Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

Na samotě u Prášil

vydáno 22. října 2014 – napsal Rony – 1 komentář

Barevně vděčný podzim se konečně začal naplno projevovat a tak nebylo divu, že říjnové babí léto a inverze vyhnalo do hor Šumavy úplné davy. Naše volba padla tentokrát na Prášily, kde se podařilo na poslední chvíli sehnat skromné a levné ubytování v prastaré, bytelné chalupě U Jakuba, která se pyšní velmi zajímavou historií.
Stylově jsme začali výstupem na Slunečnou, abychom si v pátek schované slunce udobřili. Díky tomu už další výstupy na Poledník, Jezerní hřbet, k Oblíku i zbytkům vojskem kdysi odstřelené Hauswaldské kaple doprovázelo nádherné, teplé počasí.

Slunečná (996 m n. m.)

mapka Slunečná

První den jsme měli původně v plánu dojít od Vysokých lávek k soutoku Křemelné se Slatinným potokem, ale tenhle optimistický cíl nakonec vzdáváme. I. zóna je plná popadaných stromů, velkých poničených ploch kůrovcem a přes les k němu dojít bez rizika nelze. A protože ani sestup k mostu přes Křemelnou cestu neukazuje, jedeme se nejprve ubytovat.

Času není nazbyt, stmívá se již po šesté a tak volíme náhradní plán - skalnatý vrchol Slunečné. Autem jedeme k odbočce turistické značky, která míří pod horu Slunečnou, odkud pokračuje nezadržitelně až do údolí Křemelné k Stodůleckému mostu. My po značce jdeme jen krátce, neboť lesní cesta mířící vzhůru k vrcholu je pro nás jasnou pobídkou. Smrčiny pozvolna ustupují vzrostlým bukům, které osvěžují okolí ostře okrovou barvou listů. Objevuje se mnoho balvanů a především vysoká vrcholová skála. Z ní bohužel mnou slibovaný výhled na Prášily chybí. Aplikace v mobilu ukazuje, že jsme nedaleko vrcholu, na kterém za chvilku najdeme vrcholovou tyč.

Průsekem lesa sestupujeme k jihu, brzy se ale z těžbou narušených smrčin znovu vracíme na původní výstupovou cestu. Ještě zvolíme krátkou odbočku k mýtině U Zettla, kde nás tudy procházející cesta vyplivne nedaleko zaparkovaného auta.

V Prášilech si prohlížíme již odkvetlou botanickou zahradu, povalující se bizony americké a také čiperného burunduka, kterému naše přítomnost zjevně dělá radost.

Na chalupě U Jakuba je večer docela živo. Předčasně jsme se radovali, že budeme v celé obrovské budově sami. Kolem už je plno aut s pražskou poznávací značkou a obsazená je i kuchyňka. To naštěstí nevadí, protože od bizonů jsme zamířili rovnou na večeři do hospody.

Kamenná stěna na vrcholu Slunečné.

...

...

...

Vymalováno!

Bučiny pod vrcholem Slunečné.

...

Houbička.

Penzion U Jakuba vykazuje méně komfortu a o to více historie. Uvnitř je starobylé schodiště se zábradlím, po kterém stoupáme do pokoje č. 8 až pod krov.

Bizoni američtí jsou spolu s malou botanickou zahradou pozvánkou k malé večerní procházce.

Jen vytrvalé bylinky kvetou ještě v říjnu.

Váchal je spolu s Klostermannem a Stiffterem známý inspirací šumavskou přírodou. Jeho velká kniha dřevorytů je unikátním dílem. To mohu potvrdit, neboť vlastním její neméně velkou kopii, samozřejmě již tištěnou na silném papíru.

V botanické zahradě najdete i malou ZOO ohrádku.

Butunduk je tak čiperný, že je téměř nemožné ho zachytit v klidu. Nepostojí ani vteřinku.

Magii večera vnímáme malým čtvercovým okénkem. Ráno jím budou dovnitř proudit první paprsky slunce.

Z Poledníku na Jezerní hřbet

mapka Poledník

Měkké nízké slunce ráno tak kouzelně prosvětluje pastelové barvy stromů, že je radost fotit. Již před devátou je teplo a jen občasný závan chladného nočního vzduchu, co zůstal utopený v údolí Prášilského potoka, připomene rychle postupující podzim. Krásnou krajinou se jako rychlý had proplétá bystřina pramenící ve slatích Alte Schwelle, kousek za hranicemi pod horou Schreuereckberg.

U Frantova mostu nás čeká malé překvapení. Věděl jsem o tom, že trasa zelené značky na Poledník bývá od 16.11. do 15.7. každoročně uzavřena, ale zde čteme dobu jinou, 1.10. - 30.6. Důvod obvyklý. Přítomnost tetřeva, který nemá býti rušen. Nechci se znovu dlouze rozepisovat o zbytečnosti tohoto opatření, soudný člověk si obrázek o mnoha nesmyslných zákazech omezujících pohyb turistů v národním parku vytvořil již dávno sám. Tento je jedním z nich. V devadesátých letech jsem zde mnohokrát v zimě projížděl při přejezdech Šumavy na běžkách a nikdy o tetřeva ani nezavadil. Pokud zde opravdu jsou, mají v okolí nekonečné plochy bez rušení, jestli o ně vůbec stojí.

Stoupáme dlouze zprvu zdravým lesem, později stále více prořídlým, kdy jsou kolem ponechané poražené smrky napadené a zlikvidované kůrovcem. Za rozcestníkem U Bývalé roty přichází od Prášil cesta, která je vlastně zkratkou. Její využití znamená vzdát se hezkého úseku kolem Prášilského potoka.

Míjíme upravený pramen a stále víc se ohlížíme za sebe, kde začínají výhledy na nejvyšší horu Šumavy Velký Javor (1 456 m n. m.). Zanedlouho se vlevo od nás mezi pahýly smrků objevuje i dominantní rozhledna na vrcholu Polední hory (1 315 m n. m.). Nahoře u odbočky k Zážitkové cestě zjišťujeme, že k Frantovo mostu je zákaz až od 15.11. Tak si vyberte...

Zážitková cesta nám má dokázat, jak rychle příroda regeneruje. Bohužel i po více než 10 letech po totálním zničení vzrostlého lesa není vidět nic než vývraty, pahýly a popadané stromy. Chaos kalamity. Ano, i pár mladých smrčků, které ale slunce většinou spálí dříve, než dorostou.

Rozhledna Poledník je přesto atraktivním cílem a dnes je pod ní obzvlášť živo. Po cestě jezdí sem a tam čtyřkolka, a volné prostranství plní několik plzeňských hasičských sborů. Cvičné slaňování z rozhledny pozorujeme v přímém přenosu. Přesto měla kdysi rozhledna namále. Uvažovalo se o úplném odstranění celé stavby, která sloužila vojenským účelům, a dle mnohých přírodu chránících aktivistů hyzdila neporušenost šumavské přírody. Nakonec byly odstraněny jen okolní budovy a rozhledna dnes přitahuje davy přesného cíle milovných turistů. Zde především cykloturistů, kteří jasně převažují.

Ráno fotím nádherný výhled z malého střešního okénka pokoje.

Chalupa U Jakuba. Je patrné, že se blíží zima. Na Šumavě nikdy nevíte, kdy propukne naplno.

Vítr serval listí z okolních stromů a žene je kolem jako hejno vran.

Prášily se změnily k lepšímu. Zmizely torza padajících budov a vyrostly krásné a historii nepopírající domy.

...

Cesta kolem Prášilského potoka vede krásnou krajinou.

...

...

...

Jezerní hřbet. To ještě netušíme, že se po něm projdeme.

...

Prášilský potok.

...

...

Vrchol Ždánidel na dosah. Zrovna dnes se na vrchol l. zónou NP pořádá další výstup s průvodcem divočinou. My ušetříme 230 korun a užijeme si ji též.

Divočina není Čína, zde jste sami, jediní na světě...

Vzhůru za souškami a výhledy. Z této cesty na Poledník byl dříve vidět Javor, jinak nic. Okolí stínila zrakem neprostupná hradba vysokých zdravých stromů.

Upravený pramen nedaleko bývalé roty pohraniční stráže.

Průhledy...

Ani život těch největších a nejsilnějších velikánů není nekonečný. Někdy stačí jen málo, pár desítek malých broučků...

...

:((

Tak tahle Zážitková cesta se jaksi nepovidla. Po mladých smrčkách, kteří vyrůstají ve skrytu padlých starých velikánů, ani vidu ani slechu. Nebo snad nějaké vidíte? Stromy zmizely, šišky zmizely, semena zmizely...Příroda má dost času, my se budeme muset spokojit s podobnými zážitky jako je tento.

Ale možná se opravdu někdo podobnými pohledy kochá.

V bufetu nás naláká nabídka čočkové polévky a čerstvých koláčků. Sice s sebou pro jistotu táhneme své zásoby, linoucí se vůni ale nejde odolat. Než vylezeme na vysokou výhledovou plošinu, můžeme se pokochat malou výstavkou spojařské techniky. U té jsem nakonec na Slovanech v Plzni sloužil i já. Jakže se to jmenovala ona skříňová vétřieska? Radiostanice R 118? Tady v místnosti je pouze rds malá přenosná a k tomu dva polní telefony, které se nám bohužel točením kličky zprovoznit nepodařilo, přestože dráty mezi nimi nataženy jsou..

Rozhledy jsou trochu zastřeny oparem, panuje inverze a hluboko pod horami zůstala šlehačka husté šedobílé mlhy. Okolní hory jsou vidět dobře a tak počítáme ty, na nichž již spočinula naše noha. Javorná, Křemelná, Huťská hora, Javorník, Luzný, Roklan, Falkenštejn, Javor, Polom, Ždánidla, Můstek, Sokol, a mnoho dalších. Několik jich může přibýt dnes. Máme totiž v plánu pokusit se, namísto klasického sestupu po červené přes Prášilské jezero, o průstup Jezerním hřbetem. Především nás láká z Poledníku dobře viditelný kamenitý vrcholek, který celý dlouhý hřeben ukončuje.

...

Staré rozmanité kamenné rozhledny jsou krásné, ale i tato má něco do sebe.

Slaňování musí být dobrá zábava. Čekal jsem, že budou hasiči šplhat po laně i nahoru, ale marně. To asi spoléhají na svůj žebřík.

Radiostanice tvoří čásr expozice ve jednou z pater. Další zůstávají nevyužity, potřebovaly by zatraktivnit nějakou výstavkou. Prostoru je dost.

Tady osel, tady osel, je tam hlávka? Příjem...

Hraniční hory měly tu čest poznat sílu lýkožrouta smrkového jako první.

...

Roklaní hlavy proti slunci trochu zanikají, přesto z vrcholu rozhledny patří jeden z prvních pohledů jim.

Hřeben plochého Poledníku se svažuje ke Skalce (1 238 m n. m.). Bohužel díky l. zóně, která tady už nic nezachrání, je krásný výhled na Prášilské jezero problematický.

Schachtenhausriegerl (1 168 m n. m.) jsem identifikoval po značném úsilí. V pozadí Falkenstein a Velký Javor (1 456 m n. m.).

Nebýt v devadesátých letech vysazených stromů, byla Šumava v této části zralá jen na černobílé foto. V pozadí vlevo Gross Arber-Velký Javor a Falkenstein, který se v Bavorsku kácením napadených stromů kůrovcem snaží uchránit před osudem sousední Plesné.

Pohled přes Zlatý stoleček a Polom k Špičáku.

Ždánidla.

Za Novou Studnicí (1 239 m n. m.) se bělá vzdálený královský hrad Kašperk.

Opět slaňování, tentokrát děravým roštem ochozu.

Vzadu vystupuje hřeben Křemelné (1 125 m n. m.).

Šumava je magickým místem, přestože zde nenajdete žádné kilometrové výstupy ani strmé štíty. Její kouzlo tkví v něčem jiném.

Bavorsko utopené v inverzní mlze.

Takhle původně vypadal celý areál radarové věže. A tak jsem ho i v roce 1990 zažil. Na výhledovou plošinu se lezlo po přistaveném žebříku. Ale i dnes je poslední úsek nahoru velmi strmý.

U nejvyššího bodu Polední hory stojí velký kříž.

První pokus o co nejjednodušší postup na Jezerní hřeben vezme za své již v počátku. Jasná linie průseku je přerušena několika padlými stromy a ozdobena cedulkou l. zóny! Ta podle dostupných map zde sice být nemá, přesto ustupujeme od svého záměru. Když už se pomalu a neradi smiřujeme s tím, že se nahoru nedostaneme, objeví se šikmo svahem pohodlná cesta vzhůru až na hřeben. Okamžitě opouštíme červenou značku a s výhledy na protilehlý svah Skalky a Prášilské jezero zdoláváme nepříliš dlouhé stoupání. Chvilku zastavujeme u velkého, kupodivu nezamčeného posedu, a pak směřujeme podmáčeným terénem mezi vrcholky Jezerního hřbetu k nejvyšší Jezernici (1 266 m n. m.). Od ní pokračujeme vyšlapanou stopou k Nové Studnici (1 239 m n. m.). Suché stromy kolem nás nyní nebezpečné nejsou, ale v případě silnějšího větru bych cestu nedoporučoval. Nikdy nevíte, co vám padne na hlavu. Když za vrcholkem Nová Studnice na chvilku uhneme z dosahu soušek, hned ztrácíme správný směr i výšku. Není to ale nic fatálního. Hřeben je dobře průchozí a několik lesních cest usnadní postup dál. Rozhledový skalní srub utopený v nekonečném chaosu větví a zbytků z odtěžených stromů najdeme bez větších problémů. Na vrchol skály nelezeme. I tak nás ještě čeká nebývalá zábava. Rozhodneme se překonat přes sebe pokácené a odkůrené smrky, a tím se dostal k nedalekému vysokému a zjevně ještě nepoškozenému lesu. Po kládách se jde jako po lávce, jen je dobré dávat pozor na volné kmeny. Rozhodně je mnohem snažší projít takhle upravené smrky, než volně popadané, které větvemi stromů chůzi často zcela znemožňují.

To, že sestupujeme z kalamitní planiny do vzrostlého a zdravého lesa, má na svědomí jeho rozmanitost. Převažující bučiny kůrovcem netrpí. Další orientace je ovlivněna jen intuicí. Mobil nechce chytat signál O2 a tak jsme trochu ztraceni. Slušnou mapu nemáme, ale zdejší cesty stejně buď nesouhlasí se zakreslenými nebo zcela chybí. Naštěstí volíme tu správnou z více variant a po vytrvalém klesání lesní cestou přicházíme na loučku k bývalé Nové Studnici. Okolo straší cedule s výstrahou před nevybuchlou municí. Kolem byla dlouhá desetiletí vojenská střelnice a jistě mnoho nábojnic z terénu stále trčí, čekajíc, až někoho vyšlou k nebi.

Hned jak se dostaneme na zeleně značenou turistickou trasu, vidíme, co z nápisů na cedulích provedla lidová tvořivost. Čteme slogan PUCH A UNI E a hned nám to zvedá náladu. Posledních pár kilometrů z dnešní dvacetikilometrové trasy je tak veselejších, byť únava se hlásí.

Časem stromy svalí vítr a poslední stopy po Železné oponě navždy zmizí.

Při výstupu na Jezerní hřbet vidíme z nadhledu Prášilské jezero.

Poledník od Jezernice (1 266 m n. m.).

...

Plešné jezero.

Výhled od vrcholu Nové Studnice směrem k Antýglu.

Sestup z Jezerního hřbetu vede přes klády rozřezaných smrků.

Kdybych byl princem Miroslavem, vzal bych s sebou princeznu Krasomilu, sedl na kládu a odjel na ní do údolí k Prášilům.

Louky Přední Paště pod Křemelnou.

Střelnice na Nové Studnici.

A lidová tvořivost...

Javorové zátiší.

Kousek od nás jsme spatřili rozkvetlé ovocné stromy, ale po bližším seznámení jsme změnili názor.

Bizoní žízeň.

Pod Oblík neznačenou Vaňkovo cestou

mapka Oblík

Nedělní ráno je opět jako vymalované. Když vyřešíme malý problém se zataraseným výjezdem auta, loučíme se posledním pohledem na Prášily a jedeme na Mosau. To je osada kousek před Srním, odkud začneme dnešní okruh tvrdým výstupem. Nalákala nás totiž loučka u bývalé Horní Zelené Hory. Od Vchynicko-Tetovského kanálu využíváme novou cyklostezku, ale již po pár stech metrech stoupáme pastvinami mimo ni přímo vzhůru. Výhledy na Spálený vrch a k Huťské hoře jsou krásné, bohužel proti rannímu slunku dobrou fotku nevytvořím. Jdeme hodně vpravo po vyjetých stopách pásy těžební techniky a nahoře musíme směr korigovat pomocí aplikace mapy.cz. To je velmi snadné, modrá tečka jasně ukazuje naši přesnou polohu.

Přecházíme nad planinou a napojujeme se na žlutou turistickou značku, kde lesem traverzujeme svah Jezerního hřbetu, po kterém jsme se plahočili včera. Nad námi jsou vyskládány z kamení mohutné zídky kdysi oddělující jednotlivé pastviny Zelené Hory a nyní postupně zarůstající stromy. Pozvolna sestupujeme do mokřin prameniště Plavebního potoka. U rozcestníku Zelenohorské chalupy je pusto a prázdno. Jen křížky u cesty připomínají, že zde stávaly domy. Žlutá značka zde schází k Plavebnímu kanálu a byla alternativou našeho výstupu. My po zelené mírným a vytrvalým stoupáním zdoláváme poslední úsek k Vaňkovo cestě. Kolem je vykácený les a tak nic nebrání vzdušným výhledům ke Kašperku a dál do kraje. Slunce na polovinu října poctivě hřeje a dobře suší propocená trika. Konečně jsme nahoře. Nedaleko vidíme projet cyklisty po hojně využívané cestě z Modravy k Poledníku. Je pravé poledne a nic nebrání tomu, abychom si na vyhřáté suché trávě uspořádali malý piknik. V přírodě vždycky víc chutná a po dvouhodinovém pochodu teprve. Ukrajujeme si k chlebu střídavě domácí zauzenou slaninu, dobrý eidam a zakusujeme k tomu malá rajčátka. Času máme nazbyt a nikam nespěcháme. Přece jen je dnešní štreka o pár km kratší té včerejší.

Ráno je opět vymalováno. Stoupáme k Horní Zelené Hoře s výhledem na Spálený vrch.

Barvy Srňska, v pozadí utopen ve sluneční záři Sokol nebo také Antýgl.

Mosau.

Horní Zelená Hora.

...

Ani na Zelenohorské Huti nezůstal stát na kameni kámen. Jen tři kříže...

Pohled Zelené Hory na Srní.

Vrcholně podzimní.

Prales v nedohlednu.

...

Huťská hora.

Údolí Studeného potoka z Vaňkovi cesty.

Kašperk.

Křemelná a Paště.

Cesty, kudy vede mimo cyklotrasu i modrá značka, se jen dotkneme. Vyhlédnutá Vaňkova cesta podchází Oblík (1 224 m n. m.) a zvolna klesá převážně bukovým lesem k Hakešické cestě u plavebního kanálu. Někdy kolem roku 2000 jsem projel kolmo a vím, že mne hodně zaujala. Jejím bonusem je utajení. Na mapách vypadá jako vrstevnice a snadno ji přehlédnete. Nevede tudy žádná značená stezka a tak ji budeme mít jen pro sebe. Vlastně jsme turistů za tři dny potkali jen několik, pokus nepočítám vždy zalidněný Poledník.

Od prvních chvil si vychutnáváme šustot spadaného bukového listí, co září oranžově a světle hnědě pod nohami. Vyplašíme malou samičku zřejmě tetřívka a postupně se propadáme do mystického lesa, plného barev, strží, potůčků a tajemných stínů. Svěže zelený mech na kamenech svým jasem bodá do očí, jeho nejlepší dny právě nastávají. Vůně lesa je nepopsatelná.

Projdeme i kolem fotopastí, které na nás dvakrát mrknou okem závěrky. To již delší dobu jdeme nad prudkým srázem vyhloubeným nedalekým potokem. Opět nám trochu pomahá mobilní aplikace mapy. Opouštíme pohodlnou Vaňkovu cestu a vydáváme se lesní cestou nevalné kvality, ale správného směru. Trochu nás zbrzdí podmáčený terén a několik potůčků, které musíme překonat, ale za provlhlé nohy to stojí. Jdeme nad vykácenou mýtinou údolíčka a na druhé straně objevujeme Kostelní vrch (1 007 m n. m.). Tudy by měla vést naše cesta k Hauswaldské kapli, kam máme namířeno.

To se ale bohužel nestane pravdou. Po sestupu k plavebnímu kanálu není na mostě odbočka patrná, buď zde již kvůli polomům a těžbě kalamity není, nebo jsme ji přehlédli, a tak pokračujeme podle kanálu. Je znát, že se i tady Šumavě ulevilo, cestou potkáme jen několik cyklistů. Závodíme s okolo plujícím spadaným listím a souběžně s ním se přibližujeme k rozcestí Pod Kostelním vrchem. Kousek za ním již značka k Hauswaldské kapli, tedy k jejím pozůstatkům, nechybí. Dnes bohužel ze stavby zasvěcené Panně Marii Lurdské z roku 1820 zůstaly pouze základy. Místo je opředeno mnoha pověstmi a legendami o zázračných uzdraveních, což ve své povídce Červené srdce popisuje i spisovatel Karel Klostermann. Kaple byla podvakráte přestavěna, a to v letech 1860 a 1902. Tak jako mnoho podobných staveb byla kaple po odsunu obyvatel nakonec v roce 1958 příslušníky Československé lidové armády odstřelena, aby se zahladily všechny stopy na toto významné poutní místo, kterému se říkalo Šumavské Lurdy.

Dnes je místo pietně upraveno a zázračná voda, svedena vkusně mnoha dřevěnými koryty, vymývá velkou skleněnou oční bulvu. A protože i naše pouť se zde přiblížila svému konci, na závěr si přibližme ještě zázračné události, která se zde kdysi odehrály.

Kdysi, když přišly do těchto míst dvě selky sekat trávu, objevil se u nich znenadání statný medvěd. Selky se hned začaly nahlas modlit k Panence Marii, aby je zachránila. A tu medvěd najednou zchroml a posléze se s bolestným kňučením odpotácel do lesa. Selky na díkyvzdání zakoupily obrázek Panny Marie a pověsily ho na místě své záchrany.

K místu pak přicházeli lidé, kteří špatně viděli nebo oslepli. Po očistě očí v pramenu vždy znovu začali dobře vidět. Uzdravovali se i sedláci a dřevorubci zchromlý po úrazech, i ti odcházeli odsud uzdraveni.

A právě jako vděk tomuto zázračnému místu zde lidé postavili první kapli a začali sloužit poutní mše. Pokud sem i vy někdy zavítáte, osvěžte se v pramenité vodě a vzpomeňte na pomíjivost, kterou je právě zde tak dobře cítit.

Vaňkovi na počest Pivorádi 2011. Ferdinandu Vaňkovi?

Spousta potůčků z Oblíku stéká směrem k Hauswaldské kapli.

...

Podmáčený terén v okolí potoků trochu znesnadnil chůzi.

...

Přes Vchynicko-Tetovský plavební kanál se klene několik podobných můstků.

Pod Hauswaldskou kaplí.

Základy kaple byly částečně obnoveny.

...

...

Léčivou vodu svádí kaskáda koryt do jakési oční bulvy.

Oči má také zdejší voda léčit. Zkouším to a jsem zvědavý o kolik dioptrií se mi zlepší zrak.

...

...

Babočka paví očka.

...

...

...

Kniha obsahuje popisy jak Hauswaldská kaple sdružila lidi z obou stran šumavské hranice. Jak to bylo se zázračnými událostmi se dočteme z informační tabule.

Střípky z cest Šumavou...

...

Kolem plavebního kanálu pokračujeme k Mosau.

Paleta barev podzimu je nekonečná.

Z plavebního kanálu se již desítky let odvádí voda podzemním potrubím k nádrži nad Srním, odkud napájí hydroelektrárnu Vydra u Čeňkovy pily.

...

Cesta vody...