Na špičkách Dolomit

Na špičkách Dolomit

Někdo jezdí na dovolenou k moři, někdo na Lipno a někdo si nejraději odpočine vysokohorskou turistikou. Já se hlásím k té poslední skupince, a tak se každý rok těším na týdenní pobyt v Alpách. V roce 2007 jsme byli s prachatickými turisty v Dolomitech.

Po krásné noci strávené v autobuse nás brzy ráno přivítalo městečko Brixen. Rozespallýma očima jsme zhlédli dům K. H. Borovského (co mi to jméno jen připomíná...) a pokračovali dále absolvovat první výšlap na plochý vrchol M. Telegrapho.

Tak do této krásná krajiny odvezli našeho Havlíčka.

Pohled na Brixen cestou na Telegrapho.

Plochý vrchol Telegrapha.

Na ubytování v Canazei nás pak překvapili bohatou večeří, která nám vždy dodávala sil na příští den. V neděli na nás čekala krásná vyhlídková trasa okolo skupiny Sasso Lungo.

Sedlo Sella Joche a vysoké skály skupiny Sasso Lungo.

Takových nádherných panoramatickách výhledů jsme měli cestou kolem skupiny Sasso Lungo mnoho.

Ani nepotřebujeme samospoušť, abychom se dokázali vyfotit.

Další den jsme poznali drsné skály skupiny Rosengarten. Tam jsem také zjistil, že vypití piva ve dvou tisících metrech nad mořem pořádně zamotá hlavu :).

Chata Ciampedie v Rosengartenu.

Mohutný masiv Kesselkogelu.

Cestou dolů z vrcholů Rosengartenu. Zleva Sasso Lungo, skupina Sella a Pitz Boé.

V úterý pro nás Standa Šťastný vymyslel trasu, díky níž jsme poznali, jak se dělaly zákopy za první světové války v Alpách, a to dokonce i na vrcholu Cima Bocche. Počasí už sice nebylo tak ideální jako předchozí dny, přesto to stálo za to. A aspoň si člověk rád připomene Faradayovu klec, když se blíží bouře a on je v lanovce.

Počasí vždy vlídné nebylo, při výšlapu na Cimu Bocche se blížila bouřka.

A v sedle foukal prudce vítr.

Ačkoliv byl odpočinkový den s volným programem, my s taťkou jsme nelenili a vydali jsme se od našeho bydliště na vrchol Col Ombert. Bylo asi nejlepší počasí, obloha po bouřce vyčištěná, škoda toho nevyužít. A konečně se mi podařilo udělat 360° panorama.

360° panoramatický snímek vyfocený z Col Ombertu. Zleva Pitz Boé a skupina Marmolady a další vrcholy už si nepamatuju.

Už byl čtvrtek, ale po únavě ani stopy. Tento den jsme byli vyvezeni lanovkou na měsíc. Nebo aspoň se nám to tak zdálo, protože cesta na vrchol Cima di Fradusta vedla přes velkou bezútěšnou náhorní plošinu, kde téměř nic nerostlo a všude byla jen suť.

Chata Rosetta v měsíční krajině.

Pod vrcholem Cimy Fradusty se ještě z posledních sil drží ledovec.

Poslední dolomitskou tůru jsme absolvovali ve skupině Latemar. Tam jsme poznali, že ne každý vrchol se dá zvládnout téměř bez výbavy a radši jsme šli s ostatními na Cima di Valbona.

Nádherné jezírko cestou na Latemar.

Madona ve skalách v Latemaru.

Ano, i na tuto osamělou skálu půjdeme.

Stejně jako příjezd měl zpestření, i odjezd podstatně protáhla návštěva rozlehlého jezera Lago di Garda, kde to bylo skoro jako u moře (jen ta voda nebyla slaná). Vykoupaní, ale stejně přehřátí z vedra jsme jeli domů, kam jsme dorazili těsně po půlnoci.

Poslední den jsme se měli jako u moře. Jen ty vlny byly trochu menší.

S Alpami se rozloučím fotkou naší skupiny a krásnou alpskou květenou.

Naše skupina ještě nabitá energií před dlouhou túrou.

Alpská kytička ve skalní škvíře.

Hodnocení článku

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Paulie

Paulie

Ahoj! Jsem už pěkných pár let oficiálně matfyzák, ale duší jsem jím mnohem delší dobu. Momentálně z části učím, z části bádám a z části studuji. Baví mě čtení a různé sporty: hlavně běhání, jízda na kole a v neposlední řadě i horská turistika.

Jestli mě chcete kontaktovat, tak napište na paulie (zamotáč) atrey.karlin.mff.cuni.cz.

Přidat komentář

Komentáře

HoHo

6. dubna 2009 21:12

HoHo říká

pěknej článek o dovolené, na kterou rád vzpomínam... ostatně jako na všechny dovolené s prachtickými turisty na týden v Alpách....

Sportem ku zdraví a trvalé invaliditě

Japo

6. dubna 2009 23:23

Japo říká

Jo, já taky, asi postupně napíšu o všech + ještě možná i něco o jednodenních výletech.

"Naděje je jako bumerang: vždycky se vrátí."

HoHo

7. dubna 2009 15:30

HoHo říká

tak to už se těšim... aspoň bude co číst...

Sportem ku zdraví a trvalé invaliditě

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.