli obyvatelé Strašína postavit na úplně jiném místě, na vršku Vůsí, ale tajemná sílá veškeré jejich úsilí mařila, když stále přemisťovala stavbu na kopec Hůrka. Za několik dní zde zahřmělo, otevřelo se nebe a všichni uviděli Pannu Marii, jak přenáší kameny. Nezbývalo proto nic jiného, než splnit přání Matky Boží.

V 16.století se zdejšímu knězi opět zjevila Panna Marie s Ježíškem v náručí a prstem vytlačila v kameni důlek. Zajímavé je, že v tomto důlku, který má skutečně rozměry prstu, je stále voda s údajně léčivými účinky.

Strašínský kostel skrývá i další tajemství. V knize Šumava tajemná uvádí Veronika Rubínková, že se u křížku pod kostelem zjevuje bílý přízrak, který se promění v bílou holubici, třikrát oblétne kostel a zase zmizí.

Klid a tajemno tohoto místa zasáhlo i nás a tak jsme mlčky procházeli pod mohutnými červenými zdmi kostela a vnímali duchovní sílu tohoto místa.

Poslední naší zastávkou je kostel Narození Panny Marie.

Je sice trochu pod mrakem, ale přesto fotky vycházejí dobře. Tenhle kostel je dost fotogenický...