Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

Na nejjižnější bod České republiky

vydáno 30. dubna 2011 – napsal Rony – 5 komentářů

Nejen jediný bod na česko-rakouské hranici, ale hlavně neporušená příroda pohraničí, kde po 2.světové válce zmizely spolu s lidmi i všechny vesnice, nás nalákala k letošnímu "Velikonočnímu vandru". Po kdysi zakázaném území od Horního Dvořiště po Kapličky jsme putovali nerušeni davy turistů, kteří ješte tyto atraktivní místa jižních Čech nestihly objevit.

Nakonec do Horního Dvořiště jen popojíždíme jednu zastávku vlakem z Rybníku, kde nechávám u nádraži zaparkované auto. Ve vlaku nás již netrpělivě očekává rodinka Honsova a tak budeme objevovat neznámé kouty vlasti hned v sedmi lidech. A s fenkou Vločkou, která je ještě pořád v zimním kožichu. Od rozlehlého nádraží v Horním Dvořišti nás vede nově žlutá značka do nedaleké vesnice. Vypadá trochu vybydleně, podobně jako krajina kolem...

mapa

Míjíme boží muka před Horním Dvořištěm.

A opodál i pomník padlému pohraničníkovi, který jasně signalizuje, že jsme v kdysi zapovězeném území. V pozadí je Sternstein, vrch v Rakousku. Až kamsi za něj do Čech, máme v plánu dojít.

Horní Dvořiště má dlouhou a bohatou historii. První písemná zmínka je z roku 1278. Městečko bylo založeno jako pohraniční osada pány z Rožmberka.

Kostel v Horním Dvořišti je dominanta celé vesnice.

Cestu dále po modré značce nám zatarasilo stádo divného skotu.

Naštěstí se nás zaleklo. Ani se jim nedivím...

Pod námi potok vyhlodal hluboké údolí. Krajina je mírně zvlněná. Vlastní Šumava začíná Vyššebrodským průsmykem o pár kilometrů dále.

Rozkvetlé stráně kolem jsou symbolem horkého jara.

Tady se poprvé se dotýkáme hranice s Rakouskem. Proto společné foto, ovšem beze mne.

Jana sleduje tok Větší Vltavice. Ta ústí do Vltavy u Herbertova.

Stoupáme ke kopci s příznačným názvem - Pahorek (657m). Stále se střídají lesy s loukami, máme často hezké rozhledy do okolí.

Tudy chodily jen hlídky Pohraniční stráže.

U Svatomírova vymýšlí Luděk jednu ze svých zkratek. Tak jako valná většina z nich, byť vypadají na mapě neškodně, i tato nás posléze zavede do prudkého srázu a k podmáčenému terénu okolo potoka.

Přes loučku to jde snadno...

Zato Mlýnecký potok nás nechce chvilku pustit na druhou stranu. Kolem něho je dost vlhko.

Nakonec přece jen suchou nohou překážky překonáváme a míříme vzhůru k Radvanovu.

Pohled zpět k Mlýnci, ten jsme zkratkou minuli.

Na rozcestí, pokračujeme na Studánky již po žluté, přímo k hranici.

A čeká nás tady překvapení. Za mnoho milionů zde "vybudovali" za peníze EU naprosto nesmyslný koridor pro turisty, kde procházíme ohradou jako stádo volů...

Škoda vyhozených peněz. Po kamenité cestě se jde mnohem hůře než po klasické polní. Luděk to bere rovnou kolem, po louce.

Chráněni jsme ohrádkou zřejmě před tímto zdivočelým stádem koní.

Setkání s domorodci, rodiče této paní zde v Radvanovicích před odsunem všech německy mluvících bydleli.

Dnes nezbyly ze vsi ani základy. Vše dokonale zahlazeno a po křivdách způsobených 2.světovou válkou dnes není vidu, ani slechu.

Zátiší pod Radvanovským vrchem s všudepřítomnou ohrádkou.

Hranice. Dnes se ale běžně může přecházet po jakékoli cestě.

Zde je přechod je zde pouze pro cyklisty a pěší.

A také konečně nalézáme odbočku k nejjižnějšímu bodu ČR.

Ještě jeden pohled na sezení u hranic.

Tady bylo i Švédské ležení, ovšem za třicetileté války (1618-1648), tzv. Švédské šance.

Po asi 200m se dostáváme podél Hraničního potoka na úplná jih republiky. V mokřinách kromě kůlku "Cesty mužů/Nord 2011" nacházíme jen demontovanou ceduli.

Kolem je docela vlhko a tak jdeme zpět ke Švédským šancím. Až u nich dáme delší pauzu před pochodem Rakouským územím.

Orientovat se můžeme i podle této mapky.

Žlutou již potřebovat nebudeme, rozhodli jsme se pokračovat směrem k Sternsteinu a poté opět do Čech.

Kámen zde zvěstuje cosi o třicetileté válce.

Stejně tak i tahle infocedule.

Kanóny jsou sice již jen dřevěnou imitací, ale takhle nějak míříli do Čech.

Jó, byly to tehdy časy...

Švédské šance v plné kráse.

Další informace pouze v německém jazyce.

Rading. Již vzorně upravené okolí není nic pro nás. Proto míříme kolem přechodu Studánky do lesů pod vysokým a zalesněným Sternsteinem (1 122m).

Zkoušíme i stopa, bohužel ale marně.

Samoty Schwarzbauer nás zastaví k odpočinku, ze kterého nakonec bude akademická hodinka.

Roman s Luďkem totiž vyráží na vrchol Sternsteinu sami. My ostatní už toho dnes máme dost, horko si vybralo daň v podobě velkého úbytku sil a tak odpočíváme.

Na vrcholu Sternsteinu je, jak nám po sestupu sděluje vrcholová skupina, krásná kamenná rozhledna. To kdybych tušil, asi bych šel s nimi.

Z výšky 950m se spouštíme rovným, značeným lesním průsekem přímo do vsi Dürnau, k lesnímu jezírku.

Je zde nádherně. Širokými lesy uzavřené údolí a velice vkusné kamenné domy, vše opět dokonale upravené.

Potůček nás vede kolem několika domů dál k hranici.

Dost se vyřádím focením a tak ztrácím kontakt s ostatními.

Pohled přes louky k starému domu a ke kapličce nad samotami.

Náhon k bývalému mlýnu.

Pohled zpět a vrháme se do dalšího dobrodružství, které v podobě slatí a podmáčeného terénu na nás dle mapy čeká hned za prvním hraničním kamenem.

Na rakouské straně se tráva kosí a tak se jde pohodlně...

Zato u nás je to pestřejší.

Párkrát si skočíme sem tam přes potok a když vidíme, že je kolem v lukách stále víc vody, míříme k lesu.

Tam na nás čeká již modře značená turistická cesta, která vede k hranici nad Dürnau.

Bombardiště je opravdu kóta zanesená takto v mapě. Proč tento název, nám není jasné, raději se ale do průzkumu terénu nepouštíme...

Místo u Hraničního potoka nalézáme hned, jen nám trochu vadí přítomnost cesty nedaleko nad námi. Jsme ale v místech, kam jen tak někdo nezabloudí a tak rozděláváme oheň a pečeme klobásky. Všichni máme už docela hlad, já úplnou hladovou krizi.

I takhle jde přespat, protože ale žádná bouře ani prška nehrozí, musí se celta ještě pořádně prověřit jindy. Já testuji nový Husky spacák pod širákem (komfort -2°C), stan je celý pro Janu. Noc je docela chladná, ale stačí mi pořádně zalézt a jde to.

Ráno vycházíme po deváté a z modré přecházíme neznačenou cestou na žlutou značku, která nás vede do bývalé vsi Frantoly.

Odtud jsou Kapličky sice jen 4,5km a jde se lesní cestou, ne asfaltkou, krásným terénem. I okolí je pestré, později se shodujeme, že to je ten nejhezčí úsek cesty.

Nad námi se objevují vrtule větrných elektráren. O nich víme, je jich celkem sedm a jsou jen kousek za naší hranicí.

Co ale nevíme je to, že značená cesta vede až k jedné z nich. A tak zbytečně stoupáme vzhůru loukou bez batohů... abychom na horní cestě zjistili, že jsme na naší značce.

Takže zase slezeme dolů a spořádaně pokračujeme znovu vzhůru. U cesty je velmi dobře upravený pramen, voda má skvělou chuť. Je ve svahu již hodně vysoko ve svahu, pod vrcholem kopce.

Tady nedaleko odpočívadla je již znovu hranice a hned za ní jedna z obrovských větrných elektráren.

Je vítr a tak vrtule dost rychle rotují a vrčí si k tomu do rytmu. Když se ozve i pisklavý zvuk, je nám jasné, že onen vlak, který jsme včera večer slyšeli od našeho tábora, nebyl vlak.

Ještě chvilku obdivujeme kolos nad našimi hlavami a pak se vydáváme ke skalám, na vrcholu nedaleké hory.

Výška dle mapy 1 050m je slušná, sousední Hvězdná (1 012m) je nižší, přesto na mapě název nenacházíme. Jen název Rotes Marterl, který se ale asi vztahuje spíš k místu, než k vrcholu.

Nad lesy ční hned několik vrtulí...

Sestupujeme skalami ke krosnám a pokračujeme dál k Hvězdné.

Cesta je již pohodová.

Listnaté stromy jsou tady nahoře ještě bez listí, jen pár jarních květin zvěstuje příchod jara.

Konečně přicházíme na Kapličky, kde jsme před lety s kluky přespali.

I tato obec zmizela z povrchu zemského.

Zbyly je pláně a zvlněná krajina.

Z Kapliček jdeme po červené s modrou. Červená značka uhýbá do Přední Výtoně, my jdeme modrou k Lipnu nad Vltavou. Nových značek je tady za Lipnem již docela dost a tak naše cesta je průzkumná.

Kámen u Kapliček.

A jezírko vzniklé po vytěžení rašeliny a nově opravením hráze.

Smrk na hrázi jistě již leccos pamatuje.

Zatíco někteří smočí ve vodě jen palec u nohy,

jiní se do ledové vody noří s vřískáním celí...

Krásný pohled na jezírko láká k posezení a to my také děláme. Vlak nám jede až po páté večer, je jedna, a tak máme čas se kochat. Skvělé místo k nouzovému přenocování.

Stoletý smrk i z druhé strany, od jezera.

V úmyslu jsme měli i výstup na Medvědí horu se skalisky na vrcholu, ale nakonec to dopadlo trochu jinak.

Modrá šipka(?) nás odvlákala jen na boční vrchol. Asi si z nás někdo vystřelil...

I na něm je slušné skalisko. Ale také nepříjemný terén.

Luděk nemůže najít busolu a protože zalezlo slunce a v dáli hřmí, raději volíme ústup zpět na dolní cestu. Nemůžeme se pořádně zorientovat. Na cestě kupodivu nacházíme opět modrou.

Zanedlouho najdeme už i tu správnou odbočku na vrchol Medvědí hory (300m vzdálenou). Trochu prší a bouřka stále hrozí, proto nahoru již nelezeme, ale volíme raději ústup do Loučovic.

Další zkratka zpočátku vypadá všelijak, ale díky tomu, že už dávno nepršelo, dá se podmáčený terén okolo potoka celkem dobře projít. Lesní cesta vede přímo dolů a je už dávno nepoužívaná. Původně jsem chtěl jít do Lipna nad Vltavou, ale tam není kde se najíst, proto slézáme do Loučovic. Bohužel tím míjíme velmi zajímavý útvar Cikánský hrad a Čertovo kopyto, skálu podobnou těm na Mědvědí stezce.

Dole už nás vyhlíží komín z Loučovických papíren.

Kolem kostela jdeme hledat do vesnice hospodu. Nakonec se dobře najíme v hotelu Kilián, kde oslavujeme dobře odvedenou práci. To je ostatně cítit i druhý den, kdy mám slušně vytřesený lýtka.